Kapitolu první naleznete zde
Kapitolu druhou pak zde.
Žlutý ranč
...napsala Ukí Leeonková
...poupravila Pavlí. Ká
...rok 2002
Kapitola třetí
Pomalu se stmívá. Hledáme zatoulané tele už hodinu a nikde po něm ani vidu, ani slechu. Nakonec ho objeví Harris. Ukáže se, že má telátko ošklivě uvězněnou nožičku mezi dvěma větvemi. Potí se a zoufale se snaží vyprostit z nepříjemné pozice. Od ostré kůry má kůži už rozedřenou a kapičky krve mu stékají na drobné kopýtko. Teta běží honem zavolat veterináře a já se zatím (společně s Harrisem) snažím tele uklidnit. Není to jednoduché, ale když mu Harris klidným polohlasem prozpěvuje "It's gonna be fine...It's gonna be juuust fine" a já ho neúnavně hladím, konečně se přestane vrtět a namáhat tak bolavou končetinu.
Konečně se objeví teta se dvěma muži - veterinářem s dlouhým plnovousem a velice silnými brýlemi a jeho asistentem. Společnými silami osvobodíme telátko a probíhá kontrola. Nakonec s tetou a teletem odjíždí a já a Harris máme za úkol informovat o všem rodiče. Mamka si evidentně oddechne, když nás vidí. Byli jsme pryč docela dlouho a tak si začala dělat starosti. Navíc milá Dáša opět mluvila o medvědech, blbka. Teď sedí u sebe v pokoji a nejeví zájem o nic, co se děje. Asi ji mrzí, že nás ten méďa přeci jen nesežral.
Teta volala. Telátko prý bylo na rentgenu a teď čekají na výsledky. Buď do hodiny dorazí nebo ještě zavolá.
Hodina pomalu plyne a nikde nikdo. Čekáme s Lukem na příjezdové cestě a vyhlížíme světla tetina džípu. Konečně zaskřípe písek pod koly a zavrčí motor.
Tele má nohu v sádře a dostalo prášky. Bude spát ve světnici u krbu, kam ho s námahou odnesu. Vypadá to, že celý dům už spí. Já s tetou si nanosíme peřiny k ohni, uložíme tele a pomalu se ukládáme ke spánku.
"Měly bychom mu dát jméno." řekne teta a vytrhne mě tak z usínání.
"Uhm... cože? Copak každá kráva na tomhle ranči má jméno?" zamumlám rozespale.
"No jasně. Zas tolik jich tu není. A pak, je to tradice. Každé tele dostane jméno, jakmile se mu něco neobvyklého příhodí." Líbí se mi, jak teta mluví co nejvíc spisovně a i přes anglický přízvuk jí dobře rozumím. Teď se však nestačím divit.
"To se jim tak často něco stává?"
"Nu, každému telátku aspoň jednou. Třeba ta malá černá kravička, co se pořád motá okolo Luka, všimla sis jí?" Přisvědčím. "Když se narodila, vzal si jí tak nějak Luke na starost. Jednou jí dokonce zachránil, když zabloudila do skal. Prostě pro ní doběhl, jemně jí vzal za kůži na krku a přinesl jí zpátky. Tak jsme jí začali říkat Lea, víš? Jako ze Star Wars..."
Směju se: "A jak teda budeme říkat tomuhle?"
"Co takhle Sára?" zaskočí mě teta. "Teda pokud ti to nebude vadit."
"No vlastně... proč by mělo?"
"Někomu by třeba vadilo, kdybych podle něj pojmenovala krávu."
Probudily mě nějaké rány. Otevřela jsem oči a co nevidím! Tele Sára si tu vesele hopká po třech! Tetu nikde nevidím, tak se pokouším Sáru uklidnit sama a přimět jí, aby zůstala ležet. Nechce. V knihovně u krbu ke svému překvapení naleznu pohádkovou knížku v češtině a začnu číst.
Tele zbystří a zaposlouchá se. Po chvíli zpozoruji, že mu klesají víčka.
Slyším kroky. Ségra schází dolů a přichází do světnice. A je po klidu: "Mamííí, hele, Sára se asi zbláznila. Má tu krávu a čte jí!" Já sem však nenechám ničím rušit: "Utekl jsem babičce, utekl jsem dědečkovi, a tobě uteču taky...", čtu nahlas.
