Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

středa 30. prosince 2009

Hermeneutický výklad - Hitman II, Místní hrdinové

Z části proto, že sme se o tom včera tak pěkně bavili, z části proto, že sem na to celkem pyšná a z části proto, že mám radost, že i za tohle mi byl udělen zápočet :)

Důvodů, proč jsem si ke svému vůbec prvnímu hermeneutickému výkladu vybrala právě jednu ze stránek komiksu od Gartha Ennise, je hned několik. Za prvé je mi velmi blízký pop-artový umělec Roy Lichtenstein a jeho technika nadměrně zvětšených komiksových framů. Druhý důvod je ten, že jsem žádný uměleckohistorický nebo hermeneutický výklad tohoto komiksu (a vůbec jakéhokoli jiného) nečetla, proto nic nebude rušit mé prvotní předporozumění a nebudu vědomě ovlivněna interpretací jiného autora. A v neposlední řadě se mi samotný komiks líbí, a to samozřejmě nemyslím jen jeho příběh, ale i jeho kresbu a barevné zpracování.

Zkusím se nyní oprostit od všeho, co by mě mohlo v mém vnímání svazovat a ovlivňovat. Zapomenu teď na nějakého Gartha Ennise a Johna McCreay nebudu přemýšlet nad skutečným dějem celého komiksu, ale zaměřím se pouze na příběh, který mi vypráví těchto 7 framů.

V prvním framu vidíme muže lijící obsah jakési lahve do právě vykopané jámy. To, že je právě vykopaná, můžeme usoudit z rýče a hromady hlíny tyčící se opodál na jinak celistvém, výrazně zeleném trávníku. Muž má černé vlasy a tmavé brýle, jakoby slepecké, a je oblečen do černého obleku s bílou košilí a černou kravatou, typického to oděvu do společnosti nebo na pohřeb. Soudě podle jámy se nejspíš shodneme na tom, že v tomto případě jde o pohřeb.

Zaměříme se nyní na druhý fram. V něm se od nás vzdaluje skupinka pěti mužů. Při pohledu na ně mi mimoděk přebíhá mráz po zádech. Ne, že by mě tento výjev tak děsil (i když radostný zrovna není), ale když vidím jejich poněkud nahrbené postavy s rukama v kapsách, mám pocit lezavého chladu, zimy, jaká bývá třeba v listopadu. Tento pocit ještě umocňuje vlající kabát jednoho z pětice a zjevně opadaný strom v předním plánu. Naopak proti podzimu mluví jasně zelený trávník a světle modré nebe. Nebude tedy nakonec jaro? Takovéto období, kdy se tráva již zazelenala, ale stromy se ještě nestačily obsypat listím?
Napadá mě ovšem, že ani nemusí jít o fyzický chlad, může to být psychický stav, snaha se takovýmto držením těla před něčím ochránit, před něčím, co je čeká tam, kam jdou. Evidentně právě pohřbili někoho blízkého, je přirozené, že se cítí ohroženě, zranitelně. Ale zároveň jdou stále dál, nezastavili se, nesetrvávají v minulosti, i když je to pro ně těžké.

To nám ostatně napovídá třetí frame a onen muž s tmavými brýlemi. Nyní zřetelně vidíme jeho ostře řezanou, zamračenou tvář, která se zřejmě naposledy ohlíží zpět, za tím, co nechává za sebou, za minulostí. Vedle něj stojí o něco starší chlapík, soudě podle nenápadně ustupujících vlasů a celkové vážnějšímu a možná bych řekla i důstojnějšímu vzezření. Zkoumavě a až skoro podezřívavě sleduje, kterak se mladší muž ohlíží. Jeho tvář ale roztává v dalším framu, když pokládá obrýlenému muži chápavě ruku na rameno a usmívá se na něj, jako by mu říkal: „Chybí ti, viď? Ale musíš jít dál. “ Takový z toho mám pocit já.

V pátém a šestém framu máme opět záběr na stále se vzdalující pětici mužů. To, že jdou vstříc něčemu novému a nepochybně nadějnému, posiluje například bledě modré nebe přecházející až do bílé a také zelenající se tráva. Černou siluetu pokrouceného stromu, náhrobek, zemitou hněď vykopané jámy a hory hlíny nechávají daleko za svými zády. Tím, jak autor dává tmavé až temné objekty do popředí, zatímco to, vstříc čemu skupinka kráčí, má barvy světlé, nám vlastně dává naději. Tvrdí nám, že události, které je čekají, rozhodně nebudou horší než ty, které nechávají za sebou. Představme si, že by to bylo naopak. Starý pokroucený strom by nabyl ostřejších rysů a světlých barev a náhrobek nám může náhle připomínat kamenný patník. A naši hrdinové kráčí po tmavé zemi do noci bez jediné hvězdy, do noci, která má barvu inkoustovou až černou. Dle mého pak nevypadají jejich vyhlídky tolik optimisticky.

