Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

neděle 11. prosince 2011

O Mandale

...opět následuje článek, kde tak trochu vykrádám sama sebe. Hádáte správně, jde o práci do školy ;), kde se mimo jiné i dozvíte (ty z vás, kteří to nevědí), jakou pro mě mají hodnotu mé náušnice ;)

Mandala. Vcelku moderní pojem, alespoň dle počtu (nejen) komerčních odkazů, které se objevily, jakmile jsem požádala o pomoc „strýčka Googela“. Byly mezi nimi odkazy na více či méně odborné webové stránky, ze kterých jsem si zvolila vcelku solidně vyhlížející web Centrum Mandala – výtvarno a osobní rozvoj v Brně.

Má Mandala (píši velké M, neboť je tato mandala mou vůbec první, tudíž si právem zaslouží být zvána Mandalou) je z náušnic, neboť i tyto malé i velké, extravagantní i nenápadné, darované i koupené ozdůbky jsou jedním z důvodů, proč jsem na světě ráda. Někomu to může připadat hloupé, nedospělé, možná dokonce povrchní, nicméně lidé, kteří mě znají, ví, jakou pro mě mé náušnice mají nejen materiální, ale i citovou hodnotu. Na následujících řádkách se jí pokusím objasnit.

Když jsem si četla o mandalách, došla jsem k překvapivému zjištění – to, co může umožnit tvorba mandaly a její následné působení, mě umožňuje tvorba náušnic i jejich následné nošení. Bude znít bláznivě výrok, že pro mě je tato tvorba činností relaxační až psychoterapeutickou či sebepoznávací? Věnuji se tomu už nějaký ten rok a nikdy jsem ji nebrala pouze jako aktivitu za účelem obohatit se o módní doplněk nebo o finance (prodejem tohoto módního doplňku). Naopak, mnohdy jsem ani nevěděla, jaké náušnice vzniknou, téměř jako bych nechala ruce volně tvořit a výsledek buď byl, nebo nebyl nositelný, na tom mi však v tu chvíli pramálo záleželo. Stejně jak jako vzniká samovolné umělecké dílo, tak čas od času vznikají i mé náušnice.

Jak už jsem řekla, nejen jejich tvorba je pro mě důležitá, nýbrž i jejich nošení. Tak jako pozbývá smyslu umělecké dílo, které je zahrabáno na půdě nebo slouží jako věšák, tak i dle mého pozbývají smyslu nenošené náušnice. Proto si (téměř) každý den vybírám jiný pár ať už podle oblečení nebo podle nálady.

Mou vcelku objemnou sbírku náušnic netvoří však jen náušnice mnou vyrobené, nýbrž i koupené nebo darované, což je další důvod, proč se nebojím říci, že mám k těmto drobným předmětům citový vztah. Náušnice darované za účelem potěšit mou maličkost ve mně musí zákonitě vyvolat citovou odezvu, a to nejen k dárci, ale i k nim. Copak by náušnice nemohly splňovat charakteristiku pretend modu, tedy přechodového objektu? Když se podívám na jedny z mých novějších, přesně si vzpomenu na moment, kdy jsem je dostala – náhodou jsem se zrovna probírala svou sbírkou a směrem ke své mamince prohodila, že mám těch náušnic vážně celkem dost, když tu ona přišla, popřála mi k svátku a podala nový přírůstek do sbírky :). Nebo jiné, černé s perletí, které mi ze Španělska přivezl Nejmilejší – dodnes si pamatuji, jak mě svým příjezdem překvapil uprostřed noci a radost z jeho nečekaného příjezdu jsem si promítla právě do tohoto páru, který mi dal na uvítanou.

Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, nicméně si myslím, že podstatnou a základní myšlenku se mi zde podařilo sdělit – a sice že nehromadím náušnice jen pro svou povrchní zálibu v módních doplňcích, ale také jako schránky svých vzpomínek a produkty své tvořivosti.

Právě proto, že má pro mě tvorba náušnic s tvorbou mandaly tolik společného, jsem si pro ni nezvolila kresebnou ani jinou výtvarnou techniku, ale techniku aranžování – na kousek „baličáku“. Přiznám se, že jsem nechala ruce spíše samovolně tvořit – je pravda, že jsem jim občas rozumem a estetickým okem pomohla (hlavně kvůli „neúctě“ k rčení: Méně je někdy více), ale během tvorby (zvláště v jejím počátku) se mi zdálo, že mi mandala vzniká pod rukama, aniž bych na to měla sebemenší vliv. I proto mě tato aktivita velmi zaujala a byla pro mě silným zážitkem.