"Mamíí, ona ani nevnímá!" ječí Dáša a mává mi rukou před obličejem. Malá Sára neklidně vrtí oušky a já mám chuť Dášenu zaškrtit. Čtu však dál. V tu chvíli přichází teta a celou situaci sestře vysvětluje. Ta nelení a ihned začne nebohé tele hladit.
K snídani máme teploučké placičky s medem a čerstvě nadojené mléko. Telátko Sára cumlá svou snídani z lahve s dudlíkem, kterou mu teta podstrčila.
Hříbátko Lolly běhá po dvoře a pozoruje nás, jak na terase snídáme. Je opravdu krásné. "Mamííí, můžu si ho jít pohladit?" řve Dášule.
"Můžeš, zlatíčko, ale dej pozor, ať tě nekousne."
Divím se. Koně koušou? Myslela sem, že koušou jen psi. Lolly mě však vyvede z omylu. Rafne ségru s takovou silou, kterou by od ní nikdo nečekal. Dáša začne samozřejmě bulet a hříbě mezitím uteče ke své mamince a saje od ní mlíčko.
Na poraněné ruce není vidět nic jiného než pár otisků hříběcích zoubků, Dáša však vyvádí, jako by přišla o dva prsty, simulantka! Lolly mezitím dosnídala a teď se rozhlíží po okolí. Zaregistruje mě a vydá se mým směrem. Čuchá mi k deníčku a jemně do něj drcne hlavou. Opatrně ji podrbu za ušima, přeci jen nechci dopadnout jako Dáša.
středa 6. března 2013
sobota 2. března 2013
Žlutý ranč - kapitola druhá
Kapitolu první naleznete zde.
Žlutý ranč
...napsala Ukí Leeonková
...poupravila Pavlí. Ká
...rok 2002
Kapitola druhá
Tak jsme se právě vznesli. Vychutnávám jahodovo-smetanovou chuť bonbónu a slyším nechutné ségřino mlaskání. Fuj!
Šťouchnu do ní. S jejím "Co jee?" jí vylítne bonbón z pusy a přistane na zaprášené a mikroby pokryté zemi letadla. Škodolibě se zaraduji, nicméně sestra ho zvedne a vrátí ho tam, kde byl. Panebože!
Nesnášim jí. Nakopnu jí do kosti holenní. Že se násilím nic nevyřeší, se mi potvrdí během několika vteřin. Celé letadlo si totiž poslechne: " Mamíí, Sára mě kopla do nohy a hrozně to bolí!" A aby mě ještě víc ztrapnila, její ukazováček po celou dobu onoho sdělení směřuje k mé hlavě.
Nevydržím to: "Nemáš být takový prase!" zavrčím na ní.
"Mamííí..."
"Prosimtě, buď už zticha. Kdyby sis nestrčila ten špinavej bonbón ze země zpátky do pusy..."
"Cože?" vyděsí se máti, nejspíš v představě na jaké strašlivé choroby zemře její milované dítě.
"Vypadl mi, protože do mě Sára šťouchla!" žaluje Dáša dál.
"Protože si mlaskala tak, že to bylo slyšet i dole na zemi, ty prase jedno!"
"Mamííí..."
Ale to už se do toho vloží táta, aniž by odtrhl oči od palubního časopisu: "Tak snad nebude tak zle, ne? Sáro, neříkej své sestře, že je prase a ty, Dášenko..."
"...se jako prase nechovej!" dopovím za něj snaživě.
"Mamííí..."
"Ty, Dášenko, si propříště raději vezmi jiný bonbón." přeruší jí rychle otec a považuje věc za vyřízenou. Ne však mamka.
"Přestaň už konečně svou sestru zlobit, Sáro. Od rána si na ní naštvaná..."
"Protože mohla spát, zatímco mě si vzbudila o dvě hodiny dřív!" procedím skrz zuby.
"...a nemáš k tomu žádný důvod! Ona spala ve spacáku, ty si spala v peřinách."
Vzdávám to. Ségra se na mě vítězoslavně šklebí. Pošlu jí upřímně do prdele (ovšem jen v duchu) a raději si nasadím sluchátka.
