Následuje e-mail poslaný PJovi Malisovi ;-).
Jmenuji se Jasmína. Mám vránu, která se jmenuje stejně jako já. Řekla mi to. Tedy...pomyslela si to a já to slyšela. Slyším její myšlenky a ona slyší moje. Tak vlastně začal můj osud čarodějky.
Ale postupně...
Narodila sem se v podhůří Dračích hor (kde se mimochodem draci už celá staletí nevyskytují), do velké rodiny. Otec byl farmář a příležitostný pytlák, ale dobrodinec a na svůj původ jaksepatří hrdý. Žádný prachsprostý krátkozraký vidlák, naopak. Občas se v něm probudil nenapravitelný snílek a pak vydržel dlouho do noci poslouchat vyprávěnky pocestných, co u nás složili hlavu. Všechny si je pamatoval, tak nebylo divu, že měl přehled větší než kdejaký soused. Maminka byla hlavně s námi, dětmi (taky nás bylo 13!), ale po nocích ještě pletla košíky. Vždycky jsme jí chodili na proutky. Ani ona nebudila dojem nemyslící ženy v domácnosti, od svého otce (kněžího, který se spustil) se totiž naučila číst a trochu psát (což mnohdy učila tatínka).
Prožila jsem nad poměry šťastné dětství a když jsem dospěla do věku 16 let, všichni očekávali, že se vdám za nějakého místního chasníka a porodím mu kupu dětí (stejně jako tři mé starší sestry). I já sem to tak trochu čekala, proto jsem se také nebránila nadbíhání pohledného s urostlého Atreye, chlapíka ze sousedství. Nejednou jsem s ním vyrazila na noční toulku do luk a hájů kolem naší farmy. Tak se totiž u nás v podhůří dělá. Nač čekat po svatbě, vždyť je důležité, do čeho člověk jde a jestli z toho něco bude - tedy zdraví potomci. Takže Atrey a já jsme slou nějaký ten čas strávili a všichni počítali s tím, že jen co se Demetria, bohyně plodnosti, na nás usměje, tak se vezmeme.
Jenže pak sem našla Jasmínu. Drzou vránu s pochroumaným křídlem, která nejen, že mi vynadala za to, že se o ní starám, ale jedním dechem ještě nadávala na jestřába, co si jí spletl s černou veverkou. Řeknu vám, bylo mi všelijak, když jsem najednu slyšela vránu hudrovat. Myslela sem si, že sem se pomátla. A myslel si to i Atrey. No, není se čemu divit vždyť já začala odpovídat vráně zrovna když jsme byli v nejlepším. Jakmile jsem se začala podivovat, že se ona vrána jmenuje stejně jako já, Atrey vzal do zaječích. S kalhotama na půl žerdi.
Ale moji rodiče byli z jinačího těsta. Když se dozvěděli, že rozumím vráně, o kterou jsem se (i přes její rádoby hrdinské poznámky) starala, nepropadli panice a nedali poslat pro armádu vymítačů zlých duchů. Jen se poradili s Marinem, starým a moudrým vesnickým rádcem a mentorem. Právě jeho historky můj tatík nejraději poslouchal. Marinus tvrdil, že procestoval krajinu Azurových jezer, proplul Obráceným oceánem a dokonce zavítal i na konec světa, kde moře přestává být mořem a stává se oblohou. Věděl toho tedy dost a dost a mému otci poradil, aby mě poslal do učení do města, k mágovi Mauriciovi. A že mu tatínek dával ta nejlepší smažená vejce, nabídl se, že mě do města Theologinomus doprovodí. A tak začala má pouť za čarodějným vzděláním. S tlumokem a drzou vránou na rameni jsem se přihlásila do učení.
Nebyla sem nejlepší studentka, ale ani nejhorší. Postupně jsem pronikla do tajů magických předmětů, kouzelnických formulí, bylinkářsrtví a lektvarů. Naučila jsem se žít ve městě a vcelku jsem si ho oblíbila. S ostatními studenty jsme tu a tam zavítali do krčmy a já se naučila pít i něco jiného než zkvašené kobylí mléko. Naučil mě to hlavně Rodrigo, mladý majitel hostince, když mě zval na jednu medovinu za druhou, vyzvídal o mém dětství a plánech do budoucna a nakonec mě zatáhl do své spací komory na výčepem. Nebylo to špatné, ale pokoušet se o úsměv bohyně plodnosti zrovna s ním, to nebylo v mých plánech. S dětmi a manželskou láskou jsem pro teď skončila, což sem mu také (ihned poté) řekla. Mohl se potrhat smíchy, z čehož sem pochopila, že ve městě se asi jen tak s manželstvím nepočítá. Uklidnilo mě to.
Do Rodrigova hostince jsem ještě několikrát zavítala. Byl to celkem pěkný lokál poblíž přístavu, ale scházely se tu nejrůznější existence. Právě zde jsem poprvé vyzkoušela svá blesková kouzla. A právě zde jsem potkala "svou" partičku dobrodruhů...
Profil, z příběhu vyplývající
Jméno: Jasmína Lůša (Lůša je jméno obdržené při křtinách. Dle tradice jej vymyslela kmotra, bohémská Luciána, mladá kočovná akrobatka, umělkyně a krasojezdkyně)
Věk: 21
Stav: svobodná, nikoliv nezkušená
Vzhled: Maxi dlouhé tmavé vlasy, bledá pleť posetá pihami, černý cestovní plášť
Poznávací znamení: drzá vrána na rameni
Magické předměty: diadém se zeleným drahokamem, dva kouzelné prsteny
Charakteristika: společenská, silná osobnost. Nedochvilná, mnohdy zbrklá. Umí se dělit, není lakomá. Dobrosrdečná, vzdělaná, důvěřivá, nikoliv však přehnaně. Pije víno a medovinu.
Zvláštní schopnosti: V omezené míře rozumí zvířatům. Své vráně rozumí bez vyjímky. Ostatním, hlavně drobným hlodavcům, hadům a ptákům jen někdy - musí být vyspaná, najedená, magicky nabitá a soustředěná, ale i tak je slyší jako ze špatně naladěného rádia.
Mír s vámi, dračí bohové nad vámi a dobrodruhům zdar ;-)
