Pojmenováváte věci kolem sebe?

Nedávno jsme měli s Malisem drobnější výměnu názorů ;), která začla nevinnou otázkou při jeho příchodu do mého pokoje:

Malis: "Jé, ty tu máš ňákou palmu!"
Pavlí: "Cože? Ahaa... to je Julius."
Malis: (vyprskne) " Coo? A to sem se nedávno hádal s nějakou holkou, která tvrdila, že ženský nepojmenovávaj věci kolem sebe!"
Pavlí: "Taky že ne! To jenom Julius... a taky Myrty. A dráček Schorch, ale ten je Pavlův, takže to se nepočítá. A ještě vlastně tohle je sob Terezka (plyšová brož - pozn.autorky). Ale to je fakt všechno...
Malis: (směje se) "Joo?! A jak říkáš Pavlovo autu?!"
Pavlí: (poraženě) "Rybička... protože má rybí kukuč!"

Saaakryš.

Já pojmenovávám věci, který sou pro mě v životě důležitý a mám k ním nějaký citový vztah. Všichni víte, jak velké city chovám k Myrtám. Vždyť mají u mě na blogu svou vlastní rubriku!
Julia jsem dostala od Nejmilejšího za to, že jsem udělala státnice. Je to moje druhá vlastní pokojová květina (tu první jsem si vlastně vzala z Kadaně, když sem se stěhovala, takže ta se až tak nepočítá) a zatím ani nehyne v důsledku mé péče.
Sob Terezka je první brož, kterou sem si vyrobila. Je to oranžový plyšový sob s krajkovou aplikací a zavíracím špendlíkem. A Nejmilejší mu říká Karel. Tsss.
Ještě na někoho sem ve výčtu zapomněla - na ohřívací lahev v plyšovém obalu ve tvaru psa. To je Tomáš. Hřeje, má úpřímnej kukuč a je od Nejmilejšího k loňským vánocům. I ten si zaslouží jméno.
Nu a mazda je Rybička. Vždyť to ani jinak nejde! Podíváte se na ní a vidíte závojnatku! Nebo jinou rybu!

Nu, i tak sem z toho nevyšla zrovna nejlíp. Ale stále si myslím, že to není čistě ženská záležitost. Což mi potvrdila i Ivet, která nemá pojmenované absolutně nic. Kromě svého Peugeota, což je Pažout :). Ale to se prý nepočítá, nechal se slyšet Malis, když jsem argumentovala, že tatínek pojmenoval zatím téměř všechny auta, co sme kdy měli. Pašák, Esík, Síča nebo Syčák...

Nu aspoň nemám pojmenovaný telefon ani počítač! 

A jak ste na tom vy? :)

Pojmenovávate? 
Co? 
A jak?

Ukojte mou zvědavost v komentářích!

P.S.: Vpravo nahoře je i anketa :).

Fešné fotky z (nejen) plzeňské svatby

Ano, stydím se převelice.
Stále totiž prokrastinuji na svém Parapléčku, ačkoliv bych se měla věnovat školním povinnostem A to sem navíc ještě dnes chtěla vyrobit nějaký ten dáreček! Fuj, styď se, Košťáková!
Jde o tohle. Při pročítání svých více či méně duchaplných myšlenek sem narazila na článek, pod kterým v komentářích slibuji fešné fotky z plzeňské svatby. Bohužel se mi ještě nepodařilo dostat profi fotky z (novo)manželů, takže dávám k dobru tyto, které má na svědomí maminka a její telefon :). Což je na jednu stranu škoda, neboť jí to velmi slušelo a já bych se ráda pochlubila svou pěknou maminkou! :)

S ó mou drahou sestřeničkou Vlastimilkou a adoptivním tatínkem - bratrancem Vojtou alias ženichem. Krátce před nastoupením do kolony. Mimochodem, Vojta neviděl ani šaty ani celou nevěstu až do té doby, co mu šla s tatínkem na radnici vstříc :).

Takové rodinné foto :). Se zamračeným tatínkem a vzorným bratrem. Vzorným pouze na fotce, samozřejmě. Všimněte si tatínkovy kravaty. Tu sem vázala prosím já. (A když měl zapnuté sako, tak ani nebylo vidět, že má nesprávnou délku :D)

A to je již po obřadu při odchodu z obřadní síně. Naše babička a kavalíři Jára (přítel ó mé drahé sestřeničky) a Nejmilejší.

A již probíhá focení. Tolik neoblíbené u hladových svatebčanů - nutno říci, že jen některých. Jiní si focení rozhodně užívali. A až se zpožděním si všimli, že se nakrucují u jiného fotoaparátu, než by měli ;).

