Ano, mladá. Sice mi už (oficiálně) táhne na třicítku, ale nač sem psát již tisíckrát omletou větu o věrných čtenářích? Notabene když mi žádní nezbyli a tyhle slova jsou jen výplodem mé grafomanické obsedantně-kompulzivní poruchy. A navíc trpím nepochopitelně silným pocitem, že když sem stručně nepopíšu alespoň některé postřehy a zážitky svého života, zemřu zapomenuta :-).
Takže dost už bylo těchto úvodních keců a jdeme rovnou na věc.
Rok se s rokem (téměř) sešel a já opět začínám rekognoskovat situaci ohledně letošní dovolené. A co čert nechtěl, narazila jsem na zápisky z té minulé. V takovém malém fialovém bločku s růžovo-zlato-oranžovo-tyrkysovo-modrými ornamenty. Dostala jsem ho k narozeninám od Domíí v roce 2012 a právě z něj budu čerpat. Ale ještě předtím několik základních informací.
Plni očekávání jsme se minulý rok v srpnu s Nejmilejším rozhodli, že je na čase, abychom si společně užili pořádně konzumní a (lehce) drahou dovolenou u moře. Takže jsme si koupili opalovací krém, zaplatili horentní sumu, sbalili se, pročetli turistické průvodce a dozvěděli se z nich, co rozhodně nedělat, abychom přesně to udělali :-).
Netrvalo dlouho a nastal kýžený den odletu a my se jednoho srpnového rána (tedy bylo krátce po jedné hodině ranní) vydali se společnou cestovní taškou o váze přesně 9 kg na letiště. A odtud letadlem až na řecký Rhodos.
Už jen cesta letadlem byla zážitkem. Pro Nejmilejšího dokonce jedinečným, neboť nikdy předtím neletěl. A jelikož na něj vyšlo místo u okénka, respektive jsem ho na něj pustila, byl více než spokojený :-)
Mimochodem, většinu fotek, které sem budu dávat, jsme pořídili na GoPro. Takže si zvykněte na styl selfie, ke kterému neodbytně patří tupé pohledy a natažené ruce směrem k přístroji vyrábějící fotografii. Děkuji za pochopení :-)
Jen co jsme vystoupili na rhodském letišti, zaskočilo nás horko a vhkost vzduchu. Ale stále vanoucí svěží větřík od moře slaně voněl a příjemně chladil. Věděli jsme tedy hned, že vybrat si hotel na návětrném západním pobřeží byl dobrý nápad.
Úspěšně jsme si vyzvedli zavazadlo a stejně lehce jsme našli náš autobusový transfer - vzhledem k "velikosti" letiště to ani nemohl být problém
Malý hotel Comfort Asteria na okraji miniletoviska Theologos nás potěšil rodinou atmosférou a idylickým venkovským prostředím. Nacházel se v bezprostřední blízkosti letiště, takže zvuk ocelových ptáků byl všudypřítomný, ale záhy jsme ho přestali vnímat.
Náš suterénní pokoj nás na první pohled neuchvátil, nicméně jsme na něj byli delegátem upozorněni již v Čechách a nakonec i tmavá místnost se světlíkem měla své výhody. Byla totiž relativně chladná i bez klimatizace a taky jsme se nestali stálým terčem krvežíznivých komárů, což je víc než může tvrdit většina hostů v pokojích s balkónem (škodolibý smích, chi chi :-) ).
Jen co jsme se zabydleli, vyrazili jsme na obchůzku okolí a samozřejmě na nedalekou oblázkovou pláž. Díky již zmiňovanému větru byla voda lehce zakalená a pořádně zvlněná, což ostatně o kus dál bohatě využívali vyznavači windsurfingu a kittingu. Když jsme se ovšem vydali na druhou stranu od nich, čekalo nás malebné a liduprázdné pobřeží, vedoucí až do oblasti nudistů. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme měli oba nové plavky a bylo nám líto si je sundavat, tak jsme zase vyrazili zpět :-).
Myrty a Scorch se sluní na pláži.
Podvodní modelové
Suchozemská modelka Myrta
Liduprázdno
Úlovek :-)
Kýčovitý západ slunce
A tak si myslím, že bylo už dost úvodních informací a je na čase otevřít deníček!
Středa, 19. 8.
Okružní jízda ostrovem
Celkem 225, 6 km
Celkem 225, 6 km
Vyrazili jsme něco po deváté (po příjemném rozhovoru s majitelem půjčovny) s naším "novým" (na dva dny adoptovaným) Pažoutem (čti Peugeotem) a samozřejmě Myrtama a Scorchem.
