Je to divné.
První, ryze mateřský příspěvek. A hádejte, kde ho píšu.
V lese.
Místo abych si užívala toho až strašidelného ticha (krom zpěvu ptactva), čerstvého horského vzduchu a dalších skvělostí, tak sem si sedla na pařez a čučím do telefonu.
A je to vlastně naprosto logické. Fífa usnul v manduce, pokojně tu oddechuje a já sem si tak uvědomila, jak se mám vlastně hrozně dobře. Možná nejlíp za celý svůj život. A to byl můj dosavadní život více než šťastný...
Ach, to klišé vykojeného mozku :-)
Jo, je to náročné, nebudu vám lhát. Poprvé v životě nést zodpovědnost za někoho jiného, rozhodovat nejen za sebe...A ty další věci, víte jak. Denní rutina - kojení, přebalování, uspávání, rozdělování času, zatímco robátko spí, mezi domácí práce a (v mém případě) tvoření.
Ano, už je to tak. I Fífa si právě ze spaní povzdechl. Pokud bych mluvila mimibazarovskou hantýrkou, tak se z těhulky stala tvořilka, co se stará o mimíska, zatímco příťa chodí do práce a vydělává penízky (Zde čti minimálně tři blicí smajlíky)...
Naštěstí tak vykojený mozek ještě nemám a dokážu se vyjadřovat víceméně inteligentně. Takže zpět.
Denní rutina. Pro někoho hrozně nudná záležitost, při které trpí, mně vyhovuje. A to tak moc, že mi dny plynou jeden jako druhý a já začínám mít strach, že to nestíhám sledovat :-).
Bum, porod.
Bum, šestinedělí.
Bum, první prohlídka u pediatry.
Bum, první proplakaná noc (a prozatím taky poslední).
Bum, první měsíc.
Bum, první vánoce.
Bum, první mrkev.
Bum, první zuby.
Bum, bum, BUM?!
A já se ptám - kde je těch 7 měsíců?!
Možná to je ten důvod, proč teď sedím na pařezu v lese, odháním mouchy (nějak se jim zalíbil můj telefon...) a za řevu ptáků a pravidelného pochrupování mimouše datluju do telefonu. Abych se zastavila a neměla pocit, že musím ještě teď hned něco dodělat. Abych si to užívala, nechala myšlenky plynout a jen tak mimoděk je zaznamenávala (ano, milí čtenáři, to je ten důvod, proč se tento článek nikterak neliší od většiny vejžbleptů na mém milované Parapleečku. Stýskalo se ti? :-)). Abych si uvědomila, jaké mám, krucinál, sakra štěstí.
Skvělý porod, zdravé a šťastné dítě, spokojený Nejmilejší...nic jiného si ani nelze přát. Takže než se vrátím k tomu, že budu jen nasávat to štěstí, dovolte mi ještě několik poznatků.
Opravdu sem si myslela, že bude následovat několik řádků o tom, jak je dítě a mateřství to nejlepší na světě (aspoň pro mě), jenže na to nemám. Nechci tady ztrácet čas plytkými kecy, které už byly milionkrát vyřčeny a které tedy není třeba říkat znovu.
Navíc, co si budem povídat, tenhle článek je hlavně pro mě. A já si tohle znovu a znovu uvědomuju. A snažím se na to myslet, i když jsou 4 hodiny ráno, já mžourám a mimouš se na mě zubí a leze po mně, hlasitě výskaje...
Takže ne, žádné další klišé ode mě neuslyšíte. Místo toho přijde pár ryze praktických postřehů:
1. Příprava na porod je sakra důležitá věc - udělat maximum pro to, abyste si porod užila a nejen ho přežila. Co na tom, že se to pak třeba nebude odehrávat podle vašich představ. Alespoň nemůžete mít špatné svědomí, že ste se nepřipravila a teď o máte. Vždy je lepší zbytečná příprava než pozdější lítost. A nenechte si namluvit, že je porod je prostě hrůza, která ukrutně bolí a nejde to jinak. Jde. A je i spoustu takových případů. Nejsem jediná lucky bitch, věřte mi.
2. Kojení je ta nejpohodlnější věc na světě - vždy máte po ruce ten nejdravější a nejchutnější všelék v ideální teplotě. Ale bolí. Minimálně ze začátku. Opět se nenechejte otrávit řečmi a zaručenými radami o špatné technice kojení, pokud vás to na začátku bolí tak, že každé přisátí prodýchaváte jako kontrakci. Je to normální. Zatněte zuby a vydržte. Přejde to a stojí to za to.
3. Nenechte si namluvit, že své miminko rozmazlíte, pokud budete reagovat na jeho pláč a pokud ho budete chovat a nosit. Jestli vám to oběma vyhovuje, noste ho. Na rukách, v šátku, v nosítku. Nevýchováte nesamostatného jedince, který na vás bude viset. Je tomu právě naopak. Jo a metoda vyřvání je přežitek.
Tak. Fífa stále spí a mě už bolí zadek. Takže pro dnešek je to vše. Jdu nasávat štěstí.
Děkuji, světe. Děkuji, živote.
Zobrazují se příspěvky se štítkemMimouš. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMimouš. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 19. června 2018
pátek 17. listopadu 2017
"Těžký život těhotných"
Ano, je to tady! Čas na další těhotenský článek! A tentokrát za to může Pavlínka Jé, protože mi poslala odkaz na článek s trefnými ilustracemi norské kreslířky Line Severinsen. A mně to nedá, abych se alespoň nad některými z nich krátce, sofistikovaně a vysoce filozoficky nezamyslela. Díky, Pavlí :-*!
Aha! První obrázek a hned takové morální dilema. Těhotenství a alkohol. Existuje spousta studií o škodlivosti alkoholu na plod. FAS neboli fetální alkoholový syndrom je nepopiratelný fakt, o kterém nemá cenu se přít, stejně jako o tom, že holokaust se opravdu odehrál nebo že kouření škodí zdraví v každém věku (ať si Miloš říká, co chce). Všichni se určitě shodneme na tom, že tvrdý alkohol a pozitivní těhotenský test zkrátka a dobře nejdou dohromady a přinejmenším jde o dost tenký led, pokud ne přímo o do nebe volající pitomost.
Nicméně stejně tak existují studie, které alkohol v malé míře a o malých "voltech" (tedy pivo, víno) nezakazují, ba dokonce doporučují. Ó má drahá sestřenička mi říkala o názoru jejího doktora. Nevím, zda budu přesně citovat, nicméně to řekl nějak takto: "Pokud jste byla před těhonestvím zvyklá dát si denně malé pivo nebo dvě deci bílého, dopřejte si to i v těhotenství, máte-li chuť. Tělo je tak zvyklé a potřebuje to." Můžeme tady rozjet spor ohledně možné kontroverze takového tvrzení, nicméně faktem například zůstává i to, že mazi babské rady na úspěšné vyvolání porodu při přenášení patří pití červeného vína.
A co si o tom myslí Paplí? (taky vás tak baví, jak o sobě mluvím ve 3. osobě? :-)) Inu, pokud máte zdravý vztah k alkoholu (rozuměj nejste alkoholička a nemáte patologickou závislost), tělo si řekne. A vy ho poslechnete. Alespoň u mě to tak je.