Sedmý fram nám dá konečně nahlédnout na náhrobní kámen, kde si přečteme PATRICK JAMES NOONAN, 1972 - 1996, NÁŠ KAMARÁD. Ten, koho pětice mužů právě pohřbila už pro nás není jen tak někdo, už známe jeho jméno, víme, že to byl muž a že zemřel v pouho pouhých čtyřiadvaceti letech. Už jen jménem, pohlavím a věkem získává Patrick mnohem konkrétnější podobu, díky tomu si ho můžeme představit a lépe tak chápat smutek, který jeho přátelé pociťují. Už nám zkrátka nemůže být lhostejný.
Dva uschlé a podzimem zbarvené lístky poletující před náhrobkem ostře korespondují s pučícími zelenými výhonky kolem něj. Tento zcela zjevný kontrast jakoby symbolizoval věčný koloběh života. Nevyhnutelnou smrt a na ní zrozený život. Zemřeš, v prach se obrátíš a tvé ostatky poslouží jako živná půda pro nový život.
Na obzoru vidíme opět tmavou siluetu onoho pokrouceného stromu a obrysy křížů a hrobů. Převládají zde světlé barvy, proto rozhodně nemohu říct, že na mě tento frame působí děsivě nebo depresivně. Naopak, spíš mám pocit klidu a míru, vyrovnaného ticha, jaké vládne jen na hřbitově. A vůbec celková barevnost všech sedmi framů na mě působí klidně a vyrovnaně. Žádné přehnaně výrazné barvy, jen lehké kontrasty mezi černí postav a siluety stromu a příjemnou zelení a nebeskou modří okolí.

Když se zaměřím na můj celkový dojem ze všech sedmi framů, aniž bych se nechala ovlivňovat tím, jaký fram předcházel a jaký následoval, rozhodně musím říct, že ačkoliv se de facto celý odehrává na hřbitově, rozhodně není depresivní, děsivý nebo přehnaně smutný. Autor se nás nesnaží hystericky rozplakat, možná spíše dojmout nebo trochu rozesmutnit, ale zároveň nás pobídnout, abychom se stejně jako skupinka mužů nezastavovali v minulosti, ale naopak sledovali jejich kroky. Snad proto nás celkem třikrát „upozorňuje“ na vzdalující se skupinku lidí, až nám nakonec dovolí nahlédnout na náhrobek, jako by měl pocit, že bez toho neodejdeme a nebudeme následovat jeho postavy.

Hlavním hrdinou komiksu Hitman je Tommy Monaghan, profesionální zabiják, který je od jistého nepříjemného incidentu, při kterém ho napadl zvláštní mimozemšťan, obdařen superschopnostmi - má rentgenový zrak a ovládá telepatii. Jeho oči se ovšem díky tomu proměnily v černou hmotu, tudíž na ně není nijak hezký pohled, proto je Tommy raději schovává pod tmavými brýlemi.
A protože obyčejní zabijáci neboli hitmani likvidují obyčejné padouchy, superhitman Tommy likviduje superpadouchy. Co se tohoto týče, je Tommy nekompromisní, nikdy by nezabil dítě, policistu nebo jiného člověka, který není zlý. Ostatně,jak podotýká recenzátor Ondřej Jireš na serveru Fantazy Planet.cz, mezi řádky jasně tušíme, že je problematické rozhodovat se během vteřiny, když na něho míříte zbraní, jestli je on ten hodný, nebo jenom tak vypadá. S trochou ironie lze tedy říct, že prohlášení o Tommyho „bezúhonnosti“ je spíše zástěrka pro naše klidné spaní. Já jsem ten hodný, zabíjím jen ty zlé, mějte mě rádi. [1]
Na začátku druhého dílu se Tommy potýká s následky své poslední akce, při níž zabil jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších gangsterů v Gothamu. On a jeho přátelé (také profesionální zabijáci) se tak dostali na „černou listinu“ a jeho nejlepšího přítele Patricka Noonana brutálně zavraždili.[2]

