Dneska..

... je tomu 8 let, co Ukí umřela.
8 let. Dost dlouhá doba. Ne tak dlouhá, aby nám nebylo smutno. NIKDY nebude tak dlouhá.

Šok o Ježíškovi!

Zkuste si vygooglit obrázky Ježíška....
Nebo jen klikněte...

Auč.

80. záznam...

...jubileum!
Tak to bych měla oslavit nějakým hodnotným a všeříkajícím článkem.
A taky že ano.

Pauza neexistuje.

Kdo tvrdí opak, lže.

Pauza

... pauza. Pauznuto. Time out. Die Pause.
Pauza ve vztahu.
Pauza v životě.
Pauza na blogu. (možná?)
Pauza.


Nemám to slovo ráda.

Zmetci zlodějský...a oslavy republiky

... již od minulého týdne se s vámi chci podělit o své rozhořčení.
28.10. byl samozřejmě státní svátek, to nejspíš všichni víte. A v Plzni se opět oslavovali slavnosti republiky. Bylo to moc pěkný, přijeli i mami s tatim a Pavlíkem a šli sme za 28 ,- do Techmanie (je tam vystavená Entropa Černýho a je opravdu pěkná :) ), zašli sme si na oběd do PUBu a rodiče konečně shlédli náš nový byt, který jsme si ověnčili několika českými vlajkami (dvě menší papírové do okna u nás v pokoji, jednu větší z nějaký umělotiny do kuchyně a největší, krásnou plátěnou-kterou táta přivez snad z fotbalu nebo ji děda jako učitel dostal od školy, když se rušila- sem důmyslně umístila na balkón).
Rodiče kolem čtvrté odjeli a Pavlíka nám tam nechali - vzali sme ho na pietní akt na Masarykáč (ten ho sice trochu nudil, ale po každém proslovu nadšeně tleskal - asi má rád ten zvuk :) ) a na tzv. Průvod světel neboli lampioňák, který byl zakončen nádherným ohňostrojem na náměstí. Pro tuto příležitost byly připraveny hned tři lampiony- jeden od nás z domova z Kadaně - ten táta zapomněl v garáži. Jeden, kterej sme koupili v Globusu- ten byl takej poruchovej - dortové svíčky (neboť sme nesehnali normální, které by se vešli do jeho "stojánku") strašně rychle hořely-než sme se zařadili do průvodu, lampion zhasl. Třetí lampion koupil Šámy na místě, pěknej,v barvách trikolóry i s dostatečnou svíčkou, kterou sme ovšem napoprvé připěvnili dosti vratce, takže sme hasili lampion. Ale přežil a my si společně s ním užili cestu světel po (uzavřené) Klatovské třídě - hlavní tah Plzně :).
Ovšem když jsme se vrátili domů, čekalo nás nemilé překvapení - naše krásná vlajka z balkonu ZMIZELA!

Šámy jí ještě hledal pod balkónem, jestli náhodou nespadla, ale ne. Někdo si dal zkrátka tu práci, aby jí z balkonu v prvním patře strhl. Aby si jí mohl dát na ramena, až bude sedět s lahváčem v ruce u hokeje/fotbalu v obýváku a hrát si na vlastence.
Smutný.

Hranice mého jazyka ohraničují hranice mého světa

Tak se jmenovala jedna naše úloha z češtiny, ještě na střední, v kvintě to bylo. Moji bývalý spolužáci si na ní ještě možná vzpomenou. Zádání znělo jasně - na téma tohoto citátu napište slohovou práci - libovolný útvar (úvaha, esej, fejeton,...) Jako jedna z mála (možná i jako jediná ze třídy) jsem si zvolila vyprávění a vytvořila... viz níže.

No jo, zas sem se jednou dlouho do noci hrabala ve svých souborech v PC a chci vás oslnit svýma geniálníma, do detailu promyšlenýma a originálníma slohovýma pracema. Laaaangwaaailig!
Budiž mi omluvou, že je pozdě, že jsem unavená, že mám na horním rtu oooobří opar a po dopsání článku ihned vytuhnu.

Vysvětlivky: Tongueland /čti tang’lend/ … „Země jazyka“ (tongue-jazyk + land-země)

„ Proč ne?“ ptám se zoufalým hlasem.

„ Strašně nerada ti bráním, ale nejde to, Zákoník to nedovoluje. Ale to už přece dávno víš.“ řekne moje drahá máti s takovým klidem, který mi ani trochu nepasuje k někomu, koho se jeho pubertální dcera ptá denně na to samé od té doby co se naučila mluvit…obdivuji ji. Vlastně všechny tonguelanďany pro ten jejich vnitřní klid a pohodu, která mě schází.

Mě vytáčí sebemenší maličkost. Já totiž nejsem jako všichni tonguelanďané na této planetě…já jsem jiná.

„Nepatřím sem…, protože, protože…jsem na půl…“ přes vzlyky nemůžu dál.

„ Protože jsi na půl člověk?“ zasměje se maminka, odhrne si tmavý pramen vlasů, který jí překážel v obličeji a dál se věnuje své práci-tvarování sladkých bochánků. Na obličeji jí po tom uspěchaném pohybu zůstane šmouha po moučkovém cukru.

„ Neblázni, prosím tě. Kolik je tady takových, jako jsi ty? Kolika pozemšťanům v současné době poskytuje Tongueland přístřeší? Kolik lidí tu zažádalo o azyl? No?“

„Dost, připustím, ale…“

„No tak vidíš! A kdyby tomu tak nebylo, nenarodíš se.“ zamrká na mě, pod okem stále make-up z cukru.

