Pětky za nesplněný domácí úkol a chybějící pomůcky? Ou jé!

Uf, tak mě zas jednou něco nadzvedlo ze židle. Tedy lépe řečeno z postele - článek na novinkách ohledně špatných známek, zapomenutých úkolů a nepřinesených pomůcek.

Jako (doufám) budoucí učitel výtvarky sem se během studia hodněkrát setkala s názory, že výtvarka coby talentový předmět by se neměla vůbec hodnotit, protože to žáka traumatizuje. Nic ve zlém, ale nehodnotit není řešení. Pokud naučíme dítě, že když mu něco nejde, tako to zkrátka nebudeme hodnotit, nedáváme mu příliš dobré ponaučení do života. A že ho budeme traumatizovat?! Proboha! 

Občas se mi zdá, že děláme z dětí větší chudáčky než jsou! Nenuťme je ve školce nic dělat nebo budou traumatizované! Nepouštějme do školky čerta a Mikuláše, abychom je netraumatizovali! 

O něco více souhlasím s názorem, že u takového předmětu, jako je výtvarka, by se mělo hodně pohlížet na snahu žáka. Pakliže se snaží, má evidentní zájem o předmět, ale do vínku mu nebyla dána největší míra šikovnosti, mělo by dostat i tak jedničku. Fajn, dejme tomu. 

Pak tu máme ovšem "přední odborníky", kteří tvrdí, že "jim v tomto případě připadá ohodnocení známkou pět velmi neefektivní, protože v podstatě ten žák není hodnocen za výkon, ale za přístup.“ No a?! I přístup a zájem žáka by měl být v klasifikaci také zahrnutý! A ještě více v případě výtvarky, kde by se tedy, dle velkého množství názorů měl hodnotit hlavně přístup! Pakliže ani ten nemohu klasifikovat, ale zabývat se výkonem žáka by pro něj bylo stresující, co mám tedy jako pedagog výtvarky hodnotit?! Asi to, zda žák dorazil na hodinu v adekvátním přezutí.

Opusťme nyní výtvarkou výchovu a uvědomme si opět, co přinášíme dítěti do života, pokud mu budeme POŘÁD A POŘÁD v něčem ustupovat ze strachu, že by bylo vystaveno stresu. Spíš tím dosáhneme toho, čeho se tak bojíme - dítě bude stresující se chudáček nebo rozmazlený floutek, zvyklý, že pokud nesplní nějakou ze svých povinností, nic se neděje. 

A to je přesně to, o co mi jde - oni "přední odbornící" v článku považují za neadekvátní hodnotit pětkou nepřinesený úkol nebo chybějící pomůcku. Ale proč? Pakliže v práci nesplníte úkol, který máte zadaný, taky budete potrestán - strhnou vám prémie nebo přijdete o práci. Jedinci, kteří nepochopí, že povinnosti musí plnit, jinak jsou za ně určité sankce, to budou mít v obyčejném světe dost těžké.

Samozřejmě existují mémě drastické a stejně efektní metody , kterak dítě naučit plnit úkoly a nosit si pomůcky - zapomenout jednou, dvakrát může přece každý. Jistě si někteří z vás vzpomene na systém trestných bodů nebo tzv. malých pětek - za pět malých jedna velká. To zamená, že pokud pětkrát zapomeneš nebo nesplníš úkol, případně si nedoneseš kalkulačku, máš velkou pětku do žákovské. Tato metoda je, dle mého názoru, velmi adekvátní, a šla by snadno aplikovat i na již zmiňovanou výtvarnou výchovu - pětkrát nemáš referát? Pětka! Pětkrát sis nedonesl pomůcky? Je mi líto...

Samozřejmě, pakliže jde o dítě, které nenosí pomůcky a úkoly opakovaně, bylo by na místě zjistit proč - odhalit důvod a řešit ho. Může se jednat o špatné sociální zázemí nebo nepochopení látky a v takovémto případě je vskutku pětka neefektivní.