Když se nyní podíváme na náš obrázek, změní se pro nás celkem dost. Někteří z nás cítí stále stejný soucit k vyobrazeným mužům, někteří menší nebo žádný. Jsou to profesionální zabijáci, vrahouni, co zabíjí pro peníze, nezaslouží si soucit. Vážně ne? Možná bych i souhlasila, pokud bych nikdy nečetla tento komiks. Ale četla jsem ho, proto jsou mi blízké jeho postavy, proto je mi jich líto i přes jejich profesi. A hlavně: velká Ennisova přednost je jeho charakterizace postav a vzájemná interakce mezi nimi. To znamená, že ačkoliv jsou to všechno nájemní zabijáci, chovají se spíše jako kamarádi ze sitcomu, jak píše další recenzátor z Fantazy Planet.cz, Lukáš Růžička.[3] S tím nelze než souhlasit. Pravda, jde o poněkud drsnější sitcom. Ale nic to nemění na snaze Ennise vzbudit v nás dojem civilnosti. Tommy a jeho „kolegové“ ve svém volném čase pijí pivo, sazí na výsledky zápasů, baví se o fotbale. Jako normální lidé.
V Tommym nelze hledat rozpolcenou osobnost, výčitky svědomí ani temné vnitřní souboje se sebou samým. To je nejspíš jeden mnoha důvodů, proč je tento komiks tak oblíbený. Nejde o typ superhrdiny v těsných elasťácích s idealistickými názory o spasení světa, který zabíjí, jen když musí a pro své přesvědčení je ochoten zemřít. On zkrátka dělá svou práci, která ho baví a ve které je dost dobrý.. Nemůžete od něj čekat žádné patetické proslovy, nikde nezazní americká hymna a pokud při jedné ze svých zakázek zachrání svět, je to jen a pouze nevyhnutelný důsledek, nikoli původní záměr.

[1] JIREŠ, Ondřej. Fantazy Planet.cz [online]. c2004, [cit. 28.12. 2009].
< id="1806">
[2] ENNIS, Garth , McCREA, John. Hitman II: Místní hrdinové. Přeložil Štěpán Kopřiva. 1.vyd. Praha:BB art, 2005. 168 s. ISBN: 80-7341-566-6.
[3]RŮŽIČKA, Lukáš . Fantazy Planet.cz [online]. c2005, [cit. 28.12. 2009].
< id="2115">

A ještě daný obrázek:

V celku neuvěřitelné...

Co všechno se vám zdá neuvěřitelné?
Mě třeba to, že už je zase sníh. Jako by nás počasí prostě za každou cenu chtělo naštvat... Celý týden před vánoci mrazivo, sněží, děda Mráz přijel na saních... atd. Den před Vánoci a na Vánoce- obleva, bahýnko, bláto, děda Mráz odjíždí opatrně v kabrioletu, protože má pořád letní pneu. Pomine Štědrý den, přichází pomalinku, polehoučku Silvestr a venku opět sněhová přikrývka.

Další celkem neuvěřitelná věc se mi stala 17. prosince, kdy sem se Šámou, bratrancem Vojtou a jeho kamarádama jela do Prahy, do IMAXU 3D kina, na film Avatar. Váhala sem, moc se mi v první chvíli nechtělo vyhazovat peníze za cestu, abych se jukla na film, kterej sice možná má skvělý efekty, ale stejně... Byla se přemluvena a jela sem. Jak říkám (omlouvám se tímto Vojtovi), moc sem od toho nečekala, možná tak fajn efekty, pěkná animace a fakt, že sem ještě nikdy neviděla ve 3D nic jinýho než nějaký přírodovědný dokumenty.
Jenže sem byla neuvěřitelně překvapená. Animace předčila všechno mé očekávání a hlavně i příběh měl něco do sebe. Bylo tam sice malinko toho americkýho patetismu, ale umně schovanýho, nebijícího do očí. Všem doporučuju, milovníkům akčních filmů a sci-fi, ekologům, modrofilům, hipíkům i počítačovým mágům, neboť, když už nic jinýho, tak je to opravdu pastva pro oči.


Neuvěřitelný byl také způsob, jakým si můj bratr den nebo dva po Vánocích rozsekl obočí. Ráno mě probudí řev, Pavlík celej obličej od krve a mamka musela sama sebe přesvědčovat, že rány na hlávách hodně krvácejí, že je to normální. Nenormální bylo ale to, jak se to stalo- Pavlík se zkrátka netrefil do dveří, ťuknul se o futra a bylo to.

23. prosince sem dělala svou vůbec první zkoušku, ze Základů vizuální kultury. Přes všechny úskoky, které naše paní profesorka konala (jako že nám od začátku semestru slibovala, že dá okruhy učiva na internet nebo že tamtéž zveřejní naše výsledky testu, od kterého se vlastně celá zkouška odvíjela) sem jí udělala na výbornou. Neuvěřitelné :)

Telefonát, který sem vedla na Štědrý den se Šámou- bál se, že dostane k vánocům auto... neuvěřitlný, blbost, říkala sem mu. Dostal ho.

A co je nejvíc k neuvěření? Že vedle v anketě vyhrávají (byť se jim na paty lepí Trpaslík a How I) Black books!

Umělecké happeningy, performance a muchlání papírů

Aneb jak dostat zápočet z prostrorovky...

