Ať se děje, co se děje? aneb 2. díl blogového miniseriálu

Detektivní minipovídka, která vznikla na kurzu Vyřeš případ a nauč se základům tvůrčího psaní. Více o kurzu zde.

Probudila ji bolest za krkem. Podívala se na staré kyvadlové hodiny na stěně ještě staršího panelákového obýváku. Bylo za minutu 6 hodin. Protáhla se a masírovala si ztuhlou šíji. Přitom proklínala svůj nápad, že jen na malou chvíli zavře oči a až pak se přesune do postele ve svém pokoji. Samozřejmě, že usnula v nepřirozené poloze na gauči a spala tak celou noc.
Hodiny začaly odbíjet. Bim, bim, bim,... ten monotónní zvuk ji podivně uklidňoval. Znovu zívla a přemýšlela, jestli má ještě cenu zamířit do své postele a zavrtat se do peřin. Usnout a alespoň an chvíli nemyslet na to co jí čeká odpoledne. Jen si to uvědomila a žaludek se ji sevřel strachem a nervozitou. Sevřela ruce v pěst, aby se jí přestaly třást.
Tok znepokojivých myšlenek přerušil vyzváněcí tón jejího telefonu. Highway to Hell od AC/DC. Táta je miloval, poslouchal je pořád dokola a vždycky se smál, když se ségrou předstíraly, že hrají na imaginární elektrické kytary. Se smutným, melancholikým úsměvem sáhla po mobilu. Jméno volajícího jí překvapilo. Darka? Teď?
"Darko? Cože nespíš, je sobota ráno?"
"Jedu z koncertu."
"Jako že si ještě nespala?!"
"Ne. A napadlo mě... no... jak je?"
"Jak asi myslíš?"
"A co máma?"
"Brečí. Furt jenom brečí. A když nebrečí, tak chlastá nebo spí. Musim odtud aspoň na chvíli vypadnout."
"Proto ji taky volám. Co se sejít tak za čtvrt hodiny U Josefa? Dáme kafe, proberem to..."
"Ty vole, Darko, neměla by ses jít radši domů vyspat?"
"Ty vole, Báro, mam v sobě asi 5 redbullů. Tu chvíli ještě dám."

Bar a kavárna U Josefa. Majitel, překvapivě Josef, Báru dobře znal, a ona jeho. Jako vychrtlého kluka, co chodil s její starší ségrou do třídy a později jako flegmatického šílence, co se rozhodl otevřít bar a už ho nikdy nezavřít. Josef byl totiž pověstný tím, že jen málokdy opouštěl své místo za barovým pultem, takže pro kamarády a štamgasty byl jeho lokál prakticky nonstopem. Ani by ho nenapadlo ptát se Báry, co pohledává v baru v sobotu v půl sedmé ráno. Jen kývl na pozdrav a dál se věnoval displeji svého mobilu. 
Nevadilo jí to, neměla sebemenší chuť začínat rádoby nezávaznou konverzaci. A upřímně, Josef na bohapusté tlachání taky moc nebyl, většinou plnil roli perfektního posluchače. Což z něj vlastně dělalo ideálního barmana.
Vzala sklenici, natočila si z kohoutku studenou vodu a posadila se na barovou stoličku.Uplynulo pár minut ticha. Konečně zvedl Josef oči od telefonu.
"Nechceš nic jinýho?"
"Zatím ne. Čekám na Darinu."
"Tak to se načekáš."
"Neměj péči."
"Nemam."
"Fajn."

"No, kde seš?"
"Sorry, no, ta tramvaj se hrozně courala. Už sis objednala?"
"Ještě ne, čekala sem na tebe."
"Kafe?"
"Kafe... a rum."
"No ty vole, Báro, to je teda kombinace, takhle po ránu."

"Tak co?"
"Co,co?"
"No, to mi řekni ty..."
"A co chceš slyšet? To, jak máma furt mele o tom, že její život skončil a jak nic nemá smysl? Ty vole, takhle v prdeli nebyla ani když tenkrát umřeli táta se ségrou.Přitom Štefan! Takovej kretén!"
"Heleď, tohle bys asi těm policajtům vykládat neměla, až se tě budou ptát, jakej si s nim měla vztah a tak."
"Neboj, těm řeknu, jakej to byl milující nevlastní tatíček, jak sem ho milovala víc než vlastního a jak mi teď chybí."
"No, to by ti asi taky úplně nesežrali..."
"Ale co jim mam teda říct? Ty vole, Darino, já sem v prdeli, je ti to jasný?"
"Jasně, že nejsi! Pamatuj, neviděla ses s ním, byla si se mnou. Vůbec o ničem nevíš a nic si neudělala. Byla to nešťastná náhoda, vzpomínáš? V kolik hodin tam jdeš?"
"Ve tři."

