Důvodů, proč jsem si ke svému vůbec prvnímu hermeneutickému výkladu vybrala právě jednu ze stránek komiksu od Gartha Ennise, je hned několik. Za prvé je mi velmi blízký pop-artový umělec Roy Lichtenstein a jeho technika nadměrně zvětšených komiksových framů. Druhý důvod je ten, že jsem žádný uměleckohistorický nebo hermeneutický výklad tohoto komiksu (a vůbec jakéhokoli jiného) nečetla, proto nic nebude rušit mé prvotní předporozumění a nebudu vědomě ovlivněna interpretací jiného autora. A v neposlední řadě se mi samotný komiks líbí, a to samozřejmě nemyslím jen jeho příběh, ale i jeho kresbu a barevné zpracování.
Zkusím se nyní oprostit od všeho, co by mě mohlo v mém vnímání svazovat a ovlivňovat. Zapomenu teď na nějakého Gartha Ennise a Johna McCreay nebudu přemýšlet nad skutečným dějem celého komiksu, ale zaměřím se pouze na příběh, který mi vypráví těchto 7 framů.
V prvním framu vidíme muže lijící obsah jakési lahve do právě vykopané jámy. To, že je právě vykopaná, můžeme usoudit z rýče a hromady hlíny tyčící se opodál na jinak celistvém, výrazně zeleném trávníku. Muž má černé vlasy a tmavé brýle, jakoby slepecké, a je oblečen do černého obleku s bílou košilí a černou kravatou, typického to oděvu do společnosti nebo na pohřeb. Soudě podle jámy se nejspíš shodneme na tom, že v tomto případě jde o pohřeb.
Zaměříme se nyní na druhý fram. V něm se od nás vzdaluje skupinka pěti mužů. Při pohledu na ně mi mimoděk přebíhá mráz po zádech. Ne, že by mě tento výjev tak děsil (i když radostný zrovna není), ale když vidím jejich poněkud nahrbené postavy s rukama v kapsách, mám pocit lezavého chladu, zimy, jaká bývá třeba v listopadu. Tento pocit ještě umocňuje vlající kabát jednoho z pětice a zjevně opadaný strom v předním plánu. Naopak proti podzimu mluví jasně zelený trávník a světle modré nebe. Nebude tedy nakonec jaro? Takovéto období, kdy se tráva již zazelenala, ale stromy se ještě nestačily obsypat listím?
Napadá mě ovšem, že ani nemusí jít o fyzický chlad, může to být psychický stav, snaha se takovýmto držením těla před něčím ochránit, před něčím, co je čeká tam, kam jdou. Evidentně právě pohřbili někoho blízkého, je přirozené, že se cítí ohroženě, zranitelně. Ale zároveň jdou stále dál, nezastavili se, nesetrvávají v minulosti, i když je to pro ně těžké.
To nám ostatně napovídá třetí frame a onen muž s tmavými brýlemi. Nyní zřetelně vidíme jeho ostře řezanou, zamračenou tvář, která se zřejmě naposledy ohlíží zpět, za tím, co nechává za sebou, za minulostí. Vedle něj stojí o něco starší chlapík, soudě podle nenápadně ustupujících vlasů a celkové vážnějšímu a možná bych řekla i důstojnějšímu vzezření. Zkoumavě a až skoro podezřívavě sleduje, kterak se mladší muž ohlíží. Jeho tvář ale roztává v dalším framu, když pokládá obrýlenému muži chápavě ruku na rameno a usmívá se na něj, jako by mu říkal: „Chybí ti, viď? Ale musíš jít dál. “ Takový z toho mám pocit já.
V pátém a šestém framu máme opět záběr na stále se vzdalující pětici mužů. To, že jdou vstříc něčemu novému a nepochybně nadějnému, posiluje například bledě modré nebe přecházející až do bílé a také zelenající se tráva. Černou siluetu pokrouceného stromu, náhrobek, zemitou hněď vykopané jámy a hory hlíny nechávají daleko za svými zády. Tím, jak autor dává tmavé až temné objekty do popředí, zatímco to, vstříc čemu skupinka kráčí, má barvy světlé, nám vlastně dává naději. Tvrdí nám, že události, které je čekají, rozhodně nebudou horší než ty, které nechávají za sebou. Představme si, že by to bylo naopak. Starý pokroucený strom by nabyl ostřejších rysů a světlých barev a náhrobek nám může náhle připomínat kamenný patník. A naši hrdinové kráčí po tmavé zemi do noci bez jediné hvězdy, do noci, která má barvu inkoustovou až černou. Dle mého pak nevypadají jejich vyhlídky tolik optimisticky.
Sedmý fram nám dá konečně nahlédnout na náhrobní kámen, kde si přečteme PATRICK JAMES NOONAN, 1972 - 1996, NÁŠ KAMARÁD. Ten, koho pětice mužů právě pohřbila už pro nás není jen tak někdo, už známe jeho jméno, víme, že to byl muž a že zemřel v pouho pouhých čtyřiadvaceti letech. Už jen jménem, pohlavím a věkem získává Patrick mnohem konkrétnější podobu, díky tomu si ho můžeme představit a lépe tak chápat smutek, který jeho přátelé pociťují. Už nám zkrátka nemůže být lhostejný.
Dva uschlé a podzimem zbarvené lístky poletující před náhrobkem ostře korespondují s pučícími zelenými výhonky kolem něj. Tento zcela zjevný kontrast jakoby symbolizoval věčný koloběh života. Nevyhnutelnou smrt a na ní zrozený život. Zemřeš, v prach se obrátíš a tvé ostatky poslouží jako živná půda pro nový život.
