Jak už bylo řečeno, v bavorských Alpách...

... se nám všem líbilo, to je jasné jako den! A jasné jako skutečnost, že tu máme druhý díl alpského reportu!

Že vy ste už pochybovali, že se ho dočkáte, co? :)

V minulém díle sme se uložili na kutě na příjemně domácké chatě v nadmořské výšce téměř stejné jako je naše nejvyšší hora. Po ranním čaji sme se plni optimismu zeptali místního horala na nejoptimálější cestu na Rotwand, další vrchol, který sme se rozhodli pokořit. Naneštěstí sme narazili na horala-vtipálka, který nám poradil v duchu moudra: "Je to sice delší, ale za to horší cesta." Nu o zábavu, mé špinavé kalhoty a škodobilost Nejmilejšího bylo postaráno.

 

Markét zkoumá terén zatím jen po vizuální stránce, zatímco 

 

Pavlí již zkouší jeho pevnost, aby

 

mohla neohroženě skočit! A...ehm... později také spadnout do bahna, případně se zabořit po kotník. Bohužel (naštěstí) nezdokumentováno :). Ale byli i tací, kteří se cítili jako ryba ve vodě. Například

takový Tomáš si, jak zde vidíme, přímo okatě užívá čerstvý svěží vzduch horského rána. Alenka si zatím

 

vesele hraje na kamzíka. A to uvěřitelně! :) Všichni jsme ale tuto cestu ve zdraví přežili a zasmáli se představě vysmátého horala, který si při své ranní cigaretce, šmejd jeden, vychutnal nejen nikotin a dehet, ale i naše usilovné snažení s "cestou" aneb horskou bystřinou, kterou nám poradil namísto pohodlné cesty, jež vedla opodál. Tolik k inteligenci jednoho inženýra, tří magister, jednoho bakaláře a (skoro) dvou bakalářek.Ou jé! :) Nutno dodat, že za to naše zasmání mohla nejen krásná všudypřítomná horská scenérie, ale i lok jemného Bukanýra, neboli rumového obsahu placatky :).

 

  

Vím, že tato fotografie je vám již známá, ovšem i tak jí sem dám. Alenčin výraz, co říká: "To teda nevim holka, abys to zvládla!" a Markétčino postesknutí a lá: "Ty joo, ta nám to všechno vypijeee!", to je zkrátka k nezaplacení. A i za ohroženou pověst jedné slušné dívky to stojí. Promiň, Beenko! ;) A jak vůbec pak takového pousmání nad škodolibostí horala a naivitou graduovaných vypadá? Třeba i takhle :)

 

 Zajímavý problém nastal, když jsme dorazili na hřeben a přemýšleli, kudy vlastně dál. Jedna cestička vedla na vrchol po naší pravé straně. 

 

Ovšem byl to ten správný vrchol? Okolo jdoucí rodinka nám to potvrdila a zachránila nás tak před hlasy, které říkaly takové věci jako sejít zpět do údolí (když už sme, sakra, jednou ten krpál vylezli!) a vylézt na ten vrchol, co je dál, ale co se na něj po hřebenu nedostanem. Nezachránila nás však před adrenalinovým výstupem, který nás čekal a proti kterému bylo minulé překonávání sama sebe jen naivní dětská hra.

Jen tak na okraj, během našeho bloumání se nad údolím objevila dokonalá duha :).

Ale zpět k adrenalinové cestě na Rotwand, do výšky 1884, která se podobala spíše horolezectví než nevinné vysokohorské turistice. I když to na těch fotkách nevypadá až tak kulervoucně, jako tomu ve skutečnosti bylo. Sakryš.

 

Dle fotografií také jasně vidíme, že mezi námi byli i tací, kteří si to vysloveně užívali. 

a také tací, pro které byl výstup natolik nudný, že při něm usínali...

 ...většina měla ovšem jiné starosti, jako například věčné dilema dívat se nebo se nedívat dolů a otázky typu: proč kruci nemám namísto těžké krosny, která mě převažuje dozadu, jen kabelku alá Hermiona, tj. s nezjistitelným zvětšovacím kouzlem?

 

Ale co si budem povídat, na vrcholu jsme to už byli všichni, kdo si to užíval. Jen vychytat ten správný výraz bylo těžké...

  

¨ 

 

Ještěže sme měli mezi sebou takové modely, jakými bezpochyby již zmínění zástupci vysokohorského ptactva, kteří nám bez problému zapózovali s pozadím modrých vrcholů, byli.

 

A něco málo pro představu štreky, kterou sme ušli...9 z 10 očních lékařů doporučuje zvětšit.

 

A abychom nevychvalovali jen ptáky, na zpáteční cestě to byly také fotogenické ovečky, co si zasloužily pozornost objektivů našich fotoaparátů...

  

a samozřejmě všudypřítomné kravičky odpočívající (nejen) u parkovišť. Kdo si myslí, že je tohle ta...

 samá kravička jako minule, nechť zvedne ruku!

Na zpáteční cestě sme si ještě něco málo zabagrovali

a pak už honem na polívku, kterou sme si uvařili za mírného deště na parkovišti

a na které sme si taky velmi pochutnali!

Pak už byl čas vydat se k místu našeho druhého noclehu, do Blecksteinhausu. Do chaty o něco luxusnější a civilizovanější. Tak nechutně civilizované, že sme si mohli dát sprchu a chutnou snídani all inclusive.Tak civilizované, že sme dostali pojeb za to, že jíme a pijeme na pokoji a hrozil nám vyhazov a spaní pod širákem, neboť nám velmi "milá" paní správcová nevěřila, že o zákazu alkoholu a jídla nevíme :). Tak luxusní, že sme si celou noc užívali chrápání někoho (nebo možná obou) z nerudného postaršího manželského páru.

Co naplat, zkátka MatrazenLAGER (auč, fuj, ošklivej vtip! Košťáková, styď se!).

Ale ani tím sme si nenechali zkazit náladu z našeho jinak velmi povedeného výletu. Co dodat na závěr? Možná jedno neškodné klišé: 

Je víceméně fuk, kam vyrazíte, jestli do Alp, na Antarktidu nebo na druhý konec města. Hlavně když ste tam s takovými lidmi, které máte rádi :).