Rozárka a její pokoj

Jak sem se zmínila v článku minulém, ó má drahá sestřenička Vlastinka s ó mým drahým pseudošvagrem Járou (je to můj švagr, když je ona moje sestřenka? Asi ne pravý švagr. Takže pseudošvagr :-) ) mají svého prvního potomka, dceru Rozáruš. A to už nějaký ten pátek, konkrétně od Božího Hodu vánočního roku 2014.

Teď budu s odpuštěním trochu osobní a možná dojímavá, ale Vlasta a Jára se mi coby rodiče strašně líbí, a jako si budu jednou brát příklad z rodičů mých (+ z dalších rodičů v mém okolí, i z těch novopečených), tak bych si ráda vzala příklad z nich. Ne ve všem, samozřejmě. Ale minimálně v té jejich akčnosti. Aspoň trochu. Tak. Konec osobní vsuvky :-).


Krom toho se také v září téhož roku natrvalo přestěhovali z Prahy do Chomutova, do domu Járovo rodiny, kde si zrekonstruovali a k obrazu svému upravili byt, jehož součástí je i dětský pokoj. 

 

 A zde malá obyvatelka pokojíku. Už ne jako miminko, ale živé a schopné batole :-)

 

 S maminkou v Praze. Rodina se nezapře ;-)

Vlastinka měla od začátku jasnou představu jakéhosi "lesního pokojíku", kterou sem si dovolila doplnit do stylu designérky se skvělým jménem - Soni Malinové. Malisovi se její jméno tak líbí, že má od ní dokonce lustr (i když ten lustr se mu samozřejmě líbí taky :-) ). Soňa totiž působila i jako designérka v pořadu Čt1 Bydlení je hra. A udělala tam ohromně super pokojík s břízkami, namalovými magnetickou barvou.

 No, nemá cenu cokoliv předstírat, tenhle nápad sem od ní s chutí a beze studu obšlehla. Na jednu stěnu Rozárčinýho pokojíku sem tedy namalovala tři břízky. Nejprve obyčejnou černou a poté šedou magnetickou. Už tak to vypadalo dobře, ale spíš jako buky :-)

Nutno říct, že magnetická barva se ukázala jako zklamání. Možná, že sme se striktně neřídili instrukcemi, ale i tak sem čekala, že 3-5 vrstev této příšerně drahé srandy bude stačit, aby na tom alespoň trochu držel normální magnet. No, ale magnetická folie drží a to musí stačit. Nejrůznější mnou ručně kreslení opeřenci podlepení magnetickou páskou si tedy zanedlouho budou hovět na větvích, kmenech i trávě :-).

Ale nepředbíhejme. Po magnetické přišla na řadu bílá a znovu černá. Na detaily. A nakonec lehce načrtnout trávu. A je hotovo. Tedy, minimálně jedna stěna :-).

 

Na další stěnu si Vlastinka přála jednoduchý košatý strom. Původním záměrem byl jakýsi základ pro poličky. Od toho se během realizace upustilo a přešlo se k jednoduššímu tahu - do větví zatlouci skobičky a na ty věšet nejrůznější kravinky - od plyšových sov přes háčkované pytlíčky na drobnosti až k zarámovaným fotkám :-)

A takhle to začalo. Obrysy v hnědé barvě, poté část větví a kmene opět magnetickou a nakonec hnědá, béžová, bílá, černá. A stínovat, stínovat a stínovat. Až do pozdních večerních a poté i brzských ranních hodin :-)

Ale na výsledek sem pyšná, byť se ozývaly názory ohledně jeho strašidelnosti ;-). Nu, Rozárka bude alespoň od útlého věku zocelována. A kdo se bojí, nesmí do lesa :-D. Ani do "lesního pokojíku".

Moje jediný přání je opakování...

....tak ten vdechnutý život Parapleečku moc dlouho nevydržel, což? Nu, ani moji věrní čtenáři nejspíš už nebudou stačit s dechem. Když je nechávám tak dlouho čekat...  možná mi zbyl už jen Malis. A maminka. Ale i ti už pomalu ztrácí trpělivost, že? :-)

Ale o tom mluvit nebudem.

Budeme mluvit o opakující se historii. Jak jistě víte, každý chytrý člověk se ze svých chyb obvykle poučí. A každý chytřejší člověk se poučí i z chyb ostatních (případně si to vyzkouší, aby se sám dostal do pověstné cimrmanovské uličky "tudy ne, přátelé :-) ). A masa chytrých lidí se nadále poučí z historie. Protože historie se co? Opakuje.

A nemusí jít ani o historii světovou. Stačí se podívat na osobní historii. Minulý rok v této době sme byli čerstvě přistěhovaní. Nejmilejší odjel na tábor a já mu připravila překvapení - za pomoci Abee a hlavně Tomáše (vlastně to v podstatě udělal celé on, když se to vezme kolem a kolem :-) ) sem vymalovala náš pronajatý byt. Použitá oranžová na většině stěn mě iritovala tak, že sem neváhala nechat si namíchat žádaný odstín, koupit penetraci a bílý primalex, půjčit si štafle (od Zdeného a Domíí ;-) ) a přemluvit kamarády, aby mi s tím po večerech pomáhali.

Rok se s rokem sešel a my jsme opět přestěhovaní, neboť náš starý byt se prodává (a my ho nechcem :-) ). Nejmilejší je opět na táboře a já opět zavítala do Hornbachu, abych si nad vzorníkem lámala hlavu a opět vycálovala pálku za bílou a za penetraci.Tentokrát v tom ale byly barvy zdí nevinně, odstíny šedofialové a běžové bych zvládla. Viníkem je bývalý nájemník - kuřák. Tabákové "aroma" nesnáším. A hnusožluté stropy od cigaretového dýmu taky.

Zase sem zlanařila své nebohé blízké k malování. Tentokrát to byli ó má drahá sestřenička Vlastinka a její manžel Jára. A jejich štafle. A vlastně zas tak nebozí nejsou, pomohli mi totiž nejen z čisté dobroty srdce, ale i pro to, že sem se jim a hlavně jejich pískleti tvořivě vyřádila na stěnách pokoje. Ale o tom později.

Co se změnilo? Dost a vlastně nic. Člověka to nutí bilancovat.

Abee a Tom už nejsou spolu. Ó má drahá sestřenička a Jára jsou rodiči. Naši plzeňští rodičové Ivanka s Vojtou jsou dokonce dvojnásobními rodiči, narodila sem jim další holka do party, Éliška. A tak dále...

A k tomu poučení z vlastních chyb? K tomu nemám co dodat. Já chyby při malování nedělám :-).

Snad jen tu, že vysedávám na blogu, místo abych už konečně dodělala tu zatrachtilou stěnu v obýváku, jejíž výrazná rudá pod bílou stále prosvítá! :-)

Na závěr už jen odkaz na píseň od Tatabojs, jejíž refrén dal nadpis tomuto článku :-)