Na obzoru vidíme opět tmavou siluetu onoho pokrouceného stromu a obrysy křížů a hrobů. Převládají zde světlé barvy, proto rozhodně nemohu říct, že na mě tento frame působí děsivě nebo depresivně. Naopak, spíš mám pocit klidu a míru, vyrovnaného ticha, jaké vládne jen na hřbitově. A vůbec celková barevnost všech sedmi framů na mě působí klidně a vyrovnaně. Žádné přehnaně výrazné barvy, jen lehké kontrasty mezi černí postav a siluety stromu a příjemnou zelení a nebeskou modří okolí.
Když se zaměřím na můj celkový dojem ze všech sedmi framů, aniž bych se nechala ovlivňovat tím, jaký fram předcházel a jaký následoval, rozhodně musím říct, že ačkoliv se de facto celý odehrává na hřbitově, rozhodně není depresivní, děsivý nebo přehnaně smutný. Autor se nás nesnaží hystericky rozplakat, možná spíše dojmout nebo trochu rozesmutnit, ale zároveň nás pobídnout, abychom se stejně jako skupinka mužů nezastavovali v minulosti, ale naopak sledovali jejich kroky. Snad proto nás celkem třikrát „upozorňuje“ na vzdalující se skupinku lidí, až nám nakonec dovolí nahlédnout na náhrobek, jako by měl pocit, že bez toho neodejdeme a nebudeme následovat jeho postavy.
Hlavním hrdinou komiksu Hitman je Tommy Monaghan, profesionální zabiják, který je od jistého nepříjemného incidentu, při kterém ho napadl zvláštní mimozemšťan, obdařen superschopnostmi - má rentgenový zrak a ovládá telepatii. Jeho oči se ovšem díky tomu proměnily v černou hmotu, tudíž na ně není nijak hezký pohled, proto je Tommy raději schovává pod tmavými brýlemi.
A protože obyčejní zabijáci neboli hitmani likvidují obyčejné padouchy, superhitman Tommy likviduje superpadouchy. Co se tohoto týče, je Tommy nekompromisní, nikdy by nezabil dítě, policistu nebo jiného člověka, který není zlý. Ostatně,jak podotýká recenzátor Ondřej Jireš na serveru Fantazy Planet.cz, mezi řádky jasně tušíme, že je problematické rozhodovat se během vteřiny, když na něho míříte zbraní, jestli je on ten hodný, nebo jenom tak vypadá. S trochou ironie lze tedy říct, že prohlášení o Tommyho „bezúhonnosti“ je spíše zástěrka pro naše klidné spaní. Já jsem ten hodný, zabíjím jen ty zlé, mějte mě rádi. [1]
Na začátku druhého dílu se Tommy potýká s následky své poslední akce, při níž zabil jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších gangsterů v Gothamu. On a jeho přátelé (také profesionální zabijáci) se tak dostali na „černou listinu“ a jeho nejlepšího přítele Patricka Noonana brutálně zavraždili.[2]
Když se nyní podíváme na náš obrázek, změní se pro nás celkem dost. Někteří z nás cítí stále stejný soucit k vyobrazeným mužům, někteří menší nebo žádný. Jsou to profesionální zabijáci, vrahouni, co zabíjí pro peníze, nezaslouží si soucit. Vážně ne? Možná bych i souhlasila, pokud bych nikdy nečetla tento komiks. Ale četla jsem ho, proto jsou mi blízké jeho postavy, proto je mi jich líto i přes jejich profesi. A hlavně: velká Ennisova přednost je jeho charakterizace postav a vzájemná interakce mezi nimi. To znamená, že ačkoliv jsou to všechno nájemní zabijáci, chovají se spíše jako kamarádi ze sitcomu, jak píše další recenzátor z Fantazy Planet.cz, Lukáš Růžička.[3] S tím nelze než souhlasit. Pravda, jde o poněkud drsnější sitcom. Ale nic to nemění na snaze Ennise vzbudit v nás dojem civilnosti. Tommy a jeho „kolegové“ ve svém volném čase pijí pivo, sazí na výsledky zápasů, baví se o fotbale. Jako normální lidé.
V Tommym nelze hledat rozpolcenou osobnost, výčitky svědomí ani temné vnitřní souboje se sebou samým. To je nejspíš jeden mnoha důvodů, proč je tento komiks tak oblíbený. Nejde o typ superhrdiny v těsných elasťácích s idealistickými názory o spasení světa, který zabíjí, jen když musí a pro své přesvědčení je ochoten zemřít. On zkrátka dělá svou práci, která ho baví a ve které je dost dobrý.. Nemůžete od něj čekat žádné patetické proslovy, nikde nezazní americká hymna a pokud při jedné ze svých zakázek zachrání svět, je to jen a pouze nevyhnutelný důsledek, nikoli původní záměr.
[1] JIREŠ, Ondřej. Fantazy Planet.cz [online]. c2004, [cit. 28.12. 2009].
< id="1806">
[2] ENNIS, Garth , McCREA, John. Hitman II: Místní hrdinové. Přeložil Štěpán Kopřiva. 1.vyd. Praha:BB art, 2005. 168 s. ISBN: 80-7341-566-6.
[3]RŮŽIČKA, Lukáš . Fantazy Planet.cz [online]. c2005, [cit. 28.12. 2009].
< id="2115">
A ještě daný obrázek:
