Devět podivností

Tenhle text jsem sprostě ukradla na fejsbuku - jmenuje se 9 skutečně divných věcí, které dělá každá matka. 
A nejspíš i každá chůva, dodávám, čerpaje z mých vlastních zkušeností z dětského koutku a miniškolky.

1. Očichává zadky svých dětí.
Jestliže ještě nemáte své vlastní potomky, může vás poněkud vyvést z konceptu, že uprostřed společenské konverzace matka plynule odchytí své probíhající dítě, zvedne ho do výše, přičichne si k jeho oplenkovanému zadku a zase jej vypustí - a to vše, aniž by přerušila větu. Zjistit během zlomku sekundy jediným přičichnutím stav v plence dokáží jen matky a těžko říct, zda je to genetickou výbavou, nebo trpělivým cvičením.

Rozhodně trpělivým cvičením. A možná taky citlivostí smyslových receptorů. Od jara pravidelně čichám k dětským oplenkovaným zadkům a jejich stav dokážu určit na 98%.

2. Nediví se žádným potravinovým kombinacím.
Svíčková s rýží? Knedlíky s kečupem? No a co?! Neexistuje na světě potravinová kombinace, která by mohla matku malých dětí překvapit. Má totiž ten nejlepší trénink.

Minulý týden jsem svému bratru předložila houskový knedlík nakrájený na kostičky s kakaem, cukrem a máslem. I když nutno dodat, že nedivit se tomu, jsem se naučila nikoliv ve školce nebo dětském koutku, ale spíše během svých studentských let.
Jo a taky můj bratříček je docela dost vybíravej.

3. Soudí ostatní rodiče.
Můžete být nejtolerantnější člověk na světě, ale jakmile se stanete rodičem (zejména tedy matkou), začnete pátrat ve svém okolí po jiných matkách, které své rodičovské povinnosti zvládají očividně ještě mnohem hůře než vy. A stoprocentně naleznete. A stoprocentně vás to neuvěřitelně potěší.

Omlouvám se všem rodičům za všechny učitele a učitelky. Ale je to tak. Všichni učitelé, stejně jako všechny matky (a všichni otcové), rodiče soudí podle jejich dětí. Nechci vidět, co se se mnou stane, až budu jednou učitelkou a zároveň matkou.

4. Kontroluje, jestli její dítě dýchá.
Kdo nikdy nestál nervózně nad postýlkou a nečekal, až se jeho dítě pohne, nebo nedržel ruku před jeho pusinkou, aby zjistil, jestli dýchá - ten lže. Iracionální obavy z toho, že by dítě mohlo přestat ve spánku dýchat, zná důvěrně každá matka. A ty paranoidnější jsou schopné své dítě i vzbudit, aby se skutečně ujistily.

Chůvy to dělají taky. Máte-li na hlídání dítě, které se vám podaří úspěšně podaří uspat, vaše práce tím rozhodně nekončí. Ale já je nebudím, to fakt nee...

5. Nosí s sebou neustále potraviny.
Vysypte batoh, nebo tašku kterékoli matky, a objevíte balíčky sušenek, pytlíky rýžových chlebíčků, kukuřičných křupek, krabičky s nakrájeným ovocem, sendviče, skleničky s přesnídávkami... Jakmile se stanete matkou, automaticky vám přistane i role svačinářky a je potřeba být dobře zásobená, kdyby vašemu potomkovi hrozila smrt hladem na pískovišti.

Ehm...tenhle bod bych trochu pozměnila. Ve chvíli, kdy jsem se stala učitelkou v miniškolce, zázračně se vylepšila moje životospráva rytmus dne - nemáte možnost se najíst nebo napít jindy než když pijí a jí vaši svěřenci. Takže doba svačinky (ať už odpolední nebo dopolední) znamená nakrájené ovoce, jogurt, müssli nebo lupínky i pro vás. Doba oběda dětí rovná se váš oběd. Polední odpočinek - odpočíváte s dětmi, neboť je známo, že děti se učí příkladem.
Pokud tedy nemáte nějakého nezbedu, který spát nebude a nebude.

6. Tančí na dětské písničky.
Ačkoli by to do rockerky, která za svobodna vymetala všechny kluby a byla schopná protančit noc, nikdo nikdy neřekl, jakmile uslyší Ptačí tanec, nebo Chytila jsem na pasece žížalu, začne si podupávat do rytmu a je pro potěchu svých potomků schopna vystřihnout i neuvěřitelné tanční kreace.

Jojo.

7. Nehne se bez vhlčených ubrousků.
Už několik hodin po porodu každá matka zjistí, že vlhčené ubrousky jsou největším vynálezem hned po žárovce. A používá je při každé myslitelné (a mnoha nemyslitelných) příležitostech. Každá matka totiž ví, že se jejich aplikace rozhodně neomezuje jen na špinavý dětský zadek, ale dají se použít prakticky na jakýkoli povrch.

Vlhčené i normální ubrousky jsou nej!

8. Jí potají.
Neexistuje matka, která by netvrdila dítěti, že se ta čokoláda od babičky zkazila a musela ji vyhodit, že ty sušenky se už přece dojedly dávno a ne, žádnou nutelu jste nekoupili. Pryč jsou zkrátka doby, kdy jste si na chipsech, čokoládě a dalších podobných potravinách pochutnávala večerně. Teď je do sebe soukáte, poněkud potupně, v koutku kuchyňské linky otočená směrem do zdi a ještě pokud možno v předklonu, aby nebylo vidět, že žvýkáte.

Ehm... hlídám-li dítě a dostanu-li přece jen chuť na nějakou tu vlastní dobrotu mimo svačinový nebo obědový čas, přičemž vím, že by se ono dítě okamžitě dožadovalo vlastní svačinky (dítě se učí příkladem, jak je zmíněno výše) ono dítě loudilo a já nechci vypadat jako lakomec (navíc se bojím alergických reakcí, že jo), jak jinak to jako mám udělat než tajně?! :-)

9. Mluví sama se sebou.
Ve vzácných a řídkých okamžicích, kdy se ocitnete na veřejnosti bez dětí se přistihnete, že sama sobě říkáte: "Tak a teď to pěkně zaplatíme a půjdeme." Záleží jen na stupni vašeho postižení, s nímž souvisí to, jak moc nahlas to řeknete a kolik soucitných pohledů od okolních lidí si tím vysloužíte.

Mluvím sama k sobě odjakživa. A myslím, že má profesionální deformace to nijak neovlivnila. Nebo? :-)

To je dizajn, vole, tomu nerozumíš...

Ona: "Jeee, to je hezký.... co to je?"
On: "Hmm...tak teď si uhodila hřebíček na hlavičku."

Aneb Designblok 2014.
Myslím, že jsme si ho užili. Jako správní konzumní diváci.Celý týden nás masírovala média, abychom si pak v pátek řekli, že bychom to teda taky mohli v neděli odpoledne navštívit. Jo. Akci, která trvala celý týden :-).

Ale viděli jsme krásný interiér secesního hotelu Evropa. A vzpomínky z dětství jedné designérky vytvořené z nejrůznějších bonbonů a cukrátek. Taky Ikeu, Kennwood, Jiku a další známé značky. 
A taky méně známý, neznámý nebo amatérský design (kluk ze 3. třídy a jeho vychytávka "Aby se máma při lakování nezamazala" :-) ).

Některý byl povedený. Některý bezúčelný. Některý se blížil spíše konceptuálnímu než užitému umění.

A některý přesně naplňoval hlášku v nadpisu výše :-).   

Moje retro-rozjímání

Článek na ČiliChili mě tak trošku přiměl k tomu, zamyslet se nad legendami mého dětství. Možná se v tom najdete i vy ;-)

Fenomén Kelly Family.
Všichni milovali malého blonďatého kudrnatého anděla Angela. A nejlepší bylo domýšlet si anglické texty.
Sá-am tájms aj viš ajvor en eeeendžl,
Sá-am tajms aj viš ajvor jůůů.

Šmoulové
Ty se prý vrací i teď, ale víte jak... není to to, co bejvalo. ;-)
Navíc, já se přiznám, že sem nikdy ty kreslené nesledovala. Ale jejich české předělávky písniček mě hodně bavily - a doteď si je pamatuju.
Tak teda Šmoulinka už vaří makarony,
ví, kdy jde cedit, jak je voda osolena.
Jen ona umí dobře vařit makarony,
Heeeej, makarony!
:-)
  
Esmeralda, Divoký anděl a další telenovely.

Klasika. Já poctivě sledovala jen druhou polovinu Esmeraldy. A dokoukala sem jí. Divokého anděla sem viděla pár dílů, líbila se mi hlavně úvodní písnička, jinak sem zpovykanou Milagros a divnýho (ale pěknýho) Iva, co se neuměl vyjádřit, moc nechápala.

Kačerov 
...jak huriká-án k nám už míří,
auta, laser, aeroplán městem víří...
Kačeři, Rafani, Chip a Dale a jejich Rychlá rota. Ach.

Super max.

Neskutečná televizní stanice sestavená v podstatě jen z dětských a teen seriálů a sitcomů. Některé trošku blboučké, jiné trošku víc, jiné byly super. Hlody a hlášky z upoutávek si do teď s Abee a Domíí přeříkáváme a bavíme se u toho ;-).
Křik studentů. Škola zlomenách srdcí. Čarodějnice školou povinné. Bojíte se tmy. Vlkodlak Tommy. A samozřejmě nesmrtelná Moucha.

Duhová spirála 
K čemu to vlastně bylo? Nevíte? 
Dokázalo to přece chodit po schodech, vytvořili ste z toho efektní umělohmotné boa a "přesýpalo" se vám to z ruky do ruky s nezaměnitelným zvukem... no a to je všechno.

Magnetická tabulka
aneb tablety našeho dětství :-). Nejčastěji sem na tom kreslila cimbuří. Nebo schody. Nic moc jinýho na tom ostatně kreslit nešlo. Ale to neznamená, že sem si neužívala. Jo a když ste něco povrmily, žádné tlačítko "zpět" neexistovalo. Prostě s tím klepat tak dlouho, dokud celý obrázek nezmizel.

Tamagotchi
Elektronické zvířátko. Hit největší. A nepředstíraný smutek, když chcíplo, protože sme na něj zapomněli nebo se vybily baterky.
Přály jsme si ho s Luckou k vánocům (no, přála si ho vlastně hlavně Lucka, já se jen opičila), nadějně rozbalovaly jeden dárek za druhým a nikde nic. Špatně jsme skrývaly zklamání, když tu nám rodiče doporučily prohledat stromek - a tam viselo! :-)

My jsme tedy měly tohodle pejska, ale existovaly i takový vytuněný verze, kde ste si mohli vybrat zvíře z široké nabídky. A to bylo teprve frajerský.

Furby
Přiznám se, tohle potvoru, co nám připomínala Yodu ze Star Wars, jsme nikdy neměly. To ale neznamená, že jsme po něm netoužily (ehm... opět hlavně Lucka :-) ). Prý dokázal stříhat ušima, krkat, chrápat a mluvit cizí řečí! Kdo by to nechtěl?!

Mončičák
Divný pseudo-zvíře, který ze všeho nejvíc připomínalo barevnou pandu. Nikdy sem žádnýho neměla. A ani sem po něm asi nijak netoužila. Nejvíc se mi na něm líbilo jen to jméno. Mončičák.

Trollík

Postavička, která nemá s dnešním fenoménem meme nic společného. Nahatý, vrásčitý a vlasatý cosi s velkýma upřímnýma očima. Milovaly jsme je a staraly se o ně jako o panenky.

Walkman, magnetofonová kazeta a tužka

Jak spolu tyhle tři předměty souvisí? Pokud to víte, měli jste krásné dětství :-) (plné strachu, že se vám baterka ve walkmanu vybije). A vůbec magnetofonové kazety byly pecka. Dodnes bychom někde doma měli mít kazety, na které nás mamka nahrávala, když jsme byli úplně malé. A další, které jsme pak nahrávaly samy. Ten pocit přetáčet kazetu v magneťáku a trefit se přesně do toho místa, kam ste chtěli. Případně se nutit zvednout z postele a poslepu obracet kazetu, která již dohrála, abyste si před spaním pustili ještě druhou stranu.  
Taky dát kazetu z Hurvínkem nebo kterýmkoliv jiným mluveným slovem do autorádia auta, které stálo celou noc na mrazu, nejvtipnější na světě :-). Jak to ty kazeeeetyyy tááááhlooooo aaa Speeeejbl paaak mluuuuviiil taaak dloooouze a hluuuuboooceee.

Bravíčko. Foto román. A samozřejmě rubrika Tenkrát poprvé, případně Láska, sex a trápení.
Strýček Bravíčka sbíral a díky to mu jsme měly ještě se sestřenkou nepřeberné množství (nejen) studijního materiálu. Myslím, že nás to ani nepoznamenalo. Myslím.

Počítač Atari a hry na něm
Do teď si pamatuju jednu textovou adventuru o rytíři - nevíte náhodou někdo, jak se jmenovala? Nepamatuju si z ní nic jiného, než že rytíř chodil a nalézal různý předměty (v paměti mi uvízl slaneček :-) ).. a pak teda asi něco dalšího. Asi.
Později PC a hry na něm
I když já si hraní neužívala, mnohem víc sem byla v roli diváka, našeptávače a rádce, co seděl vedle a prožíval všechno s hráčem (to mi mimochodem zůstalo doteď, jako divák jsem si "zahrála" v podstatě celýho Batmana Arkham Asylum, mnozí by mohli vyprávět ;-) )
 I díky tomu sem byla tak oblíbená - hráč se totiž nemusel střídat ;-).

Pogy a céčka
Zažila sem obojí, céčka mě nijak neuchvátily. Zato pogy.

A hlavně ty "tématický" - měly jsme s Luckou vcelku pěknou sbírku stárworsáckejch ;-). 
Dodnes si pamatuju jednu křivdu - hrála sem s jednou holkou v družině a na začátku jsme si řekly, že budeme hrát "jen tak", což znamenalo, že žádné obehrávání spoluhráče o jeho pogy - samozřejmě hned první hru vyhrála ona a obrácené pogy mi zabrala. Fňuk.
Už jsem s ní pak nikdy nehrála.  

Cigaretový žvejky
Člověk si připadal tak dospěle.

Kindervajíčko

Nejlepší čokoláda na světě (co na tom, že možná nemá nic společnýho s čokoládou) plus hračka jako bonus. 
I když, ruku na srdce, ty skládací mě nezajímaly Měla sem radši postavičky - tučňáky, žraloky, hrošíky...

Super bylo, že ty žlutý umělohmotný pouzdra nešly dost dobře otevřít. Museli ste si pomoci zubama, které už jste měli zadělaný od čokolády. Lahoda.

Co?
Přijdete ještě na další fenomény (nejen) let devadesátých?
:-)