Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

úterý 12. prosince 2017

Buď v klidu...

...a přežij šestinedělí!

Teď vážně. Čekáte-li článek o tom, jak se mi změnil celý život, jak je mateřská role naplňující a obohacující a v neposlední řadě o tom, jak sme si užili porod, čekejte dál.
Blíží se to.
Prozatím vám mohu doporučit jen toliko:
Že Parapleečko nenabízí žádné nové články? Tak co si třeba osvěžit ty staré? :-)

Díky, Malis!

Mimochodem, Paplí je máma. A Nejmilejší táta. 
Hustý, co?

pátek 17. listopadu 2017

"Těžký život těhotných"

Ano, je to tady! Čas na další těhotenský článek! A tentokrát za to může Pavlínka Jé, protože mi poslala odkaz na článek s trefnými ilustracemi norské kreslířky Line Severinsen. A mně to nedá, abych se alespoň nad některými z nich krátce, sofistikovaně a vysoce filozoficky nezamyslela. Díky, Pavlí :-*!


Aha! První obrázek a hned takové morální dilema. Těhotenství a alkohol. Existuje spousta studií o škodlivosti alkoholu na plod. FAS neboli fetální alkoholový syndrom je nepopiratelný fakt, o kterém nemá cenu se přít, stejně jako o tom, že holokaust se opravdu odehrál nebo že kouření škodí zdraví v každém věku (ať si Miloš říká, co chce). Všichni se určitě shodneme na tom, že tvrdý alkohol a pozitivní těhotenský test zkrátka a dobře nejdou dohromady a přinejmenším jde o dost tenký led, pokud ne přímo o do nebe volající pitomost.

Nicméně stejně tak existují studie, které alkohol v malé míře a o malých "voltech" (tedy pivo, víno) nezakazují, ba dokonce doporučují. Ó má drahá sestřenička mi říkala o názoru jejího doktora. Nevím, zda budu přesně citovat, nicméně to řekl nějak takto: "Pokud jste byla před těhonestvím zvyklá dát si denně malé pivo nebo dvě deci bílého, dopřejte si to i v těhotenství, máte-li chuť. Tělo je tak zvyklé a potřebuje to." Můžeme tady rozjet spor ohledně možné kontroverze takového tvrzení, nicméně faktem například zůstává i to, že mazi babské rady na úspěšné vyvolání porodu při přenášení patří pití červeného vína.
 
A co si o tom myslí Paplí? (taky vás tak baví, jak o sobě mluvím ve 3. osobě? :-)) Inu, pokud máte zdravý vztah k alkoholu (rozuměj nejste alkoholička a nemáte patologickou závislost), tělo si řekne. A vy ho poslechnete. Alespoň u mě to tak je.

"Hmm... mam chuť na víno. Mňam, tohle je fakt dobrý."
"Fuj, je tohle víno tak hnusný nebo se mi mění chutě?"
"Děláš si srandu? Víno? Chceš se pozvracet teď a tady?"

V 1. trimestru, kdy mi bylo občas (no, vlastně docela často) dost zle od žaludku jsem na víno neměla ani pomyšlení. Nicméně jsem měla pocit (možná placebo, možná ne), že doušek piva mi pomůže žaludeční šťávy alespoň na chvíli zklidnit. A to sem prosím před těhotenstvím pivo vůbec nepila, protože... no... prostě je to pivo, je hořký, divný a rozhodně nezahání žízeň, ať si kdo chce, co chce říká (ukamenujte mě, pivaři... :-)).
Ve 2. trimestru a většině 3. se v mém vztahu k vínu střídala chuť s nechutí. Byly dny, kdy sem si s chutí dala tu svou půl deci bílého, aniž bych si musela zakazovat pít dál, protože mi takové množství bohatě stačilo. Takže žádné slintání nad lahví. Zároveň byly ovšem chvíle, kdy sem měla chuť, ale hned po prvním doušku mě začala pálit žáha. Díky, nechci.
Teď ke konci mého vorvaního období přijel sv. Martin (a k nám do Bärensteinu dokonce i na bílém koni :-)), s ním svatomartinské víno a já si dva večery po sobě bez výčitek a pálení žáhy pochutnala na (och, ta nezodpovědnost) celém 1 decilitru Veltlínu. Důvod je prostý - mimouš klesá níže do pánve, tím pádem mi už tolik netlačí zadkem na žaludek, tudíž oblíbená kratochvíle kyseliny chlorovodíkové (to jest leptání sliznic) šla konečně do kytek. Takže na zdraví!


Nesahej mi na břicho! Další velké téma, které se tu a tam objevuje v humorně laděných článcích ženských časopisů jako jedno z velkých NE ohledně chování se k těhotným (vedle komentování její hmotnosti a velikosti , otázek o kojení a nevyžádaných "dobrých" rad).
Těhotenské bříško zkrátka není pudl nebo yorkšír. Stále je to část cizího těla. Je to jako byste přišli ke kolegovi v práci, pohladili mu pivní pupek a ptali se ho, kdy si dá další pivo :-). Takže chcete-li hladit nebo se jen dotknout, zeptejte se a proboha, nebuďte uražení, pokud těhotná žena řekne ne.

Já osobně to tedy nijak hystericky neprožívám, ani když se někdo "pozapomene" zeptat a už mi dlaní jezdí po pupku. Je ovšem pravda, že sem se ještě nesetkala s cizím člověkem, který by tohle udělal (ruku na srdce - nebo na břicho? :-) - to by bylo divný). Všichni mí "ohmatávači" jsou rodinnými příslušníky, kamarády, kamarádkami nebo alespoň dobrými známými. Zároveň nemám nijak bolestivé a citlivé břicho, tudíž mi doteky nejsou nepříjemné. A v neposlední řadě, co si budeme nalhávat, sem narcis a prostě mi pozornost dělá dobře :-). Ale chápu a respektuju, že to máme každá jinak.
:-D. Tohle je tak výmluvný obrázek, že k němu snad není potřeba nic dodávat. Jenže to bych nebyla já, aby mi hned nenaskočilo přibližně 1 591 346 asociací :-).
Většina (prvo)rodiček se, ať chce nebo ne, dříve nebo později začne zajímat o porod a o to, jaký by si přála jeho průběh. Některé z nás se spokojí s tím, aby ona a dítě přežily, jiné se připravují na orgastický nebo lotosový porod doma a další zajímají například procedury, které se v porodnicích rutinně provádějí nebo naopak neprovádějí. Ponechme stranu takové perly jako otcovský bonding nebo epiziotomie, které by některé (nejen mužské) čtenáře mohly odradit od dalšího čtení (cha, že ste na ten odkaz klikli, že jo? :-D) a věnujme se mírnějším, nicméně stejně diskutovaným předporodním přípravám - jako je například holení.
Bývaly doby, kdy se ženy nikdo neptal - při příjmu k porodu dostala klystýr a její nejintimnější místa vzala (mnohdy nerudná) sestra nasucho žiletkou, nejlépe ještě tupou. Skvělá věc.
Dnes už to ve většině porodnic taková automatika naštěstí není. Klystýr je vám nabídnut, případně doporučen (v horším případě vnucen) a s holením vás taky nikdo neobtěžuje - dle slov nejmenované porodní asistentky hlavně tedy proto, že se "většina žen dnes prostě tam dole holí sama. " :-) Chápala jsem to a byla za to ráda - než sem si přes rostoucí břicho přestala vidět nejen na špičky chodidel, ale i na svůj klín. Co sakra teď? :-D


