Jmenuji se Jasmína

... aneb chystám se na celovíkendový Dračák a snažím se vpravit do své nepříliš komplikované a vcelku reálné postavy. Zvědaví? :-)

Následuje e-mail poslaný PJovi Malisovi ;-).

Jmenuji se Jasmína. Mám vránu, která se jmenuje stejně jako já. Řekla mi to. Tedy...pomyslela si to a já to slyšela. Slyším její myšlenky a ona slyší moje. Tak vlastně začal můj osud čarodějky. 

Ale postupně...

Narodila sem se v podhůří Dračích hor (kde se mimochodem draci už celá staletí nevyskytují), do velké rodiny. Otec byl farmář a příležitostný pytlák, ale dobrodinec a na svůj původ jaksepatří hrdý. Žádný prachsprostý krátkozraký vidlák, naopak. Občas se v něm probudil nenapravitelný snílek a pak vydržel dlouho do noci poslouchat vyprávěnky pocestných, co u nás složili hlavu. Všechny si je pamatoval, tak nebylo divu, že měl přehled větší než kdejaký soused. Maminka byla hlavně s námi, dětmi (taky nás bylo 13!), ale po nocích ještě pletla košíky. Vždycky jsme jí chodili na proutky. Ani ona nebudila dojem nemyslící ženy v domácnosti, od svého otce (kněžího, který se spustil) se totiž naučila číst a trochu psát (což mnohdy učila tatínka).
Prožila jsem nad poměry šťastné dětství a když jsem dospěla do věku 16 let, všichni očekávali, že se vdám za nějakého místního chasníka a porodím mu kupu dětí (stejně jako tři mé starší sestry). I já sem to tak trochu čekala, proto jsem se také nebránila nadbíhání pohledného s urostlého Atreye, chlapíka ze sousedství. Nejednou jsem s ním vyrazila na noční toulku do luk a hájů kolem naší farmy. Tak se totiž u nás v podhůří dělá. Nač čekat po svatbě, vždyť je důležité, do čeho člověk jde a jestli z toho něco bude - tedy zdraví potomci. Takže Atrey a já jsme slou nějaký ten čas strávili a všichni počítali s tím, že jen co se Demetria, bohyně plodnosti, na nás usměje, tak se vezmeme.
 
Jenže pak sem našla Jasmínu. Drzou vránu s pochroumaným křídlem, která nejen, že mi vynadala za to, že se o ní starám, ale jedním dechem ještě nadávala na jestřába, co si jí spletl s černou veverkou. Řeknu vám, bylo mi všelijak, když jsem najednu slyšela vránu hudrovat. Myslela sem si, že sem se pomátla. A myslel si to i Atrey. No, není se čemu divit vždyť já začala odpovídat vráně zrovna když jsme byli v nejlepším. Jakmile jsem se začala podivovat, že se ona vrána jmenuje stejně jako já, Atrey vzal do zaječích. S kalhotama na půl žerdi.

Ale moji rodiče byli z jinačího těsta. Když se dozvěděli, že rozumím vráně, o kterou jsem se (i přes její rádoby hrdinské poznámky) starala, nepropadli panice a nedali poslat pro armádu vymítačů zlých duchů. Jen se poradili s Marinem, starým a moudrým vesnickým rádcem a mentorem. Právě jeho historky můj tatík nejraději poslouchal. Marinus tvrdil, že procestoval krajinu Azurových jezer, proplul Obráceným oceánem a dokonce zavítal i na konec světa, kde moře přestává být mořem a stává se oblohou. Věděl toho tedy dost a dost a mému otci poradil, aby mě poslal do učení do města, k mágovi Mauriciovi. A že mu tatínek dával ta nejlepší smažená vejce, nabídl se, že mě do města Theologinomus doprovodí. A tak začala má pouť za čarodějným vzděláním. S tlumokem a drzou vránou na rameni jsem se přihlásila do učení.

