Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

středa 30. prosince 2009

Hermeneutický výklad - Hitman II, Místní hrdinové

Z části proto, že sme se o tom včera tak pěkně bavili, z části proto, že sem na to celkem pyšná a z části proto, že mám radost, že i za tohle mi byl udělen zápočet :)

Důvodů, proč jsem si ke svému vůbec prvnímu hermeneutickému výkladu vybrala právě jednu ze stránek komiksu od Gartha Ennise, je hned několik. Za prvé je mi velmi blízký pop-artový umělec Roy Lichtenstein a jeho technika nadměrně zvětšených komiksových framů. Druhý důvod je ten, že jsem žádný uměleckohistorický nebo hermeneutický výklad tohoto komiksu (a vůbec jakéhokoli jiného) nečetla, proto nic nebude rušit mé prvotní předporozumění a nebudu vědomě ovlivněna interpretací jiného autora. A v neposlední řadě se mi samotný komiks líbí, a to samozřejmě nemyslím jen jeho příběh, ale i jeho kresbu a barevné zpracování.

Zkusím se nyní oprostit od všeho, co by mě mohlo v mém vnímání svazovat a ovlivňovat. Zapomenu teď na nějakého Gartha Ennise a Johna McCreay nebudu přemýšlet nad skutečným dějem celého komiksu, ale zaměřím se pouze na příběh, který mi vypráví těchto 7 framů.

V prvním framu vidíme muže lijící obsah jakési lahve do právě vykopané jámy. To, že je právě vykopaná, můžeme usoudit z rýče a hromady hlíny tyčící se opodál na jinak celistvém, výrazně zeleném trávníku. Muž má černé vlasy a tmavé brýle, jakoby slepecké, a je oblečen do černého obleku s bílou košilí a černou kravatou, typického to oděvu do společnosti nebo na pohřeb. Soudě podle jámy se nejspíš shodneme na tom, že v tomto případě jde o pohřeb.

Zaměříme se nyní na druhý fram. V něm se od nás vzdaluje skupinka pěti mužů. Při pohledu na ně mi mimoděk přebíhá mráz po zádech. Ne, že by mě tento výjev tak děsil (i když radostný zrovna není), ale když vidím jejich poněkud nahrbené postavy s rukama v kapsách, mám pocit lezavého chladu, zimy, jaká bývá třeba v listopadu. Tento pocit ještě umocňuje vlající kabát jednoho z pětice a zjevně opadaný strom v předním plánu. Naopak proti podzimu mluví jasně zelený trávník a světle modré nebe. Nebude tedy nakonec jaro? Takovéto období, kdy se tráva již zazelenala, ale stromy se ještě nestačily obsypat listím?
Napadá mě ovšem, že ani nemusí jít o fyzický chlad, může to být psychický stav, snaha se takovýmto držením těla před něčím ochránit, před něčím, co je čeká tam, kam jdou. Evidentně právě pohřbili někoho blízkého, je přirozené, že se cítí ohroženě, zranitelně. Ale zároveň jdou stále dál, nezastavili se, nesetrvávají v minulosti, i když je to pro ně těžké.

To nám ostatně napovídá třetí frame a onen muž s tmavými brýlemi. Nyní zřetelně vidíme jeho ostře řezanou, zamračenou tvář, která se zřejmě naposledy ohlíží zpět, za tím, co nechává za sebou, za minulostí. Vedle něj stojí o něco starší chlapík, soudě podle nenápadně ustupujících vlasů a celkové vážnějšímu a možná bych řekla i důstojnějšímu vzezření. Zkoumavě a až skoro podezřívavě sleduje, kterak se mladší muž ohlíží. Jeho tvář ale roztává v dalším framu, když pokládá obrýlenému muži chápavě ruku na rameno a usmívá se na něj, jako by mu říkal: „Chybí ti, viď? Ale musíš jít dál. “ Takový z toho mám pocit já.

V pátém a šestém framu máme opět záběr na stále se vzdalující pětici mužů. To, že jdou vstříc něčemu novému a nepochybně nadějnému, posiluje například bledě modré nebe přecházející až do bílé a také zelenající se tráva. Černou siluetu pokrouceného stromu, náhrobek, zemitou hněď vykopané jámy a hory hlíny nechávají daleko za svými zády. Tím, jak autor dává tmavé až temné objekty do popředí, zatímco to, vstříc čemu skupinka kráčí, má barvy světlé, nám vlastně dává naději. Tvrdí nám, že události, které je čekají, rozhodně nebudou horší než ty, které nechávají za sebou. Představme si, že by to bylo naopak. Starý pokroucený strom by nabyl ostřejších rysů a světlých barev a náhrobek nám může náhle připomínat kamenný patník. A naši hrdinové kráčí po tmavé zemi do noci bez jediné hvězdy, do noci, která má barvu inkoustovou až černou. Dle mého pak nevypadají jejich vyhlídky tolik optimisticky.

