... aneb jak spojit příjemné s užitečným.Jak už jsem psala v článku o škole v přírodě, které jsem se letos v červnu jako vychovatelka zúčastnila, sháněla jsem si na léto brigádu. A Paplee musí mít něco extra, čiže se upíše na hlídání cizích dětiček s lákavým výhledem praxe a snadno vydělaného velkého penízu (na náborovém plakátu, který lákal vychovatele na školu v přírodě, se skvěla částka 500 - 1000 Kč na den. Za 6 dní jsem si vydělala 1450,- chmm... ale aspoň ta praxe... a nový lidi.
Tento report píšu schválně až tak pozdě (přece jen z tábora jsem se vrátila někdy 7. 8.), protože sem věděla, že pokud ke klávesnici nastoupim hned 8. 8., budou tu slova jako supr, skvělý, boží, vynikající, nádherný silně předimenzována. Teď, když se na to dívám s odstupem... tu tyhle slova taky najdete, protože ten tábor byl prostě supr dupr, boží!!! :)
A to hned z několika důvodů:
1. celkem pěkné peníze (žádná horentní suma, ale alespoň nic neslibovali předem, narozdíl viz hore),
2. skvělej kolektiv vedoucích (což jsem psala i u školy, ale přeci jen.. tady mi zkrátka byli ty lidi blíž, věkově i myšlenkově... hlavně byla jedna z vedoucích Abee, což taky udělá své, žee?)
3. vynikající, ale opravdu VYNIKAJÍCÍ děti (oproti 20 páťákům z Prahy byl třináctičlenný oddíl dětí s věkem 8 - 10 let přímo balzám, pohlazení...). Jasný, hyperaktivní Pepča nebo drzej Stejsy mi taky dávali zabrat, ale víte jak...jo, vítězí Summer time.
Tábor se konal mezi Táborem a Bechyní (krásná slovní hříčka), u břehů řeky Lužnice (taky nám poslední dny, kdy nepřestávalo pršet, dělala tato říčka nemalé vrásky na čele, když se pomalu, ale jistě vylejvala z břehů), nedaleko od místa, kde řeku protíná unikátní empírový řetezový most, nejstarší ve střední Evropě. Hlavasem byl Zděněk, zvaný Zdené, příjemnej, sympatickej, ráznej učitel z Prahy a pro tento tábor, kdy bylo téma celotáborové hry Cesta do zakázaného města aneb Poznej krásy starověké Číny, i svrchovaný vládce, císař.
Při jedné ze scének celotáborovky. Dvě půvabné gejši právě představily císaři nový vynález - porcelán. Jak můžete vidět z jeho výrazu vidět, pýří se nadšením :)
Při závěrečné scénce celotáborovky, kdy se císař, seslaný bohem za oslnivého svitu loučí chystá opět vstoupit na nebesa (ten červený flek uprostřed, to je on :) )
Jeho družinu jsme tvořili my, vedoucí - gejši, rolníci, zbrojnoši - já, Abee, Jáň, Lucía, Mickey (čti tak, jak se to píše :)), Váša, Jiří (pravá ruka Zdeného, jestli nekecám, dělal 3 turnusy za sebou!), Raptor (ovládal capoeiru, čímž si nejen u dětí získával obdiv), Mára (spolehlivej, vtipnej trochu egoista :) ), Lucka (ve druhém týdnu si udělala něco s kolenem, takže zbytek pobytu jen tak pokulhávala po táboře, přičemž jí děti z jejího oddílu nosily roztomilé obrázky s nápisy typu "Brzi se uzdraf" :) ), Monča (praktikantka), Adam (skoro soused, bydlí v Chomutově), Eliška, Kačka (praktikantka), Janča a Daktr (zdravotník). A samozřejmě, rodilí mluvčí angličtiny, tři učitelé z různých koutů anglofoních zemí.
A užili sme si to. Jak my, tak děti.
Mezi nejvtipnější momenty asi patřilo naše noční hlídkovaní s Abee a Vášou, kdy sme v této sestavě šli kontrolovat chatky. Nejen, že sme si počínali strašně potichu (tlumený záchvaty smíchu, hlášky typu: Pššt! A pozor na kytičky!, rádoby tiché našlapování), ale dokonce sme učinili i objev! Bylo to už ke konci tábora, kdy měli děti sbaleno a zavazadla vytahaný ven na verandičky chatek. Na jedné verandě ležela rozhrabaná kosmetická taštička, se který čouhalo zrcátko. Abee ho vzala a s překvapením ve tváři ho podala Vášovi se slovy: "Koukej, tady má nějaká holka tvojí fotku".. jasný, nejspíš to přijde nehorázně vtipný jen mě (vim o čem mluvim, právě jsem smíchy málem spadla ze židle :) ) a Abee a možná Váša se při této vzpomínce pousměje...
Důkaz, že jako vedoucí sme se na táboře rozhodně neflákali. Levitující objekt v popředí je Mára :)
Byly tam samozřejmě i další vtipný hlášky, o které se zasloužily děti. Daniel s Abeeina oddílu nazval čokoládový puding "slizem" a odmítl ho jíst, Violetka, hyperaktivní dítě z 1. (nebo 2. ?) oddílu, zas vydržela celej polední klid obcházet pomalými, elegantními krůčky volejbalové hřiště a na Adamovo otázku, jestli dělá balet, stručně, žasnoucí nad jeho nechápavostí, odpověděla: "Ne, já jsem kůň." Violetka vůbec byla studnicí na hlášky. Když Zdené vysvětloval pravidla jedné z bojovek, a na konci svého výkladu dal prostor na dotazy, zvedla ruku a s vážnou tváří se zeptala, kolik stojí koťátko (jedno z potomků kočky, která patřila Mámě, táborové kuchařce).
Ovšem, jasně, že to nebylo jen růžový. Když nám například zkolaboval jeden starší ukrajinskej klučina a upadl do takovýho stavu, že musel sanitkou do nemocnice, příjemný to rozhodně nebylo.
Nebo když se nám ztratila holčina jménem Romča... to byla taky kapitolka sama pro sebe. Romča se totiž rozhodla, že chce domů. Přijeli jí rodiče a přesvědčovali jí, že když už ty peníze zaplatili, tak ať to, sakra, vydrží (skvělá donucovací metoda). Pak odjeli. Nebo sme si to aspoň mysleli, že odjeli. A Romča nikde. Samozřejmě poplach největší, ježišmarjá, ona snad utekla, nebo co,vedoucí se rozutekli na všechny strany, já s Mončou sme vyrazily po příjezdové cestě do tábora. A najednou, hola hop, před náma stojící auto. A v ní nakýblovaná Romča i se svýma rodičema. Ne, že by něco řekli, že si jí berou z tábora. Ale tak jako tak, to vždy dobře dopadlo.
Příští rok jedu znova. Možná i na dva turnusy.
