Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

úterý 19. června 2018

Paplí je matka...

Je to divné.
První, ryze mateřský příspěvek. A hádejte, kde ho píšu.

V lese.

Místo abych si užívala toho až strašidelného ticha (krom zpěvu ptactva), čerstvého horského vzduchu a dalších skvělostí, tak sem si sedla na pařez a čučím do telefonu.

A je to vlastně naprosto logické. Fífa usnul v manduce, pokojně tu oddechuje a já sem si tak uvědomila, jak se mám vlastně hrozně dobře. Možná nejlíp za celý svůj život. A to byl můj dosavadní život více než šťastný...

Ach, to klišé vykojeného mozku :-)

Jo, je to náročné, nebudu vám lhát. Poprvé v životě nést zodpovědnost za někoho jiného, rozhodovat nejen za sebe...A ty další věci, víte jak. Denní rutina - kojení, přebalování, uspávání, rozdělování času, zatímco robátko spí, mezi domácí práce a (v mém případě) tvoření.

Ano, už je to tak. I Fífa si právě ze spaní povzdechl. Pokud bych mluvila mimibazarovskou hantýrkou, tak se z těhulky stala tvořilka, co se stará o mimíska, zatímco příťa chodí do práce a vydělává penízky (Zde čti minimálně tři blicí smajlíky)...

Naštěstí tak vykojený mozek ještě nemám a dokážu se vyjadřovat víceméně inteligentně. Takže zpět.

Denní rutina. Pro někoho hrozně nudná záležitost, při které trpí, mně vyhovuje. A to tak moc, že mi dny plynou jeden jako druhý a já začínám mít strach, že to nestíhám sledovat :-).

Bum, porod.
Bum, šestinedělí.
Bum, první prohlídka u pediatry.
Bum, první proplakaná noc (a prozatím taky poslední).
Bum, první měsíc.
Bum, první vánoce.
Bum, první mrkev.
Bum, první zuby.
Bum, bum, BUM?!

A já se ptám - kde je těch 7 měsíců?!

Možná to je ten důvod, proč teď sedím na pařezu v lese, odháním mouchy (nějak se jim zalíbil můj telefon...) a za řevu ptáků a pravidelného pochrupování mimouše datluju do telefonu. Abych se zastavila a neměla pocit, že musím ještě teď hned něco dodělat. Abych si to užívala, nechala myšlenky plynout a jen tak mimoděk je zaznamenávala (ano, milí čtenáři, to je ten důvod, proč se tento článek nikterak neliší od většiny vejžbleptů na mém milované Parapleečku. Stýskalo se ti? :-)). Abych si uvědomila, jaké mám, krucinál, sakra štěstí.

Skvělý porod, zdravé a šťastné dítě, spokojený Nejmilejší...nic jiného si ani nelze přát. Takže než se vrátím k tomu, že budu jen nasávat to štěstí, dovolte mi ještě několik poznatků.

Opravdu sem si myslela, že bude následovat několik řádků o tom, jak je dítě a mateřství to nejlepší na světě (aspoň pro mě), jenže na to nemám. Nechci tady ztrácet čas plytkými kecy, které už byly milionkrát vyřčeny a které tedy není třeba říkat znovu.

Navíc, co si budem povídat, tenhle  článek je hlavně pro mě. A já si tohle znovu a znovu uvědomuju. A snažím se na to myslet, i když jsou 4 hodiny ráno, já mžourám a mimouš se na mě zubí a leze po mně, hlasitě výskaje...

Takže ne, žádné další klišé ode mě neuslyšíte. Místo toho přijde pár ryze praktických postřehů:

1. Příprava na porod je sakra důležitá věc - udělat maximum pro to, abyste si porod užila a nejen ho přežila. Co na tom, že se to pak třeba nebude odehrávat podle vašich představ. Alespoň nemůžete mít špatné svědomí, že ste se nepřipravila a teď o máte. Vždy je lepší zbytečná příprava než pozdější lítost. A nenechte si namluvit, že je porod je prostě hrůza, která ukrutně bolí a nejde to jinak. Jde. A je i spoustu takových případů. Nejsem jediná lucky bitch, věřte mi.

2. Kojení je ta nejpohodlnější věc na světě - vždy máte po ruce ten nejdravější a nejchutnější všelék v ideální teplotě. Ale bolí. Minimálně ze začátku. Opět se nenechejte otrávit řečmi a zaručenými radami o špatné technice kojení, pokud vás to na začátku bolí tak, že každé přisátí prodýchaváte jako kontrakci. Je to normální. Zatněte zuby a vydržte. Přejde to a stojí to za to.

3. Nenechte si namluvit, že své miminko rozmazlíte, pokud budete reagovat na jeho pláč a pokud ho budete chovat a nosit. Jestli vám to oběma vyhovuje, noste ho. Na rukách, v šátku, v nosítku. Nevýchováte nesamostatného jedince, který na vás bude viset. Je tomu právě naopak. Jo a metoda vyřvání je přežitek.

Tak. Fífa stále spí a mě už bolí zadek. Takže pro dnešek je to vše. Jdu nasávat štěstí.

Děkuji, světe. Děkuji, živote.



středa 24. ledna 2018

3 jednoduché důvody, proč nevolit Zemana

Tak a je to tady. Po tolika týdnech konečně nový článek a zase politika?! Jako vážně?
Vážně.
Přiznám se zcela bez mučení, že tenhle článek  je čistá "účelovka" (jak oblíbené to slovo dnešních dní! :-)).
Čtěte dál a dozvíte se 3 veskrze prosté důvody, proč jedna pravdoláskařka, sluníčkářka a lumpenkavárnice hodí do volební urny lístek se jménem začínající nikoliv na Zet (byť by se jich daly vymyslet stovky!).

1. Nevolíte Zemana, ale jeho ovčího přítele mluvku, Nejedlého, Mynáře a další sympaťáky, jejichž touha zůstat u koryta je tak velká, že by snad zatajili i Zemanovu smrt a milého prezidenta by nabalzamovali jako faraóna.

2. Pan prezident je evidentně nemocný a slabý člověk, který by měl v klidu dožít někde na Vysočině, popíjet slivovici, léčit si cukrovku, sladkostmi a usínat v houpacím křesle (nikoliv v prezidentských debatách) přemítaje o starých dobrých časech.

3. Ať chceme nebo ne, úloha prezidenta naší země je především REPREZENTOVAT. Opravdu chceme, aby nás i nadále reprezentoval sprosťák, hulvát a usvědčený lhář, co mění názory tak, jak se mu hodí?

Pokud se splní alespoň něco z těch hrůzných scénářů, co slibují odpůrci Jiřího Drahoše, že přinese jeho zvolení (zavírání vlastenců, občanskou válku, invazi statisíců muslimů a další pitomosti), obarvím si vlasy na růžovo.