Sedmý fram nám dá konečně nahlédnout na náhrobní kámen, kde si přečteme PATRICK JAMES NOONAN, 1972 - 1996, NÁŠ KAMARÁD. Ten, koho pětice mužů právě pohřbila už pro nás není jen tak někdo, už známe jeho jméno, víme, že to byl muž a že zemřel v pouho pouhých čtyřiadvaceti letech. Už jen jménem, pohlavím a věkem získává Patrick mnohem konkrétnější podobu, díky tomu si ho můžeme představit a lépe tak chápat smutek, který jeho přátelé pociťují. Už nám zkrátka nemůže být lhostejný.
Dva uschlé a podzimem zbarvené lístky poletující před náhrobkem ostře korespondují s pučícími zelenými výhonky kolem něj. Tento zcela zjevný kontrast jakoby symbolizoval věčný koloběh života. Nevyhnutelnou smrt a na ní zrozený život. Zemřeš, v prach se obrátíš a tvé ostatky poslouží jako živná půda pro nový život.
Na obzoru vidíme opět tmavou siluetu onoho pokrouceného stromu a obrysy křížů a hrobů. Převládají zde světlé barvy, proto rozhodně nemohu říct, že na mě tento frame působí děsivě nebo depresivně. Naopak, spíš mám pocit klidu a míru, vyrovnaného ticha, jaké vládne jen na hřbitově. A vůbec celková barevnost všech sedmi framů na mě působí klidně a vyrovnaně. Žádné přehnaně výrazné barvy, jen lehké kontrasty mezi černí postav a siluety stromu a příjemnou zelení a nebeskou modří okolí.

Když se zaměřím na můj celkový dojem ze všech sedmi framů, aniž bych se nechala ovlivňovat tím, jaký fram předcházel a jaký následoval, rozhodně musím říct, že ačkoliv se de facto celý odehrává na hřbitově, rozhodně není depresivní, děsivý nebo přehnaně smutný. Autor se nás nesnaží hystericky rozplakat, možná spíše dojmout nebo trochu rozesmutnit, ale zároveň nás pobídnout, abychom se stejně jako skupinka mužů nezastavovali v minulosti, ale naopak sledovali jejich kroky. Snad proto nás celkem třikrát „upozorňuje“ na vzdalující se skupinku lidí, až nám nakonec dovolí nahlédnout na náhrobek, jako by měl pocit, že bez toho neodejdeme a nebudeme následovat jeho postavy.

Hlavním hrdinou komiksu Hitman je Tommy Monaghan, profesionální zabiják, který je od jistého nepříjemného incidentu, při kterém ho napadl zvláštní mimozemšťan, obdařen superschopnostmi - má rentgenový zrak a ovládá telepatii. Jeho oči se ovšem díky tomu proměnily v černou hmotu, tudíž na ně není nijak hezký pohled, proto je Tommy raději schovává pod tmavými brýlemi.
A protože obyčejní zabijáci neboli hitmani likvidují obyčejné padouchy, superhitman Tommy likviduje superpadouchy. Co se tohoto týče, je Tommy nekompromisní, nikdy by nezabil dítě, policistu nebo jiného člověka, který není zlý. Ostatně,jak podotýká recenzátor Ondřej Jireš na serveru Fantazy Planet.cz, mezi řádky jasně tušíme, že je problematické rozhodovat se během vteřiny, když na něho míříte zbraní, jestli je on ten hodný, nebo jenom tak vypadá. S trochou ironie lze tedy říct, že prohlášení o Tommyho „bezúhonnosti“ je spíše zástěrka pro naše klidné spaní. Já jsem ten hodný, zabíjím jen ty zlé, mějte mě rádi. [1]
Na začátku druhého dílu se Tommy potýká s následky své poslední akce, při níž zabil jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších gangsterů v Gothamu. On a jeho přátelé (také profesionální zabijáci) se tak dostali na „černou listinu“ a jeho nejlepšího přítele Patricka Noonana brutálně zavraždili.[2]

