Začatek naší cesty byl opravdu krušný. Cca tři dny před odletem mě sužovala jakási žaludeční viróza, noc na čtvrtek (6. 8.), kdy sme ve večerních hodinách měli nastoupit do letadla, sem de facto celou strávila nad záchodovou mísou a ráno zoufale smskovala Šámovi, že se do Londýna asi nepodívám... Doktorka mi odlet nezakázala, předepsala léky a doporučovala se šetřit a nenakazit se prasečí chřipkou. A tak sem s žaludkem na vodě a tupou bolestí v břiše nastoupila do auta směr Praha.
Ovšem léky celkem zabraly, přežila sem cestu, letiště i let bez větších potíží. Avšak "nezdravotní" potíže nastaly na londýnském letišti. Na to, že nás přivítá senzační londýnskej liják sme tak nějak byli připravený, ale když se pás se zavazadlama zastavil prázdný a my měli jen jeden kufr... Šáma s panem Šámou to šli projednávat na přepážku, my zatím čekali. A kde se vzal, tu se vzal, objevil se zřízenec letiště a prohlásil cosi anglického. Než sem se stačila vzpamatovat, paní Šámová (pro kterou je mimochodem angličtina téměř španělskou vesnicí, jak sama prohlásila) suverénně odpověděla: YES. Což byl jeden z jejich nejsilnějších zážitků z Londýna :) Zatim co mě pomalu došel smysl věty, ona už dávno věděla, že zřízenec řekl něco v tom smyslu, že ještě jeden malej kufr přijede. Takže sme měli kufr, paní Šámová zážitek, nabili si Oysterky (díku dík Abee a Vančísovi, že nám tyto karty na metro půjčili) a metrem jeli do Etapu, našeho hotelu.
Etap je síť hotelů snad po celý Evropě. Síť dost levných, ale solidních a pohodlných hotelů. Za čtyři noci sem za jeden pokoj se sociálním zařízením a televizí, i s kontinentální snídaní v přepočtu zaplatila 1800,-...sice je pravda, že do centra sme to měli metrem cca za 45 minut a čtvrť, ve které se Etap nacházel, byla typicky okrajová, kde byste "čistokrevný" Brity nenašli.
Etap
Pokojík
Pokojík pěkněj, útulnej a ideální pro denní režim a lá "přijdu hotovej, osprchnu se, spim, ráno skáku na snídani a jdu, abych pak zase přišel hotovej..." Třílůžkáč, přižemž jedna postel byla nad letištěm.
Vzhledem k mému zdravotnímu stavu sem měla v plánu první den zůstat na hotelu a pak za ostatníma přijet až do Tate modern. Jenže ráno sem (pod vlivem prášků a kouzla Londýna) neodolala a rozhodla se navštívit i British Museum a St.Paul's Cathedral. Taky sem na to doplatila a svíjela se bolestí v Britskym Muzeum. Ale nejdůležitější exponáty sem viděla a odpočinula sem si na laviččce u katedrály sv.Pavla, když ostatní šli nahoru, na což sem necejtil ani můj žaludek ani moje peněženka.
Intelektuální pár u British Musea :)
Staroegyptská matrjoška :)
St. Paul's Cathedral (typické to foto od Millenium Bridge :))
Poté co se ostatní nadšeni vrátili z katedrály přišla vytoužená Tate modern. Ale ještě předtím (neboť nejenže je Tate modern úplně supr galerie moderního umění, sídlící v budově bývalé elektrárny, má vstup zdarma, supr obchůdky se suvenýrama, navíc má i otevřeno až do 10 hodin!) nás čekalo Gloubsijetr (jen sme kolem prošli :)) a hlavně Borough market aneb žrací trh. Trh s tolika stánkama s jídlem a ochutnávkama až oči a chuťový buňky přecházejí. Zde sme taky v místní hospůdce poprvé ochutnali britský pivo (mě teda nechutná žádný pivo, ale tohle chutnalo fakt, FAKT divně)
A pak konečně Tate modern. Ze všech stran na vás nenásilně útočí alternativní umění a body art, který občas nechápu ani já (například smotaný lano na podlaze nebo plátno postříkaný krví), ale i kubismus, surrealismus, pop-art,... Ať nikdy neupadne v zapomění Picasso, Andy Warhol, Dalí i Lichtenstein!
Tate modern
Whaam!
Na hotel sme se dostali až kolem 11, 12, neboť naše vyhlídlá stanice metra byla až do srpna roku 2011 zavřená, takže tak dlouho sme tam čekat nechtěli a raději sme si našli jinou. Ale překvapení večera bylo úplně přecpaný metro. V pátek v 11 v noci. Wow.