Směr byl jasný - Soroni a dál po západním pobřeží až na jih. První zastávka - KAMIROS - byl rpo nás velkým překvapením. Rozlehlé vykopávky starověké akropole v borovicovo-olivovníkovém háji na srázu svažujícím se až k moři. Vstupné (4 eura) za to rozhodně stálo.
Túristka Paplí :-)
A modelka malá Myrta
Slíbené selfie ruce :-)
A jelo se dál. Přes Kritiniu a s pohledem na nejvyšší vrchol Rhodu - ATÁVIROS - až na další pamětihodnost. Tuhle konkrétně jsme viděli v jednom z dílů o slavném detektivovi H. P. (Hádejte. A Harry Potter to není ;-) ).
Kopec MONOLITHOS nás uvítal nádherným výhledem a malebnou obílenou kapličkou. Tam sem si, pro radost, zapálila svíčku a obdivovala systém jejich zhasínání - ve čtvercové nádobě s drobnými kamínky a vodou hořely zapíchané štíhlé svíčky, které zhasly ve chvíli, kdy dosáhly hladiny vody. Geniální.
Úzkou asfaltkou plnou serpentýn jsme se dostali dolů na pláž FOURNI, kde jsme se navzdory plánu nakonec nevykoupali. Ve vstupu do moře nám totiž bránily nánosy nepříjemne páchnoucích řas připomínající staré celuloidové filmové pásky. Zato jsme pokořili skalnatý poloostrov s jeskyněmi a starověkými hroby.
Pažoutek nás neohroženě vezl dál, do vesničky Kattavia a odtud krajinou připomínající step až na nejjižnější bod ostrova. Slavnou pláž, kde se setkávají dvě moře - z východu Středozemní a ze západu Egejské - a která vede na poloostrov s vtipným jménem PRASONISI.
Zajímavé na tom je, že když se hladina moře zvedne, z polostrova se stává ostrov. A další zajímavosti je zde přítomný důkaz, kterak je západní pobřeží odlišné od východního. Zatímco na východě se miniaturní vlnky líně převalovaly přes božsky čisté dno a hrádky z písku, které postavily malí návštěvníci, na západě moře jen vřelo vlnami a jejich zčeřenými pěnovými čepičkami. Ovšem davy kiteařů, windsurfařů a dalších lidí, co holdují vlnobití, nás zabavily jen na chvíli. Takže po rychlé koupačce (samozřejmě na straně východní, na západě bychom se akorát tak zamotali do lan kiteů ;-)) a stejně bleskovém občerstvení (na parkovišti) jsme pokračovali ve výpravě.
Na východním pobřeží nám cesta až nebezpečně rychle ubíhala. V dobré víře a s nejlepšími úmysly jsme porušili několik dopravních předpisů, abychom zapadli mezi řecké řidiče, a nebojácně polykali kilometry kolem Lindu, Charaki a Archangelu. Krátce jsme zastavili na pláži ve Stegně, spálili si chodidla o rozžhavený písek a na vlastní kůži pocítili, co znamená teplota východního pobřeží. Ale průzračná voda a potápění v ní nám to bohatě vynahradily.
Zanedlouho nás čekala poslední zastávka středeční cesty - kopec FILERIMOS. Naše štreka byla plná dobrodružství - napřed divný pes v městečku Kremasti, který Nejmilejšího rozesmál natolik, že málem přehlédl dalšího psa, líně odpočívajícího ve stínu uprostřed našeho jízdního pruhu. Jen si zívl, když jsme ho protisměrem objížděli. Zřejmě ho nedokázalo nic rozházet.
Zato mě ano - Nejmilejšího frajerský smyk v zatáčce, kde zkoušel, zda funguje ruční brzda. A fungovala překvapivě dobře :-).
Na Filerimu jsme si užili křížovou cestu, vyhlídku, pád ze schodů jedné z návštěvnic a všudypřítomné pávy. Samostaně (Nejmilejšímu se nechtělo vypláznout 3 eura) jsem si prohlédla akropoli s klášterem, byzanstkým opevněním, zbytky starověkého chrámu a olivovníky.
Poslední návštěvník byzantských hradeb (tedy společně se mnou :-))
V honbě za poznáním jsme se nechtěli vracet stejnou cestou, takže navigaci zpět do Theologu zajišťovala GPS a až na sebevražedného ptáčka se nám návrat skrz borové lesíky líbil. Ostatně jako celý dnešní den.
Konec citace.
Ale nebojte. Mám v zásobě ještě jednu kapitolu s názvem Čtvrtek - Lindos a zbytek. Tak se těšte!
Žádné komentáře:
Okomentovat