Nebyla sem nejlepší studentka, ale ani nejhorší. Postupně jsem pronikla do tajů magických předmětů, kouzelnických formulí, bylinkářsrtví a lektvarů. Naučila jsem se žít ve městě a vcelku jsem si ho oblíbila. S ostatními studenty jsme tu a tam zavítali do krčmy a já se naučila pít i něco jiného než zkvašené kobylí mléko. Naučil mě to hlavně Rodrigo, mladý majitel hostince, když mě zval na jednu medovinu za druhou, vyzvídal o mém dětství a plánech do budoucna a nakonec mě zatáhl do své spací komory na výčepem. Nebylo to špatné, ale pokoušet se o úsměv bohyně plodnosti zrovna s ním, to nebylo v mých plánech. S dětmi a manželskou láskou jsem pro teď skončila, což sem mu také (ihned poté) řekla. Mohl se potrhat smíchy, z čehož sem pochopila, že ve městě se asi jen tak s manželstvím nepočítá. Uklidnilo mě to.
Do Rodrigova hostince jsem ještě několikrát zavítala. Byl to celkem pěkný lokál poblíž přístavu, ale scházely se tu nejrůznější existence. Právě zde jsem poprvé vyzkoušela svá blesková kouzla. A právě zde jsem potkala "svou" partičku dobrodruhů...

Profil, z příběhu vyplývající
Jméno: Jasmína Lůša (Lůša je jméno obdržené při křtinách. Dle tradice jej vymyslela kmotra, bohémská Luciána, mladá kočovná akrobatka, umělkyně a krasojezdkyně)
Věk: 21
Stav: svobodná, nikoliv nezkušená
Vzhled: Maxi dlouhé tmavé vlasy, bledá pleť posetá pihami, černý cestovní plášť
Poznávací znamení: drzá vrána na rameni
Magické předměty: diadém se zeleným drahokamem, dva kouzelné prsteny
Charakteristika: společenská, silná osobnost. Nedochvilná, mnohdy zbrklá. Umí se dělit, není lakomá. Dobrosrdečná, vzdělaná, důvěřivá, nikoliv však přehnaně. Pije víno a medovinu.
Zvláštní schopnosti: V omezené míře rozumí zvířatům. Své vráně rozumí bez vyjímky. Ostatním, hlavně drobným hlodavcům, hadům a ptákům jen někdy - musí být vyspaná, najedená, magicky nabitá a soustředěná, ale i tak je slyší jako ze špatně naladěného rádia.

Mír s vámi, dračí bohové nad vámi a dobrodruhům zdar ;-)

Co nového?

Bolí mě v krku. Au, au.
Venku je zima.
Režisérky z našeho divadla jsou těhotný.
Dvě moje kolegyně z práce jsou těhotný.
Já ne, což je fajn.
Byli sme s Nejmilejším na Rhodu.
Taky sem byla s rodinkou a obytňákem u Bodamskýho jezera.
Prožila sem si první letní prázdniny coby zaměstnanec ve školství.
V UPC jsou superšmejdi (i když to asi není novinka).

Zkrátka a dobře, námětů na článek je hodně a hodně. 
Jen čas zkrátka ještě neuzrál.

:-)

Why hit the ground....

... follow now situation.
Last conversation
was masturbation...

Dnes se tu nebudu rozepisovat.
Dnes jen velice krátce, stručně a snad ne příliš melodramaticky.

Slova z nadpisu jsou z textu písně Sexy od X-leftů.
Jednu dobu sem je dost poslouchala.
Na Bandzone sem měla najetý všechny jejich písničky z alba Potešma.
A furt se mi líbí.

Na jejich zpěváka Davida (alias Ave alias Wagina) sem tu už pěla ódy, když sem z jeho úst slyšela můj (a Meeshy) oblíbený duet z muzikálu o nejznámějším deratizátorovi všech dob.

Ave se utopil.
Auč.
Už si v Kalichu jako Krysař nezazpívá.
(a nejde jen o to, pochopitelně)

Upřímnou soustrast.

Rozárka a její pokoj

Jak sem se zmínila v článku minulém, ó má drahá sestřenička Vlastinka s ó mým drahým pseudošvagrem Járou (je to můj švagr, když je ona moje sestřenka? Asi ne pravý švagr. Takže pseudošvagr :-) ) mají svého prvního potomka, dceru Rozáruš. A to už nějaký ten pátek, konkrétně od Božího Hodu vánočního roku 2014.