Další den čekal manžele Šámovi Buckingham a nás zbývající Science Museum. Tam sme taky celou dobu hledala lavičky, abych si mohla sednout a odpočinout, neboť sem byla díky práškům pekně utlumená. Připadala sem si jak důchodce :) Poté Westminster, parlament a Big Ben. Ať žije londýnská architektura!
V soboru večer sme se rozhodli pro večeři v nějaké místní hospůdce/restauraci. Ale nic moc sme nenašli. Tak sme vzali zavděk Oriental restaurací v naší čtvrti, ve stylu "zaplať 7 liber a sněz, co můžeš, jen pití si zaplať".... nakonec sme byli spokojený. Jako Ambiente to nebylo, ale jídlo bylo fajn a ty čokoládový dortíky nejlepší :)
V neděli už nás (mě a miniŠámu-Míšu) čekala fronta u Madame Tussaud's a vstupné 25 liber. Jenže sme toho nelitovali ani na chvilku. Je pravda, že lidí tu bylo opravdu požehnaně, ale dalo se to přežít. Navíc, a to mě překvapilo nejvíc, byla většina těch lidí dost v pohodě, nelezli do záběru, počkali, když viděli, že se chcete vyfotit s Johny Deppem :). A to není vše, Horste! Když sme tu byli naposled, byla část, nazvaná Scream, zpoplatněná. Nyní byla zdarma. Naneštěstí, neboť Míša nedal jinak, že se do temných uliček, simulující noční londýnské doky z dob, kdy tam řádili drahoušci jako Jack Rozparovač, musíme podívat taky. Navíc s živými herci, hrůzostrašně nalíčenými, kteří na vás vystartují, když to nejmíň čekáte. Už jenom hérečka na začátku s krvavýma šrámama na obličeji, bledá jak smrt, vlasy trčící jak hřebíky, s hlasem drsnym jak šmirgl papír, když prohlašovala:
No drinks, no food, no touching, it's too dangerous! You will break rulles and I will break you your back.
(Žádné pití, žádné jídlo, žádné dotýkání, je to příliš nebezpečné! Vy porušíte pravidla a já vám zlámu vaz.)
Uf.
S Johny Deppem (pro Mango - HEČ! :))
S jejím veličenstvem, milovanou královnou Viktorií
Adolfe, Adolfe...
Jo, a zdraví vás Andy:)
Když sme se dosyta vyblbli u lidiček z vosku, vyrazili sme za ostatníma k Toweru (a sme šikulky, neztratili sme se :) ).Tam už na nás čekali manželé Šámovi, Šáma i lístky do pevnosti. Ale moc lidí a málo havranů. Slyšela sem, že dokud tam havrani budou, Tower bude stát a beefeateři budou mít job, ale jakmile havrani odletí a nevrátí se... Ale podle mě neodletí. Tyhle už sou na turisty zvyklý, takže je neodradí nic. Skoro si to focení užívaj :) Modelové.
Já a Šáma sme Tower opustili dřív, aby sme stihli National Gallery a případně i Imperial War Museum (to sme nestihli). Řeknu vám, moje paní učitelka na výtvarce měla a má pravdu... prohlížet si knížku o umění je fajn, ale vidět pak před sebou Vincentovy Slunečnice, Slaměný klobouk od Rubense nebo "balíkoidní" obličej sedláka coby Ježíše na obraze od Caravaggia
... to je přímo uměleckej orgasmus.
A pondělí bylo ve znamení nákupů, nákupů a nákupů... mohla bych vám tady o tom něco vyložit, třeba, jak sme s paní Šámovou měli nápad zkusit nejdřív obchody u našeho Etapu, zatímco kluci povezou zavazadla na letiště do úschovny, a jak se poté ten nápad ukázal spásným, neboť nákupy na Oxford street nebyly nákupy, ale boj, a být jen zde, nic bych si nepřivezla, ale víte jak, nechci vás odradit:)
Ba naopak!
Jeďte do Londýna, protože je naprosto awesome!
Proč?
Má kouzlo, lidi z úplně celýho světa, obchody z úplně celýho světa, je v něm moderní i historický duch doby a tohle všechno je vidět tak křiklavě, že přivíráte oči, ale stejně je zase otevřete dokořán, ptže se toho nemůžete nabažit!
A navíc má Primark.
A havrany.
A voskový lidi.
A opravdový lidi.
A metro.
A vůbec...
