Divadlo sem, divadlo tam...

.... to je překvapení, což? :-)
Jistě ste se báli, že dalšího článku se dočkáte možná na podzim a to ještě kdoví jestli. Já vím. Po závěru minulého článku ste si ani nic jiného myslet nemohli. Proto sem ho tam taky dala ;-).

A nyní k nadpisu.
Uplynulé měsíce se totiž tak trochu točí kolem divadla. Ať už divadla, kde figuruju jako divák nebo hérečka.

Tak předně sem se stala členkou amatérského souboru Za 3 minuty to jede. A předně se mi u nich moc líbí. Zkoušíme a hrajeme si každé pondělí a pokud půjde vše, jak má, měli bychom mít na konci června premiéru. Čeho? No, nechte se překvapit. Sama sem zvědavá ;-)

Za druhé sme byly s 8 ženami na Lounském divadlení. A jak sme se toho bály, tak to nakonec předčilo všechna naše očekávání. Publikum nás přijalo skvěle. Což sme si všimly už při představení, neboť reagovalo zatím úplně nejlíp. A pak nás ještě odměnili cenou diváků :-).
To bylo super, a ač to zní trochu (ale jo, zas použiju to slovo) pateticky, proto sme tam taky jely. Protože my hrajem pro diváky (tedy minimálně já) a nějaká porota nám může být ukradená. Ať je jakéhokoliv vědeckého složení, ověnčená tituly jako vánoční stromeček ozdobami ;-). O to větší bylo (alespoň pro mě) překvapení, když se závěrečná beseda s onou porotou (jak my říkáme, jebačka - no, ano, fakt to tak říkáme :-) ) konala v celkem poklidném a přátelském duchu. 
Jasně, že nám bylo něco vytýkáno.
Ale zároveň sme byly pochváleny a odvezly jsme si několik dalších ocenění. Tentokráte od poroty :-).
Kdo by se chtěl podívat na záznam z lounského představení, má možnost zde.
A koho zajímá, kterak sme zaujaly porotu, předkládám zkopírovaný text z webu amaterskascena.cz (zdroj, autor Petra Kohutová)
 
(...) v projektu čistě ženském vsadily účinkující, režisérky a scénografky v jedné… potažmo v osmi podobách na hravost, barevnost, ironii a nadsázku a předlohu Roberta Thomase, detektivní komedii Osm žen, využily víceméně jako záminku pro rozehrávání situací na hranici crazy. (...)
Dámy z Kadaně, podepsané nejen pod jednotlivými rolemi, ale také pod režií a autorstvím scény, hru výrazně seškrtaly, obdařily ji slovním rámcem ala Americká krása (k několikazdrojové filmové inspiraci se přiznaly i během diskuse), rozbily ji řadou stylizovaně pohybových a tanečních čísel – a u vědomí toho, že to, co bylo v šedesátých letech vnímáno jako napínavá detektivka, dnes působí spíše předvídatelně, a proto úsměvně až trapně, rezignovaly na logiku a naopak naddimenzovaly ad absurdum veškerá klišé, které autor, potažmo žánr nabízí. Inscenaci byla vytčena jistá nevyrovnanost, např. nejednotnost ve stylizaci herecké (u některých představitelek přechází až do křeče, u jiných zůstává poddimenzována na hranici civilnosti), doporučeno přizvání člověka mimo dosavadní tým, který by pomohl nezaujatě a pohledem zvenčí některé scény dotáhnout či gagy dopointovat, nebo pomohl s nalezením potřebné míry v herecké stylizaci, a možná i důslednější práce se zvoleným rámcem. 
Nicméně inscenace je důstojným zástupcem zábavného typu divadla, jež se nepodbízí, ale baví účinkující i diváky, a hlavně nabízí originální možný a fungující přístup k oživení žánru, který v souvislostech moderního divadla působí spíše jako fosilie. Byla udělena dvě čestná uznání za ženský herecký výkon (Tereza Gvoždiáková a Věra Losenická) a čestné uznání za inscenaci, inscenace také získala Cenu diváka a doporučení k účasti na Divadelním Pikniku Volyně 2015 na druhém místě.

Hihi. Nic mi neudělá takovou radost jako chlubení ;-).

Tak. Moje ego se tetelí a je čas dostat se i k divadlu, kterého sem se zúčastnila jako divák.

Začněme Lucií.
Megalomanským muzikálem v Karlíně. Ono hudební divadlo Karlín je tak trochu megalomanské. 
Už vůbec ty inscenace, co pouští do světa.
Carmen.
Aida.
Drákula.
Jesus Christ Super Star.
A to, že je jejím hlavním mediálním partnerem televize Nova.

Abychom se dobře pochopili, proti výše jmenovaným inscenacím NIC NEMÁM. U některých jsem dokonce přesvědčena, že již patří k muzikálovým klasikám (Ježíš jako super hvězda například :-)). A oprávněně. Ale to je právě to.
Karlín sází na velká, populární jména. Na klasiku. Na honosnost. Na bohatost a velikost scény. A na to, že tohle všechno chce divák vidět. A on to vidět chce. A buďme upřímní, dost často je to JEN proto, aby mohl říct: já sem byl na Carmen. A viděl sem Bílou :-). Zkrátka sběratel a prostý konzument divadelních a muzikálových představení. Opět NIC PROTI NIKOMU :-).