 Ale hned si to uvědomili a spěchali do záběru! Ano, vidíte dobře, ó má drahá sestřenička je opravdu bosa. Zvolila si totiž vražedně vysoké podpatky svých zelených botek, po kterých jí začaly bolet nohy už před obřadní síní. Tady si je ale sundala ještě z jednoho důvodu - do vlhké trávy se jaksi bořila podpatky natolik, že chůze (byť pomalá) byla zhola nemožná :).

A proto je taky na všech takovýchto fotkách menší než já. Heč!

Detail drůžičky.

A na závěr jedna skupinová - všichni svatebčani mužského pohlaví a nevěsta :).

A ještě jednu sem dám. Pro ty, kterým by bylo líto, že pořádně nevidí, jaké to vlastně měla přenádherné šaty nevěsta. Byly mimochodem první, které si vyzkoušela. Žádné jiné je nepředčily. Jednoduchý, lehce zdobený korzet a krásná tylová sukně. Foto ze zkoušky.

A svatba to byla skvělá a pohodová. Nevěsta byla nejkrásnější pod sluncem, hned po ní družičky, samozřejmě, které měly krásné žluté šaty a k nim zelené boty přesně tak, jak si naplánovaly (viz onen článek :) ). Ale bohužel ani na jedné fotce není přesně vidět, jak pěkná to byla kombinace. Možná až získám profi fotky, nějakou tam naleznu...
Tančilo se, jedlo se, pilo se, rozjímalo, plakalo, vzpomínalo, zapomínalo, v nedalekém jezírku i koupalo ;) a smálo.

Ovšem nebyla to jediná svatba, které sme se v létě s Nejmilejším zúčastnili :). Ženil se totiž taky kamarád Vítek a to prosím víkend před státnicemi, víkend, kdy mě navíc bolely snad všechny zuby moudrosti a dobírala sem antibiotika. Nedokázala sem tedy tak úplně ocenit podávané dobroty v pevném i tekutém stavu a díky únavě svého ještě ne zcela zdravého těla jsem odešla na kutě vcelku brzy, abych se ještě před spaním nervovala nad poznámkama z dějin umění :). Ale i tak to byla krásná svatba, komorní (svatebčani měli pro sebe celý areál penzionu a přilehlého okolí) a přátelská.

A takhle vysmátý byli snoubenci, když říkali "ano".

Ne tak svědci. Vědomi si důležitosti a vážnosti okamžiku zachovali vážnou tvář při samotném obřadu

 i při podpisu.

Ale při přípitku začaly trochu cukat koutky ;). Všimněte si v pozadí mé maličkosti. Sem ten zelený flek s fascinátorem na hlavě :).

A několik vtipných fotek. Například hrozící prst tatínka nevěsty při gratulacích po obřadu.

A také skupinové foto posmívajících se kamarádů svatebčanů. Kiš, kiš!

A pozor, čas na malý vtípek! Svatební šaty - 8000 Kč, svatební hostina 15 000 Kč. Ženichův výraz alá Co sem to proved'! - k nezaplacení :D.

 A ještě jedna ukazovací. Tentokráte i s nevěstou. 

(A také s mým dostatečně viditelným outfitem - měla jsem šatky a punčochy půjčené od ó mé drahé sestřeničky, kabelku - psaníčko uzmuté mamince, fascinátor a černé lodičky - vlastní. Konec sebestředného okénka. :) )

Milé děti. To, jak se tvářit, když se rozbije něco, co sme rozbít nechtěli, už víte. Nyní se podíváme, jak se tvářit, když se něco, co ste rozbít chtěli, nerozbije. Jako například talíř, který má sloužit jako střepy pro štěstí :).

Vítek: Podívej se tam, Ivanko, fakt! Je tam něco strašně směšnýho!

Ivanka: Ty kecáš... co tam jako je?

Vítek: Je tam krtek, co si zapomněl natáhnout své modré kalhotky s kapsami!

A na závěr foto jednoho velmi mňamózního svatebního dortu!

Nu, vypadá to, že se svatbami se roztrhl pytel. Tohle léto nás taky jedna čeká - ó má drahá sestřenička, která na mě nevraživě koukala, když sem chytla-nechytla kytici, dostala od Járy prstýnek a nabídku, kterou neodmítla :).

Tak zase jednou...

... sem přidám nic a všeříkající článek. Ty jsou totiž má specialita. 

A je mi také líto mých věrných čtenářů, že již tak dlouho nezakusili onen opojný pocit z ukojené potřeby volající po novém, nepřečteném článku. 

Jen se nedělejte, vím, jak ste se určitě zatetelili blahem, když ste zpozorovali jiný nadpis než Shání se kamera! Já ten pocit znám. Dlouho, dlouho nic, klikám, klikám, ale marně, musím se vrátit k povinnostem, případně jinak prokrastinovat, neboť kýžená nová písmenka na některém z mých oblíbených blogů se stále neobjevila ;).

