Aha! První obrázek a hned takové morální dilema. Těhotenství a alkohol. Existuje spousta studií o škodlivosti alkoholu na plod. FAS neboli fetální alkoholový syndrom je nepopiratelný fakt, o kterém nemá cenu se přít, stejně jako o tom, že holokaust se opravdu odehrál nebo že kouření škodí zdraví v každém věku (ať si Miloš říká, co chce). Všichni se určitě shodneme na tom, že tvrdý alkohol a pozitivní těhotenský test zkrátka a dobře nejdou dohromady a přinejmenším jde o dost tenký led, pokud ne přímo o do nebe volající pitomost.
Nicméně stejně tak existují studie, které alkohol v malé míře a o malých "voltech" (tedy pivo, víno) nezakazují, ba dokonce doporučují. Ó má drahá sestřenička mi říkala o názoru jejího doktora. Nevím, zda budu přesně citovat, nicméně to řekl nějak takto: "Pokud jste byla před těhonestvím zvyklá dát si denně malé pivo nebo dvě deci bílého, dopřejte si to i v těhotenství, máte-li chuť. Tělo je tak zvyklé a potřebuje to." Můžeme tady rozjet spor ohledně možné kontroverze takového tvrzení, nicméně faktem například zůstává i to, že mazi babské rady na úspěšné vyvolání porodu při přenášení patří pití červeného vína.
A co si o tom myslí Paplí? (taky vás tak baví, jak o sobě mluvím ve 3. osobě? :-)) Inu, pokud máte zdravý vztah k alkoholu (rozuměj nejste alkoholička a nemáte patologickou závislost), tělo si řekne. A vy ho poslechnete. Alespoň u mě to tak je.
"Hmm... mam chuť na víno. Mňam, tohle je fakt dobrý."
"Fuj, je tohle víno tak hnusný nebo se mi mění chutě?"
"Děláš si srandu? Víno? Chceš se pozvracet teď a tady?"
V 1. trimestru, kdy mi bylo občas (no, vlastně docela často) dost zle od žaludku jsem na víno neměla ani pomyšlení. Nicméně jsem měla pocit (možná placebo, možná ne), že doušek piva mi pomůže žaludeční šťávy alespoň na chvíli zklidnit. A to sem prosím před těhotenstvím pivo vůbec nepila, protože... no... prostě je to pivo, je hořký, divný a rozhodně nezahání žízeň, ať si kdo chce, co chce říká (ukamenujte mě, pivaři... :-)).
Ve 2. trimestru a většině 3. se v mém vztahu k vínu střídala chuť s nechutí. Byly dny, kdy sem si s chutí dala tu svou půl deci bílého, aniž bych si musela zakazovat pít dál, protože mi takové množství bohatě stačilo. Takže žádné slintání nad lahví. Zároveň byly ovšem chvíle, kdy sem měla chuť, ale hned po prvním doušku mě začala pálit žáha. Díky, nechci.
Teď ke konci mého vorvaního období přijel sv. Martin (a k nám do Bärensteinu dokonce i na bílém koni :-)), s ním svatomartinské víno a já si dva večery po sobě bez výčitek a pálení žáhy pochutnala na (och, ta nezodpovědnost) celém 1 decilitru Veltlínu. Důvod je prostý - mimouš klesá níže do pánve, tím pádem mi už tolik netlačí zadkem na žaludek, tudíž oblíbená kratochvíle kyseliny chlorovodíkové (to jest leptání sliznic) šla konečně do kytek. Takže na zdraví!
Nesahej mi na břicho! Další velké téma, které se tu a tam objevuje v humorně laděných článcích ženských časopisů jako jedno z velkých NE ohledně chování se k těhotným (vedle komentování její hmotnosti a velikosti , otázek o kojení a nevyžádaných "dobrých" rad).
Těhotenské bříško zkrátka není pudl nebo yorkšír. Stále je to část cizího těla. Je to jako byste přišli ke kolegovi v práci, pohladili mu pivní pupek a ptali se ho, kdy si dá další pivo :-). Takže chcete-li hladit nebo se jen dotknout, zeptejte se a proboha, nebuďte uražení, pokud těhotná žena řekne ne.
Já osobně to tedy nijak hystericky neprožívám, ani když se někdo "pozapomene" zeptat a už mi dlaní jezdí po pupku. Je ovšem pravda, že sem se ještě nesetkala s cizím člověkem, který by tohle udělal (ruku na srdce - nebo na břicho? :-) - to by bylo divný). Všichni mí "ohmatávači" jsou rodinnými příslušníky, kamarády, kamarádkami nebo alespoň dobrými známými. Zároveň nemám nijak bolestivé a citlivé břicho, tudíž mi doteky nejsou nepříjemné. A v neposlední řadě, co si budeme nalhávat, sem narcis a prostě mi pozornost dělá dobře :-). Ale chápu a respektuju, že to máme každá jinak.
Většina (prvo)rodiček se, ať chce nebo ne, dříve nebo později začne zajímat o porod a o to, jaký by si přála jeho průběh. Některé z nás se spokojí s tím, aby ona a dítě přežily, jiné se připravují na orgastický nebo lotosový porod doma a další zajímají například procedury, které se v porodnicích rutinně provádějí nebo naopak neprovádějí. Ponechme stranu takové perly jako otcovský bonding nebo epiziotomie, které by některé (nejen mužské) čtenáře mohly odradit od dalšího čtení (cha, že ste na ten odkaz klikli, že jo? :-D) a věnujme se mírnějším, nicméně stejně diskutovaným předporodním přípravám - jako je například holení.
Bývaly doby, kdy se ženy nikdo neptal - při příjmu k porodu dostala klystýr a její nejintimnější místa vzala (mnohdy nerudná) sestra nasucho žiletkou, nejlépe ještě tupou. Skvělá věc.
Dnes už to ve většině porodnic taková automatika naštěstí není. Klystýr je vám nabídnut, případně doporučen (v horším případě vnucen) a s holením vás taky nikdo neobtěžuje - dle slov nejmenované porodní asistentky hlavně tedy proto, že se "většina žen dnes prostě tam dole holí sama. " :-) Chápala jsem to a byla za to ráda - než sem si přes rostoucí břicho přestala vidět nejen na špičky chodidel, ale i na svůj klín. Co sakra teď? :-D
S přípravou na porod může souviset i zájem o pořady, které se "zázrakem zrození" zabývají. Namátkou uveďme například 4 v tom (mám zkouklé všechny série minimálně 3x :-)) z ČT1 nebo televizí Nova nedávno odvysílané Malé lásky (pár dílů jsem dala, některé i 2x :-)). Nutno dodat, že téma porodu mě zajímalo i před mým vlastním těhotenstvím, takže pořady tohoto typu jsem sledovala i tehdy, kdy se v mém těle ještě žádný malý vetřelec neusadil. A brečela sem u nich taky :-).
Opět jedno z velkých NE (viz výše) aneb co neříkat těhotným. Nevím, jestli je to tím, že nejspíš nejsem tak obří (byť já sama si tak připadám), ale krom mého opravdu nejužšího okolí nemá nikdo potřebu komentovat mou velikost. A od nejužšího (nutno dodat, že povětšinou mužského) okolí mi to nevadí, neboť je to milé. A co je zajímavé, tak se většinou nejedná o pokus o vtip, jako spíše o vyděšené zvolání:
"Zlato, ty máš obří břicho!" (Nejmilejší)
"Panebože, ty si spolkla medicimbal?!" (Tatínek)
"Ten mimouš! Jak je velikej!" (Bratr Pavlík)
Mezi mé nynější nejméně oblíbené aktivity nepatří mytí nádobí nebo luxování, ale OHÝBÁNÍ SE. To je, prosím pěkně, hnus největší, zvláště pak jste-li stejně tak nešikovní jako já a neustále vám něco padá (až tehdy, když se přes břicho nemůžete úpřádně sklonit si uvědomíte, jak často něco upustíte na zem).
A pak vám ještě někdo dá tu skvělou radu, že se přece nemáte OHÝBAT, ale máte jít DO DŘEPU (díky, mámul :-D). Tak sem v té Ikee, když mi spadl sešit s poznámkami, šla do dřepu. A jak to dopadlo?
Nedopadlo. Já sem dopadla. tedy, přesněji řečeno, převážila sem se a dopadla na zadek. Zároveň sem hlasitě hekla a vysloužila si překvapený pohled nejen od Nejmilejšího, ale i od kolemjdoucích.
Poslední obrázek ani tak nesouvisí s těhotenstvím jako spíše s tím, co přijde po tom. A jelikož tam ještě nejsme, nebudu (a ani nemůžu) se k němu nijak sáhodlouze vyjadřovat. Jen zmíním, že pobavil nejen mě, ale i Nejmilejšího - ty vykulené oči tatínka jsou totiž k popukání :-D.
Jo, už je to tak. Sem usvědčený grafomaniak. Tohle totiž měl být původně článek založený na obrázcích, ke kterým bych v jedné nebo dvou větách shrnula, jak to cítím já. Hm... tak to mi nevyšlo.
Ale zasmála jsem se:-) Přepošlu prababi.
OdpovědětVymazatA to byl taky účel :-). Díky za sdílení ;-)
Vymazat