Poznámka: To, jak moc byl pro mě tento zážitek silný, dokazuje i sen, který se mi dnes v noci zdál. Abyste tomu rozuměli, tuto mandalu jsem měla na na koberec přilepeném baličáku uprostřed pokoje čekaje na možnost vyfotit si ji a úzkostlivě jsem dávala pozor po každé, co jsem šla kolem. V mém snu mi ji zničila maminka a babička, které přijely na návštěvu a nedaly jinak, že si některé z mých náušnic vyzkouší. Byla sem na ně vážně naštvaná :).

středa 7. prosince 2011

Jsem parazit...

... parazit společnosti. Neplatím za své vysokoškolské vzdělání a okrádám stát, své rodiče a všechny své, daňe platící, příbuzné i další ctihodné občany. Ano, i vás, i vás a i vás!

Ukamenujte nás, nevděčné studenty, co vám utrhujeme od úst, jelikož máme zájem vzdělat se, získat zaměstnání s vyšším než průměrným platem a v budoucnu platit státu vyšší daně.

A kdo tohle vymyslel? Přeci náš pan prezident, hlava pomazaná a liška podšitá!



Blahopřeji, pane Klausi, podařilo se vám nadzvednut mě třicet čísel nad podlahu.

sobota 3. prosince 2011

Karkulka, Karcoolka, Karkulka Valerie

Je až zarážející kolik adaptací tato oblíbená, byť pro někoho naprosto hloupoučká (slovy klasika: " Mami, ta Karkulka byla ale hloupá, coo? Nepoznat vlastní babičku..." ;) ) pohádka má.

Přiznám se, nikdy sem neviděla klasickou filmovou adaptaci této pohádky, nicméně četla sem ji nesčetkněkrát a nesčetněkrát si prohlížela ilustrace, ať už byla Karkulka baculatá blonďatá a copatá s divnou hučkou nebo hubeňoura tmavovlasá v červeném plášti s kapucí.

Přiznám se, že mě, coby nezištnému a nevinnému dítku nikdy nebylo divné, jak je možné, že z břicha vlka vyskočí Karkulka i babička jen trošku pomačkané, nikoliv však rozsápané a natrávené. A že by si vlk nevšiml toho, že má na břiše obří čertstvou jizvu? Nezarážela mě ani i ona hloupost Karkulky, která nepoznala vlka, když se "přestrojil" z
a babičku - vzal si čepec a brýle. Jak už řešil Jára Cimrman, pohádky nejsou zrovna dobrým výchovným materiálem... jistě, černobílé vidění dobra a zla, vítězství lásky nad nenávistí atd., tyto hodnoty jsou důležité. Ale předkládat dítěti fakt, že být sežrán vlkem je v pohodě, stačí přece přivolat myslivce a ten už si s tím poradí, je tohle dobře?

Ovšem chraňme naše klasické pohádky, čtěme je dětem a čtěme je s nimi a radujme se z jejich úsměvných logických postřehů (viz slova klasika :) ), protože kdyby to vskutku mělo tak zhoubný výchovný dopad, pohádky by dávno vymizely :) (Nebo ne?)

Animovná, moderněji pojatá Karcoolka nebyla nejlepším
animákem roku (ani staletí), ale Bratry Grimmů ani lidovou slovesnost také sprostě neznásilnila. Pravda, adrenalinově laděná babička - cukrářka je trochu silný kafe, ovšem i v tomto film najdeme pár úsměvných momentů, kterým se zasměju já i můj bratr:

A babičko, proč máš tak velké...? To tady budeme sedět a povídat si o tom, jak se zvětšuju?! :D

A teď k úplně nejnovější fantasy-hororové verzi Červené Karkulky, která na serveru ČSFD.cz získala něco málo přes 50 %. Další důkaz toho, jak (výrazn
ěji) nedat na ovlivnění druhými. Mě se totiž tento počin, volně vycházející z příběhu o holčičce s červeným čepečkem/pláštěm fakt líbil. Líbil se mi Gary Oldman v roli inkvizitorského záporáka i jeho multikultulturní družina, líbila se mi Amanda Seyfried (tentokrát bez podpatků), u této role nevadilo, že celý její herecký výkon znamená pootevřená pusa a vytřeštěný pohled, naopak se sem tento výraz nevinné a vyděšené holčičky hodil :).



Líbili se mi její dva nápadníci (i když o nějakém větším hereckém výkonu se taky nedá mluvit) a hlavně se mi líbí nečekané (já to teda FAKT nečekala!) rozuzlení.

A občasné záblesky tradiční pohádky (zašívání kamenů do břicha, Babičko, proč máš...) jsou víc než úsměvné.
Jen doporučuju.

Ale varuju. Budete se bát i svýho vlastního psa (jako adoptivní maminka Ivanka :D)