Snažím se tu, možná tak trochu neobratně říct, že Karlín a jeho způsob existence neodsuzuji a ráda ho tu a tam navštívím, ale můj šálek čaje to moc není. Já radši menší divadla a klidně i méně známé herce a zpěváky, co umí hrát a zpívat, ale jejichž jména nic moc neříkají většinové společnosti. Například Ondřej Izdný, do kterého (netřeba to tajit) sme s mamkou platonicky zamilovány od té doby, co jsme ho viděli v Touze ;-). 
Jeeežiš, to zní tak pseudointelektuálně a snobsky. Radši toto téma opustíme, což? :-)

Takže zpět k Lucii aneb Většímu než malému množství lásky. Muzikálový příběh je tak trochu béčkový příběh lásky svou mladých lidí. Zajímavé je na tom jenom to, že Lucie umí lítat. Jo, lítat.

Celý děj (nebo jeho valná většina) se odehrává v hlavě ustředního mužského hrdiny Daniela, který jej vypráví policejnímu vyjednavači na mostě nad hlubokou propastí. Daniel totiž vypadá na tuctového sebevraha.
Jenže nic není tak, jak se zdá. Daniel ve skutečnosti čeká na svou milou, až doslova "poletí" kolem.
"Když může létat Lucie, dokážu to i já." říká a nedá na vyděšený výraz policajta a jeho zoufalé telefonáty ("Pošlete mi sem hned cvokaře...já vim, doprdele, co sem říkal předtím... teď ho ale potřebuju, tak mi ho, kurva, pošlete!"). A už vůbec nedá na Luciino varování ("Nezkoušej to, nedělej to. Ani já nikdy nevím, jestli to znovu vyjde."). Zkusí to. A povede se mu to. Policajt nevěří svým očím. A příběh končí. Děkovačka. Jde se domů.

Je to tudíž až sprostě jednoduchý.
Kdyby nebyly scéna a efekty natolik vizuálně zajímavé, šlo by o námět na tupoučkou romantickou slaďárnu. Ano, zachraňuje to již zmiňované megalomanství divadla Karlín :-).
Taky písničky od Lucie. A teď myslím kapelu, ne hlavní hrdinku. 
Ema Smetana mě totiž moc nepřesvědčila. A David Kraus jako Daniel možná tak svým zevnějškem, ale svým zpěvem vůbec. Při písničce "Hledej, hledej, hledej, hledej mě mezi kousky popela" sem mu nevěřila a ošívala se při znějících tónech.  
Vytáhne to tentorát do požadované tóniny? Ne, nevytáhne... Škoda. A co teď? Taky ne...
Moc si to nedával, chlapec ušatá.
To zas Pavel Liška v roli namachrovaného rádobylamače ženských srdcí, si to dával jak sušenku. No, něco na způsob "repráky hír" ;-). A Lukáš Vaculík coby drsňák policajt, co se s ničim nepáře, mě taky bavil. Ani mi nevadilo to množství sprostých slov v jeho replikách :-).
Možná by mi nevadilo jít na muzikál ještě jednou. Kdybych měla jistotu, že tam uvidím Báru Polákovou a Noida. Ten aspoň umí zpívat :-)

Nechceš ještě králíka? Králíka domácího?

Méééédvídéééék plyšový...

A ještě několik videí - 1. premiéra (nervózní Noid je vyloženě roztomilej), 2. premiéra (zaručený recept na potlačení nervozity Martina Písaříka: "my si vždycky stlučeme někoho z tanečníků, jó. A vždycky nám pomůže, když, jako, ...někomu hrozně ublížíme.") a 2x PANIC (mám ráda Martina Písaříka, to je další můj muzikálovej oblíbenec ;-) No a Liška je taky k sežrání, samozřejmě :-). A kdybyste si snad říkali, že sem pěknej pokrytec, protože Liška taky není žádnej velkej zpěvák a narozdíl od Krause mu to benevolentně odpouštím, veřte mi, že píseň "Jsem skoro panic" je jediná, kterou v muzikálu zpívá. A to, že ji nezpívá dokonale, jen úžasně podtrhuje tu zoufalou osobnost jeho postavy)

Nu a včera sme byli s Nejmilejším v divadle D21. Na lehce šíleným představení GOULD. Ale o tom zas někdy příště ;-).

Tak nejen konzerva....

.... ale taky pěkná nestálice.

