Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

úterý 25. července 2017

Co mi nedá spát

Následující rýmovačka vznikala mezi půl 3 a 5. hodinou ranní.
Myslela sem si, že nespavost je oblíbená kratochvíle až ve 3. trimestru, ale mému tělu je evidentně jedno, co se píše ve všech těch chytrých článcích :-)

Co mi nedá spát

Mám v břiše karatistu, 

Kung-fu mistra a fotbalistu.
Snad vychovám z něj pacifistu.
Mám se snad začít bát?
Asi ne.

Zatím mi ovšem nedá spát,

jak sebou pořád mele,
jen co zalezu do postele.
Hajej, dadej, spinkej chvilku,
odpočiň si na vteřinku.
Nech maminku zase usnout,
vždyť takhle vypadá jak blázen,
že má místo mozku bazén,
- nádrž myšlenek na tebe.
A ještě s tím otravuje svět,
když to své bdění 
užívá pro básnění.
Výsledek kostrbatý pak na blog dává,
venku se zatím noc dnem stává.
Neslýchaná věc.

Já už vím!

To je tím,
že už svojí Myrtu máš!
Proto se tak namáháš!
Chceš jí pohladit, pomazlit,
co jen se do ní vejde,
leč přes břišní stěnu to nejde!
Vydrž ještě chvíli malou,
nepospíchej za ní.
Však Myrta se taky těší,
na tvé pohlazení.

Ale v břiše je to ještě fajn, ne?


PS: Zatím co jsem toto psala, 

mimouš usnul úplně,
nekope a nevrtí se,
tudíž je v tom nevinně!
To ta moje zatrolená hlava.
Ta mi nedá spát.

pondělí 10. července 2017

Změny na čtvrtou

Zase sem jednou zabloudila na své milované, leč opomíjené Parapleečko. A ač se za to stydím, samozřejmě to bylo původně za úplně jiným účelem než napsat článek.

Potřebovala jsem totiž zjistit, co mám za nootebook, abych se následně dopídila k rozměru jeho obrazovky. 
Proč? 
Přece proto, abych tento rozměr mohla zadat do aplikace Pravítko online.
Proboha, proč?
Protože nemám po ruce žádný metr ani pravítko a nedokážu si uspokojivě představit, kolik je 17 cm nebo 21 cm nebo 33 cm.

Stíháte sledovat tok mých myšlenek? Že ne? Nic si z toho nedělejte, já taky ne. Občas (vlastně skoro pořád) je to v podstatě jen šňůra volných asociací. Zvlášťě pak u počítače.

Máte to taky tak? Zapnete internet s konkrétním plánem zjistit něco - jednu danou informaci. Než ji ale zadáte do vyhledávače, všimnete si ikonky e-mailu - máte 1 nepřečtenou zprávu! Kliknete na ní a zjistíte, že se na víkend plánuje dračák. Začnete přemýšlet, jak se dostanete do Plzně a podíváte se na stránky Student Agency, abyste si našli ten nejlepší spoj. Na jejich webu vás zaujme nabídka letenek do Miami jen za necelých 11 tisíc. Kolik to asi stojí od jiných dopravců? napadne vás a začnete to hledat, načež si pomyslíte, že vás vždycky zajímalo, jaký je rozdíl mezi Jumbo Jetem a Boeingem 747. Pohledem na Wikipedii zjistíte, že jde o úplně stejná letadla. A jak si tak pročítáte článek, padne vám zrak na termín Operace Šalamoun - co to sakra je? Kliknete na odkaz a z něj se následně proklikáte přes krále Šalomouna až k termínu "harém"... a tak dál a tak dál. 
Po nějaké době zjistíte, že uplynulo 20 minut a vy jste nezjistili nic z toho, co jste zjistit měli, máte rozepsaný e-mail, ale už víte, kolik stojí letenky od Student Agency do Miami, jak se přezdívá Boeingu 747 a že měl přemoudrý král Šalomoun nejspíš vlastní harém.

Tato problematika je mimochodem krásně vidět ve druhém díle internetového seriálu Semestr (začíná to v 6. minutě a 11 sekundách), kdy jeden z hlavních protagonistů píše diplomovou práci a od švýcarských kantonů se přes curyšské jezero prokliká až k banánu, viru SARS a lidskému exkrementu.

