Tak a je to tady. Po tolika týdnech konečně nový článek a zase politika?! Jako vážně?
Vážně.
Přiznám se zcela bez mučení, že tenhle článek je čistá "účelovka" (jak oblíbené to slovo dnešních dní! :-)).
Čtěte dál a dozvíte se 3 veskrze prosté důvody, proč jedna pravdoláskařka, sluníčkářka a lumpenkavárnice hodí do volební urny lístek se jménem začínající nikoliv na Zet (byť by se jich daly vymyslet stovky!).
1. Nevolíte Zemana, ale jeho ovčího přítele mluvku, Nejedlého, Mynáře a další sympaťáky, jejichž touha zůstat u koryta je tak velká, že by snad zatajili i Zemanovu smrt a milého prezidenta by nabalzamovali jako faraóna.
2. Pan prezident je evidentně nemocný a slabý člověk, který by měl v klidu dožít někde na Vysočině, popíjet slivovici, léčit si cukrovku, sladkostmi a usínat v houpacím křesle (nikoliv v prezidentských debatách) přemítaje o starých dobrých časech.
3. Ať chceme nebo ne, úloha prezidenta naší země je především REPREZENTOVAT. Opravdu chceme, aby nás i nadále reprezentoval sprosťák, hulvát a usvědčený lhář, co mění názory tak, jak se mu hodí?
Pokud se splní alespoň něco z těch hrůzných scénářů, co slibují odpůrci Jiřího Drahoše, že přinese jeho zvolení (zavírání vlastenců, občanskou válku, invazi statisíců muslimů a další pitomosti), obarvím si vlasy na růžovo.
Zobrazují se příspěvky se štítkemUžitečné. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemUžitečné. Zobrazit všechny příspěvky
středa 24. ledna 2018
úterý 7. listopadu 2017
Dorazili poslové...
...neboli Braxtonovy-Hicksovy kontrakce. Tedy falešné kontrakce, co nevedou k porodu, ale jsou známkou toho, že se tělo na porod připravuje.
Jak je popsat? Z smsky pro maminku:
"(...) zacaly mi takove divne bolesti v podbrisku. Nejdriv sem podezirala mimouse, ze me vzdy nejak intenzivne nakopne do mocaku, protoze to bylo nahle a kratounke, ale pak se to zacalo prodluzovat a vystrelovat az do krize."
Je to zkrátka takové trnutí břicha, občas i zad a trochu to připomíná menstruační bolesti (tímto zdravím svou kolegyni Míšu R. :-)). U mě se objevují náhle, ve vlnách, spíše ve večerních hodinách a dost často i ve chvíli, kdy potřebuju čůrat :-).
Vtipné ovšem je, že "poslíčci" jsou některými chytrými články popisovány jako falešné a bezbolestné kontrakce. Bezbolestné! A proto při nich já funím tak, že mě Nejmilejší starostlivě pozoruje s nevyřčenou otázkou "Už?" v očích.
Ptáte se, jak je tedy možné označit je za bezbolestné? Nu, ve srovnání s pravými porodními kontrakcemi se vzpomínka na poslíčky většině žen jeví jako roztomilé šimrání :-).
Povzbudivé, což? Připomíná mi to slova klasika:
"(...) to, co zažíváš teď, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde."
Jára Cimrman, Blaník
:-D
Jak je popsat? Z smsky pro maminku:
"(...) zacaly mi takove divne bolesti v podbrisku. Nejdriv sem podezirala mimouse, ze me vzdy nejak intenzivne nakopne do mocaku, protoze to bylo nahle a kratounke, ale pak se to zacalo prodluzovat a vystrelovat az do krize."
Je to zkrátka takové trnutí břicha, občas i zad a trochu to připomíná menstruační bolesti (tímto zdravím svou kolegyni Míšu R. :-)). U mě se objevují náhle, ve vlnách, spíše ve večerních hodinách a dost často i ve chvíli, kdy potřebuju čůrat :-).
Vtipné ovšem je, že "poslíčci" jsou některými chytrými články popisovány jako falešné a bezbolestné kontrakce. Bezbolestné! A proto při nich já funím tak, že mě Nejmilejší starostlivě pozoruje s nevyřčenou otázkou "Už?" v očích.
Ptáte se, jak je tedy možné označit je za bezbolestné? Nu, ve srovnání s pravými porodními kontrakcemi se vzpomínka na poslíčky většině žen jeví jako roztomilé šimrání :-).
Povzbudivé, což? Připomíná mi to slova klasika:
"(...) to, co zažíváš teď, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde."
Jára Cimrman, Blaník
:-D
pondělí 23. října 2017
Podzimní voňavý krambl a příslib doby budoucí
Sama pro sebe jsem se zařekla, že své Parapleečko nikdy nezahltím dvěma tématy - politikou a (vzhledem k současnosti) plkáním o těhotenství.
Což o to, politikou se příliš nezabývám a když už ano, tak spíše zprostředkovaně - tedy přes Nejmilejšího, on je u nás doma hlavní "politolog" :-). Toto předsevzetí se mi tedy jakž takž daří dodržet. Nicméně proběhlé volby a hlavně jejich výsledek mi nedá a cítím silnou touhu se vám svěřit. Tudíž očekávejte malé politické ublinknutí.
Až donedávna bych si nemyslela, že pro mě bude takový problém neplkat zde o těhotenství, miminech, porodech, výbavě, kočáru, předporodních kurzech, porodních asistentkách a lobby velkých porodnic. Chtě nechtě mě tohle téma pohltilo (nevíte někdo, čím by to mohlo být? :-)) a pokaždé, když narazím na nějakou zajímavost nebo zhovadilost, pocítím silné nutkání se o to s vámi podělit prostřednictvím blogu. A držím se, držím.
Jenže chudák Nejmilejší nemůže všechno pojmout sám. A maminku zas tak často nevidím. Takže mé milé Parapleečko a jeho věrní čtenáři, mějte s Nejmilejším soucit, se mnou trpělivost a v nejbližší době se těšte (nebo "těšte") na veskrze porodnický/těhotenský článek. Juch!