Přistáli jsme. Na letišti na nás čeká teta Klára, kterou vidím poprvé v životě. Je sympatická, vypadá mladě a má hnědé vlasy zapletené do dlouhého copu. Na nohou vysoké jezdecké boty a na hlavě kovbojský klobouk. Bouřlivě se mamkou vítá, do češtiny občas zaplete anglické slovíčko a má ještě pořád slzy v očích, když si přohlíží nás.
Po náležitém přivítání nasedáme do jejího džípu. Na zadní sedačce se válí ohromný šedivý vlk. Děsně se leknu a uskočím. "To nic, to je jenom Luke." zasměje se teta a zapíská. Vlk se přestěhuje ke kufrům a taškám, které jsme pracně naložili do zavazadlového prostoru a už se jede někam do neznáma. Vlk Luke občas zavrčí.
Farma Yellow Ranch je fakt veliká. To, co znamená název, je jasné na první pohled. Všechny budovy mají jasně žluté dveře, okenní rámy i okenice, dokonce i střechy jsou natřené na žluto! Zajímavé.
Na louce, obehnané jak jinak než žlutým plotem se pasou krávy, koně, ovce, pár jaků a koz. Jak tak jedeme po příjezdové cestě, najednou k nám odněkud přicválá strakaté hříbě. "Kdepak máš maminku, Lolly, honem za ní!" zvolá teta. "Íhahaháááá!" ozve se zpoza stromu. Zanedlouho se odtatmtud vynoří bílo-rezavá klisna a stejně zabarvené hříbátko si někam odvede.
Tak jsem u sebe v pokoji. Je o dost větší a prostornější než ten v Plzni. Všude samý starý nábytek z temně hnědého dřeva a s motivy koní. Nádhera. Starodávná postel s vyřezávanou pelestí je příjemně měkká a ladí se stejně vyřezávaným nočním stolkem, do jehož zásuvky okamžitě schovávám deník. Pomalu se začínám zabydlovat. Do prostorné skříně vybalím svou garderóbu a do vedle stojící knihovničky naskládám knihy a komiksy, co jsem si přivezla s sebou.
Pod oknem stojí obří psací stůl a stejně velká židle s měkkým čalouněním. Posadím se do ní a celá se v ní ztratím. Z okna vidím kus pšeničného pole a pastvinu koní. Hříbátko Lolly běhá okolo klisny, která se klidně pase a občas hříbátko zkontroluje. Je to roztomilý.
Zanechám vejrání z okna a pokračuji v zabydlování. V rohu, vedle knihovničky, stojí dokonce staré houpací křeslo a vedle malá pohovka a stolní lampa. Všimnu si výšivky na žlutém stínítku - cválající koně, co taky jiného. Na malém stolku je váza s čerstvě natrhanými květinami, které naplňují pokoj příjemnou vůní. Odtud se mi určitě nebude chtít, pomyslím si a přemýšlím, proč se mi proboha tak nechtělo sem.
Ozve se zaťukání. Zaťukání na dveře od pokoje? Nevídáno, neslýcháno, odtud se mi rozhodně nebude chtít! V duchu se zasměju a otevřu dveře. Na prahu stojí teta a usmívá se.
"Tak je se ti líbí tvůj nový pokoj?" I přesto, že se snaží vypadat nenuceně, je na ní hodně vidět, jak jí záleží na mém úsudku.
"Je skvělý!" uklidňuju jí.
"Tak to sem ráda." oddychne si. "Moc sem nevěděla, jestli bude tenhle nábytek to pravé. Našla sem ho na půdě a nechala znova nalakovat. Tahle skříň,"zálibně pohladí šatní skříň, kam jsem v rychlosti naházela své svršky, "nejspíš pamatuje ještě původní majitele ranče."
"Clare... Clare!" ozve se zezdola. Nejpíš některý z čeledínů. Teta "Clare" na mě mrkne: "Nejspíš něco ve stáji. Nechceš jít se mnou?"
Uvítá nás tlumené ržání a vůně sena. Čeledín jménem James se s tetou baví rychlou angličtinou. Dle toho, čemu porozumím (a v duchu děkuji za otravné hodiny, které nám mamka dávala), se jedná o ztracené tele. Tetu to ovšem očividně nijak nepřekvapuje a pošle Jamese, aby se po telátku porozhlédl. Zatím se se mnou prochází po stáji a představuje mi jednotlivé koně, kterých je tu požehnaně.