Ale lidi, každý díťátko není v takové situaci. Ve většině případů jde spíše o to,že zkrátka zapomněli nebo se jim nechtělo. A názor, že "by si měl učitel s dítětem nejprve sednout a debatovat", je více než zcestný a pošetilý - hlavně při představě, že máte ve třídě třicet dětí, tři z nich nemají úkol a dva si nedonesli pomůcky. A vyučovací hodina má stále jen 45 minut...

Anketa "Pojmenováváte věci kolem sebe" rozdělena! Prosím, hlasujte znovu!

4 pravidla svatby...

... dle irského stand-up komika Eda Byrnea:

1. Nakrmte je.
2. Opijte je.
3. Neberte si mrchu.
4. Ujistěte sem, že svěděk při proslovu nevytáhne péro.

:D

A pozor, u irských svateb prý stačí dodržet jen 2. a 4. pravidlo ;)

Pokud chcete vidět jeho celý výstup o svatbách (a dozvědět se, proč ho organizátor svatby naštval hned jednou z prvních vět), klikněte zde!

Pojmenováváte věci kolem sebe?

Nedávno jsme měli s Malisem drobnější výměnu názorů ;), která začla nevinnou otázkou při jeho příchodu do mého pokoje:

Malis: "Jé, ty tu máš ňákou palmu!"
Pavlí: "Cože? Ahaa... to je Julius."
Malis: (vyprskne) " Coo? A to sem se nedávno hádal s nějakou holkou, která tvrdila, že ženský nepojmenovávaj věci kolem sebe!"
Pavlí: "Taky že ne! To jenom Julius... a taky Myrty. A dráček Schorch, ale ten je Pavlův, takže to se nepočítá. A ještě vlastně tohle je sob Terezka (plyšová brož - pozn.autorky). Ale to je fakt všechno...
Malis: (směje se) "Joo?! A jak říkáš Pavlovo autu?!"
Pavlí: (poraženě) "Rybička... protože má rybí kukuč!"

Saaakryš.

Já pojmenovávám věci, který sou pro mě v životě důležitý a mám k ním nějaký citový vztah. Všichni víte, jak velké city chovám k Myrtám. Vždyť mají u mě na blogu svou vlastní rubriku!
Julia jsem dostala od Nejmilejšího za to, že jsem udělala státnice. Je to moje druhá vlastní pokojová květina (tu první jsem si vlastně vzala z Kadaně, když sem se stěhovala, takže ta se až tak nepočítá) a zatím ani nehyne v důsledku mé péče.
Sob Terezka je první brož, kterou sem si vyrobila. Je to oranžový plyšový sob s krajkovou aplikací a zavíracím špendlíkem. A Nejmilejší mu říká Karel. Tsss.
Ještě na někoho sem ve výčtu zapomněla - na ohřívací lahev v plyšovém obalu ve tvaru psa. To je Tomáš. Hřeje, má úpřímnej kukuč a je od Nejmilejšího k loňským vánocům. I ten si zaslouží jméno.
Nu a mazda je Rybička. Vždyť to ani jinak nejde! Podíváte se na ní a vidíte závojnatku! Nebo jinou rybu!

Nu, i tak sem z toho nevyšla zrovna nejlíp. Ale stále si myslím, že to není čistě ženská záležitost. Což mi potvrdila i Ivet, která nemá pojmenované absolutně nic. Kromě svého Peugeota, což je Pažout :). Ale to se prý nepočítá, nechal se slyšet Malis, když jsem argumentovala, že tatínek pojmenoval zatím téměř všechny auta, co sme kdy měli. Pašák, Esík, Síča nebo Syčák...

Nu aspoň nemám pojmenovaný telefon ani počítač! 

A jak ste na tom vy? :)

Pojmenovávate? 
Co? 
A jak?

Ukojte mou zvědavost v komentářích!

P.S.: Vpravo nahoře je i anketa :).

