Žlutý ranč - kapitola třetí

Kapitolu první naleznete zde
Kapitolu druhou pak zde.

Žlutý ranč
...napsala Ukí Leeonková
...poupravila Pavlí. Ká
...rok 2002

Kapitola třetí

Pomalu se stmívá. Hledáme zatoulané tele už hodinu a nikde po něm ani vidu, ani slechu. Nakonec ho objeví Harris. Ukáže se, že má telátko ošklivě uvězněnou nožičku mezi dvěma větvemi. Potí se a zoufale se snaží vyprostit z nepříjemné pozice. Od ostré kůry má kůži už rozedřenou a kapičky krve mu stékají na drobné kopýtko. Teta běží honem zavolat veterináře a já se zatím (společně s Harrisem) snažím tele uklidnit. Není to jednoduché, ale když mu Harris klidným polohlasem prozpěvuje "It's gonna be fine...It's gonna be juuust fine" a já ho neúnavně hladím, konečně se přestane vrtět a namáhat tak bolavou končetinu.

Konečně se objeví teta se dvěma muži - veterinářem s dlouhým plnovousem a velice silnými brýlemi a jeho asistentem. Společnými silami osvobodíme telátko a probíhá kontrola. Nakonec s tetou a teletem odjíždí a já a Harris máme za úkol informovat o všem rodiče. Mamka si evidentně oddechne, když nás vidí. Byli jsme pryč docela dlouho a tak si začala dělat starosti. Navíc milá Dáša opět mluvila o medvědech, blbka. Teď sedí u sebe v pokoji a nejeví zájem o nic, co se děje. Asi ji mrzí, že nás ten méďa přeci jen nesežral.

Teta volala. Telátko prý bylo na rentgenu a teď čekají na výsledky. Buď do hodiny dorazí nebo ještě zavolá.
Hodina pomalu plyne a nikde nikdo. Čekáme s Lukem na příjezdové cestě a vyhlížíme světla tetina džípu. Konečně zaskřípe písek pod koly a zavrčí motor.

Tele má nohu v sádře a dostalo prášky. Bude spát ve světnici u krbu, kam ho s námahou odnesu. Vypadá to, že celý dům už spí. Já s tetou si nanosíme peřiny k ohni, uložíme tele a pomalu se ukládáme ke spánku.
"Měly bychom mu dát jméno." řekne teta a vytrhne mě tak z usínání.
"Uhm... cože? Copak každá kráva na tomhle ranči má jméno?" zamumlám rozespale.
"No jasně. Zas tolik jich tu není. A pak, je to tradice. Každé tele dostane jméno, jakmile se mu něco neobvyklého příhodí." Líbí se mi, jak teta mluví co nejvíc spisovně a i přes anglický přízvuk jí dobře rozumím. Teď se však nestačím divit.
"To se jim tak často něco stává?"
"Nu, každému telátku aspoň jednou. Třeba ta malá černá kravička, co se pořád motá okolo Luka, všimla sis jí?" Přisvědčím. "Když se narodila, vzal si jí tak nějak Luke na starost. Jednou jí dokonce zachránil, když zabloudila do skal. Prostě pro ní doběhl, jemně jí vzal za kůži na krku a přinesl jí zpátky. Tak jsme jí začali říkat Lea, víš? Jako ze Star Wars..."
Směju se: "A jak teda budeme říkat tomuhle?"
"Co takhle Sára?" zaskočí mě teta. "Teda pokud ti to nebude vadit."
"No vlastně... proč by mělo?"
"Někomu by třeba vadilo, kdybych podle něj pojmenovala krávu."

Probudily mě nějaké rány. Otevřela jsem oči a co nevidím! Tele Sára si tu vesele hopká po třech! Tetu nikde nevidím, tak se pokouším Sáru uklidnit sama a přimět jí, aby zůstala ležet. Nechce. V knihovně u krbu ke svému překvapení naleznu pohádkovou knížku v češtině a začnu číst.
Tele zbystří a zaposlouchá se. Po chvíli zpozoruji, že mu klesají víčka.
Slyším kroky. Ségra schází dolů a přichází do světnice. A je po klidu: "Mamííí, hele, Sára se asi zbláznila. Má tu krávu a čte jí!" Já sem však nenechám ničím rušit: "Utekl jsem babičce, utekl jsem dědečkovi, a tobě uteču taky...", čtu nahlas.
"Mamíí, ona ani nevnímá!" ječí Dáša a mává mi rukou před obličejem. Malá Sára neklidně vrtí oušky a já mám chuť Dášenu zaškrtit. Čtu však dál. V tu chvíli přichází teta a celou situaci sestře vysvětluje. Ta nelení a ihned začne nebohé tele hladit.

K snídani máme teploučké placičky s medem a čerstvě nadojené mléko. Telátko Sára cumlá svou snídani z lahve s dudlíkem, kterou mu teta podstrčila.
Hříbátko Lolly běhá po dvoře a pozoruje nás, jak na terase snídáme. Je opravdu krásné. "Mamííí, můžu si ho jít pohladit?" řve Dášule.
"Můžeš, zlatíčko, ale dej pozor, ať tě nekousne."
Divím se. Koně koušou? Myslela sem, že koušou jen psi.  Lolly mě však vyvede z omylu. Rafne ségru s takovou silou, kterou by od ní nikdo nečekal. Dáša začne samozřejmě bulet a hříbě mezitím uteče ke své mamince a saje od ní mlíčko.

Na poraněné ruce není vidět nic jiného než pár otisků hříběcích zoubků, Dáša však vyvádí, jako by přišla o dva prsty, simulantka! Lolly mezitím dosnídala a teď se rozhlíží po okolí. Zaregistruje mě a vydá se mým směrem. Čuchá mi k deníčku a jemně do něj drcne hlavou. Opatrně ji podrbu za ušima, přeci jen nechci dopadnout jako Dáša.