Čtyři březí klisny, osm kobylek s hříbaty, dva plemenní hřebci - černobílý Twistter a rezavo-bílý Oliver - a šest valachů.
Byly jsme se podívat i na krávy. Je tu hodně malých telat, to zracené ovšem ještě ne a na tetě je vidět, jak začíná být neklidná. Vrátíme se zpět do domu.
"Tetoo, a jsou tu i medvědi?" slyším Dášu, jak se ptá.Ta je ale blbá. K mému překvapení ovšem teta odpoví poněkud nejistě: "Slyšela jsem, že je tu v okolí někdo viděl, ale já sama ještě ne." Těká očima sem tam, až to nevydrží a znovu vyjde ven. Napadne mě, že se možná bojí o to malé telátko. Zvlášť, když Dáša připomněla hladové medvědy.
Vlk Luke tu kolem mě běhá a očichává mě. Trnu hrůzou, kdy se zakousne do mého šťavnatého lýtka, ale nic. Zdá se, že se mu líbím. Nakonec mi položí hlavu do klína a jeho oči řeknou: "Tak a teď jsme kamarádi. Pohlaď mě." Tak to udělám. On mi olízne prsty a doprovází mě, když se jdu podívat ven za tetou.
Žlutý ranč
...napsala Ukí Leeonková
...poupravila Pavlí. Ká
...rok 2002
Kapitola druhá
Tak jsme se právě vznesli. Vychutnávám jahodovo-smetanovou chuť bonbónu a slyším nechutné ségřino mlaskání. Fuj!
Šťouchnu do ní. S jejím "Co jee?" jí vylítne bonbón z pusy a přistane na zaprášené a mikroby pokryté zemi letadla. Škodolibě se zaraduji, nicméně sestra ho zvedne a vrátí ho tam, kde byl. Panebože!
Nesnášim jí. Nakopnu jí do kosti holenní. Že se násilím nic nevyřeší, se mi potvrdí během několika vteřin. Celé letadlo si totiž poslechne: " Mamíí, Sára mě kopla do nohy a hrozně to bolí!" A aby mě ještě víc ztrapnila, její ukazováček po celou dobu onoho sdělení směřuje k mé hlavě.
Nevydržím to: "Nemáš být takový prase!" zavrčím na ní.
"Mamííí..."
"Prosimtě, buď už zticha. Kdyby sis nestrčila ten špinavej bonbón ze země zpátky do pusy..."
"Cože?" vyděsí se máti, nejspíš v představě na jaké strašlivé choroby zemře její milované dítě.
"Vypadl mi, protože do mě Sára šťouchla!" žaluje Dáša dál.
"Protože si mlaskala tak, že to bylo slyšet i dole na zemi, ty prase jedno!"
"Mamííí..."
Ale to už se do toho vloží táta, aniž by odtrhl oči od palubního časopisu: "Tak snad nebude tak zle, ne? Sáro, neříkej své sestře, že je prase a ty, Dášenko..."
"...se jako prase nechovej!" dopovím za něj snaživě.
"Mamííí..."
"Ty, Dášenko, si propříště raději vezmi jiný bonbón." přeruší jí rychle otec a považuje věc za vyřízenou. Ne však mamka.
"Přestaň už konečně svou sestru zlobit, Sáro. Od rána si na ní naštvaná..."
"Protože mohla spát, zatímco mě si vzbudila o dvě hodiny dřív!" procedím skrz zuby.
"...a nemáš k tomu žádný důvod! Ona spala ve spacáku, ty si spala v peřinách."
Vzdávám to. Ségra se na mě vítězoslavně šklebí. Pošlu jí upřímně do prdele (ovšem jen v duchu) a raději si nasadím sluchátka.
Přistáli jsme. Na letišti na nás čeká teta Klára, kterou vidím poprvé v životě. Je sympatická, vypadá mladě a má hnědé vlasy zapletené do dlouhého copu. Na nohou vysoké jezdecké boty a na hlavě kovbojský klobouk. Bouřlivě se mamkou vítá, do češtiny občas zaplete anglické slovíčko a má ještě pořád slzy v očích, když si přohlíží nás.
