Paplí je matka...

Je to divné.
První, ryze mateřský příspěvek. A hádejte, kde ho píšu.

V lese.

Místo abych si užívala toho až strašidelného ticha (krom zpěvu ptactva), čerstvého horského vzduchu a dalších skvělostí, tak sem si sedla na pařez a čučím do telefonu.

A je to vlastně naprosto logické. Fífa usnul v manduce, pokojně tu oddechuje a já sem si tak uvědomila, jak se mám vlastně hrozně dobře. Možná nejlíp za celý svůj život. A to byl můj dosavadní život více než šťastný...

Ach, to klišé vykojeného mozku :-)

Jo, je to náročné, nebudu vám lhát. Poprvé v životě nést zodpovědnost za někoho jiného, rozhodovat nejen za sebe...A ty další věci, víte jak. Denní rutina - kojení, přebalování, uspávání, rozdělování času, zatímco robátko spí, mezi domácí práce a (v mém případě) tvoření.

Ano, už je to tak. I Fífa si právě ze spaní povzdechl. Pokud bych mluvila mimibazarovskou hantýrkou, tak se z těhulky stala tvořilka, co se stará o mimíska, zatímco příťa chodí do práce a vydělává penízky (Zde čti minimálně tři blicí smajlíky)...

Naštěstí tak vykojený mozek ještě nemám a dokážu se vyjadřovat víceméně inteligentně. Takže zpět.

Denní rutina. Pro někoho hrozně nudná záležitost, při které trpí, mně vyhovuje. A to tak moc, že mi dny plynou jeden jako druhý a já začínám mít strach, že to nestíhám sledovat :-).

Bum, porod.
Bum, šestinedělí.
Bum, první prohlídka u pediatry.
Bum, první proplakaná noc (a prozatím taky poslední).
Bum, první měsíc.
Bum, první vánoce.
Bum, první mrkev.
Bum, první zuby.
Bum, bum, BUM?!

A já se ptám - kde je těch 7 měsíců?!

Možná to je ten důvod, proč teď sedím na pařezu v lese, odháním mouchy (nějak se jim zalíbil můj telefon...) a za řevu ptáků a pravidelného pochrupování mimouše datluju do telefonu. Abych se zastavila a neměla pocit, že musím ještě teď hned něco dodělat. Abych si to užívala, nechala myšlenky plynout a jen tak mimoděk je zaznamenávala (ano, milí čtenáři, to je ten důvod, proč se tento článek nikterak neliší od většiny vejžbleptů na mém milované Parapleečku. Stýskalo se ti? :-)). Abych si uvědomila, jaké mám, krucinál, sakra štěstí.

Skvělý porod, zdravé a šťastné dítě, spokojený Nejmilejší...nic jiného si ani nelze přát. Takže než se vrátím k tomu, že budu jen nasávat to štěstí, dovolte mi ještě několik poznatků.

Opravdu sem si myslela, že bude následovat několik řádků o tom, jak je dítě a mateřství to nejlepší na světě (aspoň pro mě), jenže na to nemám. Nechci tady ztrácet čas plytkými kecy, které už byly milionkrát vyřčeny a které tedy není třeba říkat znovu.

Navíc, co si budem povídat, tenhle  článek je hlavně pro mě. A já si tohle znovu a znovu uvědomuju. A snažím se na to myslet, i když jsou 4 hodiny ráno, já mžourám a mimouš se na mě zubí a leze po mně, hlasitě výskaje...

Takže ne, žádné další klišé ode mě neuslyšíte. Místo toho přijde pár ryze praktických postřehů:

1. Příprava na porod je sakra důležitá věc - udělat maximum pro to, abyste si porod užila a nejen ho přežila. Co na tom, že se to pak třeba nebude odehrávat podle vašich představ. Alespoň nemůžete mít špatné svědomí, že ste se nepřipravila a teď o máte. Vždy je lepší zbytečná příprava než pozdější lítost. A nenechte si namluvit, že je porod je prostě hrůza, která ukrutně bolí a nejde to jinak. Jde. A je i spoustu takových případů. Nejsem jediná lucky bitch, věřte mi.

2. Kojení je ta nejpohodlnější věc na světě - vždy máte po ruce ten nejdravější a nejchutnější všelék v ideální teplotě. Ale bolí. Minimálně ze začátku. Opět se nenechejte otrávit řečmi a zaručenými radami o špatné technice kojení, pokud vás to na začátku bolí tak, že každé přisátí prodýchaváte jako kontrakci. Je to normální. Zatněte zuby a vydržte. Přejde to a stojí to za to.

3. Nenechte si namluvit, že své miminko rozmazlíte, pokud budete reagovat na jeho pláč a pokud ho budete chovat a nosit. Jestli vám to oběma vyhovuje, noste ho. Na rukách, v šátku, v nosítku. Nevýchováte nesamostatného jedince, který na vás bude viset. Je tomu právě naopak. Jo a metoda vyřvání je přežitek.

Tak. Fífa stále spí a mě už bolí zadek. Takže pro dnešek je to vše. Jdu nasávat štěstí.

Děkuji, světe. Děkuji, živote.

3 jednoduché důvody, proč nevolit Zemana

Tak a je to tady. Po tolika týdnech konečně nový článek a zase politika?! Jako vážně?
Vážně.
Přiznám se zcela bez mučení, že tenhle článek  je čistá "účelovka" (jak oblíbené to slovo dnešních dní! :-)).
Čtěte dál a dozvíte se 3 veskrze prosté důvody, proč jedna pravdoláskařka, sluníčkářka a lumpenkavárnice hodí do volební urny lístek se jménem začínající nikoliv na Zet (byť by se jich daly vymyslet stovky!).

1. Nevolíte Zemana, ale jeho ovčího přítele mluvku, Nejedlého, Mynáře a další sympaťáky, jejichž touha zůstat u koryta je tak velká, že by snad zatajili i Zemanovu smrt a milého prezidenta by nabalzamovali jako faraóna.

2. Pan prezident je evidentně nemocný a slabý člověk, který by měl v klidu dožít někde na Vysočině, popíjet slivovici, léčit si cukrovku, sladkostmi a usínat v houpacím křesle (nikoliv v prezidentských debatách) přemítaje o starých dobrých časech.

3. Ať chceme nebo ne, úloha prezidenta naší země je především REPREZENTOVAT. Opravdu chceme, aby nás i nadále reprezentoval sprosťák, hulvát a usvědčený lhář, co mění názory tak, jak se mu hodí?

Pokud se splní alespoň něco z těch hrůzných scénářů, co slibují odpůrci Jiřího Drahoše, že přinese jeho zvolení (zavírání vlastenců, občanskou válku, invazi statisíců muslimů a další pitomosti), obarvím si vlasy na růžovo.