"Hmm... mam chuť na víno. Mňam, tohle je fakt dobrý."
"Fuj, je tohle víno tak hnusný nebo se mi mění chutě?"
"Děláš si srandu? Víno? Chceš se pozvracet teď a tady?"
V 1. trimestru, kdy mi bylo občas (no, vlastně docela často) dost zle od žaludku jsem na víno neměla ani pomyšlení. Nicméně jsem měla pocit (možná placebo, možná ne), že doušek piva mi pomůže žaludeční šťávy alespoň na chvíli zklidnit. A to sem prosím před těhotenstvím pivo vůbec nepila, protože... no... prostě je to pivo, je hořký, divný a rozhodně nezahání žízeň, ať si kdo chce, co chce říká (ukamenujte mě, pivaři... :-)).
Ve 2. trimestru a většině 3. se v mém vztahu k vínu střídala chuť s nechutí. Byly dny, kdy sem si s chutí dala tu svou půl deci bílého, aniž bych si musela zakazovat pít dál, protože mi takové množství bohatě stačilo. Takže žádné slintání nad lahví. Zároveň byly ovšem chvíle, kdy sem měla chuť, ale hned po prvním doušku mě začala pálit žáha. Díky, nechci.
Teď ke konci mého vorvaního období přijel sv. Martin (a k nám do Bärensteinu dokonce i na bílém koni :-)), s ním svatomartinské víno a já si dva večery po sobě bez výčitek a pálení žáhy pochutnala na (och, ta nezodpovědnost) celém 1 decilitru Veltlínu. Důvod je prostý - mimouš klesá níže do pánve, tím pádem mi už tolik netlačí zadkem na žaludek, tudíž oblíbená kratochvíle kyseliny chlorovodíkové (to jest leptání sliznic) šla konečně do kytek. Takže na zdraví!
Nesahej mi na břicho! Další velké téma, které se tu a tam objevuje v humorně laděných článcích ženských časopisů jako jedno z velkých NE ohledně chování se k těhotným (vedle komentování její hmotnosti a velikosti , otázek o kojení a nevyžádaných "dobrých" rad).
Těhotenské bříško zkrátka není pudl nebo yorkšír. Stále je to část cizího těla. Je to jako byste přišli ke kolegovi v práci, pohladili mu pivní pupek a ptali se ho, kdy si dá další pivo :-). Takže chcete-li hladit nebo se jen dotknout, zeptejte se a proboha, nebuďte uražení, pokud těhotná žena řekne ne.
Já osobně to tedy nijak hystericky neprožívám, ani když se někdo "pozapomene" zeptat a už mi dlaní jezdí po pupku. Je ovšem pravda, že sem se ještě nesetkala s cizím člověkem, který by tohle udělal (ruku na srdce - nebo na břicho? :-) - to by bylo divný). Všichni mí "ohmatávači" jsou rodinnými příslušníky, kamarády, kamarádkami nebo alespoň dobrými známými. Zároveň nemám nijak bolestivé a citlivé břicho, tudíž mi doteky nejsou nepříjemné. A v neposlední řadě, co si budeme nalhávat, sem narcis a prostě mi pozornost dělá dobře :-). Ale chápu a respektuju, že to máme každá jinak.
:-D. Tohle je tak výmluvný obrázek, že k němu snad není potřeba nic dodávat. Jenže to bych nebyla já, aby mi hned nenaskočilo přibližně 1 591 346 asociací :-).
Většina (prvo)rodiček se, ať chce nebo ne, dříve nebo později začne zajímat o porod a o to, jaký by si přála jeho průběh. Některé z nás se spokojí s tím, aby ona a dítě přežily, jiné se připravují na orgastický nebo lotosový porod doma a další zajímají například procedury, které se v porodnicích rutinně provádějí nebo naopak neprovádějí. Ponechme stranu takové perly jako otcovský bonding nebo epiziotomie, které by některé (nejen mužské) čtenáře mohly odradit od dalšího čtení (cha, že ste na ten odkaz klikli, že jo? :-D) a věnujme se mírnějším, nicméně stejně diskutovaným předporodním přípravám - jako je například holení.
Bývaly doby, kdy se ženy nikdo neptal - při příjmu k porodu dostala klystýr a její nejintimnější místa vzala (mnohdy nerudná) sestra nasucho žiletkou, nejlépe ještě tupou. Skvělá věc.
Dnes už to ve většině porodnic taková automatika naštěstí není. Klystýr je vám nabídnut, případně doporučen (v horším případě vnucen) a s holením vás taky nikdo neobtěžuje - dle slov nejmenované porodní asistentky hlavně tedy proto, že se "většina žen dnes prostě tam dole holí sama. " :-) Chápala jsem to a byla za to ráda - než sem si přes rostoucí břicho přestala vidět nejen na špičky chodidel, ale i na svůj klín. Co sakra teď? :-D
S přípravou na porod může souviset i zájem o pořady, které se "zázrakem zrození" zabývají. Namátkou uveďme například 4 v tom (mám zkouklé všechny série minimálně 3x :-)) z ČT1 nebo televizí Nova nedávno odvysílané Malé lásky (pár dílů jsem dala, některé i 2x :-)). Nutno dodat, že téma porodu mě zajímalo i před mým vlastním těhotenstvím, takže pořady tohoto typu jsem sledovala i tehdy, kdy se v mém těle ještě žádný malý vetřelec neusadil. A brečela sem u nich taky :-).
Otoky horních a dolních končetin. Nemožnost sundat prstýnek nebo obout jakékoliv boty včetně pánských pantoflí. Úžasná věc, která se nevyhnula ani mně. Začalo to v létě s rostoucí teplotou a hmotností, pak to na čas ustalo, načež se to objevilo v plné parádě znovu a už nezmizelo.
Opět jedno z velkých NE (viz výše) aneb co neříkat těhotným. Nevím, jestli je to tím, že nejspíš nejsem tak obří (byť já sama si tak připadám), ale krom mého opravdu nejužšího okolí nemá nikdo potřebu komentovat mou velikost. A od nejužšího (nutno dodat, že povětšinou mužského) okolí mi to nevadí, neboť je to milé. A co je zajímavé, tak se většinou nejedná o pokus o vtip, jako spíše o vyděšené zvolání:
"Zlato, ty máš obří břicho!" (Nejmilejší)
"Panebože, ty si spolkla medicimbal?!" (Tatínek)
"Ten mimouš! Jak je velikej!" (Bratr Pavlík)
Mezi mé nynější nejméně oblíbené aktivity nepatří mytí nádobí nebo luxování, ale OHÝBÁNÍ SE. To je, prosím pěkně, hnus největší, zvláště pak jste-li stejně tak nešikovní jako já a neustále vám něco padá (až tehdy, když se přes břicho nemůžete úpřádně sklonit si uvědomíte, jak často něco upustíte na zem).
A pak vám ještě někdo dá tu skvělou radu, že se přece nemáte OHÝBAT, ale máte jít DO DŘEPU (díky, mámul :-D). Tak sem v té Ikee, když mi spadl sešit s poznámkami, šla do dřepu. A jak to dopadlo?