Po náležitém přivítání nasedáme do jejího džípu. Na zadní sedačce se válí ohromný šedivý vlk. Děsně se leknu a uskočím. "To nic, to je jenom Luke." zasměje se teta a zapíská. Vlk se přestěhuje ke kufrům a taškám, které jsme pracně naložili do zavazadlového prostoru a už se jede někam do neznáma. Vlk Luke občas zavrčí.
Farma Yellow Ranch je fakt veliká. To, co znamená název, je jasné na první pohled. Všechny budovy mají jasně žluté dveře, okenní rámy i okenice, dokonce i střechy jsou natřené na žluto! Zajímavé.
Na louce, obehnané jak jinak než žlutým plotem se pasou krávy, koně, ovce, pár jaků a koz. Jak tak jedeme po příjezdové cestě, najednou k nám odněkud přicválá strakaté hříbě. "Kdepak máš maminku, Lolly, honem za ní!" zvolá teta. "Íhahaháááá!" ozve se zpoza stromu. Zanedlouho se odtatmtud vynoří bílo-rezavá klisna a stejně zabarvené hříbátko si někam odvede.
Tak jsem u sebe v pokoji. Je o dost větší a prostornější než ten v Plzni. Všude samý starý nábytek z temně hnědého dřeva a s motivy koní. Nádhera. Starodávná postel s vyřezávanou pelestí je příjemně měkká a ladí se stejně vyřezávaným nočním stolkem, do jehož zásuvky okamžitě schovávám deník. Pomalu se začínám zabydlovat. Do prostorné skříně vybalím svou garderóbu a do vedle stojící knihovničky naskládám knihy a komiksy, co jsem si přivezla s sebou.
Pod oknem stojí obří psací stůl a stejně velká židle s měkkým čalouněním. Posadím se do ní a celá se v ní ztratím. Z okna vidím kus pšeničného pole a pastvinu koní. Hříbátko Lolly běhá okolo klisny, která se klidně pase a občas hříbátko zkontroluje. Je to roztomilý.
Zanechám vejrání z okna a pokračuji v zabydlování. V rohu, vedle knihovničky, stojí dokonce staré houpací křeslo a vedle malá pohovka a stolní lampa. Všimnu si výšivky na žlutém stínítku - cválající koně, co taky jiného. Na malém stolku je váza s čerstvě natrhanými květinami, které naplňují pokoj příjemnou vůní. Odtud se mi určitě nebude chtít, pomyslím si a přemýšlím, proč se mi proboha tak nechtělo sem.
Ozve se zaťukání. Zaťukání na dveře od pokoje? Nevídáno, neslýcháno, odtud se mi rozhodně nebude chtít! V duchu se zasměju a otevřu dveře. Na prahu stojí teta a usmívá se.
"Tak je se ti líbí tvůj nový pokoj?" I přesto, že se snaží vypadat nenuceně, je na ní hodně vidět, jak jí záleží na mém úsudku.
"Je skvělý!" uklidňuju jí.
"Tak to sem ráda." oddychne si. "Moc sem nevěděla, jestli bude tenhle nábytek to pravé. Našla sem ho na půdě a nechala znova nalakovat. Tahle skříň,"zálibně pohladí šatní skříň, kam jsem v rychlosti naházela své svršky, "nejspíš pamatuje ještě původní majitele ranče."
"Clare... Clare!" ozve se zezdola. Nejpíš některý z čeledínů. Teta "Clare" na mě mrkne: "Nejspíš něco ve stáji. Nechceš jít se mnou?"
Uvítá nás tlumené ržání a vůně sena. Čeledín jménem James se s tetou baví rychlou angličtinou. Dle toho, čemu porozumím (a v duchu děkuji za otravné hodiny, které nám mamka dávala), se jedná o ztracené tele. Tetu to ovšem očividně nijak nepřekvapuje a pošle Jamese, aby se po telátku porozhlédl. Zatím se se mnou prochází po stáji a představuje mi jednotlivé koně, kterých je tu požehnaně.
Čtyři březí klisny, osm kobylek s hříbaty, dva plemenní hřebci - černobílý Twistter a rezavo-bílý Oliver - a šest valachů.
Byly jsme se podívat i na krávy. Je tu hodně malých telat, to zracené ovšem ještě ne a na tetě je vidět, jak začíná být neklidná. Vrátíme se zpět do domu.