„Mami, ti všichni se dokážou přizpůsobit našemu… vašemu Zákoníku. Já ne. Chci to zkusit jinde…tam, odkud všichni ti lidé tady utíkají. Nehledě na to, že ten, díky kterému jsem se narodila, se taky zrovna neohlížel na to, co dovoluje Zákoník a utekl. Sama vždycky říkáš, že jsem po něm…“

„ No, to tvé nerespektování pravidel by rozhodně sedělo, mamka zvedne pocukrovaný prst, aby zdůraznila svá následující slova, ovšem tak moc snad genetika nefunguje, aby ses neohlížela na Velký Zákon Tonguelandu! Hranice mého jazyka…“

„…ohraničují hranice mého světa.“ odříkám Zákon, který nás v první třídě naučili dříve než všechno ostatní.

„Tak!“ zatváří se maminka spokojeně, neboť považuje dialog, odehrávající se téměř každý den za ukončený a strčí bochánky do vyhřáté pece. Rozhodnu se opustit kuchyň a jdu se projít, protože potřebuji být sama. Aspoň chvilku. Mamka za mnou ještě něco křičí, ale já už jsem někde jinde. A to jak fyzicky tak hlavně psychicky.

Stmívá se. Sedím na svém oblíbeném místě, odkud mám výhled na celé Tongueland-city a pozoruji jak postupně přibývá počet rozsvícených lamp a oken. Můj zrak sklouzne nad obzor, kde mám možnost sledovat jižní pól Země a také jižní cíp Argentiny a Chile. Planeta Země…místo odkud někteří pozemšťané, které už nebaví uspěchaný život, ozonové díry, globální oteplování a desertifikace, prchají k nám, na malou planetku Tongueland, rotující u jižního pólu Měsíce, a s radostí přijímají náš Zákoník. Co povídám náš! Nepatřím sem!!! Zatímco všichni utíkají od pozemského života, já bych dala nevím co za to prožít týden, co týden, jediný den tohoto života! To proto že jsem jiná. To proto, že za celé dějiny tonguelanďanů se našel jediný člověk který si dovolil porušit Velký Zákon a vrátit se zpět na místo, odkud původně utekl - můj otec.

„ Hranice mého jazyka ohraničují hranice mého světa…“ ušklíbnu se nahlas. „Hranice mého jazyka ohraničují hranice mého světa…Hraniméhojazykohraničhranimésvěta… Hraméjazohramésvě…“ s nechutí převaluji na jazyku tuto věčně omílanou větu a přemítám, že snad i ty vznikající patvary mají větší význam než původní Zákon. Já vím, je to dost rouhavá myšlenka a žádného správného tonguelanďana nebo člověka, žijícího na Tonguelandu by ani nenapadla, mě ano. Já dokonce nepochybuji o její pravdivosti!

Copak to není absurdní, že nikdo nic nenamítá proti tomu, aby se u nás zabydlovali pozemšťané,ale proti tomu vrátit se na Zemi nebo se tam přestěhovat?! A to jen proto, že celý zákonný systém je postaven na rozdílech, mezi pozemšťany a tonguelanďany - vnitřní klid, který lidem (a mně) schází, abnormálně dlouhé vlasy (pro zajímavost: délka vlasů průměrného tonguelanďana se pohybuje okolo 85 % z celkové výšky těla, což znamená, že já jelikož měřím 165 cm bych měla mít vlasy dlouhé 140, 25 cm - měly by dosahovat přibližně do půli lýtek…což nedosahují) a ještě jeden, poslední, díky němuž vznikl hlavní a Velký Zákon. Celá planetka Tongueland si zachovala pouze jeden jediný jazyk - na celém jejím povrchu i v její atmosféře se mluví tonguelandštinou, čímž se liší od Země a to už někdy od roku 587 před pozemským letopočtem (u nás je to právě rok 0), kdy se na Zem a její okolí snesla směs halucinogenních a jedovatých plynů, která způsobila krátkodobé poškození čelního laloku levé hemisféry lidského mozku (kde se mimo jiné nachází také centrum řeči), takže dosavadní jazyk pozemšťanů beznadějně vymizel a začaly se vyvíjet jazyky nové-odděleně na každém kontinentě, v každém státu, v každé části toho státu. A protože centrum řeči tonguelanďanů se nachází až v temenním laloku levé hemisféry, nám se zachoval jazyk původní a na celé planetě stejný. A zatímco dějiny Tonguelandu tomuto zásadnímu zlomu dali jméno Zásadní Zlom (jak originální), pro lidi je to pomsta jejich Boha, za vzpouru a rouhání při stavbě legendární Babylonské věže.

Proč se pozemšťani dokážou přizpůsobit a já, která jsem tu vyrostla, ne? Proč to prostě nedokážu hodit za hlavu? Proč tu platí takové zákony? Proč to byl zrovna můj otec, který je jako první porušil? Proč chci být po něm? Proč jsem po něm? Proč? Proč? PROČ?

Až když na celý Tongueland padne černočerná tma si uvědomím, že je nejvyšší čas vydat se zpět. Zívnu a s námahou se zvedám ze země. Cestou domů si pohrávám s myšlenkou, že se mi nazítří třeba konečně podaří mamku přemluvit. Doufám v to. Ostatně jako každý večer…