Teď budu s odpuštěním trochu osobní a možná dojímavá, ale Vlasta a Jára se mi coby rodiče strašně líbí, a jako si budu jednou brát příklad z rodičů mých (+ z dalších rodičů v mém okolí, i z těch novopečených), tak bych si ráda vzala příklad z nich. Ne ve všem, samozřejmě. Ale minimálně v té jejich akčnosti. Aspoň trochu. Tak. Konec osobní vsuvky :-).


Krom toho se také v září téhož roku natrvalo přestěhovali z Prahy do Chomutova, do domu Járovo rodiny, kde si zrekonstruovali a k obrazu svému upravili byt, jehož součástí je i dětský pokoj. 

 

 A zde malá obyvatelka pokojíku. Už ne jako miminko, ale živé a schopné batole :-)

 

 S maminkou v Praze. Rodina se nezapře ;-)

Vlastinka měla od začátku jasnou představu jakéhosi "lesního pokojíku", kterou sem si dovolila doplnit do stylu designérky se skvělým jménem - Soni Malinové. Malisovi se její jméno tak líbí, že má od ní dokonce lustr (i když ten lustr se mu samozřejmě líbí taky :-) ). Soňa totiž působila i jako designérka v pořadu Čt1 Bydlení je hra. A udělala tam ohromně super pokojík s břízkami, namalovými magnetickou barvou.

 No, nemá cenu cokoliv předstírat, tenhle nápad sem od ní s chutí a beze studu obšlehla. Na jednu stěnu Rozárčinýho pokojíku sem tedy namalovala tři břízky. Nejprve obyčejnou černou a poté šedou magnetickou. Už tak to vypadalo dobře, ale spíš jako buky :-)

Nutno říct, že magnetická barva se ukázala jako zklamání. Možná, že sme se striktně neřídili instrukcemi, ale i tak sem čekala, že 3-5 vrstev této příšerně drahé srandy bude stačit, aby na tom alespoň trochu držel normální magnet. No, ale magnetická folie drží a to musí stačit. Nejrůznější mnou ručně kreslení opeřenci podlepení magnetickou páskou si tedy zanedlouho budou hovět na větvích, kmenech i trávě :-).

Ale nepředbíhejme. Po magnetické přišla na řadu bílá a znovu černá. Na detaily. A nakonec lehce načrtnout trávu. A je hotovo. Tedy, minimálně jedna stěna :-).

 

Na další stěnu si Vlastinka přála jednoduchý košatý strom. Původním záměrem byl jakýsi základ pro poličky. Od toho se během realizace upustilo a přešlo se k jednoduššímu tahu - do větví zatlouci skobičky a na ty věšet nejrůznější kravinky - od plyšových sov přes háčkované pytlíčky na drobnosti až k zarámovaným fotkám :-)

A takhle to začalo. Obrysy v hnědé barvě, poté část větví a kmene opět magnetickou a nakonec hnědá, béžová, bílá, černá. A stínovat, stínovat a stínovat. Až do pozdních večerních a poté i brzských ranních hodin :-)

Ale na výsledek sem pyšná, byť se ozývaly názory ohledně jeho strašidelnosti ;-). Nu, Rozárka bude alespoň od útlého věku zocelována. A kdo se bojí, nesmí do lesa :-D. Ani do "lesního pokojíku".

Moje jediný přání je opakování...

....tak ten vdechnutý život Parapleečku moc dlouho nevydržel, což? Nu, ani moji věrní čtenáři nejspíš už nebudou stačit s dechem. Když je nechávám tak dlouho čekat...  možná mi zbyl už jen Malis. A maminka. Ale i ti už pomalu ztrácí trpělivost, že? :-)

Ale o tom mluvit nebudem.

Budeme mluvit o opakující se historii. Jak jistě víte, každý chytrý člověk se ze svých chyb obvykle poučí. A každý chytřejší člověk se poučí i z chyb ostatních (případně si to vyzkouší, aby se sám dostal do pověstné cimrmanovské uličky "tudy ne, přátelé :-) ). A masa chytrých lidí se nadále poučí z historie. Protože historie se co? Opakuje.

A nemusí jít ani o historii světovou. Stačí se podívat na osobní historii. Minulý rok v této době sme byli čerstvě přistěhovaní. Nejmilejší odjel na tábor a já mu připravila překvapení - za pomoci Abee a hlavně Tomáše (vlastně to v podstatě udělal celé on, když se to vezme kolem a kolem :-) ) sem vymalovala náš pronajatý byt. Použitá oranžová na většině stěn mě iritovala tak, že sem neváhala nechat si namíchat žádaný odstín, koupit penetraci a bílý primalex, půjčit si štafle (od Zdeného a Domíí ;-) ) a přemluvit kamarády, aby mi s tím po večerech pomáhali.

Rok se s rokem sešel a my jsme opět přestěhovaní, neboť náš starý byt se prodává (a my ho nechcem :-) ). Nejmilejší je opět na táboře a já opět zavítala do Hornbachu, abych si nad vzorníkem lámala hlavu a opět vycálovala pálku za bílou a za penetraci.Tentokrát v tom ale byly barvy zdí nevinně, odstíny šedofialové a běžové bych zvládla. Viníkem je bývalý nájemník - kuřák. Tabákové "aroma" nesnáším. A hnusožluté stropy od cigaretového dýmu taky.

Zase sem zlanařila své nebohé blízké k malování. Tentokrát to byli ó má drahá sestřenička Vlastinka a její manžel Jára. A jejich štafle. A vlastně zas tak nebozí nejsou, pomohli mi totiž nejen z čisté dobroty srdce, ale i pro to, že sem se jim a hlavně jejich pískleti tvořivě vyřádila na stěnách pokoje. Ale o tom později.

Co se změnilo? Dost a vlastně nic. Člověka to nutí bilancovat.

Abee a Tom už nejsou spolu. Ó má drahá sestřenička a Jára jsou rodiči. Naši plzeňští rodičové Ivanka s Vojtou jsou dokonce dvojnásobními rodiči, narodila sem jim další holka do party, Éliška. A tak dále...

A k tomu poučení z vlastních chyb? K tomu nemám co dodat. Já chyby při malování nedělám :-).

Snad jen tu, že vysedávám na blogu, místo abych už konečně dodělala tu zatrachtilou stěnu v obýváku, jejíž výrazná rudá pod bílou stále prosvítá! :-)

Na závěr už jen odkaz na píseň od Tatabojs, jejíž refrén dal nadpis tomuto článku :-)

Divadlo sem, divadlo tam...

.... to je překvapení, což? :-)
Jistě ste se báli, že dalšího článku se dočkáte možná na podzim a to ještě kdoví jestli. Já vím. Po závěru minulého článku ste si ani nic jiného myslet nemohli. Proto sem ho tam taky dala ;-).

A nyní k nadpisu.
Uplynulé měsíce se totiž tak trochu točí kolem divadla. Ať už divadla, kde figuruju jako divák nebo hérečka.

Tak předně sem se stala členkou amatérského souboru Za 3 minuty to jede. A předně se mi u nich moc líbí. Zkoušíme a hrajeme si každé pondělí a pokud půjde vše, jak má, měli bychom mít na konci června premiéru. Čeho? No, nechte se překvapit. Sama sem zvědavá ;-)

Za druhé sme byly s 8 ženami na Lounském divadlení. A jak sme se toho bály, tak to nakonec předčilo všechna naše očekávání. Publikum nás přijalo skvěle. Což sme si všimly už při představení, neboť reagovalo zatím úplně nejlíp. A pak nás ještě odměnili cenou diváků :-).
To bylo super, a ač to zní trochu (ale jo, zas použiju to slovo) pateticky, proto sme tam taky jely. Protože my hrajem pro diváky (tedy minimálně já) a nějaká porota nám může být ukradená. Ať je jakéhokoliv vědeckého složení, ověnčená tituly jako vánoční stromeček ozdobami ;-). O to větší bylo (alespoň pro mě) překvapení, když se závěrečná beseda s onou porotou (jak my říkáme, jebačka - no, ano, fakt to tak říkáme :-) ) konala v celkem poklidném a přátelském duchu. 
Jasně, že nám bylo něco vytýkáno.
Ale zároveň sme byly pochváleny a odvezly jsme si několik dalších ocenění. Tentokráte od poroty :-).
Kdo by se chtěl podívat na záznam z lounského představení, má možnost zde.
A koho zajímá, kterak sme zaujaly porotu, předkládám zkopírovaný text z webu amaterskascena.cz (zdroj, autor Petra Kohutová)
 
(...) v projektu čistě ženském vsadily účinkující, režisérky a scénografky v jedné… potažmo v osmi podobách na hravost, barevnost, ironii a nadsázku a předlohu Roberta Thomase, detektivní komedii Osm žen, využily víceméně jako záminku pro rozehrávání situací na hranici crazy. (...)
Dámy z Kadaně, podepsané nejen pod jednotlivými rolemi, ale také pod režií a autorstvím scény, hru výrazně seškrtaly, obdařily ji slovním rámcem ala Americká krása (k několikazdrojové filmové inspiraci se přiznaly i během diskuse), rozbily ji řadou stylizovaně pohybových a tanečních čísel – a u vědomí toho, že to, co bylo v šedesátých letech vnímáno jako napínavá detektivka, dnes působí spíše předvídatelně, a proto úsměvně až trapně, rezignovaly na logiku a naopak naddimenzovaly ad absurdum veškerá klišé, které autor, potažmo žánr nabízí. Inscenaci byla vytčena jistá nevyrovnanost, např. nejednotnost ve stylizaci herecké (u některých představitelek přechází až do křeče, u jiných zůstává poddimenzována na hranici civilnosti), doporučeno přizvání člověka mimo dosavadní tým, který by pomohl nezaujatě a pohledem zvenčí některé scény dotáhnout či gagy dopointovat, nebo pomohl s nalezením potřebné míry v herecké stylizaci, a možná i důslednější práce se zvoleným rámcem. 
Nicméně inscenace je důstojným zástupcem zábavného typu divadla, jež se nepodbízí, ale baví účinkující i diváky, a hlavně nabízí originální možný a fungující přístup k oživení žánru, který v souvislostech moderního divadla působí spíše jako fosilie. Byla udělena dvě čestná uznání za ženský herecký výkon (Tereza Gvoždiáková a Věra Losenická) a čestné uznání za inscenaci, inscenace také získala Cenu diváka a doporučení k účasti na Divadelním Pikniku Volyně 2015 na druhém místě.

Hihi. Nic mi neudělá takovou radost jako chlubení ;-).

Tak. Moje ego se tetelí a je čas dostat se i k divadlu, kterého sem se zúčastnila jako divák.

Začněme Lucií.
Megalomanským muzikálem v Karlíně. Ono hudební divadlo Karlín je tak trochu megalomanské. 
Už vůbec ty inscenace, co pouští do světa.
Carmen.
Aida.
Drákula.
Jesus Christ Super Star.
A to, že je jejím hlavním mediálním partnerem televize Nova.

Abychom se dobře pochopili, proti výše jmenovaným inscenacím NIC NEMÁM. U některých jsem dokonce přesvědčena, že již patří k muzikálovým klasikám (Ježíš jako super hvězda například :-)). A oprávněně. Ale to je právě to.
Karlín sází na velká, populární jména. Na klasiku. Na honosnost. Na bohatost a velikost scény. A na to, že tohle všechno chce divák vidět. A on to vidět chce. A buďme upřímní, dost často je to JEN proto, aby mohl říct: já sem byl na Carmen. A viděl sem Bílou :-). Zkrátka sběratel a prostý konzument divadelních a muzikálových představení. Opět NIC PROTI NIKOMU :-).

Snažím se tu, možná tak trochu neobratně říct, že Karlín a jeho způsob existence neodsuzuji a ráda ho tu a tam navštívím, ale můj šálek čaje to moc není. Já radši menší divadla a klidně i méně známé herce a zpěváky, co umí hrát a zpívat, ale jejichž jména nic moc neříkají většinové společnosti. Například Ondřej Izdný, do kterého (netřeba to tajit) sme s mamkou platonicky zamilovány od té doby, co jsme ho viděli v Touze ;-). 
Jeeežiš, to zní tak pseudointelektuálně a snobsky. Radši toto téma opustíme, což? :-)

Takže zpět k Lucii aneb Většímu než malému množství lásky. Muzikálový příběh je tak trochu béčkový příběh lásky svou mladých lidí. Zajímavé je na tom jenom to, že Lucie umí lítat. Jo, lítat.