"Tetoo, a jsou tu i medvědi?" slyším Dášu, jak se ptá.Ta je ale blbá. K mému překvapení ovšem teta odpoví poněkud nejistě: "Slyšela jsem, že je tu v okolí někdo viděl, ale já sama ještě ne." Těká očima sem tam, až to nevydrží a znovu vyjde ven. Napadne mě, že se možná bojí o to malé telátko. Zvlášť, když Dáša připomněla hladové medvědy.
Vlk Luke tu kolem mě běhá a očichává mě. Trnu hrůzou, kdy se zakousne do mého šťavnatého lýtka, ale nic. Zdá se, že se mu líbím. Nakonec mi položí hlavu do klína a jeho oči řeknou: "Tak a teď jsme kamarádi. Pohlaď mě." Tak to udělám. On mi olízne prsty a doprovází mě, když se jdu podívat ven za tetou.
Žlutý Ranč...kapitola první
Nalezla sem na poličce růžový sešit v tvrdých deskách a ponořila se do jeho stránek. Je v něm nedopsaný koncept knihy, kterou jsem pracovně nazvala Žlutý ranč.
S Luckou sme často psaly nejrůznější knížky, které jsme si i samy ilustrovaly a většinou nedopsaly. Hodně z nich pojednávalo o našich životech, občas se jen vyměnily jména a členové rodiny. Měly jsme například celé série knih nazvané "Léto", které začínaly všechny stejně - dovolenou v Itálii. U mě tím také skončily, nicméně Lucka tento román rozepsala do třech dílů. První díl má v sobě mimo prázdnin u moře také pobyt u babičky, druhý díl je o letním táboře a ve třetím (nedopsaném) už začíná "nenáviděná" škola :).
Ale zpět k "Žlutému Ranči". Ten se rozhodně liší jak od knížek zde uvedených, tak od našich životů. Ještě aby ne! :)
Co vím, tak to byla poslední knížka, kterou Ukí rozepsala. A já se s vámi teď o ní podělím, a to hlavně na žádost Malise - tady máš ten "román na pokračování" :), tak snad tě alespoň trochu zaujme...
Žlutý Ranč
...napsala Ukí Leeonková
...poupravila Pavlí. Ká
...rok 2002
Kapitola první
"Tak teda jo!" přikývnu nad vysypanými odpadky a pod mamky prosebným pohledem. Seběhnu dolů k popelnicím s roztrženým pytlem. Pak sesbírám to, co zbylo v předsíni a vrátím se do kuchyně.
Mamka dělá řízky na cestu. Vůbec nestíhá. Zítra totiž odlétáme do Ameriky. Na rok a dva měsíce! Někam ke Kanadě (Severní Dakota, myslím). Nějaká tetka, kterou jsem nikdy neviděla, tam má farmu. Narozdíl od mý dvanáctiletý ségry Dáši se mi tam nechce.
"Mamíííí, pojď mi zapnout taškuuu!" řve moje sestřička ze svého pokoje. Mamka na mě mrkne, což znamená, že mam jít obalit ten poslední a největší řízek pro tátu. Téda, takhle velkej řízek jsem ještě neviděla! S nechutí se toho ujmu a slyším: "Počkej, Dadulko, už jdu!" Dadulka! Málem to nevydržím. Kdo to kdy slyšel? To je samý Dadulko, Dáděnko, Dášenko a tak podobně. Jen já jsem pořád Sára. Sáro, vynes koš, Sáro, umyj nádobí, Sáro, obal ten řízek pro tátu... řízek!
Vzpomenu si na megařízek a běžím ho doobalit. Je pěkně težký...
"Nesnášim řízky!" ulevím si nahlas a táta, který se právě vrátil, zpozorní: "A pročpak?"
"Lepí se na prsty."
Tatík, občas mé jediné zastání v této rodině se jen usměje a pošle mě do pokoje, ať si ještě dopakuju poslední věci. Musím vynaložit veškeré usílí, které ve mně zbylo - dvě cestovní tašky, kufr, igelitka a příruční batůžek jsou narvané k prasknutí.