S přípravou na porod může souviset i zájem o pořady, které se "zázrakem zrození" zabývají. Namátkou uveďme například 4 v tom (mám zkouklé všechny série minimálně 3x :-)) z ČT1 nebo televizí Nova nedávno odvysílané Malé lásky (pár dílů jsem dala, některé i 2x :-)). Nutno dodat, že téma porodu mě zajímalo i před mým vlastním těhotenstvím, takže pořady tohoto typu jsem sledovala i tehdy, kdy se v mém těle ještě žádný malý vetřelec neusadil. A brečela sem u nich taky :-).

Otoky horních a dolních končetin. Nemožnost sundat prstýnek nebo obout jakékoliv boty včetně pánských pantoflí. Úžasná věc, která se nevyhnula ani mně. Začalo to v létě s rostoucí teplotou a hmotností, pak to na čas ustalo, načež se to objevilo v plné parádě znovu a už nezmizelo.


Opět jedno z velkých NE (viz výše) aneb co neříkat těhotným. Nevím, jestli je to tím, že nejspíš nejsem tak obří (byť já sama si tak připadám), ale krom mého opravdu nejužšího okolí nemá nikdo potřebu komentovat mou velikost. A od nejužšího (nutno dodat, že povětšinou mužského) okolí mi to nevadí, neboť je to milé. A co je zajímavé, tak se většinou nejedná o pokus o vtip, jako spíše o vyděšené zvolání:
"Zlato, ty máš obří břicho!" (Nejmilejší)
"Panebože, ty si spolkla medicimbal?!" (Tatínek)
"Ten mimouš! Jak je velikej!" (Bratr Pavlík)


Mezi mé nynější nejméně oblíbené aktivity nepatří mytí nádobí nebo luxování, ale OHÝBÁNÍ SE. To je, prosím pěkně, hnus největší, zvláště pak jste-li stejně tak nešikovní jako já a neustále vám něco padá (až tehdy, když se přes břicho nemůžete úpřádně sklonit si uvědomíte, jak často něco upustíte na zem).
A pak vám ještě někdo dá tu skvělou radu, že se přece nemáte OHÝBAT, ale máte jít DO DŘEPU (díky, mámul :-D). Tak sem v té Ikee, když mi spadl sešit s poznámkami, šla do dřepu. A jak to dopadlo?
Nedopadlo. Já sem dopadla. tedy, přesněji řečeno, převážila sem se a dopadla na zadek. Zároveň sem hlasitě hekla a vysloužila si překvapený pohled nejen od Nejmilejšího, ale i od kolemjdoucích.


Poslední obrázek ani tak nesouvisí s těhotenstvím jako spíše s tím, co přijde po tom. A jelikož tam ještě nejsme, nebudu (a ani nemůžu) se k němu nijak sáhodlouze vyjadřovat. Jen zmíním, že pobavil nejen mě, ale i Nejmilejšího - ty vykulené oči tatínka jsou totiž k popukání :-D.

Jo, už je to tak. Sem usvědčený grafomaniak. Tohle totiž měl být původně článek založený na obrázcích, ke kterým bych v jedné nebo dvou větách shrnula, jak to cítím já. Hm... tak to mi nevyšlo.

úterý 7. listopadu 2017

Dorazili poslové...

...neboli Braxtonovy-Hicksovy kontrakce. Tedy falešné kontrakce, co nevedou k porodu, ale jsou známkou toho, že se tělo na porod připravuje.

Jak je popsat? Z smsky pro maminku: 
"(...) zacaly mi takove divne bolesti v podbrisku. Nejdriv sem podezirala mimouse, ze me vzdy nejak intenzivne nakopne do mocaku, protoze to bylo nahle a kratounke, ale pak se to zacalo prodluzovat a vystrelovat az do krize."

Je to zkrátka takové trnutí břicha, občas i zad a trochu to připomíná menstruační bolesti (tímto zdravím svou kolegyni Míšu R. :-)). U mě se objevují náhle, ve vlnách, spíše ve večerních hodinách a dost často i ve chvíli, kdy potřebuju čůrat :-).

Vtipné ovšem je, že "poslíčci" jsou některými chytrými články popisovány jako falešné a bezbolestné kontrakce. Bezbolestné! A proto při nich já funím tak, že mě Nejmilejší starostlivě pozoruje s nevyřčenou otázkou "Už?" v očích.

Ptáte se, jak je tedy možné označit je za bezbolestné? Nu, ve srovnání s pravými porodními kontrakcemi se vzpomínka na poslíčky většině žen jeví jako roztomilé šimrání :-).

Povzbudivé, což? Připomíná mi to slova klasika:
"(...) to, co zažíváš teď, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde."
Jára Cimrman, Blaník

:-D

Politicky korektní článek?

Ano, mí věrní čtenáři, je to tady. Dozrál čas na slibovaný článek o... POLITICE!

Říjnový volební víkend přišel... a zase odešel. Na jeho začátku to vypadalo, že si snad buduju novou zálibu - sledovat všechna možná i nemožná média, kterak komentují povolební politickou situaci. 
Já, takový věčný politický ignorant! Vždyť můj jediný zájem o politiku vychází z toho, co se (v tom lepším případě) dozvím od Nejmilejšího, případně z titulků na Novinkách.cz, které na mě vyskočí kdykoliv zavítám na Seznam.cz. Skoro by se dalo říci, že já a někteří politici máme ledacos společného. Například to, že před volbami se snažíme a zajímáme o politiku nejvíce :-).
Nicméně tento podzimní volební víkend byl v něčem odlišný. A dokonce tak odlišný, že ve mně probudil touhu politicky se vyžvejknout i zde. Ovšem, jak už to tak se mnou bývá, než sem si na to našla čas, téma povolební situace je, zdá se, již poněkud vyčpělé.