Nedopadlo. Já sem dopadla. tedy, přesněji řečeno, převážila sem se a dopadla na zadek. Zároveň sem hlasitě hekla a vysloužila si překvapený pohled nejen od Nejmilejšího, ale i od kolemjdoucích.
Aha! První obrázek a hned takové morální dilema. Těhotenství a alkohol. Existuje spousta studií o škodlivosti alkoholu na plod. FAS neboli fetální alkoholový syndrom je nepopiratelný fakt, o kterém nemá cenu se přít, stejně jako o tom, že holokaust se opravdu odehrál nebo že kouření škodí zdraví v každém věku (ať si Miloš říká, co chce). Všichni se určitě shodneme na tom, že tvrdý alkohol a pozitivní těhotenský test zkrátka a dobře nejdou dohromady a přinejmenším jde o dost tenký led, pokud ne přímo o do nebe volající pitomost.
Nicméně stejně tak existují studie, které alkohol v malé míře a o malých "voltech" (tedy pivo, víno) nezakazují, ba dokonce doporučují. Ó má drahá sestřenička mi říkala o názoru jejího doktora. Nevím, zda budu přesně citovat, nicméně to řekl nějak takto: "Pokud jste byla před těhonestvím zvyklá dát si denně malé pivo nebo dvě deci bílého, dopřejte si to i v těhotenství, máte-li chuť. Tělo je tak zvyklé a potřebuje to." Můžeme tady rozjet spor ohledně možné kontroverze takového tvrzení, nicméně faktem například zůstává i to, že mazi babské rady na úspěšné vyvolání porodu při přenášení patří pití červeného vína.
A co si o tom myslí Paplí? (taky vás tak baví, jak o sobě mluvím ve 3. osobě? :-)) Inu, pokud máte zdravý vztah k alkoholu (rozuměj nejste alkoholička a nemáte patologickou závislost), tělo si řekne. A vy ho poslechnete. Alespoň u mě to tak je.
"Hmm... mam chuť na víno. Mňam, tohle je fakt dobrý."
"Fuj, je tohle víno tak hnusný nebo se mi mění chutě?"
"Děláš si srandu? Víno? Chceš se pozvracet teď a tady?"
V 1. trimestru, kdy mi bylo občas (no, vlastně docela často) dost zle od žaludku jsem na víno neměla ani pomyšlení. Nicméně jsem měla pocit (možná placebo, možná ne), že doušek piva mi pomůže žaludeční šťávy alespoň na chvíli zklidnit. A to sem prosím před těhotenstvím pivo vůbec nepila, protože... no... prostě je to pivo, je hořký, divný a rozhodně nezahání žízeň, ať si kdo chce, co chce říká (ukamenujte mě, pivaři... :-)).
Ve 2. trimestru a většině 3. se v mém vztahu k vínu střídala chuť s nechutí. Byly dny, kdy sem si s chutí dala tu svou půl deci bílého, aniž bych si musela zakazovat pít dál, protože mi takové množství bohatě stačilo. Takže žádné slintání nad lahví. Zároveň byly ovšem chvíle, kdy sem měla chuť, ale hned po prvním doušku mě začala pálit žáha. Díky, nechci.
Teď ke konci mého vorvaního období přijel sv. Martin (a k nám do Bärensteinu dokonce i na bílém koni :-)), s ním svatomartinské víno a já si dva večery po sobě bez výčitek a pálení žáhy pochutnala na (och, ta nezodpovědnost) celém 1 decilitru Veltlínu. Důvod je prostý - mimouš klesá níže do pánve, tím pádem mi už tolik netlačí zadkem na žaludek, tudíž oblíbená kratochvíle kyseliny chlorovodíkové (to jest leptání sliznic) šla konečně do kytek. Takže na zdraví!
Nesahej mi na břicho! Další velké téma, které se tu a tam objevuje v humorně laděných článcích ženských časopisů jako jedno z velkých NE ohledně chování se k těhotným (vedle komentování její hmotnosti a velikosti , otázek o kojení a nevyžádaných "dobrých" rad).
Těhotenské bříško zkrátka není pudl nebo yorkšír. Stále je to část cizího těla. Je to jako byste přišli ke kolegovi v práci, pohladili mu pivní pupek a ptali se ho, kdy si dá další pivo :-). Takže chcete-li hladit nebo se jen dotknout, zeptejte se a proboha, nebuďte uražení, pokud těhotná žena řekne ne.
Já osobně to tedy nijak hystericky neprožívám, ani když se někdo "pozapomene" zeptat a už mi dlaní jezdí po pupku. Je ovšem pravda, že sem se ještě nesetkala s cizím člověkem, který by tohle udělal (ruku na srdce - nebo na břicho? :-) - to by bylo divný). Všichni mí "ohmatávači" jsou rodinnými příslušníky, kamarády, kamarádkami nebo alespoň dobrými známými. Zároveň nemám nijak bolestivé a citlivé břicho, tudíž mi doteky nejsou nepříjemné. A v neposlední řadě, co si budeme nalhávat, sem narcis a prostě mi pozornost dělá dobře :-). Ale chápu a respektuju, že to máme každá jinak.
Většina (prvo)rodiček se, ať chce nebo ne, dříve nebo později začne zajímat o porod a o to, jaký by si přála jeho průběh. Některé z nás se spokojí s tím, aby ona a dítě přežily, jiné se připravují na orgastický nebo lotosový porod doma a další zajímají například procedury, které se v porodnicích rutinně provádějí nebo naopak neprovádějí. Ponechme stranu takové perly jako otcovský bonding nebo epiziotomie, které by některé (nejen mužské) čtenáře mohly odradit od dalšího čtení (cha, že ste na ten odkaz klikli, že jo? :-D) a věnujme se mírnějším, nicméně stejně diskutovaným předporodním přípravám - jako je například holení.
Bývaly doby, kdy se ženy nikdo neptal - při příjmu k porodu dostala klystýr a její nejintimnější místa vzala (mnohdy nerudná) sestra nasucho žiletkou, nejlépe ještě tupou. Skvělá věc.
Dnes už to ve většině porodnic taková automatika naštěstí není. Klystýr je vám nabídnut, případně doporučen (v horším případě vnucen) a s holením vás taky nikdo neobtěžuje - dle slov nejmenované porodní asistentky hlavně tedy proto, že se "většina žen dnes prostě tam dole holí sama. " :-) Chápala jsem to a byla za to ráda - než sem si přes rostoucí břicho přestala vidět nejen na špičky chodidel, ale i na svůj klín. Co sakra teď? :-D
S přípravou na porod může souviset i zájem o pořady, které se "zázrakem zrození" zabývají. Namátkou uveďme například 4 v tom (mám zkouklé všechny série minimálně 3x :-)) z ČT1 nebo televizí Nova nedávno odvysílané Malé lásky (pár dílů jsem dala, některé i 2x :-)). Nutno dodat, že téma porodu mě zajímalo i před mým vlastním těhotenstvím, takže pořady tohoto typu jsem sledovala i tehdy, kdy se v mém těle ještě žádný malý vetřelec neusadil. A brečela sem u nich taky :-).