A propo, kamera se sehnala. Tedy, lépe řečeno, sehnal se foťák. Canon, zrcadlovka, pekelně drahá. Tak drahá, že se mi třásly mé nemotorné a nešikovností pověstné ruce, když sem ji v nich křečovitě držela. Ale v pořádku se po spáchání vysoce uměleckého počinu vrátila ke své majitelce, spolužačce Markétě Josefíně, zvané José, kterou tímto zdravím a ještě jednou ji děkuji :).

Natočením videa takovýmto přístrojem sem si tak trochu zavařila. Snímá totiž v rozlišení 1920x1080/25, tedy FullHD. Ne každý program na úpravu videí tento formát zvládne a ne každý počítač zvládne program, který to zvládne (neztratili ste se? :) ).

Co čert nechtěl, program, který sem si původně sehnala já, takovýto majstrštyk nezvládne. Co čert nechtěl, byl můj počítač tak nějak proti, pakliže sem si chtěla sehnat (rozuměj stáhnout) program jiný. Musel nastoupit Malis a obstaral (rozuměj stáhnul) mi verzi jistého editoru videí. A já ji nainstalovala a hle! Budiž světlo! Video o obřím rozlišení lze importovat, výborně! Jenže se seká, ach jo...

Ale dost už s řečmi kolem kamery, videí a jiných. Pojďme začít s řečmi ohledně mých vlasů.

Ne, fakt, já si nedělám legraci. V současné době se totiž hodně lidí v mém okolí překvapeně pozastavilo nad délkou mých vlasů. Aby ne, povětšinou nosím své kadeře v drdolu, případně v culíku. A když se je jednou za uherský rok rozhodnu rospustit, fascinuje jejich délka mnohdy i mě :). 

Vždycky sem toužila, aby mi vlasy zakrývaly prsa ;). Jako Mille Jovovich v Návratu do Modré laguny :D.

Nu, tento sen se mi splnil. I tak ale přemýšlím o zkrácení. Zpočátku tu byly myšlenky nikterak radikální, pouze konečky a tak trochu prostříhat pro získání objemu. Pak ale začala pomalu, ale jistě klíčit touha po krátkých vlasech. Ne úplně, to dá rozum, ale po ramena, možná trošku delší. A teď se na scénu dostala i myšlénka trvalé. Tedy vlnité vlasy, drobné, roztomilé prstýnky...

Ale ne, když o tom tak přemýšlím, nejlepší bude zůstat u původní varianty - konečky tak, jak to bude potřeba, aby nebyly roztřepené, sestříhat do objemnějšího účesu a opět obarvit hennou. Byť se mi představa divokých vln líbí, nechci si svou chloubu zase zničit. Raději rovné, ale (alespoň do jisté míry) zdravé vlasy. Ou jé.

Nic člověka tak nepotěší, jako když se veřejně shodne sám se sebou :).

Tak já jdu zase pokračovat v psaní seminárky. Na pedagogickou psychologii, kdyby vás to zajímalo. Jde o realizaci několika psychologických testů, zamyšlení se nad výsledky a také o to (sebe)reflektovat a sepsat cizí pojmy a své dojmy ohledně vlastní osobnosti coby osobnosti pedagoga. Aneb, hodím se vůbec svých psychologických profilem na to, abych učil/a? Zajímavá práce, samozřejmě, ale jak prohodila Ivet (kamarádka a spolubydla :) ), není na toto zamyšlení tak trochu pozdě? :)

Hihi, dostala sem od Nejmilejšího (:-*) adventní kalendář, heč! Máte taky nějakej? Já mám od nejmenované značky a jsou na něm srnky, stromeček, děti a taky fialová kráva s bílym nápisem na boku. Střídají se v něm figurky alá Kinder čokoláda s figurkami celočokoládovými, mňam! A ani škála figurek není nikterak chudá, začalo to obligátním sněhulákem a přes holínku, dáreček a figurku Mikuláše jsme se dostali až k hasičskému i osobnímu vozu! ;).

A propo, všimli ste si, že začala zima? Já jo. Ale silničáři, jako každý rok, sou překvapený velice, že sníh zasypal jim silnice. 

Ale mě se to líbí. Fakt. Miluju, když mi čerstvý sníh křupe pod nohama. Když je na chodníku udupaná, hladká a bílá vrstva sněhu, na který si tu a tam musíte dát pozor, aby ste se neporoučeli k zemi.

A Malis to taky má rád. Může pak totiž do práce drandit na své lyžoběžce! Ou jé! :D