Taky vám přijde vtipný, jak si sama pro sebe ospravedlňuji témata článků? Paplí, ty vole, piš vo čem chceš,všem je to fuk! :-D
Ale dnes začneme trochu z jiného konce. Dnes začneme kolem půl čtvrté hodiny ranní, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Nyní sledujte tok mých myšlenek. Bacha, bude to záhul. Chcete-li, následující řádky přeskočte až k velkému nadpisu. O nic moc nepřijdete. Fakt. Nevěříte? Věřte. Oukej, já vás varovala...
Plného močového měchýře se zbavím celkem snadno, ovšem plné hlavy myšlenek ne. Můj super mozek má totiž naprosto jasnou představu o tom, co chci po půl čtvrté ráno dělat. Spát nebudeš, děvenko! Budeš přemýšlet! O čem? Ale no tak! Je tolik témat, které musíš právě teď a tady promyslet!
Například co by se dalo dát na balkon místo bylinek, které pomalu hynou, případně se již hřejou uvnitř bytu?
Co takhle nějaké malé jehličnany?
Juu...a co kdybysme měli letos stromeček na balkoně v květináči? Třeba by nám tam vydržel i na další rok! A na ten další taky! A pak bysme si ho mohli zasadit na naší budoucí zahradě a měli ho i tam jako vánoční stromeček.
Máme vůbec nějaké ozdoby? A co cukroví a dárky? Budeme mimoušovi nějaké dávat? A budeme mít letos vůbec čas něco takového řešit?
Uf... mam hlavu jako pytlík pukavé kukuřice v mikrovlnce v poslední fázi pukání - co vteřina, to hotové zrnko popcornu. V mysli mi vyskakuje tisíce nápadů...a navíc jsem dostala hroznou chuť na hustou smetanovou polívku s brambory, houbami a vejcem. U nás sme jí odjakživa říkali "kulajda". Až o jednom nechutném prozření jsem zjistila, že se do "opravdové" kulajdy dává kopr. Ble.
Je dost šílené krátce po čtvrté hodině ranní vstát a jít vařit "kulajdu"? Asi jo... ale do lednice bych se stejně mohla podívat. Jee, hele, půlka dýně, tu bych měla co nejdříve spotřebovat. Hmm... kolik jí asi bude? Rychle zvážit - 700 gramů. A když se očistí, přebere a nakrájí, možná dá dohromady tak půl kila. To by bylo tak akorát na ten dýňový kompot, jak o něm Nejmlejší mluvil. Recept jsem zrovna teď o víkendu získala od maminky Nejmilejšího. Schválně tu dýni zkusím zpracovat. Jo, přesně 500 gramů a ještě pár kousků zbylo. Základ na kompot mám - šup s ním do lednice, do zítřka tam bude odpočívat. Ale co s tím zbytečkem?
Je 5 hodin ráno a Nejmilejšímu zvoní první budík. Diví se, kde jsem. Svěřuji se s svou neschopností usnout, ale navzdory tomu se k němu ještě přitulím, třeba se to teď podaří.
Hmm, nepodaří.
Je 6 hodin ráno, Nejmilejší vstává a já mám stále chuť na kulajdu. Vařím si maliníkový čaj a přidávám do něj trochu meduňkového sirupu, třeba mi pomůže ještě zabrat. Loučím se s Nejmilejším a tu mě napadne, co ze zbytkem dýně...
Sláva, konečně se dostávám k jádru věci - receptu na super jednoduchý dezert.
Podzimní voňavý krambl
Na ovocný základ potřebujeme:
3 středně velká jablka, která omyjeme a nakrájíme na kostky
cca 100 gramů omyté nakrájené dýně (případně množství dle chuti nebo dýni úplně vynechte)
1 lžíci medu
3 lžičky třtinového cukru (nebo i méně, záleží na tom, jak kyselá/sladká máte jablka) + 1 lžička skořice
trošku másla, trošku horké vody
Na drobenku potřebujeme:
50 g ovesných vloček
65 gramů změklého másla
30 gramů třtinového cukru (případně i méně, záleží na vás) + 1 lžička vanilkového cukru
85 gramů polohrubé mouky
K podávání nutně potřebujeme:
100 g smetany na šlehání No, vlastně to tak nutné není, nicméně do tuha ušlehaná smetana posune už tak lahodný gurmánský zážitek do ještě lahodnějších nadpozemských výšin.
Poznámka: Uvedené množství je pro 3 malé zapékací misky, které naplníme ovocnou směsí asi do poloviny. Máte-li jen jednu větší, přizpůsobte množství podle jejího objemu. Použít můžete i formu na biskupský chlebíček, malý pekáček či cokoliv, co přežije pobyt v rozpálené troubě.
A jak na to?
Dýni lehce osmahneme na másle, přidáme k ní med, trochu horké vody (cca 2 lžíce), 1 lžičku skořicového cukru a pod pokličkou necháme dusit cca 10 minut. Poté přidáme nakrájená jablka, zbytek skořicového cukru a na mírném plameni dusíme dalších 7-10 minut do změknutí, nikoliv rozvaření.
Směs rozdělíme do zapékacích mističek a necháme chladnout.
Mezitím si rozpálíme troubu na 200°C a super rychle vypracujeme drobenku tak, že smícháme máslo, vločky, mouku, cukry a prsty mneme směs tak dlouho, dokud se nám nevytvoří malé hrudky.
Drobenku navršíme na zchladlou ovocnou směs a necháme zapékat cca 25 - 35 minut.
Řiďte se vlastní zkušeností s vlastní troubou, cílem je, aby drobenka navrchu zezlátla až lehce zhnědla, jen ji nepřipálit!
Podáváme ještě lehce teplé s domácí šlehačkou, která se nám bude na kramblu právě tak akorát roztékat. Vdechujeme skořicovou vůni podzimu a vychutnáváme si jí v pohodlí domova, zatímco venku fouká vítr a rve poslední barevné listí ze stromů...
Je půl 10 ráno, já mám téměř dopsaný článek a vypitý čaj. Na sporáku mi bublá polévka a v troubě se dopéká jedna testovací mistička kramblu, abych jí mohla vyfotit a sníst. Samo, že až po polévce. Třeba potom ještě usnu. Zbývající dvě mističky a stejně tak šlehačku si nechám na večer, ať z toho má něco i Nejmilejší.
Cože? Že byste chtěli recept i na naší kulajdu? Smůla. To je rodinné tajemství.
:-)
Což o to, politikou se příliš nezabývám a když už ano, tak spíše zprostředkovaně - tedy přes Nejmilejšího, on je u nás doma hlavní "politolog" :-). Toto předsevzetí se mi tedy jakž takž daří dodržet. Nicméně proběhlé volby a hlavně jejich výsledek mi nedá a cítím silnou touhu se vám svěřit. Tudíž očekávejte malé politické ublinknutí.
Až donedávna bych si nemyslela, že pro mě bude takový problém neplkat zde o těhotenství, miminech, porodech, výbavě, kočáru, předporodních kurzech, porodních asistentkách a lobby velkých porodnic. Chtě nechtě mě tohle téma pohltilo (nevíte někdo, čím by to mohlo být? :-)) a pokaždé, když narazím na nějakou zajímavost nebo zhovadilost, pocítím silné nutkání se o to s vámi podělit prostřednictvím blogu. A držím se, držím.
Jenže chudák Nejmilejší nemůže všechno pojmout sám. A maminku zas tak často nevidím. Takže mé milé Parapleečko a jeho věrní čtenáři, mějte s Nejmilejším soucit, se mnou trpělivost a v nejbližší době se těšte (nebo "těšte") na veskrze porodnický/těhotenský článek. Juch!
Taky vám přijde vtipný, jak si sama pro sebe ospravedlňuji témata článků? Paplí, ty vole, piš vo čem chceš,všem je to fuk! :-D
Ale dnes začneme trochu z jiného konce. Dnes začneme kolem půl čtvrté hodiny ranní, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Nyní sledujte tok mých myšlenek. Bacha, bude to záhul. Chcete-li, následující řádky přeskočte až k velkému nadpisu. O nic moc nepřijdete. Fakt. Nevěříte? Věřte. Oukej, já vás varovala...
Plného močového měchýře se zbavím celkem snadno, ovšem plné hlavy myšlenek ne. Můj super mozek má totiž naprosto jasnou představu o tom, co chci po půl čtvrté ráno dělat. Spát nebudeš, děvenko! Budeš přemýšlet! O čem? Ale no tak! Je tolik témat, které musíš právě teď a tady promyslet!
Například co by se dalo dát na balkon místo bylinek, které pomalu hynou, případně se již hřejou uvnitř bytu?
Co takhle nějaké malé jehličnany?
Juu...a co kdybysme měli letos stromeček na balkoně v květináči? Třeba by nám tam vydržel i na další rok! A na ten další taky! A pak bysme si ho mohli zasadit na naší budoucí zahradě a měli ho i tam jako vánoční stromeček.
Máme vůbec nějaké ozdoby? A co cukroví a dárky? Budeme mimoušovi nějaké dávat? A budeme mít letos vůbec čas něco takového řešit?
Uf... mam hlavu jako pytlík pukavé kukuřice v mikrovlnce v poslední fázi pukání - co vteřina, to hotové zrnko popcornu. V mysli mi vyskakuje tisíce nápadů...a navíc jsem dostala hroznou chuť na hustou smetanovou polívku s brambory, houbami a vejcem. U nás sme jí odjakživa říkali "kulajda". Až o jednom nechutném prozření jsem zjistila, že se do "opravdové" kulajdy dává kopr. Ble.
Je dost šílené krátce po čtvrté hodině ranní vstát a jít vařit "kulajdu"? Asi jo... ale do lednice bych se stejně mohla podívat. Jee, hele, půlka dýně, tu bych měla co nejdříve spotřebovat. Hmm... kolik jí asi bude? Rychle zvážit - 700 gramů. A když se očistí, přebere a nakrájí, možná dá dohromady tak půl kila. To by bylo tak akorát na ten dýňový kompot, jak o něm Nejmlejší mluvil. Recept jsem zrovna teď o víkendu získala od maminky Nejmilejšího. Schválně tu dýni zkusím zpracovat. Jo, přesně 500 gramů a ještě pár kousků zbylo. Základ na kompot mám - šup s ním do lednice, do zítřka tam bude odpočívat. Ale co s tím zbytečkem?
Je 5 hodin ráno a Nejmilejšímu zvoní první budík. Diví se, kde jsem. Svěřuji se s svou neschopností usnout, ale navzdory tomu se k němu ještě přitulím, třeba se to teď podaří.
Hmm, nepodaří.
Je 6 hodin ráno, Nejmilejší vstává a já mám stále chuť na kulajdu. Vařím si maliníkový čaj a přidávám do něj trochu meduňkového sirupu, třeba mi pomůže ještě zabrat. Loučím se s Nejmilejším a tu mě napadne, co ze zbytkem dýně...
Sláva, konečně se dostávám k jádru věci - receptu na super jednoduchý dezert.
Podzimní voňavý krambl
Na ovocný základ potřebujeme:
3 středně velká jablka, která omyjeme a nakrájíme na kostky
cca 100 gramů omyté nakrájené dýně (případně množství dle chuti nebo dýni úplně vynechte)
1 lžíci medu
3 lžičky třtinového cukru (nebo i méně, záleží na tom, jak kyselá/sladká máte jablka) + 1 lžička skořice
trošku másla, trošku horké vody
Na drobenku potřebujeme:
50 g ovesných vloček
65 gramů změklého másla
30 gramů třtinového cukru (případně i méně, záleží na vás) + 1 lžička vanilkového cukru
85 gramů polohrubé mouky
K podávání nutně potřebujeme:
100 g smetany na šlehání No, vlastně to tak nutné není, nicméně do tuha ušlehaná smetana posune už tak lahodný gurmánský zážitek do ještě lahodnějších nadpozemských výšin.
Poznámka: Uvedené množství je pro 3 malé zapékací misky, které naplníme ovocnou směsí asi do poloviny. Máte-li jen jednu větší, přizpůsobte množství podle jejího objemu. Použít můžete i formu na biskupský chlebíček, malý pekáček či cokoliv, co přežije pobyt v rozpálené troubě.
A jak na to?
Dýni lehce osmahneme na másle, přidáme k ní med, trochu horké vody (cca 2 lžíce), 1 lžičku skořicového cukru a pod pokličkou necháme dusit cca 10 minut. Poté přidáme nakrájená jablka, zbytek skořicového cukru a na mírném plameni dusíme dalších 7-10 minut do změknutí, nikoliv rozvaření.
Směs rozdělíme do zapékacích mističek a necháme chladnout.
Mezitím si rozpálíme troubu na 200°C a super rychle vypracujeme drobenku tak, že smícháme máslo, vločky, mouku, cukry a prsty mneme směs tak dlouho, dokud se nám nevytvoří malé hrudky.
Drobenku navršíme na zchladlou ovocnou směs a necháme zapékat cca 25 - 35 minut.
Řiďte se vlastní zkušeností s vlastní troubou, cílem je, aby drobenka navrchu zezlátla až lehce zhnědla, jen ji nepřipálit!
Podáváme ještě lehce teplé s domácí šlehačkou, která se nám bude na kramblu právě tak akorát roztékat. Vdechujeme skořicovou vůni podzimu a vychutnáváme si jí v pohodlí domova, zatímco venku fouká vítr a rve poslední barevné listí ze stromů...
Je půl 10 ráno, já mám téměř dopsaný článek a vypitý čaj. Na sporáku mi bublá polévka a v troubě se dopéká jedna testovací mistička kramblu, abych jí mohla vyfotit a sníst. Samo, že až po polévce. Třeba potom ještě usnu. Zbývající dvě mističky a stejně tak šlehačku si nechám na večer, ať z toho má něco i Nejmilejší.
Cože? Že byste chtěli recept i na naší kulajdu? Smůla. To je rodinné tajemství.
:-)
úterý 23. srpna 2016
Chuť jeho rtěnky
...tak zní název představení, kde hraju sexy služku. Jo, takovou tu v černých šatičkách, s bílou zástěrkou a krajkou ve vlasech. Akorát že jedinej, koho svedu svést, je... ups, spoiler! :-)
Chcete vědět, koho?
Přijďte se na nás podívat. Pobavíte se, věřte mi :-).
Když ne scénářem, tak alespoň (škodolibě) samotnými herci a jejich kreacemi ;-)
Hrajeme 12. 9. 2016 v Rock Café od 19:30. Vstupné 120,-.
Chmmm, sme pěkně mastný.
Jo a sme divadlo Traverza :-). A máme i fejsbúk.
Vážně, přijďte. Potřebujem nutně alespoň 50 lidí... ;-)
Chcete vědět, koho?
Přijďte se na nás podívat. Pobavíte se, věřte mi :-).
Když ne scénářem, tak alespoň (škodolibě) samotnými herci a jejich kreacemi ;-)
Hrajeme 12. 9. 2016 v Rock Café od 19:30. Vstupné 120,-.
Chmmm, sme pěkně mastný.
Jo a sme divadlo Traverza :-). A máme i fejsbúk.
Vážně, přijďte. Potřebujem nutně alespoň 50 lidí... ;-)
pondělí 4. července 2016
Rhodos 2015 - část druhá
... taaakže, kde že jsme to minule přestali?
Čtvrtek, 20. 8.
Lindos a zbytek aneb východní pobřeží
Celkem 174, 6 km
Půjčeného Pažoutka nám přes noc nikdo neukradl ani nepřenesl (nesmějte se, vzhledem k jeho muší váze... ;-)), takže jsme ráno mohli směle vyrazit do jednoho z největších turistických lákadel na ostrově - do Údolí motýlů neboli PETALOUDES. Obklopeni hejny motýlů jsme si celou procházku příjemných zeleným údolím připadali jako v pohádce. Nebo přinejmenším jako v etymologickém dokumentu :-).
Zato další vyhlášená turistická atrakce, EPTA PIGES aka Sedm pramenů nás trochu zklamala.Na to, kolik tu bylo turistů, tu vlastně nebylo nic moc k vidění. Proč sem ty lidi jezdí? Že by se (stejně jako my) dočetli o brodění tmavým tunelem? Není možná ;-).
Nutno ovšem říci, že v průvodci zmiňovaná lehce dobrodružná cesta byla nakonec kratochvílí vstkutku adrenalinovou. Po kotníky v ledové vodě a celých 186 metrů v naprosté tmě. Navíc před vámi turista, za vámi turista, po stranách vlhká zeď. Jediný možný směr je kupředu. Ještěže nám k tomu z úst jednoho z návštěvníků zněly jakési ruské národní písně. Člověk si hned připadal pln odvahy a hrdého optimismu :-).
Poslední pohled zpátky...
A pak, v největším vedru (ano, jsme dobří plánovači výletů, děkujeme za optání!), nás čekala slavná vesnice LINDOS. Zaparkovali jsme u zálivu sv. Pavla a obdivovali skalní masiv, který se před lety (dle pověsti) rozestoupil před arcibiskupem Paulem, aby ho uchránil před bouří. A tak vlastně z jezírka vznikla zátočina s příjemně čistou vodou, zdálo se. Ovšem pro těla plavců a neplavců nebyla voda moc vidět, takže jsme původní plán (vykoupat se) museli odložit.
Raději jsme vystoupali na akropoli a proklínali stejný nápad v mysli okolního davu. Turisté zkrátka nedodržují siestu. Nechápu. Naštěstí se na samém vrcholku davy celkem rozptýlily, takže jsme si plnými doušky užívaly krásné výhledy, obdivovali rekonstrukci antické architektury a stíraje si pot z čel litovali, že v Paul's bay není méně lidí :-).
Po lehkém občerstvení a nákupu pohledů jsme plni nové síly vyrazili na to opravdové řecké a turisty opěvované východní pobřeží. A začali jsme hned TSAMBIKOU. Že se konečně vykoupeme. Nu, vykoupali jsme se, ale "opuštěnou", "malebnou" a "nezastavěnou" pláž si představujeme trošičku jinak :-). Navíc nás (tedy hlavně mě) obtěžovaly rybky svými kousanci. A to vypadaly skrz potapěčské brýle tak roztomile a mírumilovně. Já vím, že okusování od rybek je moderní forma peelingu za těžké peníze, ale v tomhle případě zastávám názor Sheldona z Big Bang Theory:
"Jediný mořský živočich, u kterého by mi nevadilo, že mě sní, je kraken. A to jen proto, že poslední věta, kterou bych před smrtí slyšel, by byla Vypusťte krakena! To se neomrzí."
Zkrátka a dobře, na pláži v Tsambice jsme se zastavili přesně na jedno vykoupání, jednu postavenou nádrž (rozuměj díru v písku) a jeden postavený hrad (rozuměj hrad :-)).
Ani jsme nevystoupali ke kláštěru, poutnímu místu všech těhotenství chvivých žen (tzv. "snažilek ":-)), abychom tam oznámili, že my jsme takhle ve dvou úplně v cajku, takže u nás dobrý :-).
Naše další kilometry vedly na AFANDOU BEACH, kde měli dle průvodce půjčovat šlapadla. Nu, pláž celkem pěkná a poloprázdná, ale jediné, co jsme našli, byla cedule, že šlapadla a další vodní přibližovadla jsou k mání jen hotelovým hostům.
A u ANTONNY QUINN BAY, naší další zastávky, jsme se jen otočili na přeplněném parkovišti.A ani to nebylo pro množství aut úplně jednoduché.
Celkově lze naše putování po východních plážích shrnout jako nepříliš uspokojivé. Nenasytné rybky, horký písek a hlavně hafo lidí. Ale alespoň jsme si znovu připomněli, kterak dobře jsme si vybrali polohu našeho hotelu na příjemném západě ostrova :-).
Takže tím jsme v podstatě vyčerpali čtvrteční cílové destinace a přemýšleli co dál. A pak nás napadl kopec Monte Smith u hlavní města a tento nápad jsme za pomoci navigace brzy proměnili v realitu. Nu, Lindoská akropole to nebyla, ale zas nestál vstup 12 euro.
Na zpáteční cestě do Theologu jsme si znovu vyzkoušeli proplétání řeckým provozem a úzkými uličkami více než dostatečně, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme Pažouta vrátili v pořádku. A milý pán z půjčovny byl tak důvěřivý, že ho ani nechtěl zkontrolovat. Dojemné :-).
Taková byla "ve zkratce" naše mastňácká dovolená na Rhodu. I letos se chystáme na nějaký ten řecký ostrov. A proč ne? Je tam teplo, moře, přijatelné ceny a samaritánsky si můžeme říkat, že přivážíme práci a peníze tamním obyvatelům. A ti si to zasluží :-).
A na závěr ještě posledních pár snímků...
Čtvrtek, 20. 8.
Lindos a zbytek aneb východní pobřeží
Celkem 174, 6 km
Půjčeného Pažoutka nám přes noc nikdo neukradl ani nepřenesl (nesmějte se, vzhledem k jeho muší váze... ;-)), takže jsme ráno mohli směle vyrazit do jednoho z největších turistických lákadel na ostrově - do Údolí motýlů neboli PETALOUDES. Obklopeni hejny motýlů jsme si celou procházku příjemných zeleným údolím připadali jako v pohádce. Nebo přinejmenším jako v etymologickém dokumentu :-).
Já vím, ty hejna nejsou na fotkách vidět... ale fakt tam byly!
No vážně!
Obsypaný strop
Myrta etymoložka
Zato další vyhlášená turistická atrakce, EPTA PIGES aka Sedm pramenů nás trochu zklamala.Na to, kolik tu bylo turistů, tu vlastně nebylo nic moc k vidění. Proč sem ty lidi jezdí? Že by se (stejně jako my) dočetli o brodění tmavým tunelem? Není možná ;-).
Nutno ovšem říci, že v průvodci zmiňovaná lehce dobrodružná cesta byla nakonec kratochvílí vstkutku adrenalinovou. Po kotníky v ledové vodě a celých 186 metrů v naprosté tmě. Navíc před vámi turista, za vámi turista, po stranách vlhká zeď. Jediný možný směr je kupředu. Ještěže nám k tomu z úst jednoho z návštěvníků zněly jakési ruské národní písně. Člověk si hned připadal pln odvahy a hrdého optimismu :-).
Poslední pohled zpátky...
Umělecké foto s názvem "Světlo na konci tunelu"
A to nás čekalo na druhém konci - jezírko, do kterého se vlévají jednotlivé prameny.
Vytvořili ho italové coby zásobu vody na zavlažování blízkých plání.
Sice to nevypadá, ale fakt tam bylo plno :-)
Myrta a lindoská akropole
Po lehkém občerstvení a nákupu pohledů jsme plni nové síly vyrazili na to opravdové řecké a turisty opěvované východní pobřeží. A začali jsme hned TSAMBIKOU. Že se konečně vykoupeme. Nu, vykoupali jsme se, ale "opuštěnou", "malebnou" a "nezastavěnou" pláž si představujeme trošičku jinak :-). Navíc nás (tedy hlavně mě) obtěžovaly rybky svými kousanci. A to vypadaly skrz potapěčské brýle tak roztomile a mírumilovně. Já vím, že okusování od rybek je moderní forma peelingu za těžké peníze, ale v tomhle případě zastávám názor Sheldona z Big Bang Theory:
"Jediný mořský živočich, u kterého by mi nevadilo, že mě sní, je kraken. A to jen proto, že poslední věta, kterou bych před smrtí slyšel, by byla Vypusťte krakena! To se neomrzí."
Zkrátka a dobře, na pláži v Tsambice jsme se zastavili přesně na jedno vykoupání, jednu postavenou nádrž (rozuměj díru v písku) a jeden postavený hrad (rozuměj hrad :-)).
Jo, postavila sem si hrad. No a? :-)
Ani jsme nevystoupali ke kláštěru, poutnímu místu všech těhotenství chvivých žen (tzv. "snažilek ":-)), abychom tam oznámili, že my jsme takhle ve dvou úplně v cajku, takže u nás dobrý :-).
Naše další kilometry vedly na AFANDOU BEACH, kde měli dle průvodce půjčovat šlapadla. Nu, pláž celkem pěkná a poloprázdná, ale jediné, co jsme našli, byla cedule, že šlapadla a další vodní přibližovadla jsou k mání jen hotelovým hostům.
Pusto a prázdno. Idylka na Afandou beach
A u ANTONNY QUINN BAY, naší další zastávky, jsme se jen otočili na přeplněném parkovišti.A ani to nebylo pro množství aut úplně jednoduché.
Celkově lze naše putování po východních plážích shrnout jako nepříliš uspokojivé. Nenasytné rybky, horký písek a hlavně hafo lidí. Ale alespoň jsme si znovu připomněli, kterak dobře jsme si vybrali polohu našeho hotelu na příjemném západě ostrova :-).
Takže tím jsme v podstatě vyčerpali čtvrteční cílové destinace a přemýšleli co dál. A pak nás napadl kopec Monte Smith u hlavní města a tento nápad jsme za pomoci navigace brzy proměnili v realitu. Nu, Lindoská akropole to nebyla, ale zas nestál vstup 12 euro.
Na zpáteční cestě do Theologu jsme si znovu vyzkoušeli proplétání řeckým provozem a úzkými uličkami více než dostatečně, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme Pažouta vrátili v pořádku. A milý pán z půjčovny byl tak důvěřivý, že ho ani nechtěl zkontrolovat. Dojemné :-).
Taková byla "ve zkratce" naše mastňácká dovolená na Rhodu. I letos se chystáme na nějaký ten řecký ostrov. A proč ne? Je tam teplo, moře, přijatelné ceny a samaritánsky si můžeme říkat, že přivážíme práci a peníze tamním obyvatelům. A ti si to zasluží :-).
A na závěr ještě posledních pár snímků...
Jedna z posledních procházek po okolí
Poslední večer - na večeři v jedné z typických místních taveren
Nalezeno na pláži, autor neznámý :-)
sobota 2. července 2016
Rhodos 2015 - část první
Zdravím všechny své věrné... ale nee, víte co? Tohle už tady bylo. A já nemám zapotřebí se opakovat. Na to sem moc mladá.
Ano, mladá. Sice mi už (oficiálně) táhne na třicítku, ale nač sem psát již tisíckrát omletou větu o věrných čtenářích? Notabene když mi žádní nezbyli a tyhle slova jsou jen výplodem mé grafomanické obsedantně-kompulzivní poruchy. A navíc trpím nepochopitelně silným pocitem, že když sem stručně nepopíšu alespoň některé postřehy a zážitky svého života, zemřu zapomenuta :-).
Takže dost už bylo těchto úvodních keců a jdeme rovnou na věc.
Rok se s rokem (téměř) sešel a já opět začínám rekognoskovat situaci ohledně letošní dovolené. A co čert nechtěl, narazila jsem na zápisky z té minulé. V takovém malém fialovém bločku s růžovo-zlato-oranžovo-tyrkysovo-modrými ornamenty. Dostala jsem ho k narozeninám od Domíí v roce 2012 a právě z něj budu čerpat. Ale ještě předtím několik základních informací.
Plni očekávání jsme se minulý rok v srpnu s Nejmilejším rozhodli, že je na čase, abychom si společně užili pořádně konzumní a (lehce) drahou dovolenou u moře. Takže jsme si koupili opalovací krém, zaplatili horentní sumu, sbalili se, pročetli turistické průvodce a dozvěděli se z nich, co rozhodně nedělat, abychom přesně to udělali :-).
Netrvalo dlouho a nastal kýžený den odletu a my se jednoho srpnového rána (tedy bylo krátce po jedné hodině ranní) vydali se společnou cestovní taškou o váze přesně 9 kg na letiště. A odtud letadlem až na řecký Rhodos.
Už jen cesta letadlem byla zážitkem. Pro Nejmilejšího dokonce jedinečným, neboť nikdy předtím neletěl. A jelikož na něj vyšlo místo u okénka, respektive jsem ho na něj pustila, byl více než spokojený :-)
Mimochodem, většinu fotek, které sem budu dávat, jsme pořídili na GoPro. Takže si zvykněte na styl selfie, ke kterému neodbytně patří tupé pohledy a natažené ruce směrem k přístroji vyrábějící fotografii. Děkuji za pochopení :-)
Jen co jsme vystoupili na rhodském letišti, zaskočilo nás horko a vhkost vzduchu. Ale stále vanoucí svěží větřík od moře slaně voněl a příjemně chladil. Věděli jsme tedy hned, že vybrat si hotel na návětrném západním pobřeží byl dobrý nápad.
Úspěšně jsme si vyzvedli zavazadlo a stejně lehce jsme našli náš autobusový transfer - vzhledem k "velikosti" letiště to ani nemohl být problém
Malý hotel Comfort Asteria na okraji miniletoviska Theologos nás potěšil rodinou atmosférou a idylickým venkovským prostředím. Nacházel se v bezprostřední blízkosti letiště, takže zvuk ocelových ptáků byl všudypřítomný, ale záhy jsme ho přestali vnímat.
Náš suterénní pokoj nás na první pohled neuchvátil, nicméně jsme na něj byli delegátem upozorněni již v Čechách a nakonec i tmavá místnost se světlíkem měla své výhody. Byla totiž relativně chladná i bez klimatizace a taky jsme se nestali stálým terčem krvežíznivých komárů, což je víc než může tvrdit většina hostů v pokojích s balkónem (škodolibý smích, chi chi :-) ).
Jen co jsme se zabydleli, vyrazili jsme na obchůzku okolí a samozřejmě na nedalekou oblázkovou pláž. Díky již zmiňovanému větru byla voda lehce zakalená a pořádně zvlněná, což ostatně o kus dál bohatě využívali vyznavači windsurfingu a kittingu. Když jsme se ovšem vydali na druhou stranu od nich, čekalo nás malebné a liduprázdné pobřeží, vedoucí až do oblasti nudistů. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme měli oba nové plavky a bylo nám líto si je sundavat, tak jsme zase vyrazili zpět :-).
Úzkou asfaltkou plnou serpentýn jsme se dostali dolů na pláž FOURNI, kde jsme se navzdory plánu nakonec nevykoupali. Ve vstupu do moře nám totiž bránily nánosy nepříjemne páchnoucích řas připomínající staré celuloidové filmové pásky. Zato jsme pokořili skalnatý poloostrov s jeskyněmi a starověkými hroby.
Pažoutek nás neohroženě vezl dál, do vesničky Kattavia a odtud krajinou připomínající step až na nejjižnější bod ostrova. Slavnou pláž, kde se setkávají dvě moře - z východu Středozemní a ze západu Egejské - a která vede na poloostrov s vtipným jménem PRASONISI.
Zajímavé na tom je, že když se hladina moře zvedne, z polostrova se stává ostrov. A další zajímavosti je zde přítomný důkaz, kterak je západní pobřeží odlišné od východního. Zatímco na východě se miniaturní vlnky líně převalovaly přes božsky čisté dno a hrádky z písku, které postavily malí návštěvníci, na západě moře jen vřelo vlnami a jejich zčeřenými pěnovými čepičkami. Ovšem davy kiteařů, windsurfařů a dalších lidí, co holdují vlnobití, nás zabavily jen na chvíli. Takže po rychlé koupačce (samozřejmě na straně východní, na západě bychom se akorát tak zamotali do lan kiteů ;-)) a stejně bleskovém občerstvení (na parkovišti) jsme pokračovali ve výpravě.
Na východním pobřeží nám cesta až nebezpečně rychle ubíhala. V dobré víře a s nejlepšími úmysly jsme porušili několik dopravních předpisů, abychom zapadli mezi řecké řidiče, a nebojácně polykali kilometry kolem Lindu, Charaki a Archangelu. Krátce jsme zastavili na pláži ve Stegně, spálili si chodidla o rozžhavený písek a na vlastní kůži pocítili, co znamená teplota východního pobřeží. Ale průzračná voda a potápění v ní nám to bohatě vynahradily.
Zanedlouho nás čekala poslední zastávka středeční cesty - kopec FILERIMOS. Naše štreka byla plná dobrodružství - napřed divný pes v městečku Kremasti, který Nejmilejšího rozesmál natolik, že málem přehlédl dalšího psa, líně odpočívajícího ve stínu uprostřed našeho jízdního pruhu. Jen si zívl, když jsme ho protisměrem objížděli. Zřejmě ho nedokázalo nic rozházet.
Zato mě ano - Nejmilejšího frajerský smyk v zatáčce, kde zkoušel, zda funguje ruční brzda. A fungovala překvapivě dobře :-).
Na Filerimu jsme si užili křížovou cestu, vyhlídku, pád ze schodů jedné z návštěvnic a všudypřítomné pávy. Samostaně (Nejmilejšímu se nechtělo vypláznout 3 eura) jsem si prohlédla akropoli s klášterem, byzanstkým opevněním, zbytky starověkého chrámu a olivovníky.
V honbě za poznáním jsme se nechtěli vracet stejnou cestou, takže navigaci zpět do Theologu zajišťovala GPS a až na sebevražedného ptáčka se nám návrat skrz borové lesíky líbil. Ostatně jako celý dnešní den.
Konec citace.
Ale nebojte. Mám v zásobě ještě jednu kapitolu s názvem Čtvrtek - Lindos a zbytek. Tak se těšte!
Ano, mladá. Sice mi už (oficiálně) táhne na třicítku, ale nač sem psát již tisíckrát omletou větu o věrných čtenářích? Notabene když mi žádní nezbyli a tyhle slova jsou jen výplodem mé grafomanické obsedantně-kompulzivní poruchy. A navíc trpím nepochopitelně silným pocitem, že když sem stručně nepopíšu alespoň některé postřehy a zážitky svého života, zemřu zapomenuta :-).
Takže dost už bylo těchto úvodních keců a jdeme rovnou na věc.
Rok se s rokem (téměř) sešel a já opět začínám rekognoskovat situaci ohledně letošní dovolené. A co čert nechtěl, narazila jsem na zápisky z té minulé. V takovém malém fialovém bločku s růžovo-zlato-oranžovo-tyrkysovo-modrými ornamenty. Dostala jsem ho k narozeninám od Domíí v roce 2012 a právě z něj budu čerpat. Ale ještě předtím několik základních informací.
Plni očekávání jsme se minulý rok v srpnu s Nejmilejším rozhodli, že je na čase, abychom si společně užili pořádně konzumní a (lehce) drahou dovolenou u moře. Takže jsme si koupili opalovací krém, zaplatili horentní sumu, sbalili se, pročetli turistické průvodce a dozvěděli se z nich, co rozhodně nedělat, abychom přesně to udělali :-).
Netrvalo dlouho a nastal kýžený den odletu a my se jednoho srpnového rána (tedy bylo krátce po jedné hodině ranní) vydali se společnou cestovní taškou o váze přesně 9 kg na letiště. A odtud letadlem až na řecký Rhodos.
Už jen cesta letadlem byla zážitkem. Pro Nejmilejšího dokonce jedinečným, neboť nikdy předtím neletěl. A jelikož na něj vyšlo místo u okénka, respektive jsem ho na něj pustila, byl více než spokojený :-)
Mimochodem, většinu fotek, které sem budu dávat, jsme pořídili na GoPro. Takže si zvykněte na styl selfie, ke kterému neodbytně patří tupé pohledy a natažené ruce směrem k přístroji vyrábějící fotografii. Děkuji za pochopení :-)
Jen co jsme vystoupili na rhodském letišti, zaskočilo nás horko a vhkost vzduchu. Ale stále vanoucí svěží větřík od moře slaně voněl a příjemně chladil. Věděli jsme tedy hned, že vybrat si hotel na návětrném západním pobřeží byl dobrý nápad.
Úspěšně jsme si vyzvedli zavazadlo a stejně lehce jsme našli náš autobusový transfer - vzhledem k "velikosti" letiště to ani nemohl být problém
Malý hotel Comfort Asteria na okraji miniletoviska Theologos nás potěšil rodinou atmosférou a idylickým venkovským prostředím. Nacházel se v bezprostřední blízkosti letiště, takže zvuk ocelových ptáků byl všudypřítomný, ale záhy jsme ho přestali vnímat.
Náš suterénní pokoj nás na první pohled neuchvátil, nicméně jsme na něj byli delegátem upozorněni již v Čechách a nakonec i tmavá místnost se světlíkem měla své výhody. Byla totiž relativně chladná i bez klimatizace a taky jsme se nestali stálým terčem krvežíznivých komárů, což je víc než může tvrdit většina hostů v pokojích s balkónem (škodolibý smích, chi chi :-) ).
Jen co jsme se zabydleli, vyrazili jsme na obchůzku okolí a samozřejmě na nedalekou oblázkovou pláž. Díky již zmiňovanému větru byla voda lehce zakalená a pořádně zvlněná, což ostatně o kus dál bohatě využívali vyznavači windsurfingu a kittingu. Když jsme se ovšem vydali na druhou stranu od nich, čekalo nás malebné a liduprázdné pobřeží, vedoucí až do oblasti nudistů. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme měli oba nové plavky a bylo nám líto si je sundavat, tak jsme zase vyrazili zpět :-).
Myrty a Scorch se sluní na pláži.
Podvodní modelové
Suchozemská modelka Myrta
Liduprázdno
Úlovek :-)
Kýčovitý západ slunce
A tak si myslím, že bylo už dost úvodních informací a je na čase otevřít deníček!
Středa, 19. 8.
Okružní jízda ostrovem
Celkem 225, 6 km
Celkem 225, 6 km
Vyrazili jsme něco po deváté (po příjemném rozhovoru s majitelem půjčovny) s naším "novým" (na dva dny adoptovaným) Pažoutem (čti Peugeotem) a samozřejmě Myrtama a Scorchem.
Směr byl jasný - Soroni a dál po západním pobřeží až na jih. První zastávka - KAMIROS - byl rpo nás velkým překvapením. Rozlehlé vykopávky starověké akropole v borovicovo-olivovníkovém háji na srázu svažujícím se až k moři. Vstupné (4 eura) za to rozhodně stálo.
Túristka Paplí :-)
A modelka malá Myrta
Slíbené selfie ruce :-)
A jelo se dál. Přes Kritiniu a s pohledem na nejvyšší vrchol Rhodu - ATÁVIROS - až na další pamětihodnost. Tuhle konkrétně jsme viděli v jednom z dílů o slavném detektivovi H. P. (Hádejte. A Harry Potter to není ;-) ).
Kopec MONOLITHOS nás uvítal nádherným výhledem a malebnou obílenou kapličkou. Tam sem si, pro radost, zapálila svíčku a obdivovala systém jejich zhasínání - ve čtvercové nádobě s drobnými kamínky a vodou hořely zapíchané štíhlé svíčky, které zhasly ve chvíli, kdy dosáhly hladiny vody. Geniální.
Úzkou asfaltkou plnou serpentýn jsme se dostali dolů na pláž FOURNI, kde jsme se navzdory plánu nakonec nevykoupali. Ve vstupu do moře nám totiž bránily nánosy nepříjemne páchnoucích řas připomínající staré celuloidové filmové pásky. Zato jsme pokořili skalnatý poloostrov s jeskyněmi a starověkými hroby.
Pažoutek nás neohroženě vezl dál, do vesničky Kattavia a odtud krajinou připomínající step až na nejjižnější bod ostrova. Slavnou pláž, kde se setkávají dvě moře - z východu Středozemní a ze západu Egejské - a která vede na poloostrov s vtipným jménem PRASONISI.
Zajímavé na tom je, že když se hladina moře zvedne, z polostrova se stává ostrov. A další zajímavosti je zde přítomný důkaz, kterak je západní pobřeží odlišné od východního. Zatímco na východě se miniaturní vlnky líně převalovaly přes božsky čisté dno a hrádky z písku, které postavily malí návštěvníci, na západě moře jen vřelo vlnami a jejich zčeřenými pěnovými čepičkami. Ovšem davy kiteařů, windsurfařů a dalších lidí, co holdují vlnobití, nás zabavily jen na chvíli. Takže po rychlé koupačce (samozřejmě na straně východní, na západě bychom se akorát tak zamotali do lan kiteů ;-)) a stejně bleskovém občerstvení (na parkovišti) jsme pokračovali ve výpravě.
Na východním pobřeží nám cesta až nebezpečně rychle ubíhala. V dobré víře a s nejlepšími úmysly jsme porušili několik dopravních předpisů, abychom zapadli mezi řecké řidiče, a nebojácně polykali kilometry kolem Lindu, Charaki a Archangelu. Krátce jsme zastavili na pláži ve Stegně, spálili si chodidla o rozžhavený písek a na vlastní kůži pocítili, co znamená teplota východního pobřeží. Ale průzračná voda a potápění v ní nám to bohatě vynahradily.
Zanedlouho nás čekala poslední zastávka středeční cesty - kopec FILERIMOS. Naše štreka byla plná dobrodružství - napřed divný pes v městečku Kremasti, který Nejmilejšího rozesmál natolik, že málem přehlédl dalšího psa, líně odpočívajícího ve stínu uprostřed našeho jízdního pruhu. Jen si zívl, když jsme ho protisměrem objížděli. Zřejmě ho nedokázalo nic rozházet.
Zato mě ano - Nejmilejšího frajerský smyk v zatáčce, kde zkoušel, zda funguje ruční brzda. A fungovala překvapivě dobře :-).
Na Filerimu jsme si užili křížovou cestu, vyhlídku, pád ze schodů jedné z návštěvnic a všudypřítomné pávy. Samostaně (Nejmilejšímu se nechtělo vypláznout 3 eura) jsem si prohlédla akropoli s klášterem, byzanstkým opevněním, zbytky starověkého chrámu a olivovníky.
Poslední návštěvník byzantských hradeb (tedy společně se mnou :-))
V honbě za poznáním jsme se nechtěli vracet stejnou cestou, takže navigaci zpět do Theologu zajišťovala GPS a až na sebevražedného ptáčka se nám návrat skrz borové lesíky líbil. Ostatně jako celý dnešní den.
Konec citace.
Ale nebojte. Mám v zásobě ještě jednu kapitolu s názvem Čtvrtek - Lindos a zbytek. Tak se těšte!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