Celý děj (nebo jeho valná většina) se odehrává v hlavě ustředního mužského hrdiny Daniela, který jej vypráví policejnímu vyjednavači na mostě nad hlubokou propastí. Daniel totiž vypadá na tuctového sebevraha.
Jenže nic není tak, jak se zdá. Daniel ve skutečnosti čeká na svou milou, až doslova "poletí" kolem.
"Když může létat Lucie, dokážu to i já." říká a nedá na vyděšený výraz policajta a jeho zoufalé telefonáty ("Pošlete mi sem hned cvokaře...já vim, doprdele, co sem říkal předtím... teď ho ale potřebuju, tak mi ho, kurva, pošlete!"). A už vůbec nedá na Luciino varování ("Nezkoušej to, nedělej to. Ani já nikdy nevím, jestli to znovu vyjde."). Zkusí to. A povede se mu to. Policajt nevěří svým očím. A příběh končí. Děkovačka. Jde se domů.

Je to tudíž až sprostě jednoduchý.
Kdyby nebyly scéna a efekty natolik vizuálně zajímavé, šlo by o námět na tupoučkou romantickou slaďárnu. Ano, zachraňuje to již zmiňované megalomanství divadla Karlín :-).
Taky písničky od Lucie. A teď myslím kapelu, ne hlavní hrdinku. 
Ema Smetana mě totiž moc nepřesvědčila. A David Kraus jako Daniel možná tak svým zevnějškem, ale svým zpěvem vůbec. Při písničce "Hledej, hledej, hledej, hledej mě mezi kousky popela" sem mu nevěřila a ošívala se při znějících tónech.  
Vytáhne to tentorát do požadované tóniny? Ne, nevytáhne... Škoda. A co teď? Taky ne...
Moc si to nedával, chlapec ušatá.
To zas Pavel Liška v roli namachrovaného rádobylamače ženských srdcí, si to dával jak sušenku. No, něco na způsob "repráky hír" ;-). A Lukáš Vaculík coby drsňák policajt, co se s ničim nepáře, mě taky bavil. Ani mi nevadilo to množství sprostých slov v jeho replikách :-).
Možná by mi nevadilo jít na muzikál ještě jednou. Kdybych měla jistotu, že tam uvidím Báru Polákovou a Noida. Ten aspoň umí zpívat :-)

Nechceš ještě králíka? Králíka domácího?

Méééédvídéééék plyšový...

A ještě několik videí - 1. premiéra (nervózní Noid je vyloženě roztomilej), 2. premiéra (zaručený recept na potlačení nervozity Martina Písaříka: "my si vždycky stlučeme někoho z tanečníků, jó. A vždycky nám pomůže, když, jako, ...někomu hrozně ublížíme.") a 2x PANIC (mám ráda Martina Písaříka, to je další můj muzikálovej oblíbenec ;-) No a Liška je taky k sežrání, samozřejmě :-). A kdybyste si snad říkali, že sem pěknej pokrytec, protože Liška taky není žádnej velkej zpěvák a narozdíl od Krause mu to benevolentně odpouštím, veřte mi, že píseň "Jsem skoro panic" je jediná, kterou v muzikálu zpívá. A to, že ji nezpívá dokonale, jen úžasně podtrhuje tu zoufalou osobnost jeho postavy)

Nu a včera sme byli s Nejmilejším v divadle D21. Na lehce šíleným představení GOULD. Ale o tom zas někdy příště ;-).

Tak nejen konzerva....

.... ale taky pěkná nestálice.

Až Malisův komentář pod předchozím článkem mě vyprovokoval k akci. Díky za něj.
Čím to je, že už neprahnu tolik po svěřování se tomuto internetovému deníčku?
Změnila jsem se?
Změnila se doba? :-)
A nebohé paraplíčko zeje prázdnotou.
Ano, teď bych mohla pateticky vykřiknout: ALE TO SE ZMĚNÍ!
Jenže nevím, jestli se to změní.
Teď, jak píšu tyto řádky, si říkám, vždyť mě to vlastně baví, a dívím se, že sem bez toho tak dlouho vydržela.
Takové prosté vyžbleptnutí se, utřídění myšlenek a pocitů.
A je mi i fuk, zda to bude někdo číst :-). Ale Malis možná jo. A možná i Nejmilejší :-*
Takže ometám pavučiny, něžně vyháním pavouky (co kdyby sem chtěl zabloudit někdo, kdo trpí arachnofóbií, víme? ;-) ) a foukám do nashromážděného prachu, až mi lítá do očí. 
Trochu z toho slzím.
A možná to není jen internetovým prachem. 
Možná sem skutečně dojatá a naměkko, že sem se rozhodla znovu svému parapleečku vdechnout život. A třeba to tentokrát vydrží.
A třeba taky ne... ;-)

Ale dost toho patosu a teatrálnosti. Přejdeme raději k tomu, co je nového. Tedy jestli se něco nového najde. Ale o tom již brzy v dalším článku.