Takže sorry, ale žádnej článek nebude.






















Nee, kecám :-).

Ovšem máte-li vy stejný názor o vyčpělosti daného tématu, nečtěte dál a odejděte.

Myslíte-li si, že na tento blog politika nepatří, a že by se Paplí měla raději držet svých více či méně povrchních témat, nečtěte dál a odejděte.

Bojíte-li se podívat pravdě do tváře a nejste-li si jistí, zda unesete, že má Paplí třeba jiné politické smýšlení, než ste si doposud mysleli, nečtěte dál a odejděte. NEBO si přečtěte následující řádky (pozor, spoiler) a dle toho, se rozhodněte:

Nejsem příznivcem Miloše Zemana ani Tomia Okamury. Nejspíš patřím do té sorty lidí, kterým náš prezident a jeho příznivci říkají (nebo říkali) "pražská lumpenkavárna" (byť kafe nepiju a pražákem ni pražskou náplavou už také nejsem). Babiše také ráda nemám, nicméně si nemyslím, že by EET mohla za všechno zlo světa. Jo a volila jsem... ale víte co? Nechme tuto větu ještě chvíli nedokončenou.

Tak. Varování uděleno, můžeme směle pokračovat.

V pátek 20. 10. (Bože! Skóťa měla ten den narozeniny a já jí ani nepopřála! Takže dodatečně - všechno nejlepší, Skótidláns! Nebo ještě lépe Buon compleanno! Ať žije Google překladač :-)) sem se s důstojností sobě vlastní odkulila za volant, zodpovědně dojela až do Kadaně (ano, vždyť je ze mě pilot vražedného stroje :-)) a navštívila "svou" zdejší volební místnost. Během sobotního dopoledne si svou občanskou povinnost splnil i Nejmilejší, a to ve "své" volební místnostiv Mariáns kých Lázních. Tam jsme ostatně ještě v pátek večer odjeli, abychom tak spojili příjemné s užitečným - odvolit, opravit auto a zároveň nejspíš naposledy před porodem navštívit budoucí prarodiče a tetu.

Jak sem se již zmínila, byl můj obvykle jediný zdroj informací z politického světa zaneprázděn opravou onoho vražedného stroje, který pilotuji (a ne, nebylo to proto, že bych nabourala). Tato kratochvíle mu (a jeho tatínkovi a dědečkovi) vydržela v podstatě celý zbytek volební soboty. Tudíž na to, abych se začala zajímat o volební výsledky mě musela upozornit smska od mé maminky. 

Následovalo minimálně dvouhodinové šílenství, kdy jsme s maminkou Nejmilejšího každá na svém chytrém mobilu (ach!) lustrovaly obsah internetu, sledovaly vývoj, četly komentáře, nevěřícně kroutily hlavami, smály se a vzájemně si vyměnovaly dojmy z nastalé situace. Zkrátka takové normální (a příjemné) sbližovací chvíle se "skorotchýní" (která se mimochodem také již stala mou věrnou čtenářkou - zdravím! :-)).

Následne se dostavil unavený Nejmilejší s rukama typicky obarvenýma prací na autě. Až jsem z toho dojatě vzpomínala na své dětství a tatínkovy vždy alespoň lehce zaprasené ruce automechanika vonící solvinou po většinou marné snaze smýt z nich... cože to vlastně je? No, to černé, co zůstává na rukách, když se hrabete v autě? Nějaký olej? Kolomaz? Netopýří sádlo smíchané s trestí z vraního oka?

Ehm... to sem trochu odbočila. Takže zpět.

Nejmilejší se tedy vrátil a zcela neinformován vstoupil přímo do jámy lvové. Najednou sem byla já ten informační guru, co nahlas předčítal články, diskuze a komentáře. Já sem byla ta, co dokonce bedlivě sledovala online reportáž Volby 2017. 
Chichi, ještě teď mi to přijde vtipné - online reportáž! Copak je politika hokej? A kterak zajímavě by se dala taková povolební online reportáž propagovat? Třeba: Staronová sportovní disciplína "Zápas politiků ve volném stylu" - jediný sport založený na nesportovním chování. Sledujte online!

Našla sem i glosy, vtípky, tweety a těmi neúnavně bombardovala nebohého Nejmilejšího, jen aby mu neunikla sebemenší drobnost nebo blbůstka kolem výsledků voleb:
"Představ si, Feri sice bude nejmladší ve sněmovně, ale jen těsně! Pirát Kopřiva se narodil na konci listopadu, takže mu bude 22 let jen o něco dříve!"

Nutno dodat, že Nejmilejší byl skvělým posluchačem, který se zajíkal údivem a překvapením na těch správných místech a zároveň kladl veskrze místné doplňující otázky ;-).

Takto se tedy stalo, že jsem se já politicky antinadšenec na cca jeden týden stala závislou na informacích z povolebního dění. Četla sem si třeba o volebním humoru a viděla slavnou Kiss cam s Babišem a Markem Prchalem


glosu na coming out Matěje Stropnického ("ten pocit, když se přiznáš, že patříš ke "čtyřprocentním", ale nezískáš ani 2% hlasů..."),





Okamuru, jak rozdává bany



nebo Topku, která neuhne ani sanitce :-).
 

Viděla sem neméně vtipná videa, byť mi občas bylo trapně za účastníky v nich, ať už to byli politici (Okamura a jeho "já vám na to hnedka odpovím" v Super debatě) nebo rádoby muzikanti (manželé Žižkovi a jejich "Já volím SPD". Bože, jak já tu písničku NESNÁŠÍM! Varuju vás, ve vlastním zájmu si jí nepouštějte, budete si jí zpívat aniž byste chtěli. Je tak příšerně vlezlá, že snad nemá ani na Nonstop od Michala Davida. Nevěříte? Věřte. Ale já sem vás varovala. Mimochodem vtipné je i to, že se pod videoklip na youtube nesmí přidávat komentáře. Proč asi? :-)).

Mohli byste mít dojem, že se tu obouvám hlavně (nebo jen?) do SPD Tomia Okamury. A ano, máte naprostou pravdu, obouvám se hlavně do něj a jeho divnouskupení, protože jsou prostě hloupí! To nejde jinak říct a nejde to ani napsat bez vykřičníku! 
Děsí mě jejich volební úspěch, byť mě příliš nepřekvapil. Tomio a jeho Smrtijedi (že je trochu silná káva titulovat členy SPD stejně jako přívržence největšího černokněžníka všech dob? Lidi, Lord Voldemort je vymyšlený ;-)) se dotýkají témat, která podprůměrně inteligentního prostého Čecha pálí. Čecha, který se ustrašeně ohlíží v pražském metru, protože se bojí teroristického útoku, Čecha, který důrazně odmítá právo Šaría aniž by věděl, co to je, případně Čecha, který volí dle hesla "ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim." Jako FAKT?!