Fešné fotky z (nejen) plzeňské svatby

Ano, stydím se převelice.
Stále totiž prokrastinuji na svém Parapléčku, ačkoliv bych se měla věnovat školním povinnostem A to sem navíc ještě dnes chtěla vyrobit nějaký ten dáreček! Fuj, styď se, Košťáková!
Jde o tohle. Při pročítání svých více či méně duchaplných myšlenek sem narazila na článek, pod kterým v komentářích slibuji fešné fotky z plzeňské svatby. Bohužel se mi ještě nepodařilo dostat profi fotky z (novo)manželů, takže dávám k dobru tyto, které má na svědomí maminka a její telefon :). Což je na jednu stranu škoda, neboť jí to velmi slušelo a já bych se ráda pochlubila svou pěknou maminkou! :)

S ó mou drahou sestřeničkou Vlastimilkou a adoptivním tatínkem - bratrancem Vojtou alias ženichem. Krátce před nastoupením do kolony. Mimochodem, Vojta neviděl ani šaty ani celou nevěstu až do té doby, co mu šla s tatínkem na radnici vstříc :).

Takové rodinné foto :). Se zamračeným tatínkem a vzorným bratrem. Vzorným pouze na fotce, samozřejmě. Všimněte si tatínkovy kravaty. Tu sem vázala prosím já. (A když měl zapnuté sako, tak ani nebylo vidět, že má nesprávnou délku :D)

A to je již po obřadu při odchodu z obřadní síně. Naše babička a kavalíři Jára (přítel ó mé drahé sestřeničky) a Nejmilejší.

A již probíhá focení. Tolik neoblíbené u hladových svatebčanů - nutno říci, že jen některých. Jiní si focení rozhodně užívali. A až se zpožděním si všimli, že se nakrucují u jiného fotoaparátu, než by měli ;).

 Ale hned si to uvědomili a spěchali do záběru! Ano, vidíte dobře, ó má drahá sestřenička je opravdu bosa. Zvolila si totiž vražedně vysoké podpatky svých zelených botek, po kterých jí začaly bolet nohy už před obřadní síní. Tady si je ale sundala ještě z jednoho důvodu - do vlhké trávy se jaksi bořila podpatky natolik, že chůze (byť pomalá) byla zhola nemožná :).

A proto je taky na všech takovýchto fotkách menší než já. Heč!

Detail drůžičky.

A na závěr jedna skupinová - všichni svatebčani mužského pohlaví a nevěsta :).

A ještě jednu sem dám. Pro ty, kterým by bylo líto, že pořádně nevidí, jaké to vlastně měla přenádherné šaty nevěsta. Byly mimochodem první, které si vyzkoušela. Žádné jiné je nepředčily. Jednoduchý, lehce zdobený korzet a krásná tylová sukně. Foto ze zkoušky.

A svatba to byla skvělá a pohodová. Nevěsta byla nejkrásnější pod sluncem, hned po ní družičky, samozřejmě, které měly krásné žluté šaty a k nim zelené boty přesně tak, jak si naplánovaly (viz onen článek :) ). Ale bohužel ani na jedné fotce není přesně vidět, jak pěkná to byla kombinace. Možná až získám profi fotky, nějakou tam naleznu...
Tančilo se, jedlo se, pilo se, rozjímalo, plakalo, vzpomínalo, zapomínalo, v nedalekém jezírku i koupalo ;) a smálo.

Ovšem nebyla to jediná svatba, které sme se v létě s Nejmilejším zúčastnili :). Ženil se totiž taky kamarád Vítek a to prosím víkend před státnicemi, víkend, kdy mě navíc bolely snad všechny zuby moudrosti a dobírala sem antibiotika. Nedokázala sem tedy tak úplně ocenit podávané dobroty v pevném i tekutém stavu a díky únavě svého ještě ne zcela zdravého těla jsem odešla na kutě vcelku brzy, abych se ještě před spaním nervovala nad poznámkama z dějin umění :). Ale i tak to byla krásná svatba, komorní (svatebčani měli pro sebe celý areál penzionu a přilehlého okolí) a přátelská.