Stydím se strašně moc, jak dlouho sem své paraplíčko zanedbávala. Jak dlouho ste toužebně klikali na odkaz a pokaždé zklamání... stále nic. :)

Ale to je za mnou, jsem zpět a opět vám budu nalejvat hlavy... doufám, že nee tak šikovně jako včera Abee Milhauzovi nalévala rum do kelímku :)

Začnu dlouho očekávaným tématem- Umělecký happening Navenku neboli ťapání po prostěradle. Přes všechny možné maily, kombinace, kompromisy sme se konečně v sobotu 12. 12. v Orfeu sešli. Záhy sme ho však opustili, neboť se nám nechtělo svlékat ani bundy natož boty a ponožky, taková tam byla zima. Vydali sme se tedy s těmi několika málo nadšenci (tímto děkuju Honzíkovi, Kubovi, Dankovi a mě, že sme se uvolili namočit si nožky do tý neskutečně studený a neskutečně špatně smývatelný barvy, Vančísovi za jeho prst na spoušti foťáku a Pavlíkovi, jeho sestřence, Jirkovi, Milhazovi a Věrce za psychickou podporu) na Střelák, že pokrejem jeviště potravinářskou fólií (díky ti, Jani i za tu:) ), prostěradla na to, kbelíky z Orfea a mohlo se začít.

Proč vůbec všechno tohle? Aby ste rozuměli, u nás na katedře máme takovej strašně zajímavej předmět, Prostorová tvorba se to jmenuje. abychom ho úspěšně absolvovali a dostali vytouženej zápočet, musíme splnit pět úkolů... jeden z nich je na téma Labyrint. A protože je náš profesor jaksi trošku... no blázen, čim šílenější je zpracování, čím většího idiota ze sebe uděláte, tím líp. Proto tedy tohle všechno, proto nemohl chudák Kuba umejt nohy, proto sem já trnula, že ta růžová nepůjde z kalhot (šla).
Původním záměrem bylo, že výsledné ťápoty budou takovým záznamem scénky nebo divadelní hry. Ovšem, vážení, já nevim, co sem si myslela, ale to skutečně nejde! nemůžete se totiž natolik vžít do role, abyste zapomněli na červený případně fialový ťápoty, který za váma zůstávaj. A jelikož ty barvy na nohách strašně rychle schly, museli ste si je co chvíli zas namočit. Proto první pokus (a ten se profesorovi líbil víc) vypadal takhle:








Druhý pokus sme udělali jinak. Poťapali sme prostěradlo pouze poskrovnu a pak k němu vymýšleli příběh:






Zádání jiného úkolu znělo: Popři otce, najdi dědečka (originální technický postup)...
Toto je konečné dílo:


Možná si řeknete: "co to je za čáranici? No nevim"... Umělečtější duše, jejichž oku lahodí abstarkce možná řeknou: "Hmm... celkem pěkný."
Jenže možná právě nemáte ani páru jak to vznikalo.... :)
Takhle:




A video...

video

Jojo, když chcete, aby vám byl udělen zápočet, jděte do centra Plzně, do nákupního střediska Plaza, nemějte strach, že vás vyvedou sekuriťáci, rozložte prostěradlo, zavažte oči, hrábněte do barvy a je to...

Musim ale uznat, že to bylo fakt hustý. S tím šátkem se vůbec nic neviděla a měla sem ho trošku i přes uši, takže ani sluchem sem nic nevnímala... netušila sem, kolik mě sleduje lidí, soustředila sem se jenom na barvy a plátno... jak nahmatat fialovou...tohle je bílá? A kam se poděla ta voda? :)

A nakonec ještě jeden úkol. Možná si vzpomínáte na článek o naší katedře, jak si tady furt hrajem.. že muchláme papíry a tak... no, ono to zas tak supr neni, to muchlání papírů.

Zadání vůbec prvního úkolu: 3D objekt... co to?
Zmuchláte papír, nakreslíte jeho kresebnou studii, abstrahujete jí a pak ji vyzdvihnete do 3D prostoru... pro větší představu foto:
Kresebná studie (ta mě ještě celkem bavila)

Abstrahováno (tohle bylo taky celkem v klidu)
3D objekt (ale TOHLE byl POROD!)

čtvrtek 19. listopadu 2009

O studu, 17. listopadu a 28. říjnu...

Sem si tak uvědomila, že zatímco se tu rozplývám nad výukovýma hrama (což je taky důležitý, nemyslete si!) a nad svojí neschopností něco stihnout (což je taky důležitý, nemyslete si! :) ), vůbec sem nepodala žádné prohlášení, jak se tady u Plzeňáků slaví státní svátky! Stydim se...
Tak začneme jen tak stručně 28. říjnem.
Stojí za zmínku, že do různých jinak dost placených míst se v tento den dalo jít pouze za 28 Kč, stylové, že? (ovšem ku příkladu na Bartolomějskou věž bysme zaplatili o 8 korun více, neb jako studenti jí máme za dvacku :), ale tu sme stejně nestihli)Tak sme navštívili Techmanii a obdivovali interaktivní udělátka (docela dobrý, aby ste věděli a za 28 Kč přímo nádherný!) a kolem páty dorazili na Masarykovo náměstí, k soše tatíčka Masaryka.

Zde nám něco ti naši političtí spoluobčané řekli (Pospíšil, Emmerová,... a ještě někdo), Pospíšil mluviul celkem pěkně zpatra, Emmerová neosobně a ten poslední všechno četl. Ovšem nejlepší byla opodál stojící starší dáma, zachovalá, elegantně oblečená. Nastoupil ODSák Pospíšil, začala bouřlivě tleskat, nastoupila Socanka Emmerová a paní se ani nepohnula, jen tak (ne zrovna tiše) poznamenala: "Hvězdu sis zapomněla doma, co...?" A my se museli usmát, ptže jako by na nás dýchla typická Plzeň, osvobozená Amerikou, nikoli rudými bratry :)
Taky sme se zatetelili, když nás ta samá paní po pietním aktu a vzdaní úcty Masarykovi, chytla za lokty a poznamenala:

"Je vidět, že máte správný rodiče"

To máme...

A nyní něco z jiného soudku, ze soudku 17. listopadu.
Na náměstí republiky a v ulici Bedřicha Smetany se proháněli dizidenti, který byli pronásledováni lidovýma milicema, bezpečákama, kroceni vodním dělem a mláceni obuškama... ale jim to nedalo a stále všude vylepovali plakáty a psali hesla: Havel na hrad! Svododu! Lidská práva! Bolševický svině! Komunisti jsou (kosočtverec)! ... Jednou tudyma projeli i hippies v dodávce :) Mohli ste si najít veksláka a ten vás zatáhl někam do podchodu nebo za budku a prodal vám bony, za který ste si mohli nakoupit v Tuzexu (ve stánku), nebo se nechat zapsat do pořadníku na televizi ("Zapište se a do půl roku jí máte doma!"), na kolo nebo na škodovku, mohli ste jít do Prioru nebo si dát pravou nefalšovanou "Žlutou" či "svařáčka pro svazáčka" v hospodě. Taky jít do "Knihy" a vybrat si z hodnotné literatury nebo hudby ("Zasloužilá umělkyně Helenka Vondráčková, zasloužilá umělkyně Hanka Zagorová, moc hodná holka... Ale že ste to vy, tak pro vás mam... bacha, ať to nikdo nevidí... tady něco pod pultem... Waldemara Matušku, on se totiž nesmí prodávat, emigroval, ale že ste to vy, tak za 12 korun je váš")... na náměstí zaparkovanej žigulík a škodovka VB, stará tatrovka...

Joo, když Plzeňáci něco slaví, stojí to za to :)


Tatíček Masaryk


Takhle vypadaly naše okna (ty s tělam vlajkama, prosím :) )

A plakát na 17. listopad :)

V nejbližší době dodám ještě nějaký foto :)

Reklama...



... ale nikoli na ticho :)



nýbrž na výukové hry mého dědečka Antonína Vonderky:)
Jistě ste si všimli oranžového odkazu napravo, tak kdybyste si náhodou chtěli zahrát a zároveň potrénovat malou násobilku nebo slovní úlohy :D...

Ale to jen tak na okraj, abych udělala dědovi i sobě (a možná i vám) radost...

Kdybyste to náhodou někdo zkoušel, napište do komentářů...ju? Díku dík :)

úterý 10. listopadu 2009

Uff...

... nějak jsem zapomněla psát. Aach joo... čas mi tak odporně proplouvá mezi prsty a já nemám možnost ho zachytit... a to mě pěkně vytáčí. No jo... je pondělí, já vstávám, pracuju na seminárce případně na něčem jinym, jdu na přednášku, pak ještě na jednu, cestou zpět uvažuju, co si uvaříme k večeři, najednou úterý, skvěle, to mam volno, to toho musim hodně stihnout... joo, vstanu, juknu na mail, vařim oběd, najednou pět hodin... a pak středa, čtvrtek, přednášky až do čtvrt na 8, jdu spát o něco později, to se nezblázní, ovšem v pátek koukám jak sůva z nudlí a před odjezdem domů nic nestihnu... doma, ta sladká vůně domova.. Pavlík, naši, moje postel, kamarádi... a najednou je zase neděle a než se vzpamatuju, sedim v tramvaji a jedu na pondělní přednášku...
...a ty zkoušky jsou furt blíž a blíž!!!