Když se nyní podíváme na náš obrázek, změní se pro nás celkem dost. Někteří z nás cítí stále stejný soucit k vyobrazeným mužům, někteří menší nebo žádný. Jsou to profesionální zabijáci, vrahouni, co zabíjí pro peníze, nezaslouží si soucit. Vážně ne? Možná bych i souhlasila, pokud bych nikdy nečetla tento komiks. Ale četla jsem ho, proto jsou mi blízké jeho postavy, proto je mi jich líto i přes jejich profesi. A hlavně: velká Ennisova přednost je jeho charakterizace postav a vzájemná interakce mezi nimi. To znamená, že ačkoliv jsou to všechno nájemní zabijáci, chovají se spíše jako kamarádi ze sitcomu, jak píše další recenzátor z Fantazy Planet.cz, Lukáš Růžička.[3] S tím nelze než souhlasit. Pravda, jde o poněkud drsnější sitcom. Ale nic to nemění na snaze Ennise vzbudit v nás dojem civilnosti. Tommy a jeho „kolegové“ ve svém volném čase pijí pivo, sazí na výsledky zápasů, baví se o fotbale. Jako normální lidé.
V Tommym nelze hledat rozpolcenou osobnost, výčitky svědomí ani temné vnitřní souboje se sebou samým. To je nejspíš jeden mnoha důvodů, proč je tento komiks tak oblíbený. Nejde o typ superhrdiny v těsných elasťácích s idealistickými názory o spasení světa, který zabíjí, jen když musí a pro své přesvědčení je ochoten zemřít. On zkrátka dělá svou práci, která ho baví a ve které je dost dobrý.. Nemůžete od něj čekat žádné patetické proslovy, nikde nezazní americká hymna a pokud při jedné ze svých zakázek zachrání svět, je to jen a pouze nevyhnutelný důsledek, nikoli původní záměr.

[1] JIREŠ, Ondřej. Fantazy Planet.cz [online]. c2004, [cit. 28.12. 2009].
< id="1806">
[2] ENNIS, Garth , McCREA, John. Hitman II: Místní hrdinové. Přeložil Štěpán Kopřiva. 1.vyd. Praha:BB art, 2005. 168 s. ISBN: 80-7341-566-6.
[3]RŮŽIČKA, Lukáš . Fantazy Planet.cz [online]. c2005, [cit. 28.12. 2009].
< id="2115">

A ještě daný obrázek:

V celku neuvěřitelné...

Co všechno se vám zdá neuvěřitelné?
Mě třeba to, že už je zase sníh. Jako by nás počasí prostě za každou cenu chtělo naštvat... Celý týden před vánoci mrazivo, sněží, děda Mráz přijel na saních... atd. Den před Vánoci a na Vánoce- obleva, bahýnko, bláto, děda Mráz odjíždí opatrně v kabrioletu, protože má pořád letní pneu. Pomine Štědrý den, přichází pomalinku, polehoučku Silvestr a venku opět sněhová přikrývka.

Další celkem neuvěřitelná věc se mi stala 17. prosince, kdy sem se Šámou, bratrancem Vojtou a jeho kamarádama jela do Prahy, do IMAXU 3D kina, na film Avatar. Váhala sem, moc se mi v první chvíli nechtělo vyhazovat peníze za cestu, abych se jukla na film, kterej sice možná má skvělý efekty, ale stejně... Byla se přemluvena a jela sem. Jak říkám (omlouvám se tímto Vojtovi), moc sem od toho nečekala, možná tak fajn efekty, pěkná animace a fakt, že sem ještě nikdy neviděla ve 3D nic jinýho než nějaký přírodovědný dokumenty.
Jenže sem byla neuvěřitelně překvapená. Animace předčila všechno mé očekávání a hlavně i příběh měl něco do sebe. Bylo tam sice malinko toho americkýho patetismu, ale umně schovanýho, nebijícího do očí. Všem doporučuju, milovníkům akčních filmů a sci-fi, ekologům, modrofilům, hipíkům i počítačovým mágům, neboť, když už nic jinýho, tak je to opravdu pastva pro oči.


Neuvěřitelný byl také způsob, jakým si můj bratr den nebo dva po Vánocích rozsekl obočí. Ráno mě probudí řev, Pavlík celej obličej od krve a mamka musela sama sebe přesvědčovat, že rány na hlávách hodně krvácejí, že je to normální. Nenormální bylo ale to, jak se to stalo- Pavlík se zkrátka netrefil do dveří, ťuknul se o futra a bylo to.

23. prosince sem dělala svou vůbec první zkoušku, ze Základů vizuální kultury. Přes všechny úskoky, které naše paní profesorka konala (jako že nám od začátku semestru slibovala, že dá okruhy učiva na internet nebo že tamtéž zveřejní naše výsledky testu, od kterého se vlastně celá zkouška odvíjela) sem jí udělala na výbornou. Neuvěřitelné :)

Telefonát, který sem vedla na Štědrý den se Šámou- bál se, že dostane k vánocům auto... neuvěřitlný, blbost, říkala sem mu. Dostal ho.