Chtěla bych věřit, že takových hloupých Čechů moc není a že procento hlasů SPD je z valné většiny zapříčiněno zoufalstvím některých českých voličů, případně jejich nechutí volit tradiční politické strany typu ČSSD, ODS, KSČM a podobně. Vážně bych chtěla. Vždyť už jen ten paradox - člověk, který má na billboardu heslo "Odvaha říkat pravdu" říká pravdu jen ve 105 případech ze zkoumaných 256 výroků! Zbytek, tedy 151, jsou nepravdivé, zavádějící či neověřitelné komentáře. Alespoň podle serveru Demagog.cz


Když jsem si přečetla některá z volebních hesel nejen SPD Tomia Okamury, ale i třeba Dělnické strany (uf!), zaujalo mě, jak často se v nich skloňuje slovní spojení radikální islamizace ČR. Schválně jsem si jej zadala do Googlu. Krom článků v Parlamentních listech (2x uf!) sem narazila také na Pirátské listy a z jejich titulku "V Česku probíhá radikální islamizace!" sem byla zděšená, ovšem jen dokud sem si článek nepřečetla. 
Podle autora tu máme totiž takovou "islamizaci" naruby. V textu si klade otázky, které jsem si při čtení volebních programů zmíněných radikálních stran i já: 
(...) muslimů tu prokazatelně mnoho nežije, tak jak je možné, že tu probíhá islamizace? A jak se to pozná?

Jednoduše. Pokud chápeme islamizaci jako útok na naši kulturu a suverenitu, pak už teď můžeme říci, že to, čeho se tolik bojíme, se děje právě teď, ale můžeme si za to my sami:

Vytrácí se naše kultura – kultura svobody a rovnosti víry a vyznání, tolerance a vzájemného respektu k ostatním lidem. Vytrácí se naše přesvědčení, že jsme dosáhli způsobu, jak mohou dříve znepřátelené země žít pospolu v míru a "bez hranic". Přestáváme tolerovat ostatní náboženství a zakazujeme nošení náboženských symbolů či stavby svatostánků. Pokud náhodou nějaký stojí, doporučuje se chodit tam s prasaty, aby bylo místo znesvěceno. Stáváme se tím stejnými ignoranty, jako netolerantní muslimové.
(...) Stejně jako někteří radikální islamisté nenávidí Západ, protože je prý zkažený, plýtvá jídlem a vlastní výkaly splachuje pitnou vodou, zatímco u nich v poušti je voda dražší než zlato. Zkuste takovému islamistovi vysvětlit, že nejsme všichni zkažení, že nás zajímá zdravá planeta, že jsme zbožní a snažíme se pomáhat všude na světě. Je to stejně těžké, jako otevřít oči některým antimuslimům.

Článek doporučuji k přečtení celý, je tam dost názorů, pod které bych se podepsala. Komentáře pod článkem raději nechte ležet, neboť se to tam hemží větami typu "Chtěl bych věřit těmhle pravdoláskařskejm žvástům, hezky se to poslouchá, jak jsou všichni sluníčkoví..." nebo "...kdyby byla možnost půjdu na místo kde má být postavena nová mešita a rituálně tam podříznu prase. Jeho života si cením ale narozdíl od jatek tady by měl jeho život vyšší smysl...". A nebo ne, přečtěte si je. A pak zkuste, stejně jako já věřit, že je i tak více těch chytrých a slušných lidí než pitomců. Těžké, což?

Ano, asi sem pravdoláskař a sluníčkář, když si myslím, že to, že je někdo muslim automaticky neznamená, že je terorista, utlačovatel žen, vrah nebo znásilňovač dětí. Ono je to celé totiž trochu složitější...ale to by bylo na dýl. Tak třeba někdy příště :-).

Co říci nakonec? Snad jen pár vtipů, objevených zde:

Vychází to z výpočtů, ale nevidíte to, nevíte, co to je a odkud se to bere. Co je to?
a) temná hmota
b) voliči ANO


Přijde Slovák, Japonec, komunista do baru a... toto není vtip, ale nová česká vláda.

Víte, čeho se báli voliči SPD předtím, než se začali bát diktátu z Bruselu?
Diktátu z češtiny.


Ze strachu z výsledku letošních voleb mám noční okamůry.

A na úplný závěr ještě jedno malé odlehčení. Jen velkou náhodou jsem objevila a vcelku si i oblíbila youtubera Kovyho. I on se k volbám a vůbec politice vyjadřoval. Jak? Podívejte se tady nebo tady. Nemusí se vám úplně líbit obsah, nicméně forma je (dle mého) zábavná a myslím, že přesně splňuje svůj účel - přimět mladé lidi začít se zajímat o politiku trochu více.

A pokud by se vám Kovy líbil (ne, nejsem placená za jeho reklamu), doporučuji ještě dvě vtipná, i když v něčem i dost děsivá videa. Jedno je o Šmejdech a druhé o Hoaxech.

A otázka za milion: Koho Paplí volila? :-)

pondělí 23. října 2017

Na Sfingách...

A máme tu jeden ze slibovaných těhotenských článků. Ovšem tenhle je jen slabý odvar toho, co vás čeká, dal by se nazvat mírným zahřívacím kolečkem...

To se tak jednou Nejmilejší zmínil o své kamarádce, která by nás ráda navštívila. Mezi řečí prohodil taky něco o tom, že by nám mohla udělat nějaké ty těhotenské fotky a jen tak mimoděk mi ukázal něco málo z její tvorby.
Což o to, nápad i její snimky se mi líbily, nicméně mě vyděsilo, jak moc mi břicho může ještě narůst. Prohlásila sem, že pokud se chceme fotit, tak co nejdříve, neboť bych nerada vypadala, jako bych měla pod tričkem medicimbal.

Dohodli jsme tedy návštěvu a naši hrubou představu fotek - hlavní role my a nějaké to krušnohorské, lehce ponuré pozadí, přičemž Mimouš a břicho se objeví spíše jen tak mimochodem, pokud vůbec (promiň nám to, dítě naše :-)). Nejmilejší to nijak neprožíval, já se začala těšit a přemýšlela, co si vezmu na sebe...

Byl začátek září, návštěva kamarádky s foťákem nevyšla, já zpanikařila a narychlo domluvila jiného kamaráda s foťákem - Míru. 

Nejmilejší se, byť překvapen, že to tak řeším, podvolil a vyrazili jsme na skalní útvary u Měděnce zvané Sfingy. Tam jsme se zhruba hodinu snažili tvářit přirozeně a fotogenicky.