Ale nemohla sem si nevšimnout, že v anketě zatím vyhrává Bing bang :)

čtvrtek 8. října 2009

Už sem velká...

... bydlim bez rodičů v Plzni, se Šámou, jezdim sama tramvají, kupuju jídlo a vařim, čtu a studuju knihy o dějinách umění, symbolech a mytologiích,...

A abych nezapomněla, chodim na vejšku, kde si pořád hrajem.

=

Kreslíme a malujeme hračky, na grafickejch editorech sme udělali panáčka ze zeleniny a ovoce, koukáme na obrázky a přemýšlíme, jestli to, co tam vidíme, tam opravdu je, muchláme papíry, vymejšlíme originální origami a koukáme na videa a obrázky z filmů, abysme pochopili, proč se třeba mojí babičce nelíbí Sin city a líbí se jí Eva tropí hlouposti.

A v posteli mam tři Myrty a znovu sem přečetla Harryho Pottera sedmičku.


Miluju bejt na vejšce. Člověka to tak obohacuje... :)

sobota 3. října 2009

K tvým dnešním narozeninám...

...ti přeju všechno nejlepší, Ukí.
Dnes by ti bylo 22 let.

Nemůžu tě pozvat na panáka.
Nemůžu ti udělat korálky nebo náušnice, který bys nosila.
Bohužel ti navždy bude jen patnáct.

A my ti můžem dát tak akorát patnáct bílejch růží a doma zapálit dvaadvacet svíček, který ovšem nemá kdo sfouknout.
Ale stejně... všechno nejlepší :-*

úterý 29. září 2009

Ezechiel 25:17

... aneb pro všechny, co si myslí, že Pupl fiction žilo, žije a žít bude!

Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty. Neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je BŮH!

sobota 26. září 2009

To je město piva, děti moje... koho uvidím v hospodě, dostane dvojku z mravů!


... aneb na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

Plzeň žije. A když řikám, že žije, tak prostě žije. Je to město se srdcem, jehož ohlušující tlukot je slyšet doslova na každém kroku, v cinkotu tramvají, v bití zvonů, ve slovech "tudyma" a "tuten", slyšíte ho i v pivu, který si v PUBu načepujete sami. Plzeň žije životem studentů, kteří tvoří nějakou 1/3 veškerýho plzeňskýho obyvatelstva (možná).

Plzeň je prostě Plzeň.

Za Prahu ani za Brno bych jí neměnila.

Plzeň se chlubí 3. největší synagogou na světě, závodama Emila Škody, Plzeňským Prazdrojem, nejvyšší kostelní věží (103 metrů) v Čechách a tisíci dotekama vyleštěnou hlavou andělíčka na náměstí (není divu, pro štěstí si ho chodí před zkouškou pohladit nejeden student a nejeden plzeňák se ho dotkne, když jde jen tak kolem).

A samozřejmě taky Západočeskou univerzitou.

A náma :).







Ale o tom příště.

A propo, Šámovi a Myrtám se Plzeň taky líbí :)

úterý 8. září 2009

O malé kryse Myrtě

To sme si takhle jednou s malou krysou Myrtou vyšly do Flamendra. A víte jaké jsou malé krysy Myrty, pořád mají pocit, že už sou velké, že se toho hodně naučily, že zkrátka zvládnou všechno.

No a ta moje malá krysa Myrta dostala chuť na mojí kolu s rumem. Že prý už je dost velká na to, aby to vyzkoušela. A tak, když si myslela, že se nedívám (a já nejen, že sem se dívala, já jí při tom ještě vyfotila), zkoušela to.

Jenže na brčko nedosáhla, bylo pro ní dost vysoko (a pak, že už je velká). "Hmm,pomyslela si, však já na to přijdu."

A zkusila popelník.

Nic. Brčko bylo stále dost vysoko. "Chmm... musím zkusit něco jiného. Třeba ten stojan na podtácky vypadá celkem stabilně a když si na něj stoupnu, budu rozhodně výš než teď!"

Zkusila to.

A povedlo se! A tak se malá Myrta, šťastná, jak přechytračila mě i vysokou sklenici, vítezoslavně a pořádně zhluboka napila.

A ten velikej lok (jen se podívejte, kolik toho vypila!) ji úplně složil.

Naštěstí se hned probrala a dušovala se, že jí nic není. A že to bylo úplně fajn a jak jí vlastně kola s rumem chutná. Ale kolem čumáčku byla pěkně pobledlá a když sem se jí zmínila o tom, co by na to asi teta, velká krysa Myrta, zbledla ještě víc. To jí prý nesmim říct, to by jí zabilo! Vždyť ona kolu nesnáší, považuje jí za patok a navíc rum! Ne ne, to by nešlo, teta krysa Myrta se to nesmí dozvědět.