A takhle vysmátý byli snoubenci, když říkali "ano".

Ne tak svědci. Vědomi si důležitosti a vážnosti okamžiku zachovali vážnou tvář při samotném obřadu

 i při podpisu.

Ale při přípitku začaly trochu cukat koutky ;). Všimněte si v pozadí mé maličkosti. Sem ten zelený flek s fascinátorem na hlavě :).

A několik vtipných fotek. Například hrozící prst tatínka nevěsty při gratulacích po obřadu.

A také skupinové foto posmívajících se kamarádů svatebčanů. Kiš, kiš!

A pozor, čas na malý vtípek! Svatební šaty - 8000 Kč, svatební hostina 15 000 Kč. Ženichův výraz alá Co sem to proved'! - k nezaplacení :D.

 A ještě jedna ukazovací. Tentokráte i s nevěstou. 

(A také s mým dostatečně viditelným outfitem - měla jsem šatky a punčochy půjčené od ó mé drahé sestřeničky, kabelku - psaníčko uzmuté mamince, fascinátor a černé lodičky - vlastní. Konec sebestředného okénka. :) )

Milé děti. To, jak se tvářit, když se rozbije něco, co sme rozbít nechtěli, už víte. Nyní se podíváme, jak se tvářit, když se něco, co ste rozbít chtěli, nerozbije. Jako například talíř, který má sloužit jako střepy pro štěstí :).

Vítek: Podívej se tam, Ivanko, fakt! Je tam něco strašně směšnýho!

Ivanka: Ty kecáš... co tam jako je?

Vítek: Je tam krtek, co si zapomněl natáhnout své modré kalhotky s kapsami!

A na závěr foto jednoho velmi mňamózního svatebního dortu!

Nu, vypadá to, že se svatbami se roztrhl pytel. Tohle léto nás taky jedna čeká - ó má drahá sestřenička, která na mě nevraživě koukala, když sem chytla-nechytla kytici, dostala od Járy prstýnek a nabídku, kterou neodmítla :).

Tak zase jednou...

... sem přidám nic a všeříkající článek. Ty jsou totiž má specialita. 

A je mi také líto mých věrných čtenářů, že již tak dlouho nezakusili onen opojný pocit z ukojené potřeby volající po novém, nepřečteném článku. 

Jen se nedělejte, vím, jak ste se určitě zatetelili blahem, když ste zpozorovali jiný nadpis než Shání se kamera! Já ten pocit znám. Dlouho, dlouho nic, klikám, klikám, ale marně, musím se vrátit k povinnostem, případně jinak prokrastinovat, neboť kýžená nová písmenka na některém z mých oblíbených blogů se stále neobjevila ;).

A propo, kamera se sehnala. Tedy, lépe řečeno, sehnal se foťák. Canon, zrcadlovka, pekelně drahá. Tak drahá, že se mi třásly mé nemotorné a nešikovností pověstné ruce, když sem ji v nich křečovitě držela. Ale v pořádku se po spáchání vysoce uměleckého počinu vrátila ke své majitelce, spolužačce Markétě Josefíně, zvané José, kterou tímto zdravím a ještě jednou ji děkuji :).

Natočením videa takovýmto přístrojem sem si tak trochu zavařila. Snímá totiž v rozlišení 1920x1080/25, tedy FullHD. Ne každý program na úpravu videí tento formát zvládne a ne každý počítač zvládne program, který to zvládne (neztratili ste se? :) ).

Co čert nechtěl, program, který sem si původně sehnala já, takovýto majstrštyk nezvládne. Co čert nechtěl, byl můj počítač tak nějak proti, pakliže sem si chtěla sehnat (rozuměj stáhnout) program jiný. Musel nastoupit Malis a obstaral (rozuměj stáhnul) mi verzi jistého editoru videí. A já ji nainstalovala a hle! Budiž světlo! Video o obřím rozlišení lze importovat, výborně! Jenže se seká, ach jo...