Opět jedno z velkých NE (viz výše) aneb co neříkat těhotným. Nevím, jestli je to tím, že nejspíš nejsem tak obří (byť já sama si tak připadám), ale krom mého opravdu nejužšího okolí nemá nikdo potřebu komentovat mou velikost. A od nejužšího (nutno dodat, že povětšinou mužského) okolí mi to nevadí, neboť je to milé. A co je zajímavé, tak se většinou nejedná o pokus o vtip, jako spíše o vyděšené zvolání:
"Zlato, ty máš obří břicho!" (Nejmilejší)
"Panebože, ty si spolkla medicimbal?!" (Tatínek)
"Ten mimouš! Jak je velikej!" (Bratr Pavlík)
Mezi mé nynější nejméně oblíbené aktivity nepatří mytí nádobí nebo luxování, ale OHÝBÁNÍ SE. To je, prosím pěkně, hnus největší, zvláště pak jste-li stejně tak nešikovní jako já a neustále vám něco padá (až tehdy, když se přes břicho nemůžete úpřádně sklonit si uvědomíte, jak často něco upustíte na zem).
A pak vám ještě někdo dá tu skvělou radu, že se přece nemáte OHÝBAT, ale máte jít DO DŘEPU (díky, mámul :-D). Tak sem v té Ikee, když mi spadl sešit s poznámkami, šla do dřepu. A jak to dopadlo?
Nedopadlo. Já sem dopadla. tedy, přesněji řečeno, převážila sem se a dopadla na zadek. Zároveň sem hlasitě hekla a vysloužila si překvapený pohled nejen od Nejmilejšího, ale i od kolemjdoucích.
Poslední obrázek ani tak nesouvisí s těhotenstvím jako spíše s tím, co přijde po tom. A jelikož tam ještě nejsme, nebudu (a ani nemůžu) se k němu nijak sáhodlouze vyjadřovat. Jen zmíním, že pobavil nejen mě, ale i Nejmilejšího - ty vykulené oči tatínka jsou totiž k popukání :-D.
Jo, už je to tak. Sem usvědčený grafomaniak. Tohle totiž měl být původně článek založený na obrázcích, ke kterým bych v jedné nebo dvou větách shrnula, jak to cítím já. Hm... tak to mi nevyšlo.
úterý 7. listopadu 2017
Dorazili poslové...
...neboli Braxtonovy-Hicksovy kontrakce. Tedy falešné kontrakce, co nevedou k porodu, ale jsou známkou toho, že se tělo na porod připravuje.
Jak je popsat? Z smsky pro maminku:
"(...) zacaly mi takove divne bolesti v podbrisku. Nejdriv sem podezirala mimouse, ze me vzdy nejak intenzivne nakopne do mocaku, protoze to bylo nahle a kratounke, ale pak se to zacalo prodluzovat a vystrelovat az do krize."
Je to zkrátka takové trnutí břicha, občas i zad a trochu to připomíná menstruační bolesti (tímto zdravím svou kolegyni Míšu R. :-)). U mě se objevují náhle, ve vlnách, spíše ve večerních hodinách a dost často i ve chvíli, kdy potřebuju čůrat :-).
Vtipné ovšem je, že "poslíčci" jsou některými chytrými články popisovány jako falešné a bezbolestné kontrakce. Bezbolestné! A proto při nich já funím tak, že mě Nejmilejší starostlivě pozoruje s nevyřčenou otázkou "Už?" v očích.
Ptáte se, jak je tedy možné označit je za bezbolestné? Nu, ve srovnání s pravými porodními kontrakcemi se vzpomínka na poslíčky většině žen jeví jako roztomilé šimrání :-).
Povzbudivé, což? Připomíná mi to slova klasika:
"(...) to, co zažíváš teď, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde."
Jára Cimrman, Blaník
:-D
Jak je popsat? Z smsky pro maminku:
"(...) zacaly mi takove divne bolesti v podbrisku. Nejdriv sem podezirala mimouse, ze me vzdy nejak intenzivne nakopne do mocaku, protoze to bylo nahle a kratounke, ale pak se to zacalo prodluzovat a vystrelovat az do krize."
Je to zkrátka takové trnutí břicha, občas i zad a trochu to připomíná menstruační bolesti (tímto zdravím svou kolegyni Míšu R. :-)). U mě se objevují náhle, ve vlnách, spíše ve večerních hodinách a dost často i ve chvíli, kdy potřebuju čůrat :-).
Vtipné ovšem je, že "poslíčci" jsou některými chytrými články popisovány jako falešné a bezbolestné kontrakce. Bezbolestné! A proto při nich já funím tak, že mě Nejmilejší starostlivě pozoruje s nevyřčenou otázkou "Už?" v očích.
Ptáte se, jak je tedy možné označit je za bezbolestné? Nu, ve srovnání s pravými porodními kontrakcemi se vzpomínka na poslíčky většině žen jeví jako roztomilé šimrání :-).
Povzbudivé, což? Připomíná mi to slova klasika:
"(...) to, co zažíváš teď, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde."
Jára Cimrman, Blaník
:-D
pondělí 23. října 2017
Na Sfingách...
A máme tu jeden ze slibovaných těhotenských článků. Ovšem tenhle je jen slabý odvar toho, co vás čeká, dal by se nazvat mírným zahřívacím kolečkem...
To se tak jednou Nejmilejší zmínil o své kamarádce, která by nás ráda navštívila. Mezi řečí prohodil taky něco o tom, že by nám mohla udělat nějaké ty těhotenské fotky a jen tak mimoděk mi ukázal něco málo z její tvorby.
Což o to, nápad i její snimky se mi líbily, nicméně mě vyděsilo, jak moc mi břicho může ještě narůst. Prohlásila sem, že pokud se chceme fotit, tak co nejdříve, neboť bych nerada vypadala, jako bych měla pod tričkem medicimbal.
Dohodli jsme tedy návštěvu a naši hrubou představu fotek - hlavní role my a nějaké to krušnohorské, lehce ponuré pozadí, přičemž Mimouš a břicho se objeví spíše jen tak mimochodem, pokud vůbec (promiň nám to, dítě naše :-)). Nejmilejší to nijak neprožíval, já se začala těšit a přemýšlela, co si vezmu na sebe...
Byl začátek září, návštěva kamarádky s foťákem nevyšla, já zpanikařila a narychlo domluvila jiného kamaráda s foťákem - Míru.
Nejmilejší se, byť překvapen, že to tak řeším, podvolil a vyrazili jsme na skalní útvary u Měděnce zvané Sfingy. Tam jsme se zhruba hodinu snažili tvářit přirozeně a fotogenicky.
Nu, možná se nám to moc nevedlo, nicméně Míra je kluk šikovný, hned tak něco ho neodradí a tak vzniklo pár moc hezkých fotek.
To se tak jednou Nejmilejší zmínil o své kamarádce, která by nás ráda navštívila. Mezi řečí prohodil taky něco o tom, že by nám mohla udělat nějaké ty těhotenské fotky a jen tak mimoděk mi ukázal něco málo z její tvorby.
