... byl takovej divnej den.
Takovej ten dobro-nedobrej. Zažili ste to už?
Že se všechno jakoby kazí-nekazí? Že uděláte něco špatně, ale nakonec se nic zlého nestane. Ovšem dobrý pocit z toho nemáte.
Dám vám příklad. A ne jeden. Vlastně několik přikladů.Vstávala sem v 7, abych se do půl 8 dostala do školy na ranní seminář a přednášku artefiletiky. Jaké bylo mé překvapení, když byla učebna zamčená a nikde ani čárka vzkazu! Po několika marných pokusech sem se dostala do kanceláře pana docenta (jak já ho žeru :) ), který mi s úsměvem popřál dobrého rána a nad mou otázku jestli dnes artefiletika není?, se upřímně podivil:
"Proč by neměla být?"
A Pavlí se jak ten trotl diví ještě víc: "A on se nějak změnil čas konání?"
Pan docent se koukne na hodinky, pak na Pavlí a pak znova na hodinky: "Vždyť je 8..."
A Pavlí konečně dojde, že vstávala tak vražedně brzo (neplakejte mi tu, že vstáváte ještě dříve, máte můj obdiv tak jako tak :) ) úplně zbytečně a že hodina přece začíná a vždycky začínala v 8:25...
Před učebnou artefiletiky (nyní již otevřenou :) ) jsem potkala lektorku našeho psycho-socio-jánevimcoještě-výcviku a zatrnulo ve mně, neboť úterý 26. 4. byl termín, kdy sme si k ní měli s indexem skočit pro zápočet za náš skvělý přístup ke všem i nemožným možným hrám, které si na nás vymyslela. Pamatuju si ještě, jak nám důrazně kladla na srdce, ať na to nezapomeneme, že by se tím nerada zabývala později a že toho má hodně a blablablablabla... Když sem si ovšem dostatečně dlouho sypala popel na hlavu, svolila, ať za ní tedy s indexem zaběhnu jindy...
Po obědě s nejmilejším :) sem se vrátila zpět do školy a cestou mi dost odporně nateklo do bot. "Dost odporně" vlastně není to správné vyjádření, bylo to, jak když vám najdenou vysublimuje podrážka a vaše ponožky sou neskutečně, ale neskutečně nacucaný vodou. Jediné, co je jinak je to, že kdyby vám nakrásně vysublimovala podrážka, tak ta voda, kterou při každém kroku naberete, opět vyteče. A to se mně nestalo. Já měla ve svých keckách tři cenťáky. A jen co sem došlápla tak to vždycky udělalo takovej ten čvachtoidní zvuk:
Pfffftrrffp!
Zdárně sem i se svými houbovými botami dorazila do knihovny, kde sem měla sraz s Míšou Ká, abychom se nějak poradili ohledně bakalářky. Máme totiž dost podobný, ne-li úplně stejný téma, čiže si se zadáním, které musíme napsat a panu docentu odeslat, můžeme vzájemně poradit. Což je fajn. A najednou smska:
"Ahoj Pavli, tak zitra muzu normalne do skolky na nemcinu jit :)"
A mě polilo horko. Byl to takovej ten pocit, kdy vám poskočí srdce a udělá salto, protože si vzpomenete na něco hoodně důležitýho a nechápete, jak ste na to vůbec mohli zapomenout. Zároveň vám ale ze srdce spadne balvan obludných rozměrů, že ste z toho vyvázli ve zdraví. Abych uvedla na pravou míru, dnes sem měla jít do školky suplovat německý kroužek. Ale do oné esemesky, která mě vysvobodila sem neměla ani páru, že mám nějaký program na dnešní podvečer, resp. se mi to totálně vykouřilo z hlavy.
Když si to tak po sobě pročítám, asi mam nějako špatnou krátkodobou paměť.
Ale co, konec dobrý, všechno dobré :)