Ale dost už s řečmi kolem kamery, videí a jiných. Pojďme začít s řečmi ohledně mých vlasů.

Ne, fakt, já si nedělám legraci. V současné době se totiž hodně lidí v mém okolí překvapeně pozastavilo nad délkou mých vlasů. Aby ne, povětšinou nosím své kadeře v drdolu, případně v culíku. A když se je jednou za uherský rok rozhodnu rospustit, fascinuje jejich délka mnohdy i mě :). 

Vždycky sem toužila, aby mi vlasy zakrývaly prsa ;). Jako Mille Jovovich v Návratu do Modré laguny :D.

Nu, tento sen se mi splnil. I tak ale přemýšlím o zkrácení. Zpočátku tu byly myšlenky nikterak radikální, pouze konečky a tak trochu prostříhat pro získání objemu. Pak ale začala pomalu, ale jistě klíčit touha po krátkých vlasech. Ne úplně, to dá rozum, ale po ramena, možná trošku delší. A teď se na scénu dostala i myšlénka trvalé. Tedy vlnité vlasy, drobné, roztomilé prstýnky...

Ale ne, když o tom tak přemýšlím, nejlepší bude zůstat u původní varianty - konečky tak, jak to bude potřeba, aby nebyly roztřepené, sestříhat do objemnějšího účesu a opět obarvit hennou. Byť se mi představa divokých vln líbí, nechci si svou chloubu zase zničit. Raději rovné, ale (alespoň do jisté míry) zdravé vlasy. Ou jé.

Nic člověka tak nepotěší, jako když se veřejně shodne sám se sebou :).

Tak já jdu zase pokračovat v psaní seminárky. Na pedagogickou psychologii, kdyby vás to zajímalo. Jde o realizaci několika psychologických testů, zamyšlení se nad výsledky a také o to (sebe)reflektovat a sepsat cizí pojmy a své dojmy ohledně vlastní osobnosti coby osobnosti pedagoga. Aneb, hodím se vůbec svých psychologických profilem na to, abych učil/a? Zajímavá práce, samozřejmě, ale jak prohodila Ivet (kamarádka a spolubydla :) ), není na toto zamyšlení tak trochu pozdě? :)

Hihi, dostala sem od Nejmilejšího (:-*) adventní kalendář, heč! Máte taky nějakej? Já mám od nejmenované značky a jsou na něm srnky, stromeček, děti a taky fialová kráva s bílym nápisem na boku. Střídají se v něm figurky alá Kinder čokoláda s figurkami celočokoládovými, mňam! A ani škála figurek není nikterak chudá, začalo to obligátním sněhulákem a přes holínku, dáreček a figurku Mikuláše jsme se dostali až k hasičskému i osobnímu vozu! ;).

A propo, všimli ste si, že začala zima? Já jo. Ale silničáři, jako každý rok, sou překvapený velice, že sníh zasypal jim silnice. 

Ale mě se to líbí. Fakt. Miluju, když mi čerstvý sníh křupe pod nohama. Když je na chodníku udupaná, hladká a bílá vrstva sněhu, na který si tu a tam musíte dát pozor, aby ste se neporoučeli k zemi.

A Malis to taky má rád. Může pak totiž do práce drandit na své lyžoběžce! Ou jé! :D

Shání se kamera!

Na půjčení na jeden jediný den!

Potřebuju jí na předmět "Audiovizuální záznam pro konceptovou analýzu"!

Musíme natočit uměleckou činnost, vernisáž, galerijní animaci... apod.

Vážně bych byla případnému a ochotnému vlastníkovi kamery, která dokáže snímat záznam v DVD kvalitě, velmi vděčná! Díky němu bych dostala zápočet a mohla ke zkoušce. 

Ano, ke zkoušce z audiovizuální techniky. Hustý, co?

Jak už bylo řečeno, v bavorských Alpách...

... se nám všem líbilo, to je jasné jako den! A jasné jako skutečnost, že tu máme druhý díl alpského reportu!

Že vy ste už pochybovