Podzimní voňavý krambl a příslib doby budoucí

Sama pro sebe jsem se zařekla, že své Parapleečko nikdy nezahltím dvěma tématy - politikou a (vzhledem k současnosti) plkáním o těhotenství.

Což o to, politikou se příliš nezabývám a když už ano, tak spíše zprostředkovaně - tedy přes Nejmilejšího, on je u nás doma hlavní "politolog" :-). Toto předsevzetí se mi tedy jakž takž daří dodržet. Nicméně proběhlé volby a hlavně jejich výsledek mi nedá a cítím silnou touhu se vám svěřit. Tudíž očekávejte malé politické ublinknutí.

Až donedávna bych si nemyslela, že pro mě bude takový problém neplkat zde o těhotenství, miminech, porodech, výbavě, kočáru, předporodních kurzech, porodních asistentkách a lobby velkých porodnic. Chtě nechtě mě tohle téma pohltilo (nevíte někdo, čím by to mohlo být? :-)) a pokaždé, když narazím na nějakou zajímavost nebo zhovadilost, pocítím silné nutkání se o to s vámi podělit prostřednictvím blogu. A držím se, držím. 
Jenže chudák Nejmilejší nemůže všechno pojmout sám. A maminku zas tak často nevidím. Takže mé milé Parapleečko a jeho věrní čtenáři, mějte s Nejmilejším soucit, se mnou trpělivost a v nejbližší době se těšte (nebo "těšte") na veskrze porodnický/těhotenský článek. Juch!

Taky vám přijde vtipný, jak si sama pro sebe ospravedlňuji témata článků? Paplí, ty vole, piš vo čem chceš,všem je to fuk! :-D

Ale dnes začneme trochu z jiného konce. Dnes začneme kolem půl čtvrté hodiny ranní, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Nyní sledujte tok mých myšlenek. Bacha, bude to záhul. Chcete-li, následující řádky přeskočte až k velkému nadpisu. O nic moc nepřijdete. Fakt. Nevěříte? Věřte. Oukej, já vás varovala...

Plného močového měchýře se zbavím celkem snadno, ovšem plné hlavy myšlenek ne. Můj super mozek má totiž naprosto jasnou představu o tom, co chci po půl čtvrté ráno dělat. Spát nebudeš, děvenko! Budeš přemýšlet! O čem? Ale no tak! Je tolik témat, které musíš právě teď a tady promyslet!

Například co by se dalo dát na balkon místo bylinek, které pomalu hynou, případně se již hřejou uvnitř bytu?

Co takhle nějaké malé jehličnany?

Juu...a co kdybysme měli letos stromeček na balkoně v květináči? Třeba by nám tam vydržel i na další rok! A na ten další taky! A pak bysme si ho mohli zasadit na naší budoucí zahradě a měli ho i tam jako vánoční stromeček.

Máme vůbec nějaké ozdoby? A co cukroví a dárky? Budeme mimoušovi nějaké dávat? A budeme mít letos vůbec čas něco takového řešit?

Uf... mam hlavu jako pytlík pukavé kukuřice v mikrovlnce v poslední fázi pukání - co vteřina, to hotové zrnko popcornu. V mysli mi vyskakuje tisíce nápadů...a navíc jsem dostala hroznou chuť na hustou smetanovou polívku s brambory, houbami a vejcem. U nás sme jí odjakživa říkali "kulajda". Až o jednom nechutném prozření jsem zjistila, že se do "opravdové" kulajdy dává kopr. Ble.

Je dost šílené krátce po čtvrté hodině ranní vstát a jít vařit "kulajdu"? Asi jo... ale do lednice bych se stejně mohla podívat. Jee, hele, půlka dýně, tu bych měla co nejdříve spotřebovat. Hmm... kolik jí asi bude? Rychle zvážit - 700 gramů. A když se očistí, přebere a nakrájí, možná dá dohromady tak půl kila. To by bylo tak akorát na ten dýňový kompot, jak o něm Nejmlejší mluvil. Recept jsem zrovna teď o víkendu získala od maminky Nejmilejšího. Schválně tu dýni zkusím zpracovat. Jo, přesně 500 gramů a ještě pár kousků zbylo. Základ na kompot mám - šup s ním do lednice, do zítřka tam bude odpočívat. Ale co s tím zbytečkem?

Je 5 hodin ráno a Nejmilejšímu zvoní první budík. Diví se, kde jsem. Svěřuji se s svou neschopností usnout, ale navzdory tomu se k němu ještě přitulím, třeba se to teď podaří. 

Hmm, nepodaří. 