A vidíte to? Už sem zase úplně jinde. Takže zpět...

Zkrátka sem se od potřeby pravítka dostala až k pročítání článků na Parapleečku, když sem hledala ten konkrétní, kde se chlubím, že sem si koupila nový notebook. To, co sem potřebovala, sem samozřejmě nezjistila, ale za to sem narazila na článek o změnách. A nedá mi to, abych nezačala bilancovat, jak sem na tom se změnami teď.

Docela hustě, co si budeme povídat.

Za prvé: 30. června 2017 jsem se rozloučila s dětmi ze ZŠ Šeberov.
Jasně, poslední školní den, takže co bych taky chtěla jinýho, než se rozloučit a popřát jim krásné prázdniny. Jenže ono to loučení mělo tak trochu hořko-sladkou příchuť. Do školy se jako pedagogický pracovník vrátím už jen na přípravný týden na konci srpna a jako návštěvník se přijdu podívat na začátek školního roku 4. září. A potom? Potom se na nějakou dobu k učitelské řeholi obrátím zády. A proč? Viz níže...

Za druhé: 30. května 2017 jsme podepsali smlouvu na pronájem bytu v Bärensteinu, tedy na německé straně Vejprt. 
Důvodů je hned několik - už nás úplně nebaví zapráskaná Praha, Nejmilejší získal práci v německém Drebachu a taky si chceme vyzkoušet bydlení v Krušných horách. Dáme první zimu nebo s pláčem, vztekem a omrzlinami utečeme zpět do nížin? 
Během červnových víkendů tedy proběhlo velké stěhování národů do úplně prázdného bytu, také koupě a kompletace obří skříně (která tak tak pojme všechny naše svršky - proboha, proč jich máme tolik?!)  a koupě a kompletace malé roztomilé kuchyňské linky. A samozřejmě koupě a kompletace dalších levných bytových pomocníků made by IKEA (co bysme si bez ní počali?).

OK, tak Nejmilejší má práci, kam bude dojíždět svým autem, ale co budeš dělat ty? A to budete odkázaný jen na jedno auto? A co řidičák, obejdeš se i dál bez něj?

Za třetí: neobejdu. 
A jelikož sem ve slavné datum 17. března 2017 před komisařem pražské autoškoly dostatečně předvedla, že se umím rozjet, couvat, používat blinkr a udržet auto v chodu na vražedných 30 km/hod, získala sem řidičské oprávnění skupiny B. Znamená to, že umím řídit? Ale kdež! Znamená to jen to, že se to smím naučit a trénovat i mimo auto autoškoly. Což taky poslední dobou dělám a jde to ztuha. Ale ne v autě Nejmilejšího. Aby těch výdajů za poslední dobu nebylo málo, pořídili jsme si druhé auto - VW Sharan neboli Sharyho (jo, stále pojmenovávám neživé objekty kolem sebe, i když vím, Malis, že přezdívky pro auta se podle tebe nepočítají :-) ).

OK, tak to máme zodpovězené dvě otázky ze tří, ale pořád si nám neřekla, co plánuješ na horách dělat ty? (taky vás tak baví tyto imaginární rozhovory Pavlí a extrémně zaujatí posluchači? :-) )


Za čtvrté: Nic. 
Tedy abych byla konkrétnější, placenou práci si zatím hledat nehodlám. A nee, nebudu si hrát na Zoufalou manželku v domácnosti (i když trochu jo), protože to vypadá, že jsem získala full time job bez nároku na finanční odměnu krom příspěvku od státu, jinak nazývanému "rodičovský příspěvek".
Jo, už je to tak. ve stejný den, kdy sem udělala praktickou zkoušku z autoškoly, tedy 17. března, sem taky zjistila, že sem těhotná :-). 
Nejmilejšímu sem to řekla hned. Mamince ten samý den, byť bylo naším původním plánem nikomu to neříkat před koncem 1. trimestru. Jenže maminka se mě v souvislosti s mou ranní nevolností, kterou sem připisovala nervozitě z autoškoly, poťouchle zeptala, jestli sem si dělala těhotenský test a já řekla, že ne. Načež sem se hrozně zastyděla že takhle lžu. Tatínek si musel počkat na své narozeniny, když na mě vybalil stejnou otázku jako vy a senzačně mi tím nahrál:

Tatínek: "Tak Pavel má práci jistou, ale jakou si najdeš práci ty, už víš?"
Já: "No... vypadá to, že si asi ani nebudu muset nějakou práci hledat..."
Tatínek: (pohoršeně) "Počkat, cože? To si děláš srandu, nee? Musíš mít nějakou práci, to nejde, aby tě Pavel živil!"
Já: "No, nemusím...ono to totiž vypadá, že mam naštěkanou peněženku."
Tatínek: (pauza a poté překvapeně) "Fakt jo?!"

Vždycky sem snila o tom, že to jednou tatínkovi oznámím stejným (možná nechutným a nehezkým) slovním spojením, které používá on, když o nějaké ženě říká, že je těhotná. Podařilo se, ou jé.

Stejně je ale tolik úsloví, kterak těhotenství označit, což? Žena má naštěkanou peněženku nebo naštěkáno v boudě (co máme furt s tim štěkotem?!), případně je v očekávání, v jiném stavu, v jináči, v tom, je to těhulka (ble), je těhu (ble a fuj), těhulkuje (ble a fuj a ble :-)) taky čeká miminko (samozřejmě), chodí s outěžkem, je samodruhá (to se líbí mojí mamince :-)), obtěžkaná, zbouchnutá, přespatá (viz kniha Žítkovské bohyně), má buben...a podobně. Znáte ještě nějaké? A jaké se vám líbí nejvíc?

Mně se vždycky líbilo to, co řekl pan doktor cisářovně Sissi ve sladkobolném filmu s Romy Schneider: "Vaše Veličenstvo je dozajista v naději."

No, už je to tak, její Veličenstvo Paplí je taktéž dozajista v naději :-).

Takže tolik ke změnám. Bydlíme v Německu, Pavel se chystá do nové práce, já řídím naše druhé auto a pomalu se připravujeme na to, že budeme rodiče. Tedy, to poslední má ještě čas, takže to si zatím moc nepřipouštíme :-). Ale svou velkou šedou Myrtu už Mimouš neboli MiniPáje má, to dá rozum :-).

Cože, tak dlouhej článek a žádnej obrázek? Lidi, sorry, ale vim, že páčení fotek z mobilu by mi zabralo další čas a momentálně mam hlad. Jim totiž za dva...hele, další označení pro těhotnou :-). Tak snad někdy příště.

čtvrtek 2. března 2017

Ať se děje, co se děje? aneb 2. díl blogového miniseriálu

Detektivní minipovídka, která vznikla na kurzu Vyřeš případ a nauč se základům tvůrčího psaní. Více o kurzu zde.

Probudila ji bolest za krkem. Podívala se na staré kyvadlové hodiny na stěně ještě staršího panelákového obýváku. Bylo za minutu 6 hodin. Protáhla se a masírovala si ztuhlou šíji. Přitom proklínala svůj nápad, že jen na malou chvíli zavře oči a až pak se přesune do postele ve svém pokoji. Samozřejmě, že usnula v nepřirozené poloze na gauči a spala tak celou noc.
Hodiny začaly odbíjet. Bim, bim, bim,... ten monotónní zvuk ji podivně uklidňoval. Znovu zívla a přemýšlela, jestli má ještě cenu zamířit do své postele a zavrtat se do peřin. Usnout a alespoň an chvíli nemyslet na to co jí čeká odpoledne. Jen si to uvědomila a žaludek se ji sevřel strachem a nervozitou. Sevřela ruce v pěst, aby se jí přestaly třást.
Tok znepokojivých myšlenek přerušil vyzváněcí tón jejího telefonu. Highway to Hell od AC/DC. Táta je miloval, poslouchal je pořád dokola a vždycky se smál, když se ségrou předstíraly, že hrají na imaginární elektrické kytary. Se smutným, melancholikým úsměvem sáhla po mobilu. Jméno volajícího jí překvapilo. Darka? Teď?
"Darko? Cože nespíš, je sobota ráno?"
"Jedu z koncertu."
"Jako že si ještě nespala?!"
"Ne. A napadlo mě... no... jak je?"
"Jak asi myslíš?"
"A co máma?"
"Brečí. Furt jenom brečí. A když nebrečí, tak chlastá nebo spí. Musim odtud aspoň na chvíli vypadnout."
"Proto ji taky volám. Co se sejít tak za čtvrt hodiny U Josefa? Dáme kafe, proberem to..."
"Ty vole, Darko, neměla by ses jít radši domů vyspat?"
"Ty vole, Báro, mam v sobě asi 5 redbullů. Tu chvíli ještě dám."

Bar a kavárna U Josefa. Majitel, překvapivě Josef, Báru dobře znal, a ona jeho. Jako vychrtlého kluka, co chodil s její starší ségrou do třídy a později jako flegmatického šílence, co se rozhodl otevřít bar a už ho nikdy nezavřít. Josef byl totiž pověstný tím, že jen málokdy opouštěl své místo za barovým pultem, takže pro kamarády a štamgasty byl jeho lokál prakticky nonstopem. Ani by ho nenapadlo ptát se Báry, co pohledává v baru v sobotu v půl sedmé ráno. Jen kývl na pozdrav a dál se věnoval displeji svého mobilu. 
Nevadilo jí to, neměla sebemenší chuť začínat rádoby nezávaznou konverzaci. A upřímně, Josef na bohapusté tlachání taky moc nebyl, většinou plnil roli perfektního posluchače. Což z něj vlastně dělalo ideálního barmana.
Vzala sklenici, natočila si z kohoutku studenou vodu a posadila se na barovou stoličku.Uplynulo pár minut ticha. Konečně zvedl Josef oči od telefonu.
"Nechceš nic jinýho?"
"Zatím ne. Čekám na Darinu."
"Tak to se načekáš."
"Neměj péči."
"Nemam."
"Fajn."

"No, kde seš?"
"Sorry, no, ta tramvaj se hrozně courala. Už sis objednala?"
"Ještě ne, čekala sem na tebe."
"Kafe?"
"Kafe... a rum."
"No ty vole, Báro, to je teda kombinace, takhle po ránu."

"Tak co?"
"Co,co?"
"No, to mi řekni ty..."
"A co chceš slyšet? To, jak máma furt mele o tom, že její život skončil a jak nic nemá smysl? Ty vole, takhle v prdeli nebyla ani když tenkrát umřeli táta se ségrou.Přitom Štefan! Takovej kretén!"
"Heleď, tohle bys asi těm policajtům vykládat neměla, až se tě budou ptát, jakej si s nim měla vztah a tak."
"Neboj, těm řeknu, jakej to byl milující nevlastní tatíček, jak sem ho milovala víc než vlastního a jak mi teď chybí."
"No, to by ti asi taky úplně nesežrali..."
"Ale co jim mam teda říct? Ty vole, Darino, já sem v prdeli, je ti to jasný?"
"Jasně, že nejsi! Pamatuj, neviděla ses s ním, byla si se mnou. Vůbec o ničem nevíš a nic si neudělala. Byla to nešťastná náhoda, vzpomínáš? V kolik hodin tam jdeš?"
"Ve tři."

Skvělý. Fakt skvělý. Jak že to ráno říkala? Že je v prdeli? Jo, to by tak nějak odpovídalo. Odpoledne se totiž vůbec neodehrávalo tak, jak si s Darkou naplánovali. 
Rozhlédla se kolem sebe. Nic moc, mříže, tvrdá lavice a hnusná, šedivá barva na stěnách. Asi by si pomalu měla začít zvykat, nejspíš to od teď bude její denní chleba. Kolik jí tak můžou dát? 10 let? 15? Nebo i víc?
Cítí se podivně klidná. Tak nějak celou tu dobu věděla, že se to posere. Těch pět dní bez Štefanových doteků a nechutných vzdechů bylo příliš krásných, než aby to tak zůstalo napořád.
"Máte návštěvu. Dvě minuty, víc ne." houkne obtloustlý policista a ke mřížím kdosi přistoupí.
"Mami?!" Bára se na matku nevěřícně podívá. Skoro by jí nepoznala. Její bledá, jakoby vosková tvář ji děsí. Popojde k ní a už už otvírá pusu, aby se zeptala, co tady dělá, aby vysvětlila, co udělala a proč to udělala. Tuhle šanci však nedostane.
"Ty svině!" zařve matka a přes mříže jí uhodí do obličeje. Rána není silná ani příliš bolestivá. Je ale dostatečně prudká na to, aby se Bára zapotácela, upadla a hlavou narazila na roh lavice. Svět jí před očima zčerná a ona slyší jen vzdálený křik. Než omdlí, cítí, jak jí někdo opatrně zvedne a nese pryč.