Což o to, nápad i její snimky se mi líbily, nicméně mě vyděsilo, jak moc mi břicho může ještě narůst. Prohlásila sem, že pokud se chceme fotit, tak co nejdříve, neboť bych nerada vypadala, jako bych měla pod tričkem medicimbal.
Dohodli jsme tedy návštěvu a naši hrubou představu fotek - hlavní role my a nějaké to krušnohorské, lehce ponuré pozadí, přičemž Mimouš a břicho se objeví spíše jen tak mimochodem, pokud vůbec (promiň nám to, dítě naše :-)). Nejmilejší to nijak neprožíval, já se začala těšit a přemýšlela, co si vezmu na sebe...
Byl začátek září, návštěva kamarádky s foťákem nevyšla, já zpanikařila a narychlo domluvila jiného kamaráda s foťákem - Míru.
Nejmilejší se, byť překvapen, že to tak řeším, podvolil a vyrazili jsme na skalní útvary u Měděnce zvané Sfingy. Tam jsme se zhruba hodinu snažili tvářit přirozeně a fotogenicky.
Nu, možná se nám to moc nevedlo, nicméně Míra je kluk šikovný, hned tak něco ho neodradí a tak vzniklo pár moc hezkých fotek.
Abych ale úplně nemystifikovala, přece jen sem měla vymyšlené dva záběry zaměřené přímo na bříško. Za prvé Mimouš a medailonek s fotkou jeho tety Ukí...
A za druhé detail na mnou popsané tílko. Dávno tomu, co sem k němu našla inspiraci na netu...
Díky, Míro!
Podzimní voňavý krambl a příslib doby budoucí
Sama pro sebe jsem se zařekla, že své Parapleečko nikdy nezahltím dvěma tématy - politikou a (vzhledem k současnosti) plkáním o těhotenství.
Což o to, politikou se příliš nezabývám a když už ano, tak spíše zprostředkovaně - tedy přes Nejmilejšího, on je u nás doma hlavní "politolog" :-). Toto předsevzetí se mi tedy jakž takž daří dodržet. Nicméně proběhlé volby a hlavně jejich výsledek mi nedá a cítím silnou touhu se vám svěřit. Tudíž očekávejte malé politické ublinknutí.
Až donedávna bych si nemyslela, že pro mě bude takový problém neplkat zde o těhotenství, miminech, porodech, výbavě, kočáru, předporodních kurzech, porodních asistentkách a lobby velkých porodnic. Chtě nechtě mě tohle téma pohltilo (nevíte někdo, čím by to mohlo být? :-)) a pokaždé, když narazím na nějakou zajímavost nebo zhovadilost, pocítím silné nutkání se o to s vámi podělit prostřednictvím blogu. A držím se, držím.
Jenže chudák Nejmilejší nemůže všechno pojmout sám. A maminku zas tak často nevidím. Takže mé milé Parapleečko a jeho věrní čtenáři, mějte s Nejmilejším soucit, se mnou trpělivost a v nejbližší době se těšte (nebo "těšte") na veskrze porodnický/těhotenský článek. Juch!
Taky vám přijde vtipný, jak si sama pro sebe ospravedlňuji témata článků? Paplí, ty vole, piš vo čem chceš,všem je to fuk! :-D
Ale dnes začneme trochu z jiného konce. Dnes začneme kolem půl čtvrté hodiny ranní, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Nyní sledujte tok mých myšlenek. Bacha, bude to záhul. Chcete-li, následující řádky přeskočte až k velkému nadpisu. O nic moc nepřijdete. Fakt. Nevěříte? Věřte. Oukej, já vás varovala...
Plného močového měchýře se zbavím celkem snadno, ovšem plné hlavy myšlenek ne. Můj super mozek má totiž naprosto jasnou představu o tom, co chci po půl čtvrté ráno dělat. Spát nebudeš, děvenko! Budeš přemýšlet! O čem? Ale no tak! Je tolik témat, které musíš právě teď a tady promyslet!
Například co by se dalo dát na balkon místo bylinek, které pomalu hynou, případně se již hřejou uvnitř bytu?
Co takhle nějaké malé jehličnany?
Juu...a co kdybysme měli letos stromeček na balkoně v květináči? Třeba by nám tam vydržel i na další rok! A na ten další taky! A pak bysme si ho mohli zasadit na naší budoucí zahradě a měli ho i tam jako vánoční stromeček.
Máme vůbec nějaké ozdoby? A co cukroví a dárky? Budeme mimoušovi nějaké dávat? A budeme mít letos vůbec čas něco takového řešit?
Uf... mam hlavu jako pytlík pukavé kukuřice v mikrovlnce v poslední fázi pukání - co vteřina, to hotové zrnko popcornu. V mysli mi vyskakuje tisíce nápadů...a navíc jsem dostala hroznou chuť na hustou smetanovou polívku s brambory, houbami a vejcem. U nás sme jí odjakživa říkali "kulajda". Až o jednom nechutném prozření jsem zjistila, že se do "opravdové" kulajdy dává kopr. Ble.
Je dost šílené krátce po čtvrté hodině ranní vstát a jít vařit "kulajdu"? Asi jo... ale do lednice bych se stejně mohla podívat. Jee, hele, půlka dýně, tu bych měla co nejdříve spotřebovat. Hmm... kolik jí asi bude? Rychle zvážit - 700 gramů. A když se očistí, přebere a nakrájí, možná dá dohromady tak půl kila. To by bylo tak akorát na ten dýňový kompot, jak o něm Nejmlejší mluvil. Recept jsem zrovna teď o víkendu získala od maminky Nejmilejšího. Schválně tu dýni zkusím zpracovat. Jo, přesně 500 gramů a ještě pár kousků zbylo. Základ na kompot mám - šup s ním do lednice, do zítřka tam bude odpočívat. Ale co s tím zbytečkem?
Je 5 hodin ráno a Nejmilejšímu zvoní první budík. Diví se, kde jsem. Svěřuji se s svou neschopností usnout, ale navzdory tomu se k němu ještě přitulím, třeba se to teď podaří.
Hmm, nepodaří.
Je 6 hodin ráno, Nejmilejší vstává a já mám stále chuť na kulajdu. Vařím si maliníkový čaj a přidávám do něj trochu meduňkového sirupu, třeba mi pomůže ještě zabrat. Loučím se s Nejmilejším a tu mě napadne, co ze zbytkem dýně...
Sláva, konečně se dostávám k jádru věci - receptu na super jednoduchý dezert.
Podzimní voňavý krambl
Na ovocný základ potřebujeme:
3 středně velká jablka, která omyjeme a nakrájíme na kostky
cca 100 gramů omyté nakrájené dýně (případně množství dle chuti nebo dýni úplně vynechte)
1 lžíci medu
3 lžičky třtinového cukru (nebo i méně, záleží na tom, jak kyselá/sladká máte jablka) + 1 lžička skořice
trošku másla, trošku horké vody
Na drobenku potřebujeme:
50 g ovesných vloček
65 gramů změklého másla
30 gramů třtinového cukru (případně i méně, záleží na vás) + 1 lžička vanilkového cukru
85 gramů polohrubé mouky
K podávání nutně potřebujeme:
100 g smetany na šlehání No, vlastně to tak nutné není, nicméně do tuha ušlehaná smetana posune už tak lahodný gurmánský zážitek do ještě lahodnějších nadpozemských výšin.
