Je to divné.
První, ryze mateřský příspěvek. A hádejte, kde ho píšu.
V lese.
Místo abych si užívala toho až strašidelného ticha (krom zpěvu ptactva), čerstvého horského vzduchu a dalších skvělostí, tak sem si sedla na pařez a čučím do telefonu.
A je to vlastně naprosto logické. Fífa usnul v manduce, pokojně tu oddechuje a já sem si tak uvědomila, jak se mám vlastně hrozně dobře. Možná nejlíp za celý svůj život. A to byl můj dosavadní život více než šťastný...
Ach, to klišé vykojeného mozku :-)
Jo, je to náročné, nebudu vám lhát. Poprvé v životě nést zodpovědnost za někoho jiného, rozhodovat nejen za sebe...A ty další věci, víte jak. Denní rutina - kojení, přebalování, uspávání, rozdělování času, zatímco robátko spí, mezi domácí práce a (v mém případě) tvoření.
Ano, už je to tak. I Fífa si právě ze spaní povzdechl. Pokud bych mluvila mimibazarovskou hantýrkou, tak se z těhulky stala tvořilka, co se stará o mimíska, zatímco příťa chodí do práce a vydělává penízky (Zde čti minimálně tři blicí smajlíky)...
Naštěstí tak vykojený mozek ještě nemám a dokážu se vyjadřovat víceméně inteligentně. Takže zpět.
Denní rutina. Pro někoho hrozně nudná záležitost, při které trpí, mně vyhovuje. A to tak moc, že mi dny plynou jeden jako druhý a já začínám mít strach, že to nestíhám sledovat :-).
Bum, porod.
Bum, šestinedělí.
Bum, první prohlídka u pediatry.
Bum, první proplakaná noc (a prozatím taky poslední).
Bum, první měsíc.
Bum, první vánoce.
Bum, první mrkev.
Bum, první zuby.
Bum, bum, BUM?!
A já se ptám - kde je těch 7 měsíců?!
Možná to je ten důvod, proč teď sedím na pařezu v lese, odháním mouchy (nějak se jim zalíbil můj telefon...) a za řevu ptáků a pravidelného pochrupování mimouše datluju do telefonu. Abych se zastavila a neměla pocit, že musím ještě teď hned něco dodělat. Abych si to užívala, nechala myšlenky plynout a jen tak mimoděk je zaznamenávala (ano, milí čtenáři, to je ten důvod, proč se tento článek nikterak neliší od většiny vejžbleptů na mém milované Parapleečku. Stýskalo se ti? :-)). Abych si uvědomila, jaké mám, krucinál, sakra štěstí.
Skvělý porod, zdravé a šťastné dítě, spokojený Nejmilejší...nic jiného si ani nelze přát. Takže než se vrátím k tomu, že budu jen nasávat to štěstí, dovolte mi ještě několik poznatků.
Opravdu sem si myslela, že bude následovat několik řádků o tom, jak je dítě a mateřství to nejlepší na světě (aspoň pro mě), jenže na to nemám. Nechci tady ztrácet čas plytkými kecy, které už byly milionkrát vyřčeny a které tedy není třeba říkat znovu.
Navíc, co si budem povídat, tenhle článek je hlavně pro mě. A já si tohle znovu a znovu uvědomuju. A snažím se na to myslet, i když jsou 4 hodiny ráno, já mžourám a mimouš se na mě zubí a leze po mně, hlasitě výskaje...
Takže ne, žádné další klišé ode mě neuslyšíte. Místo toho přijde pár ryze praktických postřehů:
1. Příprava na porod je sakra důležitá věc - udělat maximum pro to, abyste si porod užila a nejen ho přežila. Co na tom, že se to pak třeba nebude odehrávat podle vašich představ. Alespoň nemůžete mít špatné svědomí, že ste se nepřipravila a teď o máte. Vždy je lepší zbytečná příprava než pozdější lítost. A nenechte si namluvit, že je porod je prostě hrůza, která ukrutně bolí a nejde to jinak. Jde. A je i spoustu takových případů. Nejsem jediná lucky bitch, věřte mi.
2. Kojení je ta nejpohodlnější věc na světě - vždy máte po ruce ten nejdravější a nejchutnější všelék v ideální teplotě. Ale bolí. Minimálně ze začátku. Opět se nenechejte otrávit řečmi a zaručenými radami o špatné technice kojení, pokud vás to na začátku bolí tak, že každé přisátí prodýchaváte jako kontrakci. Je to normální. Zatněte zuby a vydržte. Přejde to a stojí to za to.
3. Nenechte si namluvit, že své miminko rozmazlíte, pokud budete reagovat na jeho pláč a pokud ho budete chovat a nosit. Jestli vám to oběma vyhovuje, noste ho. Na rukách, v šátku, v nosítku. Nevýchováte nesamostatného jedince, který na vás bude viset. Je tomu právě naopak. Jo a metoda vyřvání je přežitek.
Tak. Fífa stále spí a mě už bolí zadek. Takže pro dnešek je to vše. Jdu nasávat štěstí.
Děkuji, světe. Děkuji, živote.
Zobrazují se příspěvky se štítkemNesmí být zapomenuto. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNesmí být zapomenuto. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 19. června 2018
středa 24. ledna 2018
3 jednoduché důvody, proč nevolit Zemana
Tak a je to tady. Po tolika týdnech konečně nový článek a zase politika?! Jako vážně?
Vážně.
Přiznám se zcela bez mučení, že tenhle článek je čistá "účelovka" (jak oblíbené to slovo dnešních dní! :-)).
Čtěte dál a dozvíte se 3 veskrze prosté důvody, proč jedna pravdoláskařka, sluníčkářka a lumpenkavárnice hodí do volební urny lístek se jménem začínající nikoliv na Zet (byť by se jich daly vymyslet stovky!).
1. Nevolíte Zemana, ale jeho ovčího přítele mluvku, Nejedlého, Mynáře a další sympaťáky, jejichž touha zůstat u koryta je tak velká, že by snad zatajili i Zemanovu smrt a milého prezidenta by nabalzamovali jako faraóna.
2. Pan prezident je evidentně nemocný a slabý člověk, který by měl v klidu dožít někde na Vysočině, popíjet slivovici, léčit si cukrovku, sladkostmi a usínat v houpacím křesle (nikoliv v prezidentských debatách) přemítaje o starých dobrých časech.
3. Ať chceme nebo ne, úloha prezidenta naší země je především REPREZENTOVAT. Opravdu chceme, aby nás i nadále reprezentoval sprosťák, hulvát a usvědčený lhář, co mění názory tak, jak se mu hodí?
Pokud se splní alespoň něco z těch hrůzných scénářů, co slibují odpůrci Jiřího Drahoše, že přinese jeho zvolení (zavírání vlastenců, občanskou válku, invazi statisíců muslimů a další pitomosti), obarvím si vlasy na růžovo.
Vážně.
Přiznám se zcela bez mučení, že tenhle článek je čistá "účelovka" (jak oblíbené to slovo dnešních dní! :-)).
Čtěte dál a dozvíte se 3 veskrze prosté důvody, proč jedna pravdoláskařka, sluníčkářka a lumpenkavárnice hodí do volební urny lístek se jménem začínající nikoliv na Zet (byť by se jich daly vymyslet stovky!).
1. Nevolíte Zemana, ale jeho ovčího přítele mluvku, Nejedlého, Mynáře a další sympaťáky, jejichž touha zůstat u koryta je tak velká, že by snad zatajili i Zemanovu smrt a milého prezidenta by nabalzamovali jako faraóna.
2. Pan prezident je evidentně nemocný a slabý člověk, který by měl v klidu dožít někde na Vysočině, popíjet slivovici, léčit si cukrovku, sladkostmi a usínat v houpacím křesle (nikoliv v prezidentských debatách) přemítaje o starých dobrých časech.
3. Ať chceme nebo ne, úloha prezidenta naší země je především REPREZENTOVAT. Opravdu chceme, aby nás i nadále reprezentoval sprosťák, hulvát a usvědčený lhář, co mění názory tak, jak se mu hodí?
Pokud se splní alespoň něco z těch hrůzných scénářů, co slibují odpůrci Jiřího Drahoše, že přinese jeho zvolení (zavírání vlastenců, občanskou válku, invazi statisíců muslimů a další pitomosti), obarvím si vlasy na růžovo.
úterý 12. prosince 2017
Buď v klidu...
...a přežij šestinedělí!
Teď vážně. Čekáte-li článek o tom, jak se mi změnil celý život, jak je mateřská role naplňující a obohacující a v neposlední řadě o tom, jak sme si užili porod, čekejte dál.
Blíží se to.
Prozatím vám mohu doporučit jen toliko:
Teď vážně. Čekáte-li článek o tom, jak se mi změnil celý život, jak je mateřská role naplňující a obohacující a v neposlední řadě o tom, jak sme si užili porod, čekejte dál.
Blíží se to.
Prozatím vám mohu doporučit jen toliko:
Že Parapleečko nenabízí žádné nové články? Tak co si třeba osvěžit ty staré? :-)
Díky, Malis!
Mimochodem, Paplí je máma. A Nejmilejší táta.
Hustý, co?
úterý 7. listopadu 2017
Politicky korektní článek?
Ano, mí věrní čtenáři, je to tady. Dozrál čas na slibovaný článek o... POLITICE!
Říjnový volební víkend přišel... a zase odešel. Na jeho začátku to vypadalo, že si snad buduju novou zálibu - sledovat všechna možná i nemožná média, kterak komentují povolební politickou situaci.
Já, takový věčný politický ignorant! Vždyť můj jediný zájem o politiku vychází z toho, co se (v tom lepším případě) dozvím od Nejmilejšího, případně z titulků na Novinkách.cz, které na mě vyskočí kdykoliv zavítám na Seznam.cz. Skoro by se dalo říci, že já a někteří politici máme ledacos společného. Například to, že před volbami se snažíme a zajímáme o politiku nejvíce :-).
Nicméně tento podzimní volební víkend byl v něčem odlišný. A dokonce tak odlišný, že ve mně probudil touhu politicky se vyžvejknout i zde. Ovšem, jak už to tak se mnou bývá, než sem si na to našla čas, téma povolební situace je, zdá se, již poněkud vyčpělé.
Takže sorry, ale žádnej článek nebude.
Nee, kecám :-).
Ovšem máte-li vy stejný názor o vyčpělosti daného tématu, nečtěte dál a odejděte.
Myslíte-li si, že na tento blog politika nepatří, a že by se Paplí měla raději držet svých více či méně povrchních témat, nečtěte dál a odejděte.
Bojíte-li se podívat pravdě do tváře a nejste-li si jistí, zda unesete, že má Paplí třeba jiné politické smýšlení, než ste si doposud mysleli, nečtěte dál a odejděte. NEBO si přečtěte následující řádky (pozor, spoiler) a dle toho, se rozhodněte:
Nejsem příznivcem Miloše Zemana ani Tomia Okamury. Nejspíš patřím do té sorty lidí, kterým náš prezident a jeho příznivci říkají (nebo říkali) "pražská lumpenkavárna" (byť kafe nepiju a pražákem ni pražskou náplavou už také nejsem). Babiše také ráda nemám, nicméně si nemyslím, že by EET mohla za všechno zlo světa. Jo a volila jsem... ale víte co? Nechme tuto větu ještě chvíli nedokončenou.
Tak. Varování uděleno, můžeme směle pokračovat.
V pátek 20. 10. (Bože! Skóťa měla ten den narozeniny a já jí ani nepopřála! Takže dodatečně - všechno nejlepší, Skótidláns! Nebo ještě lépe Buon compleanno! Ať žije Google překladač :-)) sem se s důstojností sobě vlastní odkulila za volant, zodpovědně dojela až do Kadaně (ano, vždyť je ze mě pilot vražedného stroje :-)) a navštívila "svou" zdejší volební místnost. Během sobotního dopoledne si svou občanskou povinnost splnil i Nejmilejší, a to ve "své" volební místnostiv Mariáns kých Lázních. Tam jsme ostatně ještě v pátek večer odjeli, abychom tak spojili příjemné s užitečným - odvolit, opravit auto a zároveň nejspíš naposledy před porodem navštívit budoucí prarodiče a tetu.
Jak sem se již zmínila, byl můj obvykle jediný zdroj informací z politického světa zaneprázděn opravou onoho vražedného stroje, který pilotuji (a ne, nebylo to proto, že bych nabourala). Tato kratochvíle mu (a jeho tatínkovi a dědečkovi) vydržela v podstatě celý zbytek volební soboty. Tudíž na to, abych se začala zajímat o volební výsledky mě musela upozornit smska od mé maminky.
Následovalo minimálně dvouhodinové šílenství, kdy jsme s maminkou Nejmilejšího každá na svém chytrém mobilu (ach!) lustrovaly obsah internetu, sledovaly vývoj, četly komentáře, nevěřícně kroutily hlavami, smály se a vzájemně si vyměnovaly dojmy z nastalé situace. Zkrátka takové normální (a příjemné) sbližovací chvíle se "skorotchýní" (která se mimochodem také již stala mou věrnou čtenářkou - zdravím! :-)).
Následne se dostavil unavený Nejmilejší s rukama typicky obarvenýma prací na autě. Až jsem z toho dojatě vzpomínala na své dětství a tatínkovy vždy alespoň lehce zaprasené ruce automechanika vonící solvinou po většinou marné snaze smýt z nich... cože to vlastně je? No, to černé, co zůstává na rukách, když se hrabete v autě? Nějaký olej? Kolomaz? Netopýří sádlo smíchané s trestí z vraního oka?
Ehm... to sem trochu odbočila. Takže zpět.
Nejmilejší se tedy vrátil a zcela neinformován vstoupil přímo do jámy lvové. Najednou sem byla já ten informační guru, co nahlas předčítal články, diskuze a komentáře. Já sem byla ta, co dokonce bedlivě sledovala online reportáž Volby 2017.
Chichi, ještě teď mi to přijde vtipné - online reportáž! Copak je politika hokej? A kterak zajímavě by se dala taková povolební online reportáž propagovat? Třeba: Staronová sportovní disciplína "Zápas politiků ve volném stylu" - jediný sport založený na nesportovním chování. Sledujte online!
Našla sem i glosy, vtípky, tweety a těmi neúnavně bombardovala nebohého Nejmilejšího, jen aby mu neunikla sebemenší drobnost nebo blbůstka kolem výsledků voleb:
"Představ si, Feri sice bude nejmladší ve sněmovně, ale jen těsně! Pirát Kopřiva se narodil na konci listopadu, takže mu bude 22 let jen o něco dříve!"
Nutno dodat, že Nejmilejší byl skvělým posluchačem, který se zajíkal údivem a překvapením na těch správných místech a zároveň kladl veskrze místné doplňující otázky ;-).
Takto se tedy stalo, že jsem se já politicky antinadšenec na cca jeden týden stala závislou na informacích z povolebního dění. Četla sem si třeba o volebním humoru a viděla slavnou Kiss cam s Babišem a Markem Prchalem
glosu na coming out Matěje Stropnického ("ten pocit, když se přiznáš, že patříš ke "čtyřprocentním", ale nezískáš ani 2% hlasů..."),
Okamuru, jak rozdává bany
nebo Topku, která neuhne ani sanitce :-).
Viděla sem neméně vtipná videa, byť mi občas bylo trapně za účastníky v nich, ať už to byli politici (Okamura a jeho "já vám na to hnedka odpovím" v Super debatě) nebo rádoby muzikanti (manželé Žižkovi a jejich "Já volím SPD". Bože, jak já tu písničku NESNÁŠÍM! Varuju vás, ve vlastním zájmu si jí nepouštějte, budete si jí zpívat aniž byste chtěli. Je tak příšerně vlezlá, že snad nemá ani na Nonstop od Michala Davida. Nevěříte? Věřte. Ale já sem vás varovala. Mimochodem vtipné je i to, že se pod videoklip na youtube nesmí přidávat komentáře. Proč asi? :-)).
Mohli byste mít dojem, že se tu obouvám hlavně (nebo jen?) do SPD Tomia Okamury. A ano, máte naprostou pravdu, obouvám se hlavně do něj a jeho divnouskupení, protože jsou prostě hloupí! To nejde jinak říct a nejde to ani napsat bez vykřičníku!
Děsí mě jejich volební úspěch, byť mě příliš nepřekvapil. Tomio a jeho Smrtijedi (že je trochu silná káva titulovat členy SPD stejně jako přívržence největšího černokněžníka všech dob? Lidi, Lord Voldemort je vymyšlený ;-)) se dotýkají témat, která podprůměrně inteligentního prostého Čecha pálí. Čecha, který se ustrašeně ohlíží v pražském metru, protože se bojí teroristického útoku, Čecha, který důrazně odmítá právo Šaría aniž by věděl, co to je, případně Čecha, který volí dle hesla "ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim." Jako FAKT?!
Chtěla bych věřit, že takových hloupých Čechů moc není a že procento hlasů SPD je z valné většiny zapříčiněno zoufalstvím některých českých voličů, případně jejich nechutí volit tradiční politické strany typu ČSSD, ODS, KSČM a podobně. Vážně bych chtěla. Vždyť už jen ten paradox - člověk, který má na billboardu heslo "Odvaha říkat pravdu" říká pravdu jen ve 105 případech ze zkoumaných 256 výroků! Zbytek, tedy 151, jsou nepravdivé, zavádějící či neověřitelné komentáře. Alespoň podle serveru Demagog.cz
Když jsem si přečetla některá z volebních hesel nejen SPD Tomia Okamury, ale i třeba Dělnické strany (uf!), zaujalo mě, jak často se v nich skloňuje slovní spojení radikální islamizace ČR. Schválně jsem si jej zadala do Googlu. Krom článků v Parlamentních listech (2x uf!) sem narazila také na Pirátské listy a z jejich titulku "V Česku probíhá radikální islamizace!" sem byla zděšená, ovšem jen dokud sem si článek nepřečetla.
Podle autora tu máme totiž takovou "islamizaci" naruby. V textu si klade otázky, které jsem si při čtení volebních programů zmíněných radikálních stran i já:
(...) muslimů tu prokazatelně mnoho nežije, tak jak je možné, že tu probíhá islamizace? A jak se to pozná?
Jednoduše. Pokud chápeme islamizaci jako útok na naši kulturu a suverenitu, pak už teď můžeme říci, že to, čeho se tolik bojíme, se děje právě teď, ale můžeme si za to my sami:
Vytrácí se naše kultura – kultura svobody a rovnosti víry a vyznání, tolerance a vzájemného respektu k ostatním lidem. Vytrácí se naše přesvědčení, že jsme dosáhli způsobu, jak mohou dříve znepřátelené země žít pospolu v míru a "bez hranic". Přestáváme tolerovat ostatní náboženství a zakazujeme nošení náboženských symbolů či stavby svatostánků. Pokud náhodou nějaký stojí, doporučuje se chodit tam s prasaty, aby bylo místo znesvěceno. Stáváme se tím stejnými ignoranty, jako netolerantní muslimové.
(...) Stejně jako někteří radikální islamisté nenávidí Západ, protože je prý zkažený, plýtvá jídlem a vlastní výkaly splachuje pitnou vodou, zatímco u nich v poušti je voda dražší než zlato. Zkuste takovému islamistovi vysvětlit, že nejsme všichni zkažení, že nás zajímá zdravá planeta, že jsme zbožní a snažíme se pomáhat všude na světě. Je to stejně těžké, jako otevřít oči některým antimuslimům.
Článek doporučuji k přečtení celý, je tam dost názorů, pod které bych se podepsala. Komentáře pod článkem raději nechte ležet, neboť se to tam hemží větami typu "Chtěl bych věřit těmhle pravdoláskařskejm žvástům, hezky se to poslouchá, jak jsou všichni sluníčkoví..." nebo "...kdyby byla možnost půjdu na místo kde má být postavena nová mešita a rituálně tam podříznu prase. Jeho života si cením ale narozdíl od jatek tady by měl jeho život vyšší smysl...". A nebo ne, přečtěte si je. A pak zkuste, stejně jako já věřit, že je i tak více těch chytrých a slušných lidí než pitomců. Těžké, což?
Ano, asi sem pravdoláskař a sluníčkář, když si myslím, že to, že je někdo muslim automaticky neznamená, že je terorista, utlačovatel žen, vrah nebo znásilňovač dětí. Ono je to celé totiž trochu složitější...ale to by bylo na dýl. Tak třeba někdy příště :-).
Co říci nakonec? Snad jen pár vtipů, objevených zde:
Vychází to z výpočtů, ale nevidíte to, nevíte, co to je a odkud se to bere. Co je to?
a) temná hmota
b) voliči ANO
Přijde Slovák, Japonec, komunista do baru a... toto není vtip, ale nová česká vláda.
Víte, čeho se báli voliči SPD předtím, než se začali bát diktátu z Bruselu?
Diktátu z češtiny.
Ze strachu z výsledku letošních voleb mám noční okamůry.
A na úplný závěr ještě jedno malé odlehčení. Jen velkou náhodou jsem objevila a vcelku si i oblíbila youtubera Kovyho. I on se k volbám a vůbec politice vyjadřoval. Jak? Podívejte se tady nebo tady. Nemusí se vám úplně líbit obsah, nicméně forma je (dle mého) zábavná a myslím, že přesně splňuje svůj účel - přimět mladé lidi začít se zajímat o politiku trochu více.
A pokud by se vám Kovy líbil (ne, nejsem placená za jeho reklamu), doporučuji ještě dvě vtipná, i když v něčem i dost děsivá videa. Jedno je o Šmejdech a druhé o Hoaxech.