Je 6 hodin ráno, Nejmilejší vstává a já mám stále chuť na kulajdu. Vařím si maliníkový čaj a přidávám do něj  trochu meduňkového sirupu, třeba mi pomůže ještě zabrat. Loučím se s Nejmilejším a tu mě napadne, co ze zbytkem dýně...

Sláva, konečně se dostávám k jádru věci - receptu na super jednoduchý dezert.

Podzimní voňavý krambl

Na ovocný základ potřebujeme:
3 středně velká jablka, která omyjeme a nakrájíme na kostky
cca 100 gramů omyté nakrájené dýně (případně množství dle chuti nebo dýni úplně vynechte)
1 lžíci medu
3 lžičky třtinového cukru (nebo i méně, záleží na tom, jak kyselá/sladká máte jablka) + 1 lžička skořice
trošku másla, trošku horké vody

Na drobenku potřebujeme:
50 g ovesných vloček
65 gramů změklého másla
30 gramů třtinového cukru (případně i méně, záleží na vás) + 1 lžička vanilkového cukru
85 gramů polohrubé mouky

K podávání nutně potřebujeme:
100 g smetany na šlehání No, vlastně to tak nutné není, nicméně do tuha ušlehaná smetana posune už tak lahodný gurmánský zážitek do ještě lahodnějších nadpozemských výšin.

Poznámka: Uvedené množství je pro 3 malé zapékací misky, které naplníme ovocnou směsí asi do poloviny. Máte-li jen jednu větší, přizpůsobte množství podle jejího objemu. Použít můžete i formu na biskupský chlebíček, malý pekáček či cokoliv, co přežije pobyt v rozpálené troubě.

A jak na to?

Dýni lehce osmahneme na másle, přidáme k ní med, trochu horké vody (cca 2 lžíce), 1 lžičku skořicového cukru a pod pokličkou necháme dusit cca 10 minut. Poté přidáme nakrájená jablka, zbytek skořicového cukru a na mírném plameni dusíme dalších 7-10 minut do změknutí, nikoliv rozvaření.

Směs rozdělíme do zapékacích mističek a necháme chladnout.

Mezitím si rozpálíme troubu na 200°C a super rychle vypracujeme drobenku tak, že smícháme máslo, vločky, mouku, cukry a prsty mneme směs tak dlouho, dokud se nám nevytvoří malé hrudky.

Drobenku navršíme na zchladlou ovocnou směs a necháme zapékat cca 25 - 35 minut. 

Řiďte se vlastní zkušeností s vlastní troubou, cílem je, aby drobenka navrchu zezlátla až lehce zhnědla, jen ji nepřipálit!

Podáváme ještě lehce teplé s domácí šlehačkou, která se nám bude na kramblu právě tak akorát roztékat. Vdechujeme skořicovou vůni podzimu a vychutnáváme si jí v pohodlí domova, zatímco venku fouká vítr a rve poslední barevné listí ze stromů...

Je půl 10 ráno, já mám téměř dopsaný článek a vypitý čaj. Na sporáku mi bublá polévka a v troubě se dopéká jedna testovací mistička kramblu, abych jí mohla vyfotit a sníst. Samo, že až po polévce. Třeba potom ještě usnu. Zbývající dvě mističky a stejně tak šlehačku si nechám na večer, ať z toho má něco i Nejmilejší.



Cože? Že byste chtěli recept i na naší kulajdu? Smůla. To je rodinné tajemství.

:-)

Divná doba porodní

... nemusíte se bát, z Parapleečka se nestane "těhulkový blogísek" jen proto, že sem v očekávání. Jen se s vámi chci podělit o jeden vskutku zajímavý odstavec z již zmiňované knížky Nová doba porodní. Třeba (narozdíl ode mne) pochopíte, co tím chtěl básník říci...

Když císařovna ve staré Číně otěhotněla, nesměla vidět ani slyšet nic nepříjemného, nesměla používat hanlivé výrazy, nesměla přemýšlet o negativních věcech a stýkat se s nemocnými a depresivními lidmi. Dnes začínáme tušit, jak to bylo moudré.

OK, proč ne. Je to sice trochu přehnané, ale dejme tomu. Bude totiž hůř...

Víme také například, že zažívá-li žena v počátcích těhotenství vysokou míru stresu, je pravděpodobné, že se jí narodí syn gay nebo dívka s přemírou ženských vlastností (...)

Ehm, cože? Proč by měl mít stres vliv na budoucí sexuální orientaci? A co že je to ta "přemíra ženských vlastností"?!

Asi už to přestanu číst. Stresuje mě to...

Dejte mi pokoj, sem těhotná!

