Tramvajové dilema

Uuf, musim si taky trochu odpočinout od odborných textů, který v poslední době chrlim na všechny strany (wau, to zní super, ale super namyšleně ;) )

Nikde jinde než v tramvaji se mi nestalo, abych tak často řešila dilemata. A většinou stále stejného rázu - pustit či nepustit sednout?

Chci zdůraznit, že u na pohled starší paní, která se sotva šourá, není absolutně o čem diskutovat. Ano, dle mého opravdu není. Je slušností vyskočit a nabídnout sedadlo. Není přece žádná ostuda si pak opět sednout, když vám paní odpoví, že děkuje, ale že vystupuje na další stanici a než že by se pak zase zvedla, ty její nohy... :) (o nerudných důchodcích a důchodkyních viz dále)

Pustit ale na pohled zachovalého padesátníka?

Pustit vůbec sednout muže? Jednou se mi stalo, že sem pustila staršího pána, který dle mého vypadal na to, že by si sednout i potřeboval, ale setkala jsem se s nechápavým: "Seďte, vždyť ste ženská.."

Největší problém ale nastává, když do tramvaje nastoupí zachovalá padesátnice, šedesátnice a co čert nechtěl, stoupne si přímo ke mě. Mé dilema je ještě větší, pokud navíc svým vzhledem, outfitem i vystupováním doslova křičí na všechny strany: JÁ NEJSEM STARÁ!!! (myšleno nejen jako ironický výsměch - "mladé staré dámy" v bílých kozačkách, vyšisovaných džínách, skejtových bundách x krátkých budničkách s kožíškem, s odbarvenými vlasy a nepřirozeně dlouhými pestěnými nehty, kterým se na ruce houpe kabelka GUCCI s tunou cingrlátek a v puse povalují žvýkačku stylem "spočítejmivšechnyplomby" -, ale i jako pochvala - elegantně upravené Dámy, které prozradí jen vrásky v obličeji, bez zbytečně řvavých ozdob a rádoby mladých návyků, ).

Co teď? Pustit a riskovat urážku? Nepustit a riskovat označení nevychovaného burana?

Většinou to řeším tak, že se zkrátka na ní podívám a naznačím, že vstávám se slovy : "Chcete..?" A většinou se setkávám s odpovědí: "Nee, dobrýýý.." nebo "Ne, děkuju.", ale několikrát se mi dostalo při odpovědi i uraženého pohledu (místo úsměvu nad mou ohleduplností a vychovanosti, mimochodem ;)).

K nerudným důchodkyním a důchodcům. Slýchávám mnoho historek týkající se tohoto živočišného druhu, ať už jde o boj v supermarketech ("Mlíko ve slevě!") nebo právě o boj o sedadlo. Někteří a některé totiž předpokládají, že je vaší v ústavě psanou povinností pustit je sednout a co víc, pustit je sednout právě na vaše sedadlo, i když tramvaj jinak zeje prázdnotou ("Tady vždycky sedim já!" - tuto příhodu mi vyprávěl někdo z mých známých, bohužel už nevím, kdo to přesně byl).

Babičky a dědečkové, dovoluji si vás upozornit, že je naším slušným vychováním vás pustit sednout nebo se vás alespoň na to zeptat. Vaše slušné vychování by vám zase mělo napovědět, že nám máte poděkovat, případně se alespoň usmát, no ne?

Dvě příhody na zlehčení:

Kdysi dávno jsem v nějakym časopise četla příhodu, kterou tam zaslal jeden z věrných čtenářů - onen čtenář si koupil židli a domů si ji vezl tramvají. Aby ušetřil místo, zkrátka se na tu svou židli posadil. Na další zastávce přistoupila starší paní, prototyp nerudné důchodkyně, která si stoupla nad něj a hlasitě prozpěvovala o nevychovanosti mladších ročníků, o ztrátě ohleduplnosti a respektu a přitom na sedící pána vrhala významně nerudné pohledy. Pán na to nic, jen se usmíval a čekal na svou zastávku. Když tramvaj konečně zastavila, pán se zvedl, ona nerudná žena zvolala: "No konečně!" a málem si kecla na zem - pán si pochopitelně svůj majetek bral s sebou :).

A o tu druhou vtipnou příhodu se postarala Terezka :).