Nu, možná se nám to moc nevedlo, nicméně Míra je kluk šikovný, hned tak něco ho neodradí a tak vzniklo pár moc hezkých fotek.






Abych ale úplně nemystifikovala, přece jen sem měla vymyšlené dva záběry zaměřené přímo na bříško. Za prvé Mimouš a medailonek s fotkou jeho tety Ukí...
 


A za druhé detail na mnou popsané tílko. Dávno tomu, co sem k němu našla inspiraci na netu...



Díky, Míro!

Podzimní voňavý krambl a příslib doby budoucí

Sama pro sebe jsem se zařekla, že své Parapleečko nikdy nezahltím dvěma tématy - politikou a (vzhledem k současnosti) plkáním o těhotenství.

Což o to, politikou se příliš nezabývám a když už ano, tak spíše zprostředkovaně - tedy přes Nejmilejšího, on je u nás doma hlavní "politolog" :-). Toto předsevzetí se mi tedy jakž takž daří dodržet. Nicméně proběhlé volby a hlavně jejich výsledek mi nedá a cítím silnou touhu se vám svěřit. Tudíž očekávejte malé politické ublinknutí.

Až donedávna bych si nemyslela, že pro mě bude takový problém neplkat zde o těhotenství, miminech, porodech, výbavě, kočáru, předporodních kurzech, porodních asistentkách a lobby velkých porodnic. Chtě nechtě mě tohle téma pohltilo (nevíte někdo, čím by to mohlo být? :-)) a pokaždé, když narazím na nějakou zajímavost nebo zhovadilost, pocítím silné nutkání se o to s vámi podělit prostřednictvím blogu. A držím se, držím. 
Jenže chudák Nejmilejší nemůže všechno pojmout sám. A maminku zas tak často nevidím. Takže mé milé Parapleečko a jeho věrní čtenáři, mějte s Nejmilejším soucit, se mnou trpělivost a v nejbližší době se těšte (nebo "těšte") na veskrze porodnický/těhotenský článek. Juch!

Taky vám přijde vtipný, jak si sama pro sebe ospravedlňuji témata článků? Paplí, ty vole, piš vo čem chceš,všem je to fuk! :-D

Ale dnes začneme trochu z jiného konce. Dnes začneme kolem půl čtvrté hodiny ranní, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Nyní sledujte tok mých myšlenek. Bacha, bude to záhul. Chcete-li, následující řádky přeskočte až k velkému nadpisu. O nic moc nepřijdete. Fakt. Nevěříte? Věřte. Oukej, já vás varovala...

Plného močového měchýře se zbavím celkem snadno, ovšem plné hlavy myšlenek ne. Můj super mozek má totiž naprosto jasnou představu o tom, co chci po půl čtvrté ráno dělat. Spát nebudeš, děvenko! Budeš přemýšlet! O čem? Ale no tak! Je tolik témat, které musíš právě teď a tady promyslet!

Například co by se dalo dát na balkon místo bylinek, které pomalu hynou, případně se již hřejou uvnitř bytu?

Co takhle nějaké malé jehličnany?

Juu...a co kdybysme měli letos stromeček na balkoně v květináči? Třeba by nám tam vydržel i na další rok! A na ten další taky! A pak bysme si ho mohli zasadit na naší budoucí zahradě a měli ho i tam jako vánoční stromeček.

Máme vůbec nějaké ozdoby? A co cukroví a dárky? Budeme mimoušovi nějaké dávat? A budeme mít letos vůbec čas něco takového řešit?

Uf... mam hlavu jako pytlík pukavé kukuřice v mikrovlnce v poslední fázi pukání - co vteřina, to hotové zrnko popcornu. V mysli mi vyskakuje tisíce nápadů...a navíc jsem dostala hroznou chuť na hustou smetanovou polívku s brambory, houbami a vejcem. U nás sme jí odjakživa říkali "kulajda". Až o jednom nechutném prozření jsem zjistila, že se do "opravdové" kulajdy dává kopr. Ble.

Je dost šílené krátce po čtvrté hodině ranní vstát a jít vařit "kulajdu"? Asi jo... ale do lednice bych se stejně mohla podívat. Jee, hele, půlka dýně, tu bych měla co nejdříve spotřebovat. Hmm... kolik jí asi bude? Rychle zvážit - 700 gramů. A když se očistí, přebere a nakrájí, možná dá dohromady tak půl kila. To by bylo tak akorát na ten dýňový kompot, jak o něm Nejmlejší mluvil. Recept jsem zrovna teď o víkendu získala od maminky Nejmilejšího. Schválně tu dýni zkusím zpracovat. Jo, přesně 500 gramů a ještě pár kousků zbylo. Základ na kompot mám - šup s ním do lednice, do zítřka tam bude odpočívat. Ale co s tím zbytečkem?

Je 5 hodin ráno a Nejmilejšímu zvoní první budík. Diví se, kde jsem. Svěřuji se s svou neschopností usnout, ale navzdory tomu se k němu ještě přitulím, třeba se to teď podaří. 

Hmm, nepodaří. 

Je 6 hodin ráno, Nejmilejší vstává a já mám stále chuť na kulajdu. Vařím si maliníkový čaj a přidávám do něj  trochu meduňkového sirupu, třeba mi pomůže ještě zabrat. Loučím se s Nejmilejším a tu mě napadne, co ze zbytkem dýně...

Sláva, konečně se dostávám k jádru věci - receptu na super jednoduchý dezert.

Podzimní voňavý krambl

Na ovocný základ potřebujeme:
3 středně velká jablka, která omyjeme a nakrájíme na kostky
cca 100 gramů omyté nakrájené dýně (případně množství dle chuti nebo dýni úplně vynechte)
1 lžíci medu
3 lžičky třtinového cukru (nebo i méně, záleží na tom, jak kyselá/sladká máte jablka) + 1 lžička skořice
trošku másla, trošku horké vody

Na drobenku potřebujeme:
50 g ovesných vloček
65 gramů změklého másla
30 gramů třtinového cukru (případně i méně, záleží na vás) + 1 lžička vanilkového cukru
85 gramů polohrubé mouky

K podávání nutně potřebujeme:
100 g smetany na šlehání No, vlastně to tak nutné není, nicméně do tuha ušlehaná smetana posune už tak lahodný gurmánský zážitek do ještě lahodnějších nadpozemských výšin.

Poznámka: Uvedené množství je pro 3 malé zapékací misky, které naplníme ovocnou směsí asi do poloviny. Máte-li jen jednu větší, přizpůsobte množství podle jejího objemu. Použít můžete i formu na biskupský chlebíček, malý pekáček či cokoliv, co přežije pobyt v rozpálené troubě.

A jak na to?


Dýni lehce osmahneme na másle, přidáme k ní med, trochu horké vody (cca 2 lžíce), 1 lžičku skořicového cukru a pod pokličkou necháme dusit cca 10 minut. Poté přidáme nakrájená jablka, zbytek skořicového cukru a na mírném plameni dusíme dalších 7-10 minut do změknutí, nikoliv rozvaření.

Směs rozdělíme do zapékacích mističek a necháme chladnout.


Mezitím si rozpálíme troubu na 200°C a super rychle vypracujeme drobenku tak, že smícháme máslo, vločky, mouku, cukry a prsty mneme směs tak dlouho, dokud se nám nevytvoří malé hrudky.



Drobenku navršíme na zchladlou ovocnou směs a necháme zapékat cca 25 - 35 minut. 



Řiďte se vlastní zkušeností s vlastní troubou, cílem je, aby drobenka navrchu zezlátla až lehce zhnědla, jen ji nepřipálit!



Podáváme ještě lehce teplé s domácí šlehačkou, která se nám bude na kramblu právě tak akorát roztékat. Vdechujeme skořicovou vůni podzimu a vychutnáváme si jí v pohodlí domova, zatímco venku fouká vítr a rve poslední barevné listí ze stromů...

Je půl 10 ráno, já mám téměř dopsaný článek a vypitý čaj. Na sporáku mi bublá polévka a v troubě se dopéká jedna testovací mistička kramblu, abych jí mohla vyfotit a sníst. Samo, že až po polévce. Třeba potom ještě usnu. Zbývající dvě mističky a stejně tak šlehačku si nechám na večer, ať z toho má něco i Nejmilejší.



Cože? Že byste chtěli recept i na naší kulajdu? Smůla. To je rodinné tajemství.

:-)

pondělí 11. září 2017

Divná doba porodní

... nemusíte se bát, z Parapleečka se nestane "těhulkový blogísek" jen proto, že sem v očekávání. Jen se s vámi chci podělit o jeden vskutku zajímavý odstavec z již zmiňované knížky Nová doba porodní. Třeba (narozdíl ode mne) pochopíte, co tím chtěl básník říci...

Když císařovna ve staré Číně otěhotněla, nesměla vidět ani slyšet nic nepříjemného, nesměla používat hanlivé výrazy, nesměla přemýšlet o negativních věcech a stýkat se s nemocnými a depresivními lidmi. Dnes začínáme tušit, jak to bylo moudré.

OK, proč ne. Je to sice trochu přehnané, ale dejme tomu. Bude totiž hůř...

Víme také například, že zažívá-li žena v počátcích těhotenství vysokou míru stresu, je pravděpodobné, že se jí narodí syn gay nebo dívka s přemírou ženských vlastností (...)

Ehm, cože? Proč by měl mít stres vliv na budoucí sexuální orientaci? A co že je to ta "přemíra ženských vlastností"?!

Asi už to přestanu číst. Stresuje mě to...

úterý 5. září 2017

Dejte mi pokoj, sem těhotná!

V podstatě sloužím jako pěstírna, lidský skleník. Ano, je to krásné a úžasné, ano, cítím se jaksepatří žensky a hrdě, ale zároveň je to dost náročné.

O této polaritě už bylo popsáno nesčetné množtví papírových i webových stránek ženských časopisů, jenže já se potřebuju vypsat. Předpokládám, že Nejmilejšího už unavuje mé funění a stále stejné odpovědi na jeho otázku "Copak, zlato?" "Nic, sem těhotná..."

Těhotná a k tomu ještě bolestín. Tady mě píchá, tohle mě bolí, nemůžu dejchat, buší mi srdce, nemůžu sedět, nemůžu stát, nemůžu ležet, pálí mé žáha, po každém i sebemenším jídle se cítím přecpaně, poblila sem sedačky RegioJetu na lince Praha-Chomutov a občas mam nohy jako konve.

Jo a tloustnu. A to prosím nejen na břiše, jak sem si naivně říkala. Má garderoba se dá jednoduše rozdělit na čtyři části:
1. Obléknu to a vypadám v tom normálně, občas i hezky.
2. Obléknu to a vypadám v tom jako těhotný hroch.
3. Obléknu to, ale krátí se mi dech a před očima se mi začnou tvořit zajímavá kolečka. A ještě k tomu v tom vypadám jako těhotný hroch.
4. Neobléknu to.

A když už jsme v tom intimním svěřování, ano, rapidně se mi mění i jiné párové části než nohy. Roztahuje se mi hrudník a jediná podprsenka, kterou na sebe nejen navléknu, ale hlavně v ní bez ošívání vydržím déle než pět minut, je kojící, bez kostic a vypadá v podstatě jako tílko. Díky ó mé drahé sestřeničce za ní! Pamatuju si, jak sem si na začátku pochvalovala změnu svých proporcí a prohlašovala, že na to sem se vždy těšila. Jaké to kacířské myšlenky!

Cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu mám egoistickou touhu dokazovat, že to, že sem těhotná mě nijak neomezuje. Například v hraní Laser Game.
"Předpokládám, že vy hrát nebudete. - Joo, budu. - Ehm...vážně?! (dlouhý, upřený pohled na mé břicho) - Jo, já budu opatrná. - No... tak jak myslíte."


Ehm...pro přesnost, tato fotka je z dubna, kdy ještě nikdo z naší vražedné skupiny (krom mě a Nejmilejšího) nemohl tušit (a netušil), co se mi skrývá pod vestou. Příhoda s nevěřícím pohledem se stala teď v září, když sme se na laser game vydali znovu, tentokrát s maminkou, tatínkem a bratrem. Fotku sem ale ještě na facebooku nenašla.

Na stranu druhou občas používám těhotenství jako výmluvu. "Cítím se trochu unaveně, tak proč se po obědě nenatáhnout? Vážně musím vstávat už v 9? Co takhle si ještě zdřmnout? To nevadí, že zoufale vzlykám, protože nemůžu najít Zugang-PIN k připojení na internet, vždyť sem těhotná, to sou hormony."
A hlavně to slyším, že všech stran - odpočívej dokud můžeš, užívej si volna, spi,... Jedna kolegyně mi v každé smsce nezapomene připomenout, že "takové už to nikdy nebude." :-)

Maminka mi půjčila knížku Nová doba porodní od Vlastimila Marka. Jsou to 15 let staré myšlenky, některé přelomové, některé překvapující, některé běžné,některé sympatické a některé naprosto mimo (alespoň pro mě).