Poznámka: Uvedené množství je pro 3 malé zapékací misky, které naplníme ovocnou směsí asi do poloviny. Máte-li jen jednu větší, přizpůsobte množství podle jejího objemu. Použít můžete i formu na biskupský chlebíček, malý pekáček či cokoliv, co přežije pobyt v rozpálené troubě.
A jak na to?
Dýni lehce osmahneme na másle, přidáme k ní med, trochu horké vody (cca 2 lžíce), 1 lžičku skořicového cukru a pod pokličkou necháme dusit cca 10 minut. Poté přidáme nakrájená jablka, zbytek skořicového cukru a na mírném plameni dusíme dalších 7-10 minut do změknutí, nikoliv rozvaření.
Směs rozdělíme do zapékacích mističek a necháme chladnout.
Mezitím si rozpálíme troubu na 200°C a super rychle vypracujeme drobenku tak, že smícháme máslo, vločky, mouku, cukry a prsty mneme směs tak dlouho, dokud se nám nevytvoří malé hrudky.
Drobenku navršíme na zchladlou ovocnou směs a necháme zapékat cca 25 - 35 minut.
Řiďte se vlastní zkušeností s vlastní troubou, cílem je, aby drobenka navrchu zezlátla až lehce zhnědla, jen ji nepřipálit!
Podáváme ještě lehce teplé s domácí šlehačkou, která se nám bude na kramblu právě tak akorát roztékat. Vdechujeme skořicovou vůni podzimu a vychutnáváme si jí v pohodlí domova, zatímco venku fouká vítr a rve poslední barevné listí ze stromů...
Je půl 10 ráno, já mám téměř dopsaný článek a vypitý čaj. Na sporáku mi bublá polévka a v troubě se dopéká jedna testovací mistička kramblu, abych jí mohla vyfotit a sníst. Samo, že až po polévce. Třeba potom ještě usnu. Zbývající dvě mističky a stejně tak šlehačku si nechám na večer, ať z toho má něco i Nejmilejší.
Cože? Že byste chtěli recept i na naší kulajdu? Smůla. To je rodinné tajemství.
:-)
Což o to, politikou se příliš nezabývám a když už ano, tak spíše zprostředkovaně - tedy přes Nejmilejšího, on je u nás doma hlavní "politolog" :-). Toto předsevzetí se mi tedy jakž takž daří dodržet. Nicméně proběhlé volby a hlavně jejich výsledek mi nedá a cítím silnou touhu se vám svěřit. Tudíž očekávejte malé politické ublinknutí.
Až donedávna bych si nemyslela, že pro mě bude takový problém neplkat zde o těhotenství, miminech, porodech, výbavě, kočáru, předporodních kurzech, porodních asistentkách a lobby velkých porodnic. Chtě nechtě mě tohle téma pohltilo (nevíte někdo, čím by to mohlo být? :-)) a pokaždé, když narazím na nějakou zajímavost nebo zhovadilost, pocítím silné nutkání se o to s vámi podělit prostřednictvím blogu. A držím se, držím.
Jenže chudák Nejmilejší nemůže všechno pojmout sám. A maminku zas tak často nevidím. Takže mé milé Parapleečko a jeho věrní čtenáři, mějte s Nejmilejším soucit, se mnou trpělivost a v nejbližší době se těšte (nebo "těšte") na veskrze porodnický/těhotenský článek. Juch!
Taky vám přijde vtipný, jak si sama pro sebe ospravedlňuji témata článků? Paplí, ty vole, piš vo čem chceš,všem je to fuk! :-D
Ale dnes začneme trochu z jiného konce. Dnes začneme kolem půl čtvrté hodiny ranní, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Nyní sledujte tok mých myšlenek. Bacha, bude to záhul. Chcete-li, následující řádky přeskočte až k velkému nadpisu. O nic moc nepřijdete. Fakt. Nevěříte? Věřte. Oukej, já vás varovala...
Plného močového měchýře se zbavím celkem snadno, ovšem plné hlavy myšlenek ne. Můj super mozek má totiž naprosto jasnou představu o tom, co chci po půl čtvrté ráno dělat. Spát nebudeš, děvenko! Budeš přemýšlet! O čem? Ale no tak! Je tolik témat, které musíš právě teď a tady promyslet!
Například co by se dalo dát na balkon místo bylinek, které pomalu hynou, případně se již hřejou uvnitř bytu?
Co takhle nějaké malé jehličnany?
Juu...a co kdybysme měli letos stromeček na balkoně v květináči? Třeba by nám tam vydržel i na další rok! A na ten další taky! A pak bysme si ho mohli zasadit na naší budoucí zahradě a měli ho i tam jako vánoční stromeček.
Máme vůbec nějaké ozdoby? A co cukroví a dárky? Budeme mimoušovi nějaké dávat? A budeme mít letos vůbec čas něco takového řešit?
Uf... mam hlavu jako pytlík pukavé kukuřice v mikrovlnce v poslední fázi pukání - co vteřina, to hotové zrnko popcornu. V mysli mi vyskakuje tisíce nápadů...a navíc jsem dostala hroznou chuť na hustou smetanovou polívku s brambory, houbami a vejcem. U nás sme jí odjakživa říkali "kulajda". Až o jednom nechutném prozření jsem zjistila, že se do "opravdové" kulajdy dává kopr. Ble.
Je dost šílené krátce po čtvrté hodině ranní vstát a jít vařit "kulajdu"? Asi jo... ale do lednice bych se stejně mohla podívat. Jee, hele, půlka dýně, tu bych měla co nejdříve spotřebovat. Hmm... kolik jí asi bude? Rychle zvážit - 700 gramů. A když se očistí, přebere a nakrájí, možná dá dohromady tak půl kila. To by bylo tak akorát na ten dýňový kompot, jak o něm Nejmlejší mluvil. Recept jsem zrovna teď o víkendu získala od maminky Nejmilejšího. Schválně tu dýni zkusím zpracovat. Jo, přesně 500 gramů a ještě pár kousků zbylo. Základ na kompot mám - šup s ním do lednice, do zítřka tam bude odpočívat. Ale co s tím zbytečkem?
Je 5 hodin ráno a Nejmilejšímu zvoní první budík. Diví se, kde jsem. Svěřuji se s svou neschopností usnout, ale navzdory tomu se k němu ještě přitulím, třeba se to teď podaří.
Hmm, nepodaří.
Je 6 hodin ráno, Nejmilejší vstává a já mám stále chuť na kulajdu. Vařím si maliníkový čaj a přidávám do něj trochu meduňkového sirupu, třeba mi pomůže ještě zabrat. Loučím se s Nejmilejším a tu mě napadne, co ze zbytkem dýně...
Sláva, konečně se dostávám k jádru věci - receptu na super jednoduchý dezert.
