Dejte mi pokoj, sem těhotná!

V podstatě sloužím jako pěstírna, lidský skleník. Ano, je to krásné a úžasné, ano, cítím se jaksepatří žensky a hrdě, ale zároveň je to dost náročné.

O této polaritě už bylo popsáno nesčetné množtví papírových i webových stránek ženských časopisů, jenže já se potřebuju vypsat. Předpokládám, že Nejmilejšího už unavuje mé funění a stále stejné odpovědi na jeho otázku "Copak, zlato?" "Nic, sem těhotná..."

Těhotná a k tomu ještě bolestín. Tady mě píchá, tohle mě bolí, nemůžu dejchat, buší mi srdce, nemůžu sedět, nemůžu stát, nemůžu ležet, pálí mé žáha, po každém i sebemenším jídle se cítím přecpaně, poblila sem sedačky RegioJetu na lince Praha-Chomutov a občas mam nohy jako konve.

Jo a tloustnu. A to prosím nejen na břiše, jak sem si naivně říkala. Má garderoba se dá jednoduše rozdělit na čtyři části:
1. Obléknu to a vypadám v tom normálně, občas i hezky.
2. Obléknu to a vypadám v tom jako těhotný hroch.
3. Obléknu to, ale krátí se mi dech a před očima se mi začnou tvořit zajímavá kolečka. A ještě k tomu v tom vypadám jako těhotný hroch.
4. Neobléknu to.

A když už jsme v tom intimním svěřování, ano, rapidně se mi mění i jiné párové části než nohy. Roztahuje se mi hrudník a jediná podprsenka, kterou na sebe nejen navléknu, ale hlavně v ní bez ošívání vydržím déle než pět minut, je kojící, bez kostic a vypadá v podstatě jako tílko. Díky ó mé drahé sestřeničce za ní! Pamatuju si, jak sem si na začátku pochvalovala změnu svých proporcí a prohlašovala, že na to sem se vždy těšila. Jaké to kacířské myšlenky!

Cítím se trochu rozpolceně. Na jednu stranu mám egoistickou touhu dokazovat, že to, že sem těhotná mě nijak neomezuje. Například v hraní Laser Game.
"Předpokládám, že vy hrát nebudete. - Joo, budu. - Ehm...vážně?! (dlouhý, upřený pohled na mé břicho) - Jo, já budu opatrná. - No... tak jak myslíte."

Ehm...pro přesnost, tato fotka je z dubna, kdy ještě nikdo z naší vražedné skupiny (krom mě a Nejmilejšího) nemohl tušit (a netušil), co se mi skrývá pod vestou. Příhoda s nevěřícím pohledem se stala teď v září, když sme se na laser game vydali znovu, tentokrát s maminkou, tatínkem a bratrem. Fotku sem ale ještě na facebooku nenašla.

Na stranu druhou občas používám těhotenství jako výmluvu. "Cítím se trochu unaveně, tak proč se po obědě nenatáhnout? Vážně musím vstávat už v 9? Co takhle si ještě zdřmnout? To nevadí, že zoufale vzlykám, protože nemůžu najít Zugang-PIN k připojení na internet, vždyť sem těhotná, to sou hormony."
A hlavně to slyším, že všech stran - odpočívej dokud můžeš, užívej si volna, spi,... Jedna kolegyně mi v každé smsce nezapomene připomenout, že "takové už to nikdy nebude." :-)

Maminka mi půjčila knížku Nová doba porodní od Vlastimila Marka. Jsou to 15 let staré myšlenky, některé přelomové, některé překvapující, některé běžné,některé sympatické a některé naprosto mimo (alespoň pro mě).

Takovéto čtení každopádně ještě prohlubuje mou nynější schizofrenní náladu - autor oslavuje početí, těhotenství a porod jako zázrak zrození a vrchol ženství. Žena je něco jako bohyně, která ve svém těle stvoří nový život.
Jedním dechem však dodává, že dnešní ženy moderní západní civilizace jsou zhýčkané, těhotenství je unavuje a rodí v bolestech. Pro ženy kmenových společností je naprosto běžné do poslední chvíle tvrdě pracovat, pak si odskočit za keř, k řece nebo do porodní chýše, bezbolestně povít miminko a s ním na zádech se vrátit k práci.

Co z toho všeho plyne? Sem těhotná a protože jsem zhýčkaná žena západní civilizace, bolestínská a plná stížností, které navíc můžu vystavit na svůj blog (a ráda to udělám), tak sem i spokojená. Ou jé.

Jo a zázrak zrození, pocit vyvolení, hormony a v neposlední řadě i pohyby toho malého vetřelce v mém břiše v tom taky hrají určitou roli :-)