Žlutý Ranč...kapitola první

Nalezla sem na poličce růžový sešit v tvrdých deskách a ponořila se do jeho stránek. Je v něm nedopsaný koncept knihy, kterou jsem pracovně nazvala Žlutý ranč.

S Luckou sme často psaly nejrůznější knížky, které jsme si i samy ilustrovaly a většinou nedopsaly. Hodně z nich pojednávalo o našich životech, občas se jen vyměnily jména a členové rodiny.  Měly jsme například celé série knih nazvané "Léto", které začínaly všechny stejně - dovolenou v Itálii. U mě tím také skončily, nicméně Lucka tento román rozepsala do třech dílů. První díl má v sobě mimo prázdnin u moře také pobyt u babičky, druhý díl je o letním táboře a ve třetím (nedopsaném) už začíná "nenáviděná" škola :).

Ale zpět k "Žlutému Ranči". Ten se rozhodně liší jak od knížek zde uvedených, tak od našich životů. Ještě aby ne! :)
Co vím, tak to byla poslední knížka, kterou Ukí rozepsala. A já se s vámi teď o ní podělím, a to hlavně na žádost Malise - tady máš ten "román na pokračování" :), tak snad tě alespoň trochu zaujme...

Žlutý Ranč
...napsala Ukí Leeonková
...poupravila Pavlí. Ká
...rok 2002

Kapitola první

"Tak teda jo!" přikývnu nad vysypanými odpadky a pod mamky prosebným pohledem. Seběhnu dolů k popelnicím s roztrženým pytlem. Pak sesbírám to, co zbylo v předsíni a vrátím se do kuchyně.

Mamka dělá řízky na cestu. Vůbec nestíhá. Zítra totiž odlétáme do Ameriky. Na rok a dva měsíce! Někam ke Kanadě (Severní Dakota, myslím). Nějaká tetka, kterou jsem nikdy neviděla, tam má farmu. Narozdíl od mý dvanáctiletý ségry Dáši se mi tam nechce.

"Mamíííí, pojď mi zapnout taškuuu!" řve moje sestřička ze svého pokoje. Mamka na mě mrkne, což znamená, že mam jít obalit ten poslední a největší řízek pro tátu. Téda, takhle velkej řízek jsem ještě neviděla! S nechutí se toho ujmu a slyším: "Počkej, Dadulko, už jdu!" Dadulka! Málem to nevydržím. Kdo to kdy slyšel? To je samý Dadulko, Dáděnko, Dášenko a tak podobně. Jen já jsem pořád Sára. Sáro, vynes koš, Sáro, umyj nádobí, Sáro, obal ten řízek pro tátu... řízek!

Vzpomenu si na megařízek a běžím ho doobalit. Je pěkně težký...
"Nesnášim řízky!" ulevím si nahlas a táta, který se právě vrátil, zpozorní: "A pročpak?"
"Lepí se na prsty."
Tatík, občas mé jediné zastání v této rodině se jen usměje a pošle mě do pokoje, ať si ještě dopakuju poslední věci. Musím vynaložit veškeré usílí, které ve mně zbylo - dvě cestovní tašky, kufr, igelitka a příruční batůžek jsou narvané k prasknutí.

Ségra se válí u televize. Bude tlustá. A já ještě musím umýt nádobí. Zbytky proviantu plovoucí přeplněných dřezem a smradlavá pára vznášející se nad ním ve mně rozhodně žádné sympatie neprobudí. Jsem ráda, když se dopotácím do postele, přikreju se nádherně měkkou peřinou a usnu...

...Budí mě mamka: "Vstávej, honem!" No jo pořád, to je samý dělej, honem, rychle, makej... začínám toho mít dost. Ještě rozespalá a s očima napůl zalepenýma odtáhnu svůj pokoj zabalený do tašek, kufru a igelitky dolů, aby se mohl naložit do auta.

Jenže zrada! Žádné auto zde nestojí! Podívám se na hodinky na mém zápěstí. Ano, už je to tak - moje matka zešílela. Tahá mě z postele v půl čtvrté ráno, přitom na letiště odjíždíme až v šest, jak nám ostatně táta včera několikrát zdůrazňoval.

