"Snad jedině, že bych vám dal jeden kvíz...Cimrmanův"

(...)
"Tak dávejte pozor. Kterému ze světových vojevůdců mohl jeho spolunocležník říci na dobrou noc zavři oko a spi. ... Tak já bych to zopakoval. ... Nemusím. Dobře. Tak vám nabídnu alespoň tři možnosti, aby se vám lépe odpovídalo. Tak za a) Janu Žižkovi, za b) admirálu Nelsonovi, za c) generálu Kutuzovovi. Ale pozor, nestačí odpovědět prostým a, b nebo c, je třeba, aby jste svůj tip patřičně zdůvodnili. Tak prosím. ... Já vás nebudu napínat a správnou odpověď vám prozradím. Je a) Janu Žižkovi. A to z toho prostého důvodu, že ani Nelson ani Kutusov nerozuměli česky."

Pavel Vondruška. Cimrmanolog, co v sobotu večer odešel do "českého nebe", bodře se pozdravit s Ladislavem Smoljakem, cimrmanologem, který se tam odtud na nás dívá už osmý měsíc.

Ach jo.

Gargasóne Lésigňan

... vypadá to strašně, takhle napsané. A nejde o nic jiného než město ve Francii, kam krátce po sametové revoluci pracovně poslali tatínkova kolegu, díky němuž je tato lokalita v naší rodině takto nazývána. A proč vůbec? Protože Pavlík dostal k sedmým narozeninám (není to tudíž žádná novinka) společenskou hru Carcassone. Čehož se chytil tati, vyprávěl příběh svého kolegy a ze hry Carcassone nebo Carca se stala Gargasóne Lésigňan. A nedá se s tím nic dělat.

Pavlík je vůbec machr na vymýšlení přezdívek. Nejen pro lidi v jeho okolí (ni maminka nebo tatínek nebývají ušetřeni - z mámy je mámul a mámulka, z táty Mján - ačkoliv takhle mu vlastně jméno Milan komolila už mámul :) ), ale i pro věci v jeho okolí. A Carca není vyjímkou - cestu nedonutíte zahnout zatáčkou, ale zatánijou, louky si nepropojíte klášterem, ale glášterečníkem, figurka - mnich, kterou si onen glášterečník zaberete, je jedině Tlustý mnich (duch z Harryho Pottera) a co to povídám, nehrajeme žádnýma figurkama, ale figúrijema.

Jo a mimochodem, ta hra je návyková. Vážně jo. Včera sme jí s mámul hrály asi tři hodiny v kuse. Dnes si i s Pavlíkem dáváme turnaj. Zatím prohrávám...

Co vůbec mají básníci na tomhle blbym měsíci?

Aneb následuje básnička. Moc pěkná. Z knihy Oněgin byl Rusák. Opět.

Ptáš se mě taky, jak se mám.
Jak se má člověk, když je sám?
Novýho nic - pes by tu zašel.
Mám trochu rýmu, trochu kašel.
Taky mám milence Nelásku.
Chodíme občas na procházku,
když zrovna nejsme v posteli.
Co na to říkáš, příteli?
Je to věc zvyku, lásky ne,
ať mi to Pánbůh promine.
Vždyť každej se rád poveselí.
A to je všechno. To je celý.
Píšu to psaní potmě vstoje,
jen měsíc zírá do pokoje,
jenom ta luna prokletá -
jak by řek ńákej poeta.
Co vůbec mají básníci
na tomle blbým měsíci?
Tak končím, nevím už jak dál.
Je to moc príma, žes mi psal.
(Rackové tady v noci křičí.)
Nechci psát tvoje... nejsem ničí.
Nezlob se, píšu jako cvok.
Tak šťastný Vánoce. A novej rok!