A otázka za milion: Koho Paplí volila? :-)
Říjnový volební víkend přišel... a zase odešel. Na jeho začátku to vypadalo, že si snad buduju novou zálibu - sledovat všechna možná i nemožná média, kterak komentují povolební politickou situaci.
Já, takový věčný politický ignorant! Vždyť můj jediný zájem o politiku vychází z toho, co se (v tom lepším případě) dozvím od Nejmilejšího, případně z titulků na Novinkách.cz, které na mě vyskočí kdykoliv zavítám na Seznam.cz. Skoro by se dalo říci, že já a někteří politici máme ledacos společného. Například to, že před volbami se snažíme a zajímáme o politiku nejvíce :-).
Nicméně tento podzimní volební víkend byl v něčem odlišný. A dokonce tak odlišný, že ve mně probudil touhu politicky se vyžvejknout i zde. Ovšem, jak už to tak se mnou bývá, než sem si na to našla čas, téma povolební situace je, zdá se, již poněkud vyčpělé.
Takže sorry, ale žádnej článek nebude.
Nee, kecám :-).
Ovšem máte-li vy stejný názor o vyčpělosti daného tématu, nečtěte dál a odejděte.
Myslíte-li si, že na tento blog politika nepatří, a že by se Paplí měla raději držet svých více či méně povrchních témat, nečtěte dál a odejděte.
Bojíte-li se podívat pravdě do tváře a nejste-li si jistí, zda unesete, že má Paplí třeba jiné politické smýšlení, než ste si doposud mysleli, nečtěte dál a odejděte. NEBO si přečtěte následující řádky (pozor, spoiler) a dle toho, se rozhodněte:
Nejsem příznivcem Miloše Zemana ani Tomia Okamury. Nejspíš patřím do té sorty lidí, kterým náš prezident a jeho příznivci říkají (nebo říkali) "pražská lumpenkavárna" (byť kafe nepiju a pražákem ni pražskou náplavou už také nejsem). Babiše také ráda nemám, nicméně si nemyslím, že by EET mohla za všechno zlo světa. Jo a volila jsem... ale víte co? Nechme tuto větu ještě chvíli nedokončenou.
Tak. Varování uděleno, můžeme směle pokračovat.
V pátek 20. 10. (Bože! Skóťa měla ten den narozeniny a já jí ani nepopřála! Takže dodatečně - všechno nejlepší, Skótidláns! Nebo ještě lépe Buon compleanno! Ať žije Google překladač :-)) sem se s důstojností sobě vlastní odkulila za volant, zodpovědně dojela až do Kadaně (ano, vždyť je ze mě pilot vražedného stroje :-)) a navštívila "svou" zdejší volební místnost. Během sobotního dopoledne si svou občanskou povinnost splnil i Nejmilejší, a to ve "své" volební místnostiv Mariáns kých Lázních. Tam jsme ostatně ještě v pátek večer odjeli, abychom tak spojili příjemné s užitečným - odvolit, opravit auto a zároveň nejspíš naposledy před porodem navštívit budoucí prarodiče a tetu.
Jak sem se již zmínila, byl můj obvykle jediný zdroj informací z politického světa zaneprázděn opravou onoho vražedného stroje, který pilotuji (a ne, nebylo to proto, že bych nabourala). Tato kratochvíle mu (a jeho tatínkovi a dědečkovi) vydržela v podstatě celý zbytek volební soboty. Tudíž na to, abych se začala zajímat o volební výsledky mě musela upozornit smska od mé maminky.
Následovalo minimálně dvouhodinové šílenství, kdy jsme s maminkou Nejmilejšího každá na svém chytrém mobilu (ach!) lustrovaly obsah internetu, sledovaly vývoj, četly komentáře, nevěřícně kroutily hlavami, smály se a vzájemně si vyměnovaly dojmy z nastalé situace. Zkrátka takové normální (a příjemné) sbližovací chvíle se "skorotchýní" (která se mimochodem také již stala mou věrnou čtenářkou - zdravím! :-)).
Následne se dostavil unavený Nejmilejší s rukama typicky obarvenýma prací na autě. Až jsem z toho dojatě vzpomínala na své dětství a tatínkovy vždy alespoň lehce zaprasené ruce automechanika vonící solvinou po většinou marné snaze smýt z nich... cože to vlastně je? No, to černé, co zůstává na rukách, když se hrabete v autě? Nějaký olej? Kolomaz? Netopýří sádlo smíchané s trestí z vraního oka?
Ehm... to sem trochu odbočila. Takže zpět.
Nejmilejší se tedy vrátil a zcela neinformován vstoupil přímo do jámy lvové. Najednou sem byla já ten informační guru, co nahlas předčítal články, diskuze a komentáře. Já sem byla ta, co dokonce bedlivě sledovala online reportáž Volby 2017.
Chichi, ještě teď mi to přijde vtipné - online reportáž! Copak je politika hokej? A kterak zajímavě by se dala taková povolební online reportáž propagovat? Třeba: Staronová sportovní disciplína "Zápas politiků ve volném stylu" - jediný sport založený na nesportovním chování. Sledujte online!
Našla sem i glosy, vtípky, tweety a těmi neúnavně bombardovala nebohého Nejmilejšího, jen aby mu neunikla sebemenší drobnost nebo blbůstka kolem výsledků voleb:
"Představ si, Feri sice bude nejmladší ve sněmovně, ale jen těsně! Pirát Kopřiva se narodil na konci listopadu, takže mu bude 22 let jen o něco dříve!"
Nutno dodat, že Nejmilejší byl skvělým posluchačem, který se zajíkal údivem a překvapením na těch správných místech a zároveň kladl veskrze místné doplňující otázky ;-).
Takto se tedy stalo, že jsem se já politicky antinadšenec na cca jeden týden stala závislou na informacích z povolebního dění. Četla sem si třeba o volebním humoru a viděla slavnou Kiss cam s Babišem a Markem Prchalem
glosu na coming out Matěje Stropnického ("ten pocit, když se přiznáš, že patříš ke "čtyřprocentním", ale nezískáš ani 2% hlasů..."),
Okamuru, jak rozdává bany
nebo Topku, která neuhne ani sanitce :-).
Viděla sem neméně vtipná videa, byť mi občas bylo trapně za účastníky v nich, ať už to byli politici (Okamura a jeho "já vám na to hnedka odpovím" v Super debatě) nebo rádoby muzikanti (manželé Žižkovi a jejich "Já volím SPD". Bože, jak já tu písničku NESNÁŠÍM! Varuju vás, ve vlastním zájmu si jí nepouštějte, budete si jí zpívat aniž byste chtěli. Je tak příšerně vlezlá, že snad nemá ani na Nonstop od Michala Davida. Nevěříte? Věřte. Ale já sem vás varovala. Mimochodem vtipné je i to, že se pod videoklip na youtube nesmí přidávat komentáře. Proč asi? :-)).
Mohli byste mít dojem, že se tu obouvám hlavně (nebo jen?) do SPD Tomia Okamury. A ano, máte naprostou pravdu, obouvám se hlavně do něj a jeho divnouskupení, protože jsou prostě hloupí! To nejde jinak říct a nejde to ani napsat bez vykřičníku!
Děsí mě jejich volební úspěch, byť mě příliš nepřekvapil. Tomio a jeho Smrtijedi (že je trochu silná káva titulovat členy SPD stejně jako přívržence největšího černokněžníka všech dob? Lidi, Lord Voldemort je vymyšlený ;-)) se dotýkají témat, která podprůměrně inteligentního prostého Čecha pálí. Čecha, který se ustrašeně ohlíží v pražském metru, protože se bojí teroristického útoku, Čecha, který důrazně odmítá právo Šaría aniž by věděl, co to je, případně Čecha, který volí dle hesla "ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim." Jako FAKT?!
Chtěla bych věřit, že takových hloupých Čechů moc není a že procento hlasů SPD je z valné většiny zapříčiněno zoufalstvím některých českých voličů, případně jejich nechutí volit tradiční politické strany typu ČSSD, ODS, KSČM a podobně. Vážně bych chtěla. Vždyť už jen ten paradox - člověk, který má na billboardu heslo "Odvaha říkat pravdu" říká pravdu jen ve 105 případech ze zkoumaných 256 výroků! Zbytek, tedy 151, jsou nepravdivé, zavádějící či neověřitelné komentáře. Alespoň podle serveru Demagog.cz
Když jsem si přečetla některá z volebních hesel nejen SPD Tomia Okamury, ale i třeba Dělnické strany (uf!), zaujalo mě, jak často se v nich skloňuje slovní spojení radikální islamizace ČR. Schválně jsem si jej zadala do Googlu. Krom článků v Parlamentních listech (2x uf!) sem narazila také na Pirátské listy a z jejich titulku "V Česku probíhá radikální islamizace!" sem byla zděšená, ovšem jen dokud sem si článek nepřečetla.
Podle autora tu máme totiž takovou "islamizaci" naruby. V textu si klade otázky, které jsem si při čtení volebních programů zmíněných radikálních stran i já:
(...) muslimů tu prokazatelně mnoho nežije, tak jak je možné, že tu probíhá islamizace? A jak se to pozná?
Jednoduše. Pokud chápeme islamizaci jako útok na naši kulturu a suverenitu, pak už teď můžeme říci, že to, čeho se tolik bojíme, se děje právě teď, ale můžeme si za to my sami:
Vytrácí se naše kultura – kultura svobody a rovnosti víry a vyznání, tolerance a vzájemného respektu k ostatním lidem. Vytrácí se naše přesvědčení, že jsme dosáhli způsobu, jak mohou dříve znepřátelené země žít pospolu v míru a "bez hranic". Přestáváme tolerovat ostatní náboženství a zakazujeme nošení náboženských symbolů či stavby svatostánků. Pokud náhodou nějaký stojí, doporučuje se chodit tam s prasaty, aby bylo místo znesvěceno. Stáváme se tím stejnými ignoranty, jako netolerantní muslimové.
(...) Stejně jako někteří radikální islamisté nenávidí Západ, protože je prý zkažený, plýtvá jídlem a vlastní výkaly splachuje pitnou vodou, zatímco u nich v poušti je voda dražší než zlato. Zkuste takovému islamistovi vysvětlit, že nejsme všichni zkažení, že nás zajímá zdravá planeta, že jsme zbožní a snažíme se pomáhat všude na světě. Je to stejně těžké, jako otevřít oči některým antimuslimům.
Článek doporučuji k přečtení celý, je tam dost názorů, pod které bych se podepsala. Komentáře pod článkem raději nechte ležet, neboť se to tam hemží větami typu "Chtěl bych věřit těmhle pravdoláskařskejm žvástům, hezky se to poslouchá, jak jsou všichni sluníčkoví..." nebo "...kdyby byla možnost půjdu na místo kde má být postavena nová mešita a rituálně tam podříznu prase. Jeho života si cením ale narozdíl od jatek tady by měl jeho život vyšší smysl...". A nebo ne, přečtěte si je. A pak zkuste, stejně jako já věřit, že je i tak více těch chytrých a slušných lidí než pitomců. Těžké, což?