Nerudně se přivleču zpět do předsíně, kde se má matinka diví, kam sem zmizela. "Odjezd je přece až v šest." připomíná mi a já odolávám chuti jí něčím praštit. "Potřebovala jsem jen, abys vstala, abych mohla zabalit peřiny a povlečení."
Pookřeju: "Výborně, tak to budem muset vzbudit taky tátu a hlavně Dášu, ne?" chystám se do ségřina pokoje a v hlavě už kuju plán co nejnepříjemnějšího probuzení...
"Jen Dášenku ještě nech, včera sem jí dala na spaní spacák, tak ať se ještě prospí. Ale ty, když už si vzhůru..."

Drtím nejrůznější ošklivá slova na adresu mé drahé máti a ještě dražší sestry, co si může ještě vyspávat, zatímco já se vydávám opět k popelnicím. Ano, s dalším pytlem odpadků. Mé rodině by někdo měl udělat přednášku o ekologii.

Štráduju si to noční ulicí. Nikde nikdo, jen lampy tu a tam bliknou. Popelnice vypadají strašidelně. Mají pootevřené chřtány a tak hladově tam stojí... jakoby sledovaly každičký můj pohyb. Rychle hodím černý pytel k té nejbližší. Při dopadu se roztrhne a odpadky létají vzduchem. Vezmu spěšnýho roha a málem se zabiju o branku do zahrady. Ještě se vystrašeně ohlédnu, zda za mnou žádná popelnice neběží... už mi vážně začíná hrabat... a s oddechem se odebírám k domovu.

Oběd s Andy Warholem

Plechovku tomatové polévky od firmy Campbell's, dle které udělal Andy jeden ze svých nejslavnějších sítotisků (a společnost Cambell's od té doby nemusela utratit ani cent na propagaci - tedy alespoň dle mého mínění ;) ), mi dovezl Nejmilejší ze služební cesty (och, jak to zní dospěle! :D) coby milé a nečekané překvapení. 
Mezi námi, obsah chutnal jako hodně levný kečup. Po ohřátí jako hodně levný, ohřátý kečup. Ale mam plechovku slavné Campbellovy polévky a mam z ní radost :)

My čtyři a pes...

... sme prožili zasněžený víkend na chatě v Kryštofových Hamrech.


A líbilo se nám to, jakpak by ne...

Když jsme si dosyta užívali zimních radovánek.

Ať už moderně (Nejmilejší)

  

 

nebo ve vintage stylu (Tomáš) :).

I psík Fido si to užíval,

byť se mu na nohách tvořily sněhové koule velikosti tenisáků :).

Také sme stavěli sněhuláka. Fakt pořádnýho sněhuláka. Většího než já! 

(a nesnažte se vtipkovat, že to neni až tak těžký, joo?!)

Ještě hlavu...

...a základ je hotov! 

Uhlíky na obličej a knoflíky kabátu sme našli ve sklepě chaty - dříve se tam totiž topilo uhlím.

Horší to bylo s mrkví. Obešly sme s Abee restauraci i peknzion, nikde neměli... Tak se musel náš sněhulák Kryštof spokojit s klacíkem.

 

 

 

Nu a po takové namáhavém uměleckém počinu sme si samozřejmě zasloužili něco dobrého k snědku - boloňské špagety od Abee. Mňam!

A ani Fído nezůstal pozadu - měl dokonce ještě luxusnější jídelní servis, který jsme mu my i jeho společník Zajíc záviděli.

Po nabrání sil sme se vydali poznávat krásy zasněžených Krušných hor.

 

 

 

 

 

 

Fído nás opět věrně doprovázel...

...a opět ho potkal ošklivý a skoro bych řekl zlý, zlý... nepěkná věc :).

Od věčného kraulování ve sněhu se pěkně unavil. A víte jak poznáte unaveného psa?

Nechá se bez odporu a ochotně vézt na bobech

i na saních.

 A stějně ochotně bobuje z kopce, až mu vlajou uši.

"Héj, proč už to nejede...?!" :D

Na horách se nám zkrátka líbilo tak moc, že nás skoro mrzelo, že sme tam nezapadli a neměli tak výmluvu, proč zůstat :).

A kdo nám nevěří, ať si trhne! ;)