V podstatě sloužím jako pěstírna, lidský skleník. Ano, je to krásné a úžasné, ano, cítím se jaksepatří žensky a hrdě, ale zároveň je to dost náročné.

O této polaritě už bylo popsáno nesčetné množtví papírových i webových stránek ženských časopisů, jenže já se potřebuju vypsat. Předpokládám, že Nejmilejšího už unavuje mé funění a stále stejné odpovědi na jeho otázku "Copak, zlato?" "Nic, sem těhotná..."

Těhotná a k tomu ještě bolestín. Tady mě píchá, tohle mě bolí, nemůžu dejchat, buší mi srdce, nemůžu sedět, nemůžu stát, nemůžu ležet, pálí mé žáha, po každém i sebemenším jídle se cítím přecpaně, poblila sem sedačky RegioJetu na lince Praha-Chomutov a občas mam nohy jako konve.

Jo a tloustnu. A to prosím nejen na břiše, jak sem si naivně říkala. Má garderoba se dá jednoduše rozdělit na čtyři části:
1. Obléknu to a vypadám v tom normálně, občas i hezky.
2. Obléknu to a vypadám v tom jako těhotný hroch.
3. Obléknu to, ale krátí se mi dech a před očima se mi začnou tvořit zajímavá kolečka. A ještě k tomu v tom vypadám jako těhotný hroch.
4. Neobléknu to.

A když už jsme v tom intimním svěřování, ano, rapidně se mi mění i jiné párové části než nohy. Roztahuje se mi hrudník a jediná podprsenka, kterou na sebe nejen navléknu, ale hlavně v ní bez ošívání vydržím déle než pět minut, je kojící, bez kostic a vypadá v podstatě jako tílko. Díky ó mé drahé sestřeničce za ní! Pamatuju si, jak sem si na začátku pochvalovala změnu svých proporcí a prohlašovala, že na to sem se vždy těšila. Jaké to kacířské myšlenky!

Cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu mám egoistickou touhu dokazovat, že to, že sem těhotná mě nijak neomezuje. Například v hraní Laser Game.
"Předpokládám, že vy hrát nebudete. - Joo, budu. - Ehm...vážně?! (dlouhý, upřený pohled na mé břicho) - Jo, já budu opatrná. - No... tak jak myslíte."

Ehm...pro přesnost, tato fotka je z dubna, kdy ještě nikdo z naší vražedné skupiny (krom mě a Nejmilejšího) nemohl tušit (a netušil), co se mi skrývá pod vestou. Příhoda s nevěřícím pohledem se stala teď v září, když sme se na laser game vydali znovu, tentokrát s maminkou, tatínkem a bratrem. Fotku sem ale ještě na facebooku nenašla.

Na stranu druhou občas používám těhotenství jako výmluvu. "Cítím se trochu unaveně, tak proč se po obědě nenatáhnout? Vážně musím vstávat už v 9? Co takhle si ještě zdřmnout? To nevadí, že zoufale vzlykám, protože nemůžu najít Zugang-PIN k připojení na internet, vždyť sem těhotná, to sou hormony."
A hlavně to slyším, že všech stran - odpočívej dokud můžeš, užívej si volna, spi,... Jedna kolegyně mi v každé smsce nezapomene připomenout, že "takové už to nikdy nebude." :-)

Maminka mi půjčila knížku Nová doba porodní od Vlastimila Marka. Jsou to 15 let staré myšlenky, některé přelomové, některé překvapující, některé běžné,některé sympatické a některé naprosto mimo (alespoň pro mě).

Takovéto čtení každopádně ještě prohlubuje mou nynější schizofrenní náladu - autor oslavuje početí, těhotenství a porod jako zázrak zrození a vrchol ženství. Žena je něco jako bohyně, která ve svém těle stvoří nový život.
Jedním dechem však dodává, že dnešní ženy moderní západní civilizace jsou zhýčkané, těhotenství je unavuje a rodí v bolestech. Pro ženy kmenových společností je naprosto běžné do poslední chvíle tvrdě pracovat, pak si odskočit za keř, k řece nebo do porodní chýše, bezbolestně povít miminko a s ním na zádech se vrátit k práci.

Co z toho všeho plyne? Sem těhotná a protože jsem zhýčkaná žena západní civilizace, bolestínská a plná stížností, které navíc můžu vystavit na svůj blog (a ráda to udělám), tak sem i spokojená. Ou jé.

Jo a zázrak zrození, pocit vyvolení, hormony a v neposlední řadě i pohyby toho malého vetřelce v mém břiše v tom taky hrají určitou roli :-)