Takovéto čtení každopádně ještě prohlubuje mou nynější schizofrenní náladu - autor oslavuje početí, těhotenství a porod jako zázrak zrození a vrchol ženství. Žena je něco jako bohyně, která ve svém těle stvoří nový život.
Jedním dechem však dodává, že dnešní ženy moderní západní civilizace jsou zhýčkané, těhotenství je unavuje a rodí v bolestech. Pro ženy kmenových společností je naprosto běžné do poslední chvíle tvrdě pracovat, pak si odskočit za keř, k řece nebo do porodní chýše, bezbolestně povít miminko a s ním na zádech se vrátit k práci.

Co z toho všeho plyne? Sem těhotná a protože jsem zhýčkaná žena západní civilizace, bolestínská a plná stížností, které navíc můžu vystavit na svůj blog (a ráda to udělám), tak sem i spokojená. Ou jé.

Jo a zázrak zrození, pocit vyvolení, hormony a v neposlední řadě i pohyby toho malého vetřelce v mém břiše v tom taky hrají určitou roli :-)

úterý 1. srpna 2017

Životem znavený Rumcajs

Jednoho dne si Rumcajs pomyslel: "Já už to nesnesu... z Manky se stala hysterka a labilní komandantka, co po mně pořád něco chce a nikdy není spokojená. Cipísek, solidní puberťák, kouří trávu a kšeftuje s vlčím mákem z nedalekého pole. A když jsem ho upozornil, že nejen krade (a co, vždyť je to syn loupežníka), ale ještě je tak blbej, že krade z vlastního (ten mák jsem tam před lety vysadil já), jen pokrčil rameny:"Vo co jako de,fotr? Se šábnem, nee?" Ne, ne, to se prostě nedá vydržet, tohle je na pruměrnýho negramotnýho kriminálního živla prostě moc..."
Vzal pušku, šel do lesa, sedl si na pařez, naposledy se zadíval mezi stromy...


...a pak si to, stejně jako Kurt Cobain, nechal projít hlavou.

Na Rumcajse - sebevraha sme narazili s bratrem Pavlíkem, když sme objevovali krásy Krušných hor a vyrazili na Ježíškovku do Božího Daru. 
Byl to takový "program nanečisto", abych si vyzkoušela cestu, parkování i pěší trasu, abych byla připravena na víkend, kdy za mnou přijely kamarádky-kolegyně z Prahe :-). Tímto vás, holky, zdravím a díky, byl to super víkend :-).



Jedno tradiční Facebookové selfíčko :-)

úterý 25. července 2017

Co mi nedá spát

Následující rýmovačka vznikala mezi půl 3 a 5. hodinou ranní.
Myslela sem si, že nespavost je oblíbená kratochvíle až ve 3. trimestru, ale mému tělu je evidentně jedno, co se píše ve všech těch chytrých článcích :-)

Co mi nedá spát

Mám v břiše karatistu, 

Kung-fu mistra a fotbalistu.
Snad vychovám z něj pacifistu.
Mám se snad začít bát?
Asi ne.

Zatím mi ovšem nedá spát,

jak sebou pořád mele,
jen co zalezu do postele.
Hajej, dadej, spinkej chvilku,
odpočiň si na vteřinku.
Nech maminku zase usnout,
vždyť takhle vypadá jak blázen,
že má místo mozku bazén,
- nádrž myšlenek na tebe.
A ještě s tím otravuje svět,
když to své bdění 
užívá pro básnění.
Výsledek kostrbatý pak na blog dává,
venku se zatím noc dnem stává.
Neslýchaná věc.

Já už vím!

To je tím,
že už svojí Myrtu máš!
Proto se tak namáháš!
Chceš jí pohladit, pomazlit,
co jen se do ní vejde,
leč přes břišní stěnu to nejde!
Vydrž ještě chvíli malou,
nepospíchej za ní.
Však Myrta se taky těší,
na tvé pohlazení.

Ale v břiše je to ještě fajn, ne?


PS: Zatím co jsem toto psala, 

mimouš usnul úplně,
nekope a nevrtí se,
tudíž je v tom nevinně!
To ta moje zatrolená hlava.
Ta mi nedá spát.

pondělí 10. července 2017

Změny na čtvrtou

Zase sem jednou zabloudila na své milované, leč opomíjené Parapleečko. A ač se za to stydím, samozřejmě to bylo původně za úplně jiným účelem než napsat článek.

Potřebovala jsem totiž zjistit, co mám za nootebook, abych se následně dopídila k rozměru jeho obrazovky. 
Proč? 
Přece proto, abych tento rozměr mohla zadat do aplikace Pravítko online.
Proboha, proč?
Protože nemám po ruce žádný metr ani pravítko a nedokážu si uspokojivě představit, kolik je 17 cm nebo 21 cm nebo 33 cm.

Stíháte sledovat tok mých myšlenek? Že ne? Nic si z toho nedělejte, já taky ne. Občas (vlastně skoro pořád) je to v podstatě jen šňůra volných asociací. Zvlášťě pak u počítače.

Máte to taky tak? Zapnete internet s konkrétním plánem zjistit něco - jednu danou informaci. Než ji ale zadáte do vyhledávače, všimnete si ikonky e-mailu - máte 1 nepřečtenou zprávu! Kliknete na ní a zjistíte, že se na víkend plánuje dračák. Začnete přemýšlet, jak se dostanete do Plzně a podíváte se na stránky Student Agency, abyste si našli ten nejlepší spoj. Na jejich webu vás zaujme nabídka letenek do Miami jen za necelých 11 tisíc. Kolik to asi stojí od jiných dopravců? napadne vás a začnete to hledat, načež si pomyslíte, že vás vždycky zajímalo, jaký je rozdíl mezi Jumbo Jetem a Boeingem 747. Pohledem na Wikipedii zjistíte, že jde o úplně stejná letadla. A jak si tak pročítáte článek, padne vám zrak na termín Operace Šalamoun - co to sakra je? Kliknete na odkaz a z něj se následně proklikáte přes krále Šalomouna až k termínu "harém"... a tak dál a tak dál. 
Po nějaké době zjistíte, že uplynulo 20 minut a vy jste nezjistili nic z toho, co jste zjistit měli, máte rozepsaný e-mail, ale už víte, kolik stojí letenky od Student Agency do Miami, jak se přezdívá Boeingu 747 a že měl přemoudrý král Šalomoun nejspíš vlastní harém.

Tato problematika je mimochodem krásně vidět ve druhém díle internetového seriálu Semestr (začíná to v 6. minutě a 11 sekundách), kdy jeden z hlavních protagonistů píše diplomovou práci a od švýcarských kantonů se přes curyšské jezero prokliká až k banánu, viru SARS a lidskému exkrementu.