Buďte připraveni!

Jsem hrozná konzerva...

... upozornění - tento článek nemá v podstatě žádnou hodnotu. Je to jen a jen mé užblebtnutí takhle o sobotním odpoledni, když si šteluji svůj nový počítač (rozuměj odinstalovávám nejrůznější aplikace). Po tak dlouhé době, co sem nepsala, by si mé drahé a sladké Parapléčko zasloužilo rozhodně něco lepšího, ale bohužel. Už je to tak. Smiřte se s tím.

Zpátky ke mně jako ke konzervě. Jak už se napsala v úvodu (který bude určitě minimálně stejně douhý, ne-li delší než samotný článek), šteluji si nový počítač a odinstalovávám nejrúznější aplikace. Předtím je tedy vždy otevřu, řeknu si: jeee, to je zajímavý. A pak kliknu na tlačítko odinstalovat. A to v podstatě u jakékoliv aplikace, kterou neznám a sem líná poznat (například Acer Cloud nebo Acer Management), případně u aplikace, jejíchž funkci mám (konzervativně) spojenou s jinou aplikací, ať už se jedná o přehrávání hudby nebo videí, o mapy, psaní poznámek, internetový prohlížeč....

Nejspíš už nikdy nebudu požívat Internet Explorer ale Mozillu. A kdo jo, mohli byste namítnout. Vždyť Explorer je... no... Explorer. Mozilla mi vyhovuje tisíckrát víc. Jenže já si ze stejných konzervativních důvodů nejspíš nikdy nenainstaluju Chrome místo Mozilly, přestože je mi Chrom velmi sympatický a možná by mi i vyhovoval více. Když já mám tu ohnivou lišku prostě ráda :-). 

Nedám dopustit na BS player a nebudu místo něj používat Acer Media Player. Takže odsinstalování proběhlo úspěšně :-).

Když se chci dozvědět, co se děje ve světě, zeptám se Nejmilejšího (případně mi to řekne sám) nebo při čekání na otevření e-mailové schránky rychle projedu titulky na novinkách.cz (a zjistím, že není o co stát), tudíž nepotřebuju zvláštní aplikaci Zprávy. Takže odinstalování proběhlo úspěšně :-).

Pro recepty mám Kuchařku pro dceru, Zápisník pro dceru, Albertí časopisy, Albertí kuchařku od Dity P., kuchařku klasických českých jídel od Vaňka a teď nově Recepty z Francie. Nepotřebuju receptovou aplikaci v angličtině (byť bych se pocvičila v cizím jazyce a byť ty fotky u receptů vypadají tak krásně). Takže odinstalování proběhlo úspěšně. 

A tak dále.

Jsem prostě zpátečničká,nerevoluční, zamrzlá konzerva.
A co vy? :-)

P.S.: Nikdy sem se nepovažovala za IT mága. Můj nejčastější postup, kterak "opravit" zaseknutý komp nebo aplikaci bylo zuřivé mačkání kouzelné trojkombinace kláves CTRL + ALT + Delete, případně rovnou slavné vypnout a znovu zapnout (alespoň jednu věc mě naučil seriál IT Crowd). 
Většinou to fungovalo. A pokud to selhalo, nezmohla sem s tím nic a rozhodla sem se vyhledat odbornou pomoc (pro svůj počítač, ne pro sebe :-) ). Jedno sem se ale přece jen naučila - odinstalovávat aplikace :-). Můj další vysněný level jsou aktualizace - jak poznat, kterou můj počítač skutečně potřebuje a kterou ne? :-)

P.S. 2:Vida, nakonec nebyl ten úvod delší než celý článek :-)

Můj nový počítač. Já ho mám v modré. Má všechno, co potřebuju a ještě něco navíc. Je malý, skladný, lehký. I tak má super kávesnici, na které se perfektně píše. Jediné, co mě štve, je touchpad. Tak snad si na něj zvyknu :-)