Ano, asi sem pravdoláskař a sluníčkář, když si myslím, že to, že je někdo muslim automaticky neznamená, že je terorista, utlačovatel žen, vrah nebo znásilňovač dětí. Ono je to celé totiž trochu složitější...ale to by bylo na dýl. Tak třeba někdy příště :-).
Co říci nakonec? Snad jen pár vtipů, objevených zde:
Vychází to z výpočtů, ale nevidíte to, nevíte, co to je a odkud se to bere. Co je to?
a) temná hmota
b) voliči ANO
Přijde Slovák, Japonec, komunista do baru a... toto není vtip, ale nová česká vláda.
Víte, čeho se báli voliči SPD předtím, než se začali bát diktátu z Bruselu?
Diktátu z češtiny.
Ze strachu z výsledku letošních voleb mám noční okamůry.
A na úplný závěr ještě jedno malé odlehčení. Jen velkou náhodou jsem objevila a vcelku si i oblíbila youtubera Kovyho. I on se k volbám a vůbec politice vyjadřoval. Jak? Podívejte se tady nebo tady. Nemusí se vám úplně líbit obsah, nicméně forma je (dle mého) zábavná a myslím, že přesně splňuje svůj účel - přimět mladé lidi začít se zajímat o politiku trochu více.
A pokud by se vám Kovy líbil (ne, nejsem placená za jeho reklamu), doporučuji ještě dvě vtipná, i když v něčem i dost děsivá videa. Jedno je o Šmejdech a druhé o Hoaxech.
A otázka za milion: Koho Paplí volila? :-)
úterý 5. září 2017
Dejte mi pokoj, sem těhotná!
V podstatě sloužím jako pěstírna, lidský skleník. Ano, je to krásné a úžasné, ano, cítím se jaksepatří žensky a hrdě, ale zároveň je to dost náročné.
O této polaritě už bylo popsáno nesčetné množtví papírových i webových stránek ženských časopisů, jenže já se potřebuju vypsat. Předpokládám, že Nejmilejšího už unavuje mé funění a stále stejné odpovědi na jeho otázku "Copak, zlato?" "Nic, sem těhotná..."
Těhotná a k tomu ještě bolestín. Tady mě píchá, tohle mě bolí, nemůžu dejchat, buší mi srdce, nemůžu sedět, nemůžu stát, nemůžu ležet, pálí mé žáha, po každém i sebemenším jídle se cítím přecpaně, poblila sem sedačky RegioJetu na lince Praha-Chomutov a občas mam nohy jako konve.
Jo a tloustnu. A to prosím nejen na břiše, jak sem si naivně říkala. Má garderoba se dá jednoduše rozdělit na čtyři části:
1. Obléknu to a vypadám v tom normálně, občas i hezky.
2. Obléknu to a vypadám v tom jako těhotný hroch.
3. Obléknu to, ale krátí se mi dech a před očima se mi začnou tvořit zajímavá kolečka. A ještě k tomu v tom vypadám jako těhotný hroch.
4. Neobléknu to.
A když už jsme v tom intimním svěřování, ano, rapidně se mi mění i jiné párové části než nohy. Roztahuje se mi hrudník a jediná podprsenka, kterou na sebe nejen navléknu, ale hlavně v ní bez ošívání vydržím déle než pět minut, je kojící, bez kostic a vypadá v podstatě jako tílko. Díky ó mé drahé sestřeničce za ní! Pamatuju si, jak sem si na začátku pochvalovala změnu svých proporcí a prohlašovala, že na to sem se vždy těšila. Jaké to kacířské myšlenky!
Cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu mám egoistickou touhu dokazovat, že to, že sem těhotná mě nijak neomezuje. Například v hraní Laser Game.
"Předpokládám, že vy hrát nebudete. - Joo, budu. - Ehm...vážně?! (dlouhý, upřený pohled na mé břicho) - Jo, já budu opatrná. - No... tak jak myslíte."
Na stranu druhou občas používám těhotenství jako výmluvu. "Cítím se trochu unaveně, tak proč se po obědě nenatáhnout? Vážně musím vstávat už v 9? Co takhle si ještě zdřmnout? To nevadí, že zoufale vzlykám, protože nemůžu najít Zugang-PIN k připojení na internet, vždyť sem těhotná, to sou hormony."
A hlavně to slyším, že všech stran - odpočívej dokud můžeš, užívej si volna, spi,... Jedna kolegyně mi v každé smsce nezapomene připomenout, že "takové už to nikdy nebude." :-)
Maminka mi půjčila knížku Nová doba porodní od Vlastimila Marka. Jsou to 15 let staré myšlenky, některé přelomové, některé překvapující, některé běžné,některé sympatické a některé naprosto mimo (alespoň pro mě).
Takovéto čtení každopádně ještě prohlubuje mou nynější schizofrenní náladu - autor oslavuje početí, těhotenství a porod jako zázrak zrození a vrchol ženství. Žena je něco jako bohyně, která ve svém těle stvoří nový život.
Jedním dechem však dodává, že dnešní ženy moderní západní civilizace jsou zhýčkané, těhotenství je unavuje a rodí v bolestech. Pro ženy kmenových společností je naprosto běžné do poslední chvíle tvrdě pracovat, pak si odskočit za keř, k řece nebo do porodní chýše, bezbolestně povít miminko a s ním na zádech se vrátit k práci.
Co z toho všeho plyne? Sem těhotná a protože jsem zhýčkaná žena západní civilizace, bolestínská a plná stížností, které navíc můžu vystavit na svůj blog (a ráda to udělám), tak sem i spokojená. Ou jé.
Jo a zázrak zrození, pocit vyvolení, hormony a v neposlední řadě i pohyby toho malého vetřelce v mém břiše v tom taky hrají určitou roli :-)
O této polaritě už bylo popsáno nesčetné množtví papírových i webových stránek ženských časopisů, jenže já se potřebuju vypsat. Předpokládám, že Nejmilejšího už unavuje mé funění a stále stejné odpovědi na jeho otázku "Copak, zlato?" "Nic, sem těhotná..."
Těhotná a k tomu ještě bolestín. Tady mě píchá, tohle mě bolí, nemůžu dejchat, buší mi srdce, nemůžu sedět, nemůžu stát, nemůžu ležet, pálí mé žáha, po každém i sebemenším jídle se cítím přecpaně, poblila sem sedačky RegioJetu na lince Praha-Chomutov a občas mam nohy jako konve.
Jo a tloustnu. A to prosím nejen na břiše, jak sem si naivně říkala. Má garderoba se dá jednoduše rozdělit na čtyři části:
1. Obléknu to a vypadám v tom normálně, občas i hezky.
2. Obléknu to a vypadám v tom jako těhotný hroch.
3. Obléknu to, ale krátí se mi dech a před očima se mi začnou tvořit zajímavá kolečka. A ještě k tomu v tom vypadám jako těhotný hroch.
4. Neobléknu to.
A když už jsme v tom intimním svěřování, ano, rapidně se mi mění i jiné párové části než nohy. Roztahuje se mi hrudník a jediná podprsenka, kterou na sebe nejen navléknu, ale hlavně v ní bez ošívání vydržím déle než pět minut, je kojící, bez kostic a vypadá v podstatě jako tílko. Díky ó mé drahé sestřeničce za ní! Pamatuju si, jak sem si na začátku pochvalovala změnu svých proporcí a prohlašovala, že na to sem se vždy těšila. Jaké to kacířské myšlenky!
Cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu mám egoistickou touhu dokazovat, že to, že sem těhotná mě nijak neomezuje. Například v hraní Laser Game.
"Předpokládám, že vy hrát nebudete. - Joo, budu. - Ehm...vážně?! (dlouhý, upřený pohled na mé břicho) - Jo, já budu opatrná. - No... tak jak myslíte."
Ehm...pro přesnost, tato fotka je z dubna, kdy ještě nikdo z naší vražedné skupiny (krom mě a Nejmilejšího) nemohl tušit (a netušil), co se mi skrývá pod vestou. Příhoda s nevěřícím pohledem se stala teď v září, když sme se na laser game vydali znovu, tentokrát s maminkou, tatínkem a bratrem. Fotku sem ale ještě na facebooku nenašla.
Na stranu druhou občas používám těhotenství jako výmluvu. "Cítím se trochu unaveně, tak proč se po obědě nenatáhnout? Vážně musím vstávat už v 9? Co takhle si ještě zdřmnout? To nevadí, že zoufale vzlykám, protože nemůžu najít Zugang-PIN k připojení na internet, vždyť sem těhotná, to sou hormony."
A hlavně to slyším, že všech stran - odpočívej dokud můžeš, užívej si volna, spi,... Jedna kolegyně mi v každé smsce nezapomene připomenout, že "takové už to nikdy nebude." :-)
Maminka mi půjčila knížku Nová doba porodní od Vlastimila Marka. Jsou to 15 let staré myšlenky, některé přelomové, některé překvapující, některé běžné,některé sympatické a některé naprosto mimo (alespoň pro mě).
Takovéto čtení každopádně ještě prohlubuje mou nynější schizofrenní náladu - autor oslavuje početí, těhotenství a porod jako zázrak zrození a vrchol ženství. Žena je něco jako bohyně, která ve svém těle stvoří nový život.
Jedním dechem však dodává, že dnešní ženy moderní západní civilizace jsou zhýčkané, těhotenství je unavuje a rodí v bolestech. Pro ženy kmenových společností je naprosto běžné do poslední chvíle tvrdě pracovat, pak si odskočit za keř, k řece nebo do porodní chýše, bezbolestně povít miminko a s ním na zádech se vrátit k práci.
Co z toho všeho plyne? Sem těhotná a protože jsem zhýčkaná žena západní civilizace, bolestínská a plná stížností, které navíc můžu vystavit na svůj blog (a ráda to udělám), tak sem i spokojená. Ou jé.
Jo a zázrak zrození, pocit vyvolení, hormony a v neposlední řadě i pohyby toho malého vetřelce v mém břiše v tom taky hrají určitou roli :-)
pondělí 10. července 2017
Změny na čtvrtou
Zase sem jednou zabloudila na své milované, leč opomíjené Parapleečko. A ač se za to stydím, samozřejmě to bylo původně za úplně jiným účelem než napsat článek.
Potřebovala jsem totiž zjistit, co mám za nootebook, abych se následně dopídila k rozměru jeho obrazovky.
Proč?
Přece proto, abych tento rozměr mohla zadat do aplikace Pravítko online.
Proboha, proč?
Protože nemám po ruce žádný metr ani pravítko a nedokážu si uspokojivě představit, kolik je 17 cm nebo 21 cm nebo 33 cm.
Stíháte sledovat tok mých myšlenek? Že ne? Nic si z toho nedělejte, já taky ne. Občas (vlastně skoro pořád) je to v podstatě jen šňůra volných asociací. Zvlášťě pak u počítače.
Máte to taky tak? Zapnete internet s konkrétním plánem zjistit něco - jednu danou informaci. Než ji ale zadáte do vyhledávače, všimnete si ikonky e-mailu - máte 1 nepřečtenou zprávu! Kliknete na ní a zjistíte, že se na víkend plánuje dračák. Začnete přemýšlet, jak se dostanete do Plzně a podíváte se na stránky Student Agency, abyste si našli ten nejlepší spoj. Na jejich webu vás zaujme nabídka letenek do Miami jen za necelých 11 tisíc. Kolik to asi stojí od jiných dopravců? napadne vás a začnete to hledat, načež si pomyslíte, že vás vždycky zajímalo, jaký je rozdíl mezi Jumbo Jetem a Boeingem 747. Pohledem na Wikipedii zjistíte, že jde o úplně stejná letadla. A jak si tak pročítáte článek, padne vám zrak na termín Operace Šalamoun - co to sakra je? Kliknete na odkaz a z něj se následně proklikáte přes krále Šalomouna až k termínu "harém"... a tak dál a tak dál.
Po nějaké době zjistíte, že uplynulo 20 minut a vy jste nezjistili nic z toho, co jste zjistit měli, máte rozepsaný e-mail, ale už víte, kolik stojí letenky od Student Agency do Miami, jak se přezdívá Boeingu 747 a že měl přemoudrý král Šalomoun nejspíš vlastní harém.
Tato problematika je mimochodem krásně vidět ve druhém díle internetového seriálu Semestr (začíná to v 6. minutě a 11 sekundách), kdy jeden z hlavních protagonistů píše diplomovou práci a od švýcarských kantonů se přes curyšské jezero prokliká až k banánu, viru SARS a lidskému exkrementu.
A vidíte to? Už sem zase úplně jinde. Takže zpět...
Zkrátka sem se od potřeby pravítka dostala až k pročítání článků na Parapleečku, když sem hledala ten konkrétní, kde se chlubím, že sem si koupila nový notebook. To, co sem potřebovala, sem samozřejmě nezjistila, ale za to sem narazila na článek o změnách. A nedá mi to, abych nezačala bilancovat, jak sem na tom se změnami teď.
Docela hustě, co si budeme povídat.
Za prvé: 30. června 2017 jsem se rozloučila s dětmi ze ZŠ Šeberov.
Jasně, poslední školní den, takže co bych taky chtěla jinýho, než se rozloučit a popřát jim krásné prázdniny. Jenže ono to loučení mělo tak trochu hořko-sladkou příchuť. Do školy se jako pedagogický pracovník vrátím už jen na přípravný týden na konci srpna a jako návštěvník se přijdu podívat na začátek školního roku 4. září. A potom? Potom se na nějakou dobu k učitelské řeholi obrátím zády. A proč? Viz níže...
Za druhé: 30. května 2017 jsme podepsali smlouvu na pronájem bytu v Bärensteinu, tedy na německé straně Vejprt.
Důvodů je hned několik - už nás úplně nebaví zapráskaná Praha, Nejmilejší získal práci v německém Drebachu a taky si chceme vyzkoušet bydlení v Krušných horách. Dáme první zimu nebo s pláčem, vztekem a omrzlinami utečeme zpět do nížin?
Během červnových víkendů tedy proběhlo velké stěhování národů do úplně prázdného bytu, také koupě a kompletace obří skříně (která tak tak pojme všechny naše svršky - proboha, proč jich máme tolik?!) a koupě a kompletace malé roztomilé kuchyňské linky. A samozřejmě koupě a kompletace dalších levných bytových pomocníků made by IKEA (co bysme si bez ní počali?).
OK, tak Nejmilejší má práci, kam bude dojíždět svým autem, ale co budeš dělat ty? A to budete odkázaný jen na jedno auto? A co řidičák, obejdeš se i dál bez něj?
Za třetí: neobejdu.
A jelikož sem ve slavné datum 17. března 2017 před komisařem pražské autoškoly dostatečně předvedla, že se umím rozjet, couvat, používat blinkr a udržet auto v chodu na vražedných 30 km/hod, získala sem řidičské oprávnění skupiny B. Znamená to, že umím řídit? Ale kdež! Znamená to jen to, že se to smím naučit a trénovat i mimo auto autoškoly. Což taky poslední dobou dělám a jde to ztuha. Ale ne v autě Nejmilejšího. Aby těch výdajů za poslední dobu nebylo málo, pořídili jsme si druhé auto - VW Sharan neboli Sharyho (jo, stále pojmenovávám neživé objekty kolem sebe, i když vím, Malis, že přezdívky pro auta se podle tebe nepočítají :-) ).
OK, tak to máme zodpovězené dvě otázky ze tří, ale pořád si nám neřekla, co plánuješ na horách dělat ty? (taky vás tak baví tyto imaginární rozhovory Pavlí a extrémně zaujatí posluchači? :-) )
Za čtvrté: Nic.
Tedy abych byla konkrétnější, placenou práci si zatím hledat nehodlám. A nee, nebudu si hrát na Zoufalou manželku v domácnosti (i když trochu jo), protože to vypadá, že jsem získala full time job bez nároku na finanční odměnu krom příspěvku od státu, jinak nazývanému "rodičovský příspěvek".
Jo, už je to tak. ve stejný den, kdy sem udělala praktickou zkoušku z autoškoly, tedy 17. března, sem taky zjistila, že sem těhotná :-).
Nejmilejšímu sem to řekla hned. Mamince ten samý den, byť bylo naším původním plánem nikomu to neříkat před koncem 1. trimestru. Jenže maminka se mě v souvislosti s mou ranní nevolností, kterou sem připisovala nervozitě z autoškoly, poťouchle zeptala, jestli sem si dělala těhotenský test a já řekla, že ne. Načež sem se hrozně zastyděla že takhle lžu. Tatínek si musel počkat na své narozeniny, když na mě vybalil stejnou otázku jako vy a senzačně mi tím nahrál:
Tatínek: "Tak Pavel má práci jistou, ale jakou si najdeš práci ty, už víš?"
Já: "No... vypadá to, že si asi ani nebudu muset nějakou práci hledat..."
Tatínek: (pohoršeně) "Počkat, cože? To si děláš srandu, nee? Musíš mít nějakou práci, to nejde, aby tě Pavel živil!"
Já: "No, nemusím...ono to totiž vypadá, že mam naštěkanou peněženku."
Tatínek: (pauza a poté překvapeně) "Fakt jo?!"
Vždycky sem snila o tom, že to jednou tatínkovi oznámím stejným (možná nechutným a nehezkým) slovním spojením, které používá on, když o nějaké ženě říká, že je těhotná. Podařilo se, ou jé.
Stejně je ale tolik úsloví, kterak těhotenství označit, což? Žena má naštěkanou peněženku nebo naštěkáno v boudě (co máme furt s tim štěkotem?!), případně je v očekávání, v jiném stavu, v jináči, v tom, je to těhulka (ble), je těhu (ble a fuj), těhulkuje (ble a fuj a ble :-)) taky čeká miminko (samozřejmě), chodí s outěžkem, je samodruhá (to se líbí mojí mamince :-)), obtěžkaná, zbouchnutá, přespatá (viz kniha Žítkovské bohyně), má buben...a podobně. Znáte ještě nějaké? A jaké se vám líbí nejvíc?
Mně se vždycky líbilo to, co řekl pan doktor cisářovně Sissi ve sladkobolném filmu s Romy Schneider: "Vaše Veličenstvo je dozajista v naději."
No, už je to tak, její Veličenstvo Paplí je taktéž dozajista v naději :-).
Takže tolik ke změnám. Bydlíme v Německu, Pavel se chystá do nové práce, já řídím naše druhé auto a pomalu se připravujeme na to, že budeme rodiče. Tedy, to poslední má ještě čas, takže to si zatím moc nepřipouštíme :-). Ale svou velkou šedou Myrtu už Mimouš neboli MiniPáje má, to dá rozum :-).
Cože, tak dlouhej článek a žádnej obrázek? Lidi, sorry, ale vim, že páčení fotek z mobilu by mi zabralo další čas a momentálně mam hlad. Jim totiž za dva...hele, další označení pro těhotnou :-). Tak snad někdy příště.
Potřebovala jsem totiž zjistit, co mám za nootebook, abych se následně dopídila k rozměru jeho obrazovky.
Proč?
Přece proto, abych tento rozměr mohla zadat do aplikace Pravítko online.
Proboha, proč?
Protože nemám po ruce žádný metr ani pravítko a nedokážu si uspokojivě představit, kolik je 17 cm nebo 21 cm nebo 33 cm.
Stíháte sledovat tok mých myšlenek? Že ne? Nic si z toho nedělejte, já taky ne. Občas (vlastně skoro pořád) je to v podstatě jen šňůra volných asociací. Zvlášťě pak u počítače.
Máte to taky tak? Zapnete internet s konkrétním plánem zjistit něco - jednu danou informaci. Než ji ale zadáte do vyhledávače, všimnete si ikonky e-mailu - máte 1 nepřečtenou zprávu! Kliknete na ní a zjistíte, že se na víkend plánuje dračák. Začnete přemýšlet, jak se dostanete do Plzně a podíváte se na stránky Student Agency, abyste si našli ten nejlepší spoj. Na jejich webu vás zaujme nabídka letenek do Miami jen za necelých 11 tisíc. Kolik to asi stojí od jiných dopravců? napadne vás a začnete to hledat, načež si pomyslíte, že vás vždycky zajímalo, jaký je rozdíl mezi Jumbo Jetem a Boeingem 747. Pohledem na Wikipedii zjistíte, že jde o úplně stejná letadla. A jak si tak pročítáte článek, padne vám zrak na termín Operace Šalamoun - co to sakra je? Kliknete na odkaz a z něj se následně proklikáte přes krále Šalomouna až k termínu "harém"... a tak dál a tak dál.
Po nějaké době zjistíte, že uplynulo 20 minut a vy jste nezjistili nic z toho, co jste zjistit měli, máte rozepsaný e-mail, ale už víte, kolik stojí letenky od Student Agency do Miami, jak se přezdívá Boeingu 747 a že měl přemoudrý král Šalomoun nejspíš vlastní harém.
Tato problematika je mimochodem krásně vidět ve druhém díle internetového seriálu Semestr (začíná to v 6. minutě a 11 sekundách), kdy jeden z hlavních protagonistů píše diplomovou práci a od švýcarských kantonů se přes curyšské jezero prokliká až k banánu, viru SARS a lidskému exkrementu.
A vidíte to? Už sem zase úplně jinde. Takže zpět...