A tak to teta krysa Myrta doteď neví.
Takže pšššt! Zůstane to jen mezi námi!

neděle 23. srpna 2009

LONDON! 2.část...

aneb realita naší cesty do města té nejbohatší (a občas dost oku nelahodící )architektury, divnýho piva, cosmopolitního života, undergroundu, co často jezdí jako overground a nesmrtelné hlášky Please, mind the gap between the train and the platform.

Začatek naší cesty byl opravdu krušný. Cca tři dny před odletem mě sužovala jakási žaludeční viróza, noc na čtvrtek (6. 8.), kdy sme ve večerních hodinách měli nastoupit do letadla, sem de facto celou strávila nad záchodovou mísou a ráno zoufale smskovala Šámovi, že se do Londýna asi nepodívám... Doktorka mi odlet nezakázala, předepsala léky a doporučovala se šetřit a nenakazit se prasečí chřipkou. A tak sem s žaludkem na vodě a tupou bolestí v břiše nastoupila do auta směr Praha.

Ovšem léky celkem zabraly, přežila sem cestu, letiště i let bez větších potíží. Avšak "nezdravotní" potíže nastaly na londýnském letišti. Na to, že nás přivítá senzační londýnskej liják sme tak nějak byli připravený, ale když se pás se zavazadlama zastavil prázdný a my měli jen jeden kufr... Šáma s panem Šámou to šli projednávat na přepážku, my zatím čekali. A kde se vzal, tu se vzal, objevil se zřízenec letiště a prohlásil cosi anglického. Než sem se stačila vzpamatovat, paní Šámová (pro kterou je mimochodem angličtina téměř španělskou vesnicí, jak sama prohlásila) suverénně odpověděla: YES. Což byl jeden z jejich nejsilnějších zážitků z Londýna :) Zatim co mě pomalu došel smysl věty, ona už dávno věděla, že zřízenec řekl něco v tom smyslu, že ještě jeden malej kufr přijede. Takže sme měli kufr, paní Šámová zážitek, nabili si Oysterky (díku dík Abee a Vančísovi, že nám tyto karty na metro půjčili) a metrem jeli do Etapu, našeho hotelu.

Etap je síť hotelů snad po celý Evropě. Síť dost levných, ale solidních a pohodlných hotelů. Za čtyři noci sem za jeden pokoj se sociálním zařízením a televizí, i s kontinentální snídaní v přepočtu zaplatila 1800,-...sice je pravda, že do centra sme to měli metrem cca za 45 minut a čtvrť, ve které se Etap nacházel, byla typicky okrajová, kde byste "čistokrevný" Brity nenašli.

Etap

Pokojík

Pokojík pěkněj, útulnej a ideální pro denní režim a lá "přijdu hotovej, osprchnu se, spim, ráno skáku na snídani a jdu, abych pak zase přišel hotovej..." Třílůžkáč, přižemž jedna postel byla nad letištěm.

Vzhledem k mému zdravotnímu stavu sem měla v plánu první den zůstat na hotelu a pak za ostatníma přijet až do Tate modern. Jenže ráno sem (pod vlivem prášků a kouzla Londýna) neodolala a rozhodla se navštívit i British Museum a St.Paul's Cathedral. Taky sem na to doplatila a svíjela se bolestí v Britskym Muzeum. Ale nejdůležitější exponáty sem viděla a odpočinula sem si na laviččce u katedrály sv.Pavla, když ostatní šli nahoru, na což sem necejtil ani můj žaludek ani moje peněženka.




Intelektuální pár u British Musea :)

Staroegyptská matrjoška :)

St. Paul's Cathedral (typické to foto od Millenium Bridge :))

Poté co se ostatní nadšeni vrátili z katedrály přišla vytoužená Tate modern. Ale ještě předtím (neboť nejenže je Tate modern úplně supr galerie moderního umění, sídlící v budově bývalé elektrárny, má vstup zdarma, supr obchůdky se suvenýrama, navíc má i otevřeno až do 10 hodin!) nás čekalo Gloubsijetr (jen sme kolem prošli :)) a hlavně Borough market aneb žrací trh. Trh s tolika stánkama s jídlem a ochutnávkama až oči a chuťový buňky přecházejí. Zde sme taky v místní hospůdce poprvé ochutnali britský pivo (mě teda nechutná žádný pivo, ale tohle chutnalo fakt, FAKT divně)

A pak konečně Tate modern. Ze všech stran na vás nenásilně útočí alternativní umění a body art, který občas nechápu ani já (například smotaný lano na podlaze nebo plátno postříkaný krví), ale i kubismus, surrealismus, pop-art,... Ať nikdy neupadne v zapomění Picasso, Andy Warhol, Dalí i Lichtenstein!