Ségra se válí u televize. Bude tlustá. A já ještě musím umýt nádobí. Zbytky proviantu plovoucí přeplněných dřezem a smradlavá pára vznášející se nad ním ve mně rozhodně žádné sympatie neprobudí. Jsem ráda, když se dopotácím do postele, přikreju se nádherně měkkou peřinou a usnu...
...Budí mě mamka: "Vstávej, honem!" No jo pořád, to je samý dělej, honem, rychle, makej... začínám toho mít dost. Ještě rozespalá a s očima napůl zalepenýma odtáhnu svůj pokoj zabalený do tašek, kufru a igelitky dolů, aby se mohl naložit do auta.
Jenže zrada! Žádné auto zde nestojí! Podívám se na hodinky na mém zápěstí. Ano, už je to tak - moje matka zešílela. Tahá mě z postele v půl čtvrté ráno, přitom na letiště odjíždíme až v šest, jak nám ostatně táta včera několikrát zdůrazňoval.
Nerudně se přivleču zpět do předsíně, kde se má matinka diví, kam sem zmizela. "Odjezd je přece až v šest." připomíná mi a já odolávám chuti jí něčím praštit. "Potřebovala jsem jen, abys vstala, abych mohla zabalit peřiny a povlečení."
Pookřeju: "Výborně, tak to budem muset vzbudit taky tátu a hlavně Dášu, ne?" chystám se do ségřina pokoje a v hlavě už kuju plán co nejnepříjemnějšího probuzení...
"Jen Dášenku ještě nech, včera sem jí dala na spaní spacák, tak ať se ještě prospí. Ale ty, když už si vzhůru..."
Drtím nejrůznější ošklivá slova na adresu mé drahé máti a ještě dražší sestry, co si může ještě vyspávat, zatímco já se vydávám opět k popelnicím. Ano, s dalším pytlem odpadků. Mé rodině by někdo měl udělat přednášku o ekologii.
Štráduju si to noční ulicí. Nikde nikdo, jen lampy tu a tam bliknou. Popelnice vypadají strašidelně. Mají pootevřené chřtány a tak hladově tam stojí... jakoby sledovaly každičký můj pohyb. Rychle hodím černý pytel k té nejbližší. Při dopadu se roztrhne a odpadky létají vzduchem. Vezmu spěšnýho roha a málem se zabiju o branku do zahrady. Ještě se vystrašeně ohlédnu, zda za mnou žádná popelnice neběží... už mi vážně začíná hrabat... a s oddechem se odebírám k domovu.
S Luckou sme často psaly nejrůznější knížky, které jsme si i samy ilustrovaly a většinou nedopsaly. Hodně z nich pojednávalo o našich životech, občas se jen vyměnily jména a členové rodiny. Měly jsme například celé série knih nazvané "Léto", které začínaly všechny stejně - dovolenou v Itálii. U mě tím také skončily, nicméně Lucka tento román rozepsala do třech dílů. První díl má v sobě mimo prázdnin u moře také pobyt u babičky, druhý díl je o letním táboře a ve třetím (nedopsaném) už začíná "nenáviděná" škola :).
Ale zpět k "Žlutému Ranči". Ten se rozhodně liší jak od knížek zde uvedených, tak od našich životů. Ještě aby ne! :)
Co vím, tak to byla poslední knížka, kterou Ukí rozepsala. A já se s vámi teď o ní podělím, a to hlavně na žádost Malise - tady máš ten "román na pokračování" :), tak snad tě alespoň trochu zaujme...
Žlutý Ranč
...napsala Ukí Leeonková
...poupravila Pavlí. Ká
...rok 2002
Kapitola první
"Tak teda jo!" přikývnu nad vysypanými odpadky a pod mamky prosebným pohledem. Seběhnu dolů k popelnicím s roztrženým pytlem. Pak sesbírám to, co zbylo v předsíni a vrátím se do kuchyně.
Mamka dělá řízky na cestu. Vůbec nestíhá. Zítra totiž odlétáme do Ameriky. Na rok a dva měsíce! Někam ke Kanadě (Severní Dakota, myslím). Nějaká tetka, kterou jsem nikdy neviděla, tam má farmu. Narozdíl od mý dvanáctiletý ségry Dáši se mi tam nechce.