Až Malisův komentář pod předchozím článkem mě vyprovokoval k akci. Díky za něj.
Čím to je, že už neprahnu tolik po svěřování se tomuto internetovému deníčku?
Změnila jsem se?
Změnila se doba? :-)
A nebohé paraplíčko zeje prázdnotou.
Ano, teď bych mohla pateticky vykřiknout: ALE TO SE ZMĚNÍ!
Jenže nevím, jestli se to změní.
Teď, jak píšu tyto řádky, si říkám, vždyť mě to vlastně baví, a dívím se, že sem bez toho tak dlouho vydržela.
Takové prosté vyžbleptnutí se, utřídění myšlenek a pocitů.
A je mi i fuk, zda to bude někdo číst :-). Ale Malis možná jo. A možná i Nejmilejší :-*
Takže ometám pavučiny, něžně vyháním pavouky (co kdyby sem chtěl zabloudit někdo, kdo trpí arachnofóbií, víme? ;-) ) a foukám do nashromážděného prachu, až mi lítá do očí. 
Trochu z toho slzím.
A možná to není jen internetovým prachem. 
Možná sem skutečně dojatá a naměkko, že sem se rozhodla znovu svému parapleečku vdechnout život. A třeba to tentokrát vydrží.
A třeba taky ne... ;-)

Ale dost toho patosu a teatrálnosti. Přejdeme raději k tomu, co je nového. Tedy jestli se něco nového najde. Ale o tom již brzy v dalším článku.

Buďte připraveni!

Jsem hrozná konzerva...

... upozornění - tento článek nemá v podstatě žádnou hodnotu. Je to jen a jen mé užblebtnutí takhle o sobotním odpoledni, když si šteluji svůj nový počítač (rozuměj odinstalovávám nejrůznější aplikace). Po tak dlouhé době, co sem nepsala, by si mé drahé a sladké Parapléčko zasloužilo rozhodně něco lepšího, ale bohužel. Už je to tak. Smiřte se s tím.

Zpátky ke mně jako ke konzervě. Jak už se napsala v úvodu (který bude určitě minimálně stejně douhý, ne-li delší než samotný článek), šteluji si nový počítač a odinstalovávám nejrúznější aplikace. Předtím je tedy vždy otevřu, řeknu si: jeee, to je zajímavý. A pak kliknu na tlačítko odinstalovat. A to v podstatě u jakékoliv aplikace, kterou neznám a sem líná poznat (například Acer Cloud nebo Acer Management), případně u aplikace, jejíchž funkci mám (konzervativně) spojenou s jinou aplikací, ať už se jedná o přehrávání hudby nebo videí, o mapy, psaní poznámek, internetový prohlížeč....

Nejspíš už nikdy nebudu požívat Internet Explorer ale Mozillu. A kdo jo, mohli byste namítnout. Vždyť Explorer je... no... Explorer. Mozilla mi vyhovuje tisíckrát víc. Jenže já si ze stejných konzervativních důvodů nejspíš nikdy nenainstaluju Chrome místo Mozilly, přestože je mi Chrom velmi sympatický a možná by mi i vyhovoval více. Když já mám tu ohnivou lišku prostě ráda :-). 

Nedám dopustit na BS player a nebudu místo něj používat Acer Media Player. Takže odsinstalování proběhlo úspěšně :-).

Když se chci dozvědět, co se děje ve světě, zeptám se Nejmilejšího (případně mi to řekne sám) nebo při čekání na otevření e-mailové schránky rychle projedu titulky na novinkách.cz (a zjistím, že není o co stát), tudíž nepotřebuju zvláštní aplikaci Zprávy. Takže odinstalování proběhlo úspěšně :-).

Pro recepty mám Kuchařku pro dceru, Zápisník pro dceru, Albertí časopisy, Albertí kuchařku od Dity P., kuchařku klasických českých jídel od Vaňka a teď nově Recepty z Francie. Nepotřebuju receptovou aplikaci v angličtině (byť bych se pocvičila v cizím jazyce a byť ty fotky u receptů vypadají tak krásně). Takže odinstalování proběhlo úspěšně. 

A tak dále.

Jsem prostě zpátečničká,nerevoluční, zamrzlá konzerva.
A co vy? :-)

P.S.: Nikdy sem se nepovažovala za IT mága. Můj nejčastější postup, kterak "opravit" zaseknutý komp nebo aplikaci bylo zuřivé mačkání kouzelné trojkombinace kláves CTRL + ALT + Delete, případně rovnou slavné vypnout a znovu zapnout (alespoň jednu věc mě naučil seriál IT Crowd). 
Většinou to fungovalo. A pokud to selhalo, nezmohla sem s tím nic a rozhodla sem se vyhledat odbornou pomoc (pro svůj počítač, ne pro sebe :-) ). Jedno sem se ale přece jen naučila - odinstalovávat aplikace :-). Můj další vysněný level jsou aktualizace - jak poznat, kterou můj počítač skutečně potřebuje a kterou ne? :-)

P.S. 2:Vida, nakonec nebyl ten úvod delší než celý článek :-)

Můj nový počítač. Já ho mám v modré. Má všechno, co potřebuju a ještě něco navíc. Je malý, skladný, lehký. I tak má super kávesnici, na které se perfektně píše. Jediné, co mě štve, je touchpad. Tak snad si na něj zvyknu :-)