Podzimní voňavý krambl
Na ovocný základ potřebujeme:
3 středně velká jablka, která omyjeme a nakrájíme na kostky
cca 100 gramů omyté nakrájené dýně (případně množství dle chuti nebo dýni úplně vynechte)
1 lžíci medu
3 lžičky třtinového cukru (nebo i méně, záleží na tom, jak kyselá/sladká máte jablka) + 1 lžička skořice
trošku másla, trošku horké vody
Na drobenku potřebujeme:
50 g ovesných vloček
65 gramů změklého másla
30 gramů třtinového cukru (případně i méně, záleží na vás) + 1 lžička vanilkového cukru
85 gramů polohrubé mouky
K podávání nutně potřebujeme:
100 g smetany na šlehání No, vlastně to tak nutné není, nicméně do tuha ušlehaná smetana posune už tak lahodný gurmánský zážitek do ještě lahodnějších nadpozemských výšin.
Poznámka: Uvedené množství je pro 3 malé zapékací misky, které naplníme ovocnou směsí asi do poloviny. Máte-li jen jednu větší, přizpůsobte množství podle jejího objemu. Použít můžete i formu na biskupský chlebíček, malý pekáček či cokoliv, co přežije pobyt v rozpálené troubě.
A jak na to?
Dýni lehce osmahneme na másle, přidáme k ní med, trochu horké vody (cca 2 lžíce), 1 lžičku skořicového cukru a pod pokličkou necháme dusit cca 10 minut. Poté přidáme nakrájená jablka, zbytek skořicového cukru a na mírném plameni dusíme dalších 7-10 minut do změknutí, nikoliv rozvaření.
Směs rozdělíme do zapékacích mističek a necháme chladnout.
Mezitím si rozpálíme troubu na 200°C a super rychle vypracujeme drobenku tak, že smícháme máslo, vločky, mouku, cukry a prsty mneme směs tak dlouho, dokud se nám nevytvoří malé hrudky.
Drobenku navršíme na zchladlou ovocnou směs a necháme zapékat cca 25 - 35 minut.
Řiďte se vlastní zkušeností s vlastní troubou, cílem je, aby drobenka navrchu zezlátla až lehce zhnědla, jen ji nepřipálit!
Podáváme ještě lehce teplé s domácí šlehačkou, která se nám bude na kramblu právě tak akorát roztékat. Vdechujeme skořicovou vůni podzimu a vychutnáváme si jí v pohodlí domova, zatímco venku fouká vítr a rve poslední barevné listí ze stromů...
Je půl 10 ráno, já mám téměř dopsaný článek a vypitý čaj. Na sporáku mi bublá polévka a v troubě se dopéká jedna testovací mistička kramblu, abych jí mohla vyfotit a sníst. Samo, že až po polévce. Třeba potom ještě usnu. Zbývající dvě mističky a stejně tak šlehačku si nechám na večer, ať z toho má něco i Nejmilejší.
Cože? Že byste chtěli recept i na naší kulajdu? Smůla. To je rodinné tajemství.
:-)
úterý 5. září 2017
Dejte mi pokoj, sem těhotná!
V podstatě sloužím jako pěstírna, lidský skleník. Ano, je to krásné a úžasné, ano, cítím se jaksepatří žensky a hrdě, ale zároveň je to dost náročné.
O této polaritě už bylo popsáno nesčetné množtví papírových i webových stránek ženských časopisů, jenže já se potřebuju vypsat. Předpokládám, že Nejmilejšího už unavuje mé funění a stále stejné odpovědi na jeho otázku "Copak, zlato?" "Nic, sem těhotná..."
Těhotná a k tomu ještě bolestín. Tady mě píchá, tohle mě bolí, nemůžu dejchat, buší mi srdce, nemůžu sedět, nemůžu stát, nemůžu ležet, pálí mé žáha, po každém i sebemenším jídle se cítím přecpaně, poblila sem sedačky RegioJetu na lince Praha-Chomutov a občas mam nohy jako konve.
Jo a tloustnu. A to prosím nejen na břiše, jak sem si naivně říkala. Má garderoba se dá jednoduše rozdělit na čtyři části:
1. Obléknu to a vypadám v tom normálně, občas i hezky.
2. Obléknu to a vypadám v tom jako těhotný hroch.
3. Obléknu to, ale krátí se mi dech a před očima se mi začnou tvořit zajímavá kolečka. A ještě k tomu v tom vypadám jako těhotný hroch.
4. Neobléknu to.
A když už jsme v tom intimním svěřování, ano, rapidně se mi mění i jiné párové části než nohy. Roztahuje se mi hrudník a jediná podprsenka, kterou na sebe nejen navléknu, ale hlavně v ní bez ošívání vydržím déle než pět minut, je kojící, bez kostic a vypadá v podstatě jako tílko. Díky ó mé drahé sestřeničce za ní! Pamatuju si, jak sem si na začátku pochvalovala změnu svých proporcí a prohlašovala, že na to sem se vždy těšila. Jaké to kacířské myšlenky!
Cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu mám egoistickou touhu dokazovat, že to, že sem těhotná mě nijak neomezuje. Například v hraní Laser Game.
"Předpokládám, že vy hrát nebudete. - Joo, budu. - Ehm...vážně?! (dlouhý, upřený pohled na mé břicho) - Jo, já budu opatrná. - No... tak jak myslíte."
Na stranu druhou občas používám těhotenství jako výmluvu. "Cítím se trochu unaveně, tak proč se po obědě nenatáhnout? Vážně musím vstávat už v 9? Co takhle si ještě zdřmnout? To nevadí, že zoufale vzlykám, protože nemůžu najít Zugang-PIN k připojení na internet, vždyť sem těhotná, to sou hormony."
A hlavně to slyším, že všech stran - odpočívej dokud můžeš, užívej si volna, spi,... Jedna kolegyně mi v každé smsce nezapomene připomenout, že "takové už to nikdy nebude." :-)
Maminka mi půjčila knížku Nová doba porodní od Vlastimila Marka. Jsou to 15 let staré myšlenky, některé přelomové, některé překvapující, některé běžné,některé sympatické a některé naprosto mimo (alespoň pro mě).
Takovéto čtení každopádně ještě prohlubuje mou nynější schizofrenní náladu - autor oslavuje početí, těhotenství a porod jako zázrak zrození a vrchol ženství. Žena je něco jako bohyně, která ve svém těle stvoří nový život.
Jedním dechem však dodává, že dnešní ženy moderní západní civilizace jsou zhýčkané, těhotenství je unavuje a rodí v bolestech. Pro ženy kmenových společností je naprosto běžné do poslední chvíle tvrdě pracovat, pak si odskočit za keř, k řece nebo do porodní chýše, bezbolestně povít miminko a s ním na zádech se vrátit k práci.
Co z toho všeho plyne? Sem těhotná a protože jsem zhýčkaná žena západní civilizace, bolestínská a plná stížností, které navíc můžu vystavit na svůj blog (a ráda to udělám), tak sem i spokojená. Ou jé.
Jo a zázrak zrození, pocit vyvolení, hormony a v neposlední řadě i pohyby toho malého vetřelce v mém břiše v tom taky hrají určitou roli :-)
O této polaritě už bylo popsáno nesčetné množtví papírových i webových stránek ženských časopisů, jenže já se potřebuju vypsat. Předpokládám, že Nejmilejšího už unavuje mé funění a stále stejné odpovědi na jeho otázku "Copak, zlato?" "Nic, sem těhotná..."
Těhotná a k tomu ještě bolestín. Tady mě píchá, tohle mě bolí, nemůžu dejchat, buší mi srdce, nemůžu sedět, nemůžu stát, nemůžu ležet, pálí mé žáha, po každém i sebemenším jídle se cítím přecpaně, poblila sem sedačky RegioJetu na lince Praha-Chomutov a občas mam nohy jako konve.
Jo a tloustnu. A to prosím nejen na břiše, jak sem si naivně říkala. Má garderoba se dá jednoduše rozdělit na čtyři části:
1. Obléknu to a vypadám v tom normálně, občas i hezky.
2. Obléknu to a vypadám v tom jako těhotný hroch.
3. Obléknu to, ale krátí se mi dech a před očima se mi začnou tvořit zajímavá kolečka. A ještě k tomu v tom vypadám jako těhotný hroch.
4. Neobléknu to.
A když už jsme v tom intimním svěřování, ano, rapidně se mi mění i jiné párové části než nohy. Roztahuje se mi hrudník a jediná podprsenka, kterou na sebe nejen navléknu, ale hlavně v ní bez ošívání vydržím déle než pět minut, je kojící, bez kostic a vypadá v podstatě jako tílko. Díky ó mé drahé sestřeničce za ní! Pamatuju si, jak sem si na začátku pochvalovala změnu svých proporcí a prohlašovala, že na to sem se vždy těšila. Jaké to kacířské myšlenky!
Cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu mám egoistickou touhu dokazovat, že to, že sem těhotná mě nijak neomezuje. Například v hraní Laser Game.
"Předpokládám, že vy hrát nebudete. - Joo, budu. - Ehm...vážně?! (dlouhý, upřený pohled na mé břicho) - Jo, já budu opatrná. - No... tak jak myslíte."
Ehm...pro přesnost, tato fotka je z dubna, kdy ještě nikdo z naší vražedné skupiny (krom mě a Nejmilejšího) nemohl tušit (a netušil), co se mi skrývá pod vestou. Příhoda s nevěřícím pohledem se stala teď v září, když sme se na laser game vydali znovu, tentokrát s maminkou, tatínkem a bratrem. Fotku sem ale ještě na facebooku nenašla.
Na stranu druhou občas používám těhotenství jako výmluvu. "Cítím se trochu unaveně, tak proč se po obědě nenatáhnout? Vážně musím vstávat už v 9? Co takhle si ještě zdřmnout? To nevadí, že zoufale vzlykám, protože nemůžu najít Zugang-PIN k připojení na internet, vždyť sem těhotná, to sou hormony."
A hlavně to slyším, že všech stran - odpočívej dokud můžeš, užívej si volna, spi,... Jedna kolegyně mi v každé smsce nezapomene připomenout, že "takové už to nikdy nebude." :-)
Maminka mi půjčila knížku Nová doba porodní od Vlastimila Marka. Jsou to 15 let staré myšlenky, některé přelomové, některé překvapující, některé běžné,některé sympatické a některé naprosto mimo (alespoň pro mě).
Takovéto čtení každopádně ještě prohlubuje mou nynější schizofrenní náladu - autor oslavuje početí, těhotenství a porod jako zázrak zrození a vrchol ženství. Žena je něco jako bohyně, která ve svém těle stvoří nový život.
Jedním dechem však dodává, že dnešní ženy moderní západní civilizace jsou zhýčkané, těhotenství je unavuje a rodí v bolestech. Pro ženy kmenových společností je naprosto běžné do poslední chvíle tvrdě pracovat, pak si odskočit za keř, k řece nebo do porodní chýše, bezbolestně povít miminko a s ním na zádech se vrátit k práci.
Co z toho všeho plyne? Sem těhotná a protože jsem zhýčkaná žena západní civilizace, bolestínská a plná stížností, které navíc můžu vystavit na svůj blog (a ráda to udělám), tak sem i spokojená. Ou jé.
Jo a zázrak zrození, pocit vyvolení, hormony a v neposlední řadě i pohyby toho malého vetřelce v mém břiše v tom taky hrají určitou roli :-)
úterý 25. července 2017
Co mi nedá spát
Následující rýmovačka vznikala mezi půl 3 a 5. hodinou ranní.
Myslela sem si, že nespavost je oblíbená kratochvíle až ve 3. trimestru, ale mému tělu je evidentně jedno, co se píše ve všech těch chytrých článcích :-)
Co mi nedá spát
Mám v břiše karatistu,
Kung-fu mistra a fotbalistu.
Snad vychovám z něj pacifistu.
Mám se snad začít bát?
Asi ne.
Zatím mi ovšem nedá spát,
jak sebou pořád mele,
jen co zalezu do postele.
Hajej, dadej, spinkej chvilku,
odpočiň si na vteřinku.
Nech maminku zase usnout,
vždyť takhle vypadá jak blázen,
že má místo mozku bazén,
- nádrž myšlenek na tebe.
A ještě s tím otravuje svět,
když to své bdění
užívá pro básnění.
Výsledek kostrbatý pak na blog dává,
venku se zatím noc dnem stává.
Neslýchaná věc.
Já už vím!
To je tím,
že už svojí Myrtu máš!
Proto se tak namáháš!
Chceš jí pohladit, pomazlit,
co jen se do ní vejde,
leč přes břišní stěnu to nejde!
Vydrž ještě chvíli malou,
nepospíchej za ní.
Však Myrta se taky těší,
na tvé pohlazení.
Ale v břiše je to ještě fajn, ne?
PS: Zatím co jsem toto psala,
mimouš usnul úplně,
nekope a nevrtí se,
tudíž je v tom nevinně!
To ta moje zatrolená hlava.
Ta mi nedá spát.
Myslela sem si, že nespavost je oblíbená kratochvíle až ve 3. trimestru, ale mému tělu je evidentně jedno, co se píše ve všech těch chytrých článcích :-)
Co mi nedá spát
Mám v břiše karatistu,
Kung-fu mistra a fotbalistu.
Snad vychovám z něj pacifistu.
Mám se snad začít bát?
Asi ne.
Zatím mi ovšem nedá spát,
jak sebou pořád mele,
jen co zalezu do postele.
Hajej, dadej, spinkej chvilku,
odpočiň si na vteřinku.
Nech maminku zase usnout,
vždyť takhle vypadá jak blázen,
že má místo mozku bazén,
- nádrž myšlenek na tebe.
A ještě s tím otravuje svět,
když to své bdění
užívá pro básnění.
Výsledek kostrbatý pak na blog dává,
venku se zatím noc dnem stává.
Neslýchaná věc.
Já už vím!
To je tím,
že už svojí Myrtu máš!
Proto se tak namáháš!
Chceš jí pohladit, pomazlit,
co jen se do ní vejde,
leč přes břišní stěnu to nejde!
Vydrž ještě chvíli malou,
nepospíchej za ní.
Však Myrta se taky těší,
na tvé pohlazení.
Ale v břiše je to ještě fajn, ne?
PS: Zatím co jsem toto psala,
mimouš usnul úplně,
nekope a nevrtí se,
tudíž je v tom nevinně!
To ta moje zatrolená hlava.
Ta mi nedá spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