Tate modern

Whaam!

Na hotel sme se dostali až kolem 11, 12, neboť naše vyhlídlá stanice metra byla až do srpna roku 2011 zavřená, takže tak dlouho sme tam čekat nechtěli a raději sme si našli jinou. Ale překvapení večera bylo úplně přecpaný metro. V pátek v 11 v noci. Wow.

Další den čekal manžele Šámovi Buckingham a nás zbývající Science Museum. Tam sme taky celou dobu hledala lavičky, abych si mohla sednout a odpočinout, neboť sem byla díky práškům pekně utlumená. Připadala sem si jak důchodce :) Poté Westminster, parlament a Big Ben. Ať žije londýnská architektura!




V soboru večer sme se rozhodli pro večeři v nějaké místní hospůdce/restauraci. Ale nic moc sme nenašli. Tak sme vzali zavděk Oriental restaurací v naší čtvrti, ve stylu "zaplať 7 liber a sněz, co můžeš, jen pití si zaplať".... nakonec sme byli spokojený. Jako Ambiente to nebylo, ale jídlo bylo fajn a ty čokoládový dortíky nejlepší :)

V neděli už nás (mě a miniŠámu-Míšu) čekala fronta u Madame Tussaud's a vstupné 25 liber. Jenže sme toho nelitovali ani na chvilku. Je pravda, že lidí tu bylo opravdu požehnaně, ale dalo se to přežít. Navíc, a to mě překvapilo nejvíc, byla většina těch lidí dost v pohodě, nelezli do záběru, počkali, když viděli, že se chcete vyfotit s Johny Deppem :). A to není vše, Horste! Když sme tu byli naposled, byla část, nazvaná Scream, zpoplatněná. Nyní byla zdarma. Naneštěstí, neboť Míša nedal jinak, že se do temných uliček, simulující noční londýnské doky z dob, kdy tam řádili drahoušci jako Jack Rozparovač, musíme podívat taky. Navíc s živými herci, hrůzostrašně nalíčenými, kteří na vás vystartují, když to nejmíň čekáte. Už jenom hérečka na začátku s krvavýma šrámama na obličeji, bledá jak smrt, vlasy trčící jak hřebíky, s hlasem drsnym jak šmirgl papír, když prohlašovala:

No drinks, no food, no touching, it's too dangerous! You will break rulles and I will break you your back.

(Žádné pití, žádné jídlo, žádné dotýkání, je to příliš nebezpečné! Vy porušíte pravidla a já vám zlámu vaz.)

Uf.

S Johny Deppem (pro Mango - HEČ! :))

S jejím veličenstvem, milovanou královnou Viktorií

Adolfe, Adolfe...

Jo, a zdraví vás Andy:)

Když sme se dosyta vyblbli u lidiček z vosku, vyrazili sme za ostatníma k Toweru (a sme šikulky, neztratili sme se :) ).Tam už na nás čekali manželé Šámovi, Šáma i lístky do pevnosti. Ale moc lidí a málo havranů. Slyšela sem, že dokud tam havrani budou, Tower bude stát a beefeateři budou mít job, ale jakmile havrani odletí a nevrátí se... Ale podle mě neodletí. Tyhle už sou na turisty zvyklý, takže je neodradí nic. Skoro si to focení užívaj :) Modelové.

Já a Šáma sme Tower opustili dřív, aby sme stihli National Gallery a případně i Imperial War Museum (to sme nestihli). Řeknu vám, moje paní učitelka na výtvarce měla a má pravdu... prohlížet si knížku o umění je fajn, ale vidět pak před sebou Vincentovy Slunečnice, Slaměný klobouk od Rubense nebo "balíkoidní" obličej sedláka coby Ježíše na obraze od Caravaggia

... to je přímo uměleckej orgasmus.

A pondělí bylo ve znamení nákupů, nákupů a nákupů... mohla bych vám tady o tom něco vyložit, třeba, jak sme s paní Šámovou měli nápad zkusit nejdřív obchody u našeho Etapu, zatímco kluci povezou zavazadla na letiště do úschovny, a jak se poté ten nápad ukázal spásným, neboť nákupy na Oxford street nebyly nákupy, ale boj, a být jen zde, nic bych si nepřivezla, ale víte jak, nechci vás odradit:)
Ba naopak!

Jeďte do Londýna, protože je naprosto awesome!
Proč?
Má kouzlo, lidi z úplně celýho světa, obchody z úplně celýho světa, je v něm moderní i historický duch doby a tohle všechno je vidět tak křiklavě, že přivíráte oči, ale stejně je zase otevřete dokořán, ptže se toho nemůžete nabažit!
A navíc má Primark.
A havrany.
A voskový lidi.
A opravdový lidi.
A metro.
A vůbec...