"Mamíííí, pojď mi zapnout taškuuu!" řve moje sestřička ze svého pokoje. Mamka na mě mrkne, což znamená, že mam jít obalit ten poslední a největší řízek pro tátu. Téda, takhle velkej řízek jsem ještě neviděla! S nechutí se toho ujmu a slyším: "Počkej, Dadulko, už jdu!" Dadulka! Málem to nevydržím. Kdo to kdy slyšel? To je samý Dadulko, Dáděnko, Dášenko a tak podobně. Jen já jsem pořád Sára. Sáro, vynes koš, Sáro, umyj nádobí, Sáro, obal ten řízek pro tátu... řízek!
Vzpomenu si na megařízek a běžím ho doobalit. Je pěkně težký...
"Nesnášim řízky!" ulevím si nahlas a táta, který se právě vrátil, zpozorní: "A pročpak?"
"Lepí se na prsty."
Tatík, občas mé jediné zastání v této rodině se jen usměje a pošle mě do pokoje, ať si ještě dopakuju poslední věci. Musím vynaložit veškeré usílí, které ve mně zbylo - dvě cestovní tašky, kufr, igelitka a příruční batůžek jsou narvané k prasknutí.
Ségra se válí u televize. Bude tlustá. A já ještě musím umýt nádobí. Zbytky proviantu plovoucí přeplněných dřezem a smradlavá pára vznášející se nad ním ve mně rozhodně žádné sympatie neprobudí. Jsem ráda, když se dopotácím do postele, přikreju se nádherně měkkou peřinou a usnu...
...Budí mě mamka: "Vstávej, honem!" No jo pořád, to je samý dělej, honem, rychle, makej... začínám toho mít dost. Ještě rozespalá a s očima napůl zalepenýma odtáhnu svůj pokoj zabalený do tašek, kufru a igelitky dolů, aby se mohl naložit do auta.
Jenže zrada! Žádné auto zde nestojí! Podívám se na hodinky na mém zápěstí. Ano, už je to tak - moje matka zešílela. Tahá mě z postele v půl čtvrté ráno, přitom na letiště odjíždíme až v šest, jak nám ostatně táta včera několikrát zdůrazňoval.
Nerudně se přivleču zpět do předsíně, kde se má matinka diví, kam sem zmizela. "Odjezd je přece až v šest." připomíná mi a já odolávám chuti jí něčím praštit. "Potřebovala jsem jen, abys vstala, abych mohla zabalit peřiny a povlečení."
Pookřeju: "Výborně, tak to budem muset vzbudit taky tátu a hlavně Dášu, ne?" chystám se do ségřina pokoje a v hlavě už kuju plán co nejnepříjemnějšího probuzení...
"Jen Dášenku ještě nech, včera sem jí dala na spaní spacák, tak ať se ještě prospí. Ale ty, když už si vzhůru..."
Drtím nejrůznější ošklivá slova na adresu mé drahé máti a ještě dražší sestry, co si může ještě vyspávat, zatímco já se vydávám opět k popelnicím. Ano, s dalším pytlem odpadků. Mé rodině by někdo měl udělat přednášku o ekologii.
Štráduju si to noční ulicí. Nikde nikdo, jen lampy tu a tam bliknou. Popelnice vypadají strašidelně. Mají pootevřené chřtány a tak hladově tam stojí... jakoby sledovaly každičký můj pohyb. Rychle hodím černý pytel k té nejbližší. Při dopadu se roztrhne a odpadky létají vzduchem. Vezmu spěšnýho roha a málem se zabiju o branku do zahrady. Ještě se vystrašeně ohlédnu, zda za mnou žádná popelnice neběží... už mi vážně začíná hrabat... a s oddechem se odebírám k domovu.
pátek 1. března 2013
Oběd s Andy Warholem
Plechovku tomatové polévky od firmy Campbell's, dle které udělal Andy jeden ze svých nejslavnějších sítotisků (a společnost Cambell's od té doby nemusela utratit ani cent na propagaci - tedy alespoň dle mého mínění ;) ), mi dovezl Nejmilejší ze služební cesty (och, jak to zní dospěle! :D) coby milé a nečekané překvapení.
Mezi námi, obsah chutnal jako hodně levný kečup. Po ohřátí jako hodně levný, ohřátý kečup. Ale mam plechovku slavné Campbellovy polévky a mam z ní radost :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
