To se tak jednou Nejmilejší zmínil o své kamarádce, která by nás ráda navštívila. Mezi řečí prohodil taky něco o tom, že by nám mohla udělat nějaké ty těhotenské fotky a jen tak mimoděk mi ukázal něco málo z její tvorby.
Což o to, nápad i její snimky se mi líbily, nicméně mě vyděsilo, jak moc mi břicho může ještě narůst. Prohlásila sem, že pokud se chceme fotit, tak co nejdříve, neboť bych nerada vypadala, jako bych měla pod tričkem medicimbal.
Dohodli jsme tedy návštěvu a naši hrubou představu fotek - hlavní role my a nějaké to krušnohorské, lehce ponuré pozadí, přičemž Mimouš a břicho se objeví spíše jen tak mimochodem, pokud vůbec (promiň nám to, dítě naše :-)). Nejmilejší to nijak neprožíval, já se začala těšit a přemýšlela, co si vezmu na sebe...
Byl začátek září, návštěva kamarádky s foťákem nevyšla, já zpanikařila a narychlo domluvila jiného kamaráda s foťákem - Míru.
Nejmilejší se, byť překvapen, že to tak řeším, podvolil a vyrazili jsme na skalní útvary u Měděnce zvané Sfingy. Tam jsme se zhruba hodinu snažili tvářit přirozeně a fotogenicky.
Nu, možná se nám to moc nevedlo, nicméně Míra je kluk šikovný, hned tak něco ho neodradí a tak vzniklo pár moc hezkých fotek.
Abych ale úplně nemystifikovala, přece jen sem měla vymyšlené dva záběry zaměřené přímo na bříško. Za prvé Mimouš a medailonek s fotkou jeho tety Ukí...
A za druhé detail na mnou popsané tílko. Dávno tomu, co sem k němu našla inspiraci na netu...
Díky, Míro!