Skvělý. Fakt skvělý. Jak že to ráno říkala? Že je v prdeli? Jo, to by tak nějak odpovídalo. Odpoledne se totiž vůbec neodehrávalo tak, jak si s Darkou naplánovali. 
Rozhlédla se kolem sebe. Nic moc, mříže, tvrdá lavice a hnusná, šedivá barva na stěnách. Asi by si pomalu měla začít zvykat, nejspíš to od teď bude její denní chleba. Kolik jí tak můžou dát? 10 let? 15? Nebo i víc?
Cítí se podivně klidná. Tak nějak celou tu dobu věděla, že se to posere. Těch pět dní bez Štefanových doteků a nechutných vzdechů bylo příliš krásných, než aby to tak zůstalo napořád.
"Máte návštěvu. Dvě minuty, víc ne." houkne obtloustlý policista a ke mřížím kdosi přistoupí.
"Mami?!" Bára se na matku nevěřícně podívá. Skoro by jí nepoznala. Její bledá, jakoby vosková tvář ji děsí. Popojde k ní a už už otvírá pusu, aby se zeptala, co tady dělá, aby vysvětlila, co udělala a proč to udělala. Tuhle šanci však nedostane.
"Ty svině!" zařve matka a přes mříže jí uhodí do obličeje. Rána není silná ani příliš bolestivá. Je ale dostatečně prudká na to, aby se Bára zapotácela, upadla a hlavou narazila na roh lavice. Svět jí před očima zčerná a ona slyší jen vzdálený křik. Než omdlí, cítí, jak jí někdo opatrně zvedne a nese pryč.

"Báro, Barboro, slečno Lipanská... no tak, proberte se!" Do očí jí bodá ostré světlo a jakési ruce jí plácají po tvářích. Hlava se jí může rozskočit. Takovou kocovinu neměla od posledního koncertu.  Hlasy kolem ní se mísí dohromady a nedávají jejímu bolavému mozku valný smysl.
"Musíme jí dostat do nemocnice. Volejte sanitku."
"Ale hovno sanitku, simuluje. To já poznám."
"Simuluje?! Vždyť si rozbila hlavu!"
"Omdlela, to se v cele stává."
"Jo ták, omdlela. A že jí k tomu pomohla její máti, kterou jste za ní bez mého svolení pustil, to už nás nezajímá, co?!"
"Myslel sem..."
"Tak, kurva, nemyslete a volejte tu sanitku!"
Proč jí jenom nenechají na pokoji? Bára se prudce posadí, odstrčí dotěrné ruce a vyzvrací se přes okraj pohovky, na kterou ji kdosi položil. Dezorientovaně se rozhlíží kolem sebe a domněnka kocoviny se pomalu rozplývá. Kde to je? Co se stalo? Máma... nějak to souvisí s mámou.
Srdce jí poklesne. Jasně, máma jí praštila, protože zabila Štefana. Smutek vzápětí vystřídá vztek. Pokusí se vstát, avšak otcovsky vyhlížející komisař ji rezolutně zatlačí zpět: "Raději zůstaňte ležet. Pořádně jste se uhodila do hlavy." Kývne hlavou směrem k obtloustlému policistovi s nerudným výrazem a telefonem u ucha."Sanitka už je na cestě..."
"Kráva blbá!" Bára znovu začne dávit a komisař zkušeně uhne další náloži z natráveného obsahu jejího žaludku. Louže zvratků vedle pohovky se kvapem zvětšuje. S mírně panickým výrazem se obrátí na kolegu "Nestůjte tady a sežeňte nějakej kýbl, nebo něco." Pak se otočí zpět na Báru.
"Kdo je kráva? Vaše matka?"
"Nechtěla sem jí ublížit...jen sem prostě... já sem jenom chtěla, aby to skončilo. Aby na mě ten hajzl hnusnej už ani nešáhnul."
"Rozumím. Řekla jste matce, že vás otčím sexuálně zneužívá?"
"Jasně, že jo. Tvrdila, že kecám. Že jí závidím, protože sama nemam kluka, protože sem nezdravě fixovaná na tátu."
"Fixovaná na tátu?" 
"Nechtěla sem, aby máma vyhodila tátovy starý cedéčka. A aby schovávala jeho fotky, aby se u nás prej Štefan cejtil víc jako doma. Kretén zasranej!"
Bára vyčerpane klesne zpět na pohovku. Je naštvaná, unavená a chce se jí brečet. Ani ne kvůli tomu, že bude s největší pravděpodobnostá odsouzená za vraždu. Ne proto, že byla opakovaně znásilněna přítelem své matky, a už vůbec ne proto, že tomu hajzlovi strčila do jídla pár arašídů a se zadostiučiněním sledovala, až silná alergická reakce vykoná své.
Chce se jí brečet kvůli její matce. Kvůli ženě, která jí porodila, učila chodit, koupila jí její první kytaru a tvářila se pyšně na školní besídce, kde její dcera hrála houbu. Kvůli ženě, která jí měla milovat, ať se děje, co se děje...

Jak příběh vznikal? Klikni. (není-li odkaz funkční, článek ještě není dopsán. Pardoon)