Sbalená...

... a trochu smutná. Možná i trochu víc.

Ne kvůli Praze. Ani ne kvůli novému pokoji s okny do vnitrobloku. A už vůbec ne kvůli tomu, že by se mi snad můj nový, velký, světlý pokoj se třemi okny v Plzni nelíbil :).

Tak kvůli čemu? Hádejte.

Můžete třikrát.

Začal podzim...

... no fakt. Podívejte se z okna. Je zataženo. Zima. Ženy odložily letní šaty, muži odložily sandále ať už s ponožkama nebo bez.

Léto skončilo. Vedra skončila. A já se za celé dva měsíce nevykoupala nikdy venku!

Ach...

Bez mobilu = bez ruky?

Na své pondělní cestě do Prahy sem od začátku Chomutova, přes autobusák až po výpadovku na Louny zažívala pěkně horkou chvíli, kdy sem v hlavě přemítala, jak můžu být tak nebetyčně pitomá.

To bylo totiž tak - před Chomutovem sem konečně po dlouhém zírání z okna a nekonečném toku smysluplných, méně smysluplných i nesmyslných myšlenek, došla k závěru, že bude lepší, když se pobavím s některým z mých přístrojů. Notebook sem po krátké úvaze zavrhla, neboť sem neměla sluchátka a už jen ono tú du tú du du dúúú (to je úvodní melodie Windows XP, kdybyste to snad nepoznali ;)) by se rozeznělo na celej autobus, nemluvě pak o audio složce nějakého z mých oblíbených seriálů, který bych si pustila - ta by totiž nebyla slyšet vůbec nebo naopak rezonovala mezi sedačkami. Zkrátka a dobře rozhodla sem se pro telefon - dočtu toho Remarqua, říkala sem si.

Krve by se ve mě nedořezal, když sem si všimla, že kapsa na vnitřní straně kabelky, kam obvykle ukládám mobil, je rozepnutá a na první pohled prázdná. Bylo tomu tak i na pohled druhý a hlavně na dotek. Napětí se zvyšovalo, když sem prohledala celou kabelku i brašnu na notebook a mobil stále nikde! Pomalu sem se smiřovala s představou, že zůstal ležet na posteli.

Panebože, běželo mi hlavou, to se rodiče pěkně posmějou, až ho tam uvidí! Tatík dá určitě k dobru historku, kterak se mě při cestě na autobusák ptal, jestli mam telefon a já ho (bez zkontrolování, byla sem si tak jistá!) sebejistě odbyla, že samozřejmě! A jak dám vedět Nejmilejšímu, že čekám před vchodem? Poprosim někoho, aby mi půjčil telefon: "já jen zavolám svému příteli, že čekám dole"? To mi ho tak někdo pujčí. A já si snad ani nepamatuju číslo. A Nejmilejší stejně nebere telefony z neznámýho čísla. Tak tudy cesta nevede. Mohla bych taky zkusmo zazvonit na cizí zvonky (ten náš tam není), třeba by mě někdo pustil dovnitř. Nebo taky budu čekat před vchodem, dokud mi někdo neotevře. Super.

Tohle všechno a ještě mnohem víc mi rezonovalo v hlavě při oné horké chvíli na trase Chomutov - skoro Louny, když mi náhle mimo sebeobviňovacího monologu přistála v hlavě ještě jedna myšlenka - vždyť ten telefon mi teď někdy zvonil! A sem si dokonce skoro jistá, že to bylo na cestě na autobus! Znovu sem prohledala zavazadla. Nic. Naděje pomalu mizela a ještě se k tomu přidala obava: Ano, ten telefon zvonil, já ho vytáhla a pak ho místo do kabelky hodila na zem. Skvělý. Ztratila sem telefon!

Ne, neztratila. Nehodila sem ho na zem, ani sem ho nenechala ležet na posteli. Po onom zmeškaném hovoru sem si ho strčila do kapsy u kalhot. Což sem taky v zápětí zjistila. Jak mně se ulevilo! Všechny obavy zmizely, já se začetla do Remarqa v elektronické podobě a znovu a znovu prožívala ten příjemný pocit z vlastnictví telefonu! 

Až na to, že mě tu a tam zamrazilo z představy, jak MOC sem na mobilu závislá!!!

Jo a Remarquova Jiskra života je úžasná knížka.