Zkrátka sem se od potřeby pravítka dostala až k pročítání článků na Parapleečku, když sem hledala ten konkrétní, kde se chlubím, že sem si koupila nový notebook. To, co sem potřebovala, sem samozřejmě nezjistila, ale za to sem narazila na článek o změnách. A nedá mi to, abych nezačala bilancovat, jak sem na tom se změnami teď.
Docela hustě, co si budeme povídat.
Za prvé: 30. června 2017 jsem se rozloučila s dětmi ze ZŠ Šeberov.
Jasně, poslední školní den, takže co bych taky chtěla jinýho, než se rozloučit a popřát jim krásné prázdniny. Jenže ono to loučení mělo tak trochu hořko-sladkou příchuť. Do školy se jako pedagogický pracovník vrátím už jen na přípravný týden na konci srpna a jako návštěvník se přijdu podívat na začátek školního roku 4. září. A potom? Potom se na nějakou dobu k učitelské řeholi obrátím zády. A proč? Viz níže...
Za druhé: 30. května 2017 jsme podepsali smlouvu na pronájem bytu v Bärensteinu, tedy na německé straně Vejprt.
Důvodů je hned několik - už nás úplně nebaví zapráskaná Praha, Nejmilejší získal práci v německém Drebachu a taky si chceme vyzkoušet bydlení v Krušných horách. Dáme první zimu nebo s pláčem, vztekem a omrzlinami utečeme zpět do nížin?
Během červnových víkendů tedy proběhlo velké stěhování národů do úplně prázdného bytu, také koupě a kompletace obří skříně (která tak tak pojme všechny naše svršky - proboha, proč jich máme tolik?!) a koupě a kompletace malé roztomilé kuchyňské linky. A samozřejmě koupě a kompletace dalších levných bytových pomocníků made by IKEA (co bysme si bez ní počali?).
OK, tak Nejmilejší má práci, kam bude dojíždět svým autem, ale co budeš dělat ty? A to budete odkázaný jen na jedno auto? A co řidičák, obejdeš se i dál bez něj?
Za třetí: neobejdu.
A jelikož sem ve slavné datum 17. března 2017 před komisařem pražské autoškoly dostatečně předvedla, že se umím rozjet, couvat, používat blinkr a udržet auto v chodu na vražedných 30 km/hod, získala sem řidičské oprávnění skupiny B. Znamená to, že umím řídit? Ale kdež! Znamená to jen to, že se to smím naučit a trénovat i mimo auto autoškoly. Což taky poslední dobou dělám a jde to ztuha. Ale ne v autě Nejmilejšího. Aby těch výdajů za poslední dobu nebylo málo, pořídili jsme si druhé auto - VW Sharan neboli Sharyho (jo, stále pojmenovávám neživé objekty kolem sebe, i když vím, Malis, že přezdívky pro auta se podle tebe nepočítají :-) ).
OK, tak to máme zodpovězené dvě otázky ze tří, ale pořád si nám neřekla, co plánuješ na horách dělat ty? (taky vás tak baví tyto imaginární rozhovory Pavlí a extrémně zaujatí posluchači? :-) )
Za čtvrté: Nic.
Tedy abych byla konkrétnější, placenou práci si zatím hledat nehodlám. A nee, nebudu si hrát na Zoufalou manželku v domácnosti (i když trochu jo), protože to vypadá, že jsem získala full time job bez nároku na finanční odměnu krom příspěvku od státu, jinak nazývanému "rodičovský příspěvek".
Jo, už je to tak. ve stejný den, kdy sem udělala praktickou zkoušku z autoškoly, tedy 17. března, sem taky zjistila, že sem těhotná :-).
Nejmilejšímu sem to řekla hned. Mamince ten samý den, byť bylo naším původním plánem nikomu to neříkat před koncem 1. trimestru. Jenže maminka se mě v souvislosti s mou ranní nevolností, kterou sem připisovala nervozitě z autoškoly, poťouchle zeptala, jestli sem si dělala těhotenský test a já řekla, že ne. Načež sem se hrozně zastyděla že takhle lžu. Tatínek si musel počkat na své narozeniny, když na mě vybalil stejnou otázku jako vy a senzačně mi tím nahrál:
Tatínek: "Tak Pavel má práci jistou, ale jakou si najdeš práci ty, už víš?"
Já: "No... vypadá to, že si asi ani nebudu muset nějakou práci hledat..."
Tatínek: (pohoršeně) "Počkat, cože? To si děláš srandu, nee? Musíš mít nějakou práci, to nejde, aby tě Pavel živil!"
Já: "No, nemusím...ono to totiž vypadá, že mam naštěkanou peněženku."
Tatínek: (pauza a poté překvapeně) "Fakt jo?!"
Vždycky sem snila o tom, že to jednou tatínkovi oznámím stejným (možná nechutným a nehezkým) slovním spojením, které používá on, když o nějaké ženě říká, že je těhotná. Podařilo se, ou jé.
Stejně je ale tolik úsloví, kterak těhotenství označit, což? Žena má naštěkanou peněženku nebo naštěkáno v boudě (co máme furt s tim štěkotem?!), případně je v očekávání, v jiném stavu, v jináči, v tom, je to těhulka (ble), je těhu (ble a fuj), těhulkuje (ble a fuj a ble :-)) taky čeká miminko (samozřejmě), chodí s outěžkem, je samodruhá (to se líbí mojí mamince :-)), obtěžkaná, zbouchnutá, přespatá (viz kniha Žítkovské bohyně), má buben...a podobně. Znáte ještě nějaké? A jaké se vám líbí nejvíc?
Mně se vždycky líbilo to, co řekl pan doktor cisářovně Sissi ve sladkobolném filmu s Romy Schneider: "Vaše Veličenstvo je dozajista v naději."
No, už je to tak, její Veličenstvo Paplí je taktéž dozajista v naději :-).
Takže tolik ke změnám. Bydlíme v Německu, Pavel se chystá do nové práce, já řídím naše druhé auto a pomalu se připravujeme na to, že budeme rodiče. Tedy, to poslední má ještě čas, takže to si zatím moc nepřipouštíme :-). Ale svou velkou šedou Myrtu už Mimouš neboli MiniPáje má, to dá rozum :-).
Cože, tak dlouhej článek a žádnej obrázek? Lidi, sorry, ale vim, že páčení fotek z mobilu by mi zabralo další čas a momentálně mam hlad. Jim totiž za dva...hele, další označení pro těhotnou :-). Tak snad někdy příště.
čtvrtek 2. března 2017
Vyřeš případ! aneb 1. díl blogového miniseriálu
Ano, Abee, je to tu! Našla sem čas a odhodlání napsat o mém vyřešeném případu!
Ostatním (jak jinak než věrným, avšak v tuto chvíli nezasvěceným) čtenářům hned vysvětlím.
Věc se má takto: k Vánocům jsem od Abeenky dostala záhadný poukaz. Po přečtení první části jeho nadpisu Vyřeš případ... se má dušička zatetelila, že jde o únikovou hru. Nadpis ovšem pokračoval: ...a nauč se základům tvůrčího psaní. Nato jsem se zatetelila ještě více, ale přiznám se, již s mírnou dávkou nejistoty.
Když nepočítám jedno odpoledne před 10 lety (ty brďo, fakt už je to slovy deset let?!) strávené s kleštičkami nad ketlovacími jehlami a korálky, jsem krátkodobými tvořivými kurzy zcela nepolíbená. Nedokázala jsem tedy příliš představit průběh ani výsledek.
Ovšem 5 hodin strávených v příjemné společnosti sympatického a výřečného lektora Reného Nekudy a ostatních účastníků kurzu předčilo všechna má očekávání. Nejen, že utekly jako voda, ale navíc jsem se skvěle bavila, hodně se toho dozvěděla a zároveň si i lehce (a sebestředně) zvýšila sebevědomí, co se mého písemného vyjadřování týče. Výklad Reného měl nadhled, švih a nechybělo mu ani nepřeberné množství vtipných příkladů z praxe. Domů jsem odcházela s hlavou plnou dojmů a snů o tom, kterak začnu psát ve velkém. Napíšu svou vlastní knihu, bestseller, který mě katapultuje mezi taková jména jako Rowlingová, Nesbø a Puzo.
Jo, zlatý voči :-). Hned na bytě na mě těžce dopadla realita - "rychle, dělej, dopiš ten projekt o prevenci ve školství, za dva dny ho odevzdáváš!" - a následně i týdenní nechuť otevřít v počítači něco, co by se byť jen vzdáleně podobalo textovému editoru.
Nicméně dnes jsem se konečně odhodlala znovu trochu rozpohybovat své lehce zarezlé parapleečko něčím jiným než více či méně zajímavými výkřiky do tmy z mého života. Proto vám, věrní čtenáři, předkládám miniseriál o kurzu Vyřeš případ a nauč se základům tvůrčího psaní
Jeho 1. díl právě dočítáte.
2. díl, neboli detektivní mini povídku, kterou jsem si z kurzu odnesla, naleznete zde.
A 3. díl, čili způsob, kterak tato minipovídka vznikala, je tu. Ovšem, pozor, spoiler! Článek obsahuje nejen vyzrazení toho, jak René se skupinou pracuje, ale i postavu vraha, kterým může a nemusí být zahradník. Tak bacha! (není-li odkaz funkční, článek ještě není dopsán. Pardoon)
Několik slov na závěr. René má velice vzletně psané webovky plné zajímavých inspiračních pramenů, nabídek placených i neplacených kurzů. Například 3 měsíce inspirace, do kterého jsem se ihned přihlásila, takže by mi po dobu 3 měsíců měl jednou za dva dny chodit na e-mail krátký úkol tvůrčího psaní. Teď a tady slibuji, že minimálně některé jeho výsledky uvidíte zde, na blogu!
Povídkář, to je další inspirační berlička, která vám vygeneruje postavu, místo, téma a první větu.
Já bych například mohla napsat povídku o zrzavé holce v růžových večerních šatech, co se odehrává v zábavném parku nebo na pouti, s tématem Příliš mnoho kuchařů spálí i polévku. Začínala by větou Byl to ten typ ženy, kterou nikdy nikdo nechtěl.
Povídku o nechtěné zrzavé holce na pouti a s velkým počtem kuchařů naleznete zde. (pokud není odkaz aktivní, znamená to, že jsem povídku ještě nenapsala...hanba mi! Pokud je, povídku jsem již napsala - třikrát hurá!)
Ostatním (jak jinak než věrným, avšak v tuto chvíli nezasvěceným) čtenářům hned vysvětlím.
Věc se má takto: k Vánocům jsem od Abeenky dostala záhadný poukaz. Po přečtení první části jeho nadpisu Vyřeš případ... se má dušička zatetelila, že jde o únikovou hru. Nadpis ovšem pokračoval: ...a nauč se základům tvůrčího psaní. Nato jsem se zatetelila ještě více, ale přiznám se, již s mírnou dávkou nejistoty.
Když nepočítám jedno odpoledne před 10 lety (ty brďo, fakt už je to slovy deset let?!) strávené s kleštičkami nad ketlovacími jehlami a korálky, jsem krátkodobými tvořivými kurzy zcela nepolíbená. Nedokázala jsem tedy příliš představit průběh ani výsledek.
Ovšem 5 hodin strávených v příjemné společnosti sympatického a výřečného lektora Reného Nekudy a ostatních účastníků kurzu předčilo všechna má očekávání. Nejen, že utekly jako voda, ale navíc jsem se skvěle bavila, hodně se toho dozvěděla a zároveň si i lehce (a sebestředně) zvýšila sebevědomí, co se mého písemného vyjadřování týče. Výklad Reného měl nadhled, švih a nechybělo mu ani nepřeberné množství vtipných příkladů z praxe. Domů jsem odcházela s hlavou plnou dojmů a snů o tom, kterak začnu psát ve velkém. Napíšu svou vlastní knihu, bestseller, který mě katapultuje mezi taková jména jako Rowlingová, Nesbø a Puzo.
Jo, zlatý voči :-). Hned na bytě na mě těžce dopadla realita - "rychle, dělej, dopiš ten projekt o prevenci ve školství, za dva dny ho odevzdáváš!" - a následně i týdenní nechuť otevřít v počítači něco, co by se byť jen vzdáleně podobalo textovému editoru.
Nicméně dnes jsem se konečně odhodlala znovu trochu rozpohybovat své lehce zarezlé parapleečko něčím jiným než více či méně zajímavými výkřiky do tmy z mého života. Proto vám, věrní čtenáři, předkládám miniseriál o kurzu Vyřeš případ a nauč se základům tvůrčího psaní
Jeho 1. díl právě dočítáte.
2. díl, neboli detektivní mini povídku, kterou jsem si z kurzu odnesla, naleznete zde.
A 3. díl, čili způsob, kterak tato minipovídka vznikala, je tu. Ovšem, pozor, spoiler! Článek obsahuje nejen vyzrazení toho, jak René se skupinou pracuje, ale i postavu vraha, kterým může a nemusí být zahradník. Tak bacha! (není-li odkaz funkční, článek ještě není dopsán. Pardoon)
Několik slov na závěr. René má velice vzletně psané webovky plné zajímavých inspiračních pramenů, nabídek placených i neplacených kurzů. Například 3 měsíce inspirace, do kterého jsem se ihned přihlásila, takže by mi po dobu 3 měsíců měl jednou za dva dny chodit na e-mail krátký úkol tvůrčího psaní. Teď a tady slibuji, že minimálně některé jeho výsledky uvidíte zde, na blogu!
Povídkář, to je další inspirační berlička, která vám vygeneruje postavu, místo, téma a první větu.
Já bych například mohla napsat povídku o zrzavé holce v růžových večerních šatech, co se odehrává v zábavném parku nebo na pouti, s tématem Příliš mnoho kuchařů spálí i polévku. Začínala by větou Byl to ten typ ženy, kterou nikdy nikdo nechtěl.
Povídku o nechtěné zrzavé holce na pouti a s velkým počtem kuchařů naleznete zde. (pokud není odkaz aktivní, znamená to, že jsem povídku ještě nenapsala...hanba mi! Pokud je, povídku jsem již napsala - třikrát hurá!)
pondělí 9. ledna 2017
Salát párty 2016
"Ty vole, dřív se před každou párty řešilo, co se bude
chlastat. Teď se řeší, co se bude žrát!"
Malisova památná věta, kterou následovalo povzdechnutí (něco
ohledně nezastavitelného stárnutí pařmenů ;-)) se více než dost hodí i pro
letošní Salát párty.
Když totiž Michal Pé poslal své krásné fotky, připsal k
nim stejně krásný dovětek. Cituji: "...tady máte fotky ze Salát párty
2016. Třeba se tam najdete. Jsou takové normální, takže asi už jsme opravdu
dospělí..."
Při pohledu na fotky nelze než souhlasit. I při vzpomínání
na soutěžní přehlídku bramborových salátů mám plnou hlavu poklidné vánoční
atmosféry, popíjení vína a férového salátového hlasování. Žádné tancovačky na
stole, žádné plácání se koženou plácačkou, žádné velké panákování... Jen
vyklidněné posezení nad řízky, kaprem a plejádou chutných salátů. Mrzí mě to?
Ani nee...
Distingovaná Degustace Delikátních Salátů (zkratka DDDS :-D)
"Cože? My jako nemůžeme hlasovat pro svůj salát?!" (Mates)
Zodpovědné sčítání hlasů
Vrcholem všeho je pak fotka, na které Malis nejen, že
nerozlévá panáky, ale drží mlíko! A to prosím těsně před konzumací kafe!
Malis je odhalen!
A propo, vyhrál salát dle receptury Romana Vaňka, jehož
autorkou byla Bára. Vytuněný putovní pohár Zlatého bramboru tudíž putuje z
Prahy zpět do Plzně. Gratulujeme!
neděle 8. ledna 2017
Rok 2016? Rok 2017!
... aneb jak je zvykem bilancovat v novém roce.
Jenže já sem se rozhodla řídit se pravidlem Tonyho Starka:
Tudíž kašlem na starý rok a hurá do roku nového!
Do roku, který bude plný závažných životních kroků. Tedy alespoň to tak s Nejmilejším plánujeme.
Ale jak se říká, člověk míní, život mění.
I tak bude zajímavé podívat se na konci roku 2017 na tento článek. Jen doufám, že to nebude s jistou dávkou hořkosti...
A dost už přemítání o věcech budoucích! Pojďme se raději soustředit na "tady a teď" :-). Což je v mém případě v krásně zasněžených Mariankách s plným břichem pečené husy od Nejmilejšího maminky :-).
Husu jsme si opravdu zasloužili - byli sme se totiž projít na Kladské. A bylo to pohádkové :-). Jinak se to ani nedá napsat...
Jenže já sem se rozhodla řídit se pravidlem Tonyho Starka:
Do roku, který bude plný závažných životních kroků. Tedy alespoň to tak s Nejmilejším plánujeme.
Ale jak se říká, člověk míní, život mění.
I tak bude zajímavé podívat se na konci roku 2017 na tento článek. Jen doufám, že to nebude s jistou dávkou hořkosti...
A dost už přemítání o věcech budoucích! Pojďme se raději soustředit na "tady a teď" :-). Což je v mém případě v krásně zasněžených Mariankách s plným břichem pečené husy od Nejmilejšího maminky :-).
úterý 23. srpna 2016
Když vás fotí paparazzi...
...mám pro vás ochutnávku z naší letošní dovolené na ostrově Kos.
A už vás slyším: Cožee? Tak brzo? Vždyť ste se vrátili předevčírem?! Copak na tomhle blogu není zvykem psát o dovolené až rok poté?!
Uklidním vás.
Nejde o článek. Na ten si skutečně budete muset počkat. Jde opravdu jen o pár fotek ;-).
Taky vás tak baví mé představy o imaginarním rozhovoru s vámi, neexistujícími davy čtenářů? Mě taky! :-D
Autorem je Víťa. On a jeho manželka Táňa nám celou dovolenou dělali příjemnou společnost :-)
A co ten nadpis?
Nu, již při focení sem si tak trochu připadala jako celebrita (ach!), která si se svým partnerem užívá relaxaci u bazénu a předstírá, že si nevšimla paparazziho :-). A tenhle pocit ještě zesílil pči pohledu na některé z fotek.
A už vás slyším: Cožee? Tak brzo? Vždyť ste se vrátili předevčírem?! Copak na tomhle blogu není zvykem psát o dovolené až rok poté?!
Uklidním vás.
Nejde o článek. Na ten si skutečně budete muset počkat. Jde opravdu jen o pár fotek ;-).
Taky vás tak baví mé představy o imaginarním rozhovoru s vámi, neexistujícími davy čtenářů? Mě taky! :-D
Autorem je Víťa. On a jeho manželka Táňa nám celou dovolenou dělali příjemnou společnost :-)
A co ten nadpis?
Nu, již při focení sem si tak trochu připadala jako celebrita (ach!), která si se svým partnerem užívá relaxaci u bazénu a předstírá, že si nevšimla paparazziho :-). A tenhle pocit ještě zesílil pči pohledu na některé z fotek.
OK, máme i pózovací. Tady jedna.
Chuť jeho rtěnky
...tak zní název představení, kde hraju sexy služku. Jo, takovou tu v černých šatičkách, s bílou zástěrkou a krajkou ve vlasech. Akorát že jedinej, koho svedu svést, je... ups, spoiler! :-)
Chcete vědět, koho?
Přijďte se na nás podívat. Pobavíte se, věřte mi :-).
Když ne scénářem, tak alespoň (škodolibě) samotnými herci a jejich kreacemi ;-)
Hrajeme 12. 9. 2016 v Rock Café od 19:30. Vstupné 120,-.
Chmmm, sme pěkně mastný.
Jo a sme divadlo Traverza :-). A máme i fejsbúk.
Vážně, přijďte. Potřebujem nutně alespoň 50 lidí... ;-)
Chcete vědět, koho?
Přijďte se na nás podívat. Pobavíte se, věřte mi :-).
Když ne scénářem, tak alespoň (škodolibě) samotnými herci a jejich kreacemi ;-)
Hrajeme 12. 9. 2016 v Rock Café od 19:30. Vstupné 120,-.
Chmmm, sme pěkně mastný.
Jo a sme divadlo Traverza :-). A máme i fejsbúk.
Vážně, přijďte. Potřebujem nutně alespoň 50 lidí... ;-)
středa 6. července 2016
Rhodos 2015 - část třetí
Dámy a pánové, já jdu opravdu do sebe!
Mám pro vás třetí (a poslední) článek o naší dovolené. I když on to ani tak nebude článek, ale spíše článeček. Má sloužit jako úvod k.... (prosím virbl na bicí)...
... VIDEU!
Ano, už je to tak, téměř po roce jsem konečně sestříhala nespočet našich minivideí na GoPro kamerku a dala jim jakýs takýs řád, charakter a příběh.
Najdete tam všechno - podvodní modely, Myrty a Scorche, Pažouta i útočící rybu :-)
(a mějte se mnou trpělivost, video má totiž pět a půl minuty - nebylo snadné vybírat ;-) )
Mám pro vás třetí (a poslední) článek o naší dovolené. I když on to ani tak nebude článek, ale spíše článeček. Má sloužit jako úvod k.... (prosím virbl na bicí)...
... VIDEU!
Ano, už je to tak, téměř po roce jsem konečně sestříhala nespočet našich minivideí na GoPro kamerku a dala jim jakýs takýs řád, charakter a příběh.
Najdete tam všechno - podvodní modely, Myrty a Scorche, Pažouta i útočící rybu :-)
(a mějte se mnou trpělivost, video má totiž pět a půl minuty - nebylo snadné vybírat ;-) )
pondělí 4. července 2016
Rhodos 2015 - část druhá
... taaakže, kde že jsme to minule přestali?
Čtvrtek, 20. 8.
Lindos a zbytek aneb východní pobřeží
Celkem 174, 6 km
Půjčeného Pažoutka nám přes noc nikdo neukradl ani nepřenesl (nesmějte se, vzhledem k jeho muší váze... ;-)), takže jsme ráno mohli směle vyrazit do jednoho z největších turistických lákadel na ostrově - do Údolí motýlů neboli PETALOUDES. Obklopeni hejny motýlů jsme si celou procházku příjemných zeleným údolím připadali jako v pohádce. Nebo přinejmenším jako v etymologickém dokumentu :-).
Zato další vyhlášená turistická atrakce, EPTA PIGES aka Sedm pramenů nás trochu zklamala.Na to, kolik tu bylo turistů, tu vlastně nebylo nic moc k vidění. Proč sem ty lidi jezdí? Že by se (stejně jako my) dočetli o brodění tmavým tunelem? Není možná ;-).
Nutno ovšem říci, že v průvodci zmiňovaná lehce dobrodružná cesta byla nakonec kratochvílí vstkutku adrenalinovou. Po kotníky v ledové vodě a celých 186 metrů v naprosté tmě. Navíc před vámi turista, za vámi turista, po stranách vlhká zeď. Jediný možný směr je kupředu. Ještěže nám k tomu z úst jednoho z návštěvníků zněly jakési ruské národní písně. Člověk si hned připadal pln odvahy a hrdého optimismu :-).
Poslední pohled zpátky...
A pak, v největším vedru (ano, jsme dobří plánovači výletů, děkujeme za optání!), nás čekala slavná vesnice LINDOS. Zaparkovali jsme u zálivu sv. Pavla a obdivovali skalní masiv, který se před lety (dle pověsti) rozestoupil před arcibiskupem Paulem, aby ho uchránil před bouří. A tak vlastně z jezírka vznikla zátočina s příjemně čistou vodou, zdálo se. Ovšem pro těla plavců a neplavců nebyla voda moc vidět, takže jsme původní plán (vykoupat se) museli odložit.
Raději jsme vystoupali na akropoli a proklínali stejný nápad v mysli okolního davu. Turisté zkrátka nedodržují siestu. Nechápu. Naštěstí se na samém vrcholku davy celkem rozptýlily, takže jsme si plnými doušky užívaly krásné výhledy, obdivovali rekonstrukci antické architektury a stíraje si pot z čel litovali, že v Paul's bay není méně lidí :-).
Po lehkém občerstvení a nákupu pohledů jsme plni nové síly vyrazili na to opravdové řecké a turisty opěvované východní pobřeží. A začali jsme hned TSAMBIKOU. Že se konečně vykoupeme. Nu, vykoupali jsme se, ale "opuštěnou", "malebnou" a "nezastavěnou" pláž si představujeme trošičku jinak :-). Navíc nás (tedy hlavně mě) obtěžovaly rybky svými kousanci. A to vypadaly skrz potapěčské brýle tak roztomile a mírumilovně. Já vím, že okusování od rybek je moderní forma peelingu za těžké peníze, ale v tomhle případě zastávám názor Sheldona z Big Bang Theory:
"Jediný mořský živočich, u kterého by mi nevadilo, že mě sní, je kraken. A to jen proto, že poslední věta, kterou bych před smrtí slyšel, by byla Vypusťte krakena! To se neomrzí."
Zkrátka a dobře, na pláži v Tsambice jsme se zastavili přesně na jedno vykoupání, jednu postavenou nádrž (rozuměj díru v písku) a jeden postavený hrad (rozuměj hrad :-)).
Ani jsme nevystoupali ke kláštěru, poutnímu místu všech těhotenství chvivých žen (tzv. "snažilek ":-)), abychom tam oznámili, že my jsme takhle ve dvou úplně v cajku, takže u nás dobrý :-).
Naše další kilometry vedly na AFANDOU BEACH, kde měli dle průvodce půjčovat šlapadla. Nu, pláž celkem pěkná a poloprázdná, ale jediné, co jsme našli, byla cedule, že šlapadla a další vodní přibližovadla jsou k mání jen hotelovým hostům.
A u ANTONNY QUINN BAY, naší další zastávky, jsme se jen otočili na přeplněném parkovišti.A ani to nebylo pro množství aut úplně jednoduché.
Celkově lze naše putování po východních plážích shrnout jako nepříliš uspokojivé. Nenasytné rybky, horký písek a hlavně hafo lidí. Ale alespoň jsme si znovu připomněli, kterak dobře jsme si vybrali polohu našeho hotelu na příjemném západě ostrova :-).
Takže tím jsme v podstatě vyčerpali čtvrteční cílové destinace a přemýšleli co dál. A pak nás napadl kopec Monte Smith u hlavní města a tento nápad jsme za pomoci navigace brzy proměnili v realitu. Nu, Lindoská akropole to nebyla, ale zas nestál vstup 12 euro.
Na zpáteční cestě do Theologu jsme si znovu vyzkoušeli proplétání řeckým provozem a úzkými uličkami více než dostatečně, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme Pažouta vrátili v pořádku. A milý pán z půjčovny byl tak důvěřivý, že ho ani nechtěl zkontrolovat. Dojemné :-).
Taková byla "ve zkratce" naše mastňácká dovolená na Rhodu. I letos se chystáme na nějaký ten řecký ostrov. A proč ne? Je tam teplo, moře, přijatelné ceny a samaritánsky si můžeme říkat, že přivážíme práci a peníze tamním obyvatelům. A ti si to zasluží :-).
A na závěr ještě posledních pár snímků...
Čtvrtek, 20. 8.
Lindos a zbytek aneb východní pobřeží
Celkem 174, 6 km
Půjčeného Pažoutka nám přes noc nikdo neukradl ani nepřenesl (nesmějte se, vzhledem k jeho muší váze... ;-)), takže jsme ráno mohli směle vyrazit do jednoho z největších turistických lákadel na ostrově - do Údolí motýlů neboli PETALOUDES. Obklopeni hejny motýlů jsme si celou procházku příjemných zeleným údolím připadali jako v pohádce. Nebo přinejmenším jako v etymologickém dokumentu :-).
Já vím, ty hejna nejsou na fotkách vidět... ale fakt tam byly!
No vážně!
Obsypaný strop
Myrta etymoložka
Zato další vyhlášená turistická atrakce, EPTA PIGES aka Sedm pramenů nás trochu zklamala.Na to, kolik tu bylo turistů, tu vlastně nebylo nic moc k vidění. Proč sem ty lidi jezdí? Že by se (stejně jako my) dočetli o brodění tmavým tunelem? Není možná ;-).
Nutno ovšem říci, že v průvodci zmiňovaná lehce dobrodružná cesta byla nakonec kratochvílí vstkutku adrenalinovou. Po kotníky v ledové vodě a celých 186 metrů v naprosté tmě. Navíc před vámi turista, za vámi turista, po stranách vlhká zeď. Jediný možný směr je kupředu. Ještěže nám k tomu z úst jednoho z návštěvníků zněly jakési ruské národní písně. Člověk si hned připadal pln odvahy a hrdého optimismu :-).
Poslední pohled zpátky...
Umělecké foto s názvem "Světlo na konci tunelu"
A to nás čekalo na druhém konci - jezírko, do kterého se vlévají jednotlivé prameny.
Vytvořili ho italové coby zásobu vody na zavlažování blízkých plání.
Sice to nevypadá, ale fakt tam bylo plno :-)
Myrta a lindoská akropole
Po lehkém občerstvení a nákupu pohledů jsme plni nové síly vyrazili na to opravdové řecké a turisty opěvované východní pobřeží. A začali jsme hned TSAMBIKOU. Že se konečně vykoupeme. Nu, vykoupali jsme se, ale "opuštěnou", "malebnou" a "nezastavěnou" pláž si představujeme trošičku jinak :-). Navíc nás (tedy hlavně mě) obtěžovaly rybky svými kousanci. A to vypadaly skrz potapěčské brýle tak roztomile a mírumilovně. Já vím, že okusování od rybek je moderní forma peelingu za těžké peníze, ale v tomhle případě zastávám názor Sheldona z Big Bang Theory:
"Jediný mořský živočich, u kterého by mi nevadilo, že mě sní, je kraken. A to jen proto, že poslední věta, kterou bych před smrtí slyšel, by byla Vypusťte krakena! To se neomrzí."
Zkrátka a dobře, na pláži v Tsambice jsme se zastavili přesně na jedno vykoupání, jednu postavenou nádrž (rozuměj díru v písku) a jeden postavený hrad (rozuměj hrad :-)).
Jo, postavila sem si hrad. No a? :-)
Ani jsme nevystoupali ke kláštěru, poutnímu místu všech těhotenství chvivých žen (tzv. "snažilek ":-)), abychom tam oznámili, že my jsme takhle ve dvou úplně v cajku, takže u nás dobrý :-).
Naše další kilometry vedly na AFANDOU BEACH, kde měli dle průvodce půjčovat šlapadla. Nu, pláž celkem pěkná a poloprázdná, ale jediné, co jsme našli, byla cedule, že šlapadla a další vodní přibližovadla jsou k mání jen hotelovým hostům.
Pusto a prázdno. Idylka na Afandou beach
A u ANTONNY QUINN BAY, naší další zastávky, jsme se jen otočili na přeplněném parkovišti.A ani to nebylo pro množství aut úplně jednoduché.
Celkově lze naše putování po východních plážích shrnout jako nepříliš uspokojivé. Nenasytné rybky, horký písek a hlavně hafo lidí. Ale alespoň jsme si znovu připomněli, kterak dobře jsme si vybrali polohu našeho hotelu na příjemném západě ostrova :-).
Takže tím jsme v podstatě vyčerpali čtvrteční cílové destinace a přemýšleli co dál. A pak nás napadl kopec Monte Smith u hlavní města a tento nápad jsme za pomoci navigace brzy proměnili v realitu. Nu, Lindoská akropole to nebyla, ale zas nestál vstup 12 euro.
Na zpáteční cestě do Theologu jsme si znovu vyzkoušeli proplétání řeckým provozem a úzkými uličkami více než dostatečně, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme Pažouta vrátili v pořádku. A milý pán z půjčovny byl tak důvěřivý, že ho ani nechtěl zkontrolovat. Dojemné :-).
Taková byla "ve zkratce" naše mastňácká dovolená na Rhodu. I letos se chystáme na nějaký ten řecký ostrov. A proč ne? Je tam teplo, moře, přijatelné ceny a samaritánsky si můžeme říkat, že přivážíme práci a peníze tamním obyvatelům. A ti si to zasluží :-).
A na závěr ještě posledních pár snímků...
Jedna z posledních procházek po okolí
Poslední večer - na večeři v jedné z typických místních taveren
Nalezeno na pláži, autor neznámý :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