"Báro, Barboro, slečno Lipanská... no tak, proberte se!" Do očí jí bodá ostré světlo a jakési ruce jí plácají po tvářích. Hlava se jí může rozskočit. Takovou kocovinu neměla od posledního koncertu.  Hlasy kolem ní se mísí dohromady a nedávají jejímu bolavému mozku valný smysl.
"Musíme jí dostat do nemocnice. Volejte sanitku."
"Ale hovno sanitku, simuluje. To já poznám."
"Simuluje?! Vždyť si rozbila hlavu!"
"Omdlela, to se v cele stává."
"Jo ták, omdlela. A že jí k tomu pomohla její máti, kterou jste za ní bez mého svolení pustil, to už nás nezajímá, co?!"
"Myslel sem..."
"Tak, kurva, nemyslete a volejte tu sanitku!"
Proč jí jenom nenechají na pokoji? Bára se prudce posadí, odstrčí dotěrné ruce a vyzvrací se přes okraj pohovky, na kterou ji kdosi položil. Dezorientovaně se rozhlíží kolem sebe a domněnka kocoviny se pomalu rozplývá. Kde to je? Co se stalo? Máma... nějak to souvisí s mámou.
Srdce jí poklesne. Jasně, máma jí praštila, protože zabila Štefana. Smutek vzápětí vystřídá vztek. Pokusí se vstát, avšak otcovsky vyhlížející komisař ji rezolutně zatlačí zpět: "Raději zůstaňte ležet. Pořádně jste se uhodila do hlavy." Kývne hlavou směrem k obtloustlému policistovi s nerudným výrazem a telefonem u ucha."Sanitka už je na cestě..."
"Kráva blbá!" Bára znovu začne dávit a komisař zkušeně uhne další náloži z natráveného obsahu jejího žaludku. Louže zvratků vedle pohovky se kvapem zvětšuje. S mírně panickým výrazem se obrátí na kolegu "Nestůjte tady a sežeňte nějakej kýbl, nebo něco." Pak se otočí zpět na Báru.
"Kdo je kráva? Vaše matka?"
"Nechtěla sem jí ublížit...jen sem prostě... já sem jenom chtěla, aby to skončilo. Aby na mě ten hajzl hnusnej už ani nešáhnul."
"Rozumím. Řekla jste matce, že vás otčím sexuálně zneužívá?"
"Jasně, že jo. Tvrdila, že kecám. Že jí závidím, protože sama nemam kluka, protože sem nezdravě fixovaná na tátu."
"Fixovaná na tátu?" 
"Nechtěla sem, aby máma vyhodila tátovy starý cedéčka. A aby schovávala jeho fotky, aby se u nás prej Štefan cejtil víc jako doma. Kretén zasranej!"
Bára vyčerpane klesne zpět na pohovku. Je naštvaná, unavená a chce se jí brečet. Ani ne kvůli tomu, že bude s největší pravděpodobnostá odsouzená za vraždu. Ne proto, že byla opakovaně znásilněna přítelem své matky, a už vůbec ne proto, že tomu hajzlovi strčila do jídla pár arašídů a se zadostiučiněním sledovala, až silná alergická reakce vykoná své.
Chce se jí brečet kvůli její matce. Kvůli ženě, která jí porodila, učila chodit, koupila jí její první kytaru a tvářila se pyšně na školní besídce, kde její dcera hrála houbu. Kvůli ženě, která jí měla milovat, ať se děje, co se děje...

Jak příběh vznikal? Klikni. (není-li odkaz funkční, článek ještě není dopsán. Pardoon)