A co je nejvíc k neuvěření? Že vedle v anketě vyhrávají (byť se jim na paty lepí Trpaslík a How I) Black books!

Umělecké happeningy, performance a muchlání papírů

Aneb jak dostat zápočet z prostrorovky...

Stydím se strašně moc, jak dlouho sem své paraplíčko zanedbávala. Jak dlouho ste toužebně klikali na odkaz a pokaždé zklamání... stále nic. :)

Ale to je za mnou, jsem zpět a opět vám budu nalejvat hlavy... doufám, že nee tak šikovně jako včera Abee Milhauzovi nalévala rum do kelímku :)

Začnu dlouho očekávaným tématem- Umělecký happening Navenku neboli ťapání po prostěradle. Přes všechny možné maily, kombinace, kompromisy sme se konečně v sobotu 12. 12. v Orfeu sešli. Záhy sme ho však opustili, neboť se nám nechtělo svlékat ani bundy natož boty a ponožky, taková tam byla zima. Vydali sme se tedy s těmi několika málo nadšenci (tímto děkuju Honzíkovi, Kubovi, Dankovi a mě, že sme se uvolili namočit si nožky do tý neskutečně studený a neskutečně špatně smývatelný barvy, Vančísovi za jeho prst na spoušti foťáku a Pavlíkovi, jeho sestřence, Jirkovi, Milhazovi a Věrce za psychickou podporu) na Střelák, že pokrejem jeviště potravinářskou fólií (díky ti, Jani i za tu:) ), prostěradla na to, kbelíky z Orfea a mohlo se začít.

Proč vůbec všechno tohle? Aby ste rozuměli, u nás na katedře máme takovej strašně zajímavej předmět, Prostorová tvorba se to jmenuje. abychom ho úspěšně absolvovali a dostali vytouženej zápočet, musíme splnit pět úkolů... jeden z nich je na téma Labyrint. A protože je náš profesor jaksi trošku... no blázen, čim šílenější je zpracování, čím většího idiota ze sebe uděláte, tím líp. Proto tedy tohle všechno, proto nemohl chudák Kuba umejt nohy, proto sem já trnula, že ta růžová nepůjde z kalhot (šla).
Původním záměrem bylo, že výsledné ťápoty budou takovým záznamem scénky nebo divadelní hry. Ovšem, vážení, já nevim, co sem si myslela, ale to skutečně nejde! nemůžete se totiž natolik vžít do role, abyste zapomněli na červený případně fialový ťápoty, který za váma zůstávaj. A jelikož ty barvy na nohách strašně rychle schly, museli ste si je co chvíli zas namočit. Proto první pokus (a ten se profesorovi líbil víc) vypadal takhle:








Druhý pokus sme udělali jinak. Poťapali sme prostěradlo pouze poskrovnu a pak k němu vymýšleli příběh:






Zádání jiného úkolu znělo: Popři otce, najdi dědečka (originální technický postup)...
Toto je konečné dílo:


Možná si řeknete: "co to je za čáranici? No nevim"... Umělečtější duše, jejichž oku lahodí abstarkce možná řeknou: "Hmm... celkem pěkný."
Jenže možná právě nemáte ani páru jak to vznikalo.... :)
Takhle:




A video...

video

Jojo, když chcete, aby vám byl udělen zápočet, jděte do centra Plzně, do nákupního střediska Plaza, nemějte strach, že vás vyvedou sekuriťáci, rozložte prostěradlo, zavažte oči, hrábněte do barvy a je to...

Musim ale uznat, že to bylo fakt hustý. S tím šátkem se vůbec nic neviděla a měla sem ho trošku i přes uši, takže ani sluchem sem nic nevnímala... netušila sem, kolik mě sleduje lidí, soustředila sem se jenom na barvy a plátno... jak nahmatat fialovou...tohle je bílá? A kam se poděla ta voda? :)

A nakonec ještě jeden úkol. Možná si vzpomínáte na článek o naší katedře, jak si tady furt hrajem.. že muchláme papíry a tak... no, ono to zas tak supr neni, to muchlání papírů.

Zadání vůbec prvního úkolu: 3D objekt... co to?
Zmuchláte papír, nakreslíte jeho kresebnou studii, abstrahujete jí a pak ji vyzdvihnete do 3D prostoru... pro větší představu foto:
Kresebná studie (ta mě ještě celkem bavila)

Abstrahováno (tohle bylo taky celkem v klidu)
3D objekt (ale TOHLE byl POROD!)