A vidíte to? Už sem zase úplně jinde. Takže zpět...

Zkrátka sem se od potřeby pravítka dostala až k pročítání článků na Parapleečku, když sem hledala ten konkrétní, kde se chlubím, že sem si koupila nový notebook. To, co sem potřebovala, sem samozřejmě nezjistila, ale za to sem narazila na článek o změnách. A nedá mi to, abych nezačala bilancovat, jak sem na tom se změnami teď.

Docela hustě, co si budeme povídat.

Za prvé: 30. června 2017 jsem se rozloučila s dětmi ze ZŠ Šeberov.
Jasně, poslední školní den, takže co bych taky chtěla jinýho, než se rozloučit a popřát jim krásné prázdniny. Jenže ono to loučení mělo tak trochu hořko-sladkou příchuť. Do školy se jako pedagogický pracovník vrátím už jen na přípravný týden na konci srpna a jako návštěvník se přijdu podívat na začátek školního roku 4. září. A potom? Potom se na nějakou dobu k učitelské řeholi obrátím zády. A proč? Viz níže...

Za druhé: 30. května 2017 jsme podepsali smlouvu na pronájem bytu v Bärensteinu, tedy na německé straně Vejprt. 
Důvodů je hned několik - už nás úplně nebaví zapráskaná Praha, Nejmilejší získal práci v německém Drebachu a taky si chceme vyzkoušet bydlení v Krušných horách. Dáme první zimu nebo s pláčem, vztekem a omrzlinami utečeme zpět do nížin? 
Během červnových víkendů tedy proběhlo velké stěhování národů do úplně prázdného bytu, také koupě a kompletace obří skříně (která tak tak pojme všechny naše svršky - proboha, proč jich máme tolik?!)  a koupě a kompletace malé roztomilé kuchyňské linky. A samozřejmě koupě a kompletace dalších levných bytových pomocníků made by IKEA (co bysme si bez ní počali?).

OK, tak Nejmilejší má práci, kam bude dojíždět svým autem, ale co budeš dělat ty? A to budete odkázaný jen na jedno auto? A co řidičák, obejdeš se i dál bez něj?

Za třetí: neobejdu. 
A jelikož sem ve slavné datum 17. března 2017 před komisařem pražské autoškoly dostatečně předvedla, že se umím rozjet, couvat, používat blinkr a udržet auto v chodu na vražedných 30 km/hod, získala sem řidičské oprávnění skupiny B. Znamená to, že umím řídit? Ale kdež! Znamená to jen to, že se to smím naučit a trénovat i mimo auto autoškoly. Což taky poslední dobou dělám a jde to ztuha. Ale ne v autě Nejmilejšího. Aby těch výdajů za poslední dobu nebylo málo, pořídili jsme si druhé auto - VW Sharan neboli Sharyho (jo, stále pojmenovávám neživé objekty kolem sebe, i když vím, Malis, že přezdívky pro auta se podle tebe nepočítají :-) ).

OK, tak to máme zodpovězené dvě otázky ze tří, ale pořád si nám neřekla, co plánuješ na horách dělat ty? (taky vás tak baví tyto imaginární rozhovory Pavlí a extrémně zaujatí posluchači? :-) )


Za čtvrté: Nic. 
Tedy abych byla konkrétnější, placenou práci si zatím hledat nehodlám. A nee, nebudu si hrát na Zoufalou manželku v domácnosti (i když trochu jo), protože to vypadá, že jsem získala full time job bez nároku na finanční odměnu krom příspěvku od státu, jinak nazývanému "rodičovský příspěvek".
Jo, už je to tak. ve stejný den, kdy sem udělala praktickou zkoušku z autoškoly, tedy 17. března, sem taky zjistila, že sem těhotná :-). 
Nejmilejšímu sem to řekla hned. Mamince ten samý den, byť bylo naším původním plánem nikomu to neříkat před koncem 1. trimestru. Jenže maminka se mě v souvislosti s mou ranní nevolností, kterou sem připisovala nervozitě z autoškoly, poťouchle zeptala, jestli sem si dělala těhotenský test a já řekla, že ne. Načež sem se hrozně zastyděla že takhle lžu. Tatínek si musel počkat na své narozeniny, když na mě vybalil stejnou otázku jako vy a senzačně mi tím nahrál:

Tatínek: "Tak Pavel má práci jistou, ale jakou si najdeš práci ty, už víš?"
Já: "No... vypadá to, že si asi ani nebudu muset nějakou práci hledat..."
Tatínek: (pohoršeně) "Počkat, cože? To si děláš srandu, nee? Musíš mít nějakou práci, to nejde, aby tě Pavel živil!"
Já: "No, nemusím...ono to totiž vypadá, že mam naštěkanou peněženku."
Tatínek: (pauza a poté překvapeně) "Fakt jo?!"

Vždycky sem snila o tom, že to jednou tatínkovi oznámím stejným (možná nechutným a nehezkým) slovním spojením, které používá on, když o nějaké ženě říká, že je těhotná. Podařilo se, ou jé.

Stejně je ale tolik úsloví, kterak těhotenství označit, což? Žena má naštěkanou peněženku nebo naštěkáno v boudě (co máme furt s tim štěkotem?!), případně je v očekávání, v jiném stavu, v jináči, v tom, je to těhulka (ble), je těhu (ble a fuj), těhulkuje (ble a fuj a ble :-)) taky čeká miminko (samozřejmě), chodí s outěžkem, je samodruhá (to se líbí mojí mamince :-)), obtěžkaná, zbouchnutá, přespatá (viz kniha Žítkovské bohyně), má buben...a podobně. Znáte ještě nějaké? A jaké se vám líbí nejvíc?

Mně se vždycky líbilo to, co řekl pan doktor cisářovně Sissi ve sladkobolném filmu s Romy Schneider: "Vaše Veličenstvo je dozajista v naději."

No, už je to tak, její Veličenstvo Paplí je taktéž dozajista v naději :-).

Takže tolik ke změnám. Bydlíme v Německu, Pavel se chystá do nové práce, já řídím naše druhé auto a pomalu se připravujeme na to, že budeme rodiče. Tedy, to poslední má ještě čas, takže to si zatím moc nepřipouštíme :-). Ale svou velkou šedou Myrtu už Mimouš neboli MiniPáje má, to dá rozum :-).

Cože, tak dlouhej článek a žádnej obrázek? Lidi, sorry, ale vim, že páčení fotek z mobilu by mi zabralo další čas a momentálně mam hlad. Jim totiž za dva...hele, další označení pro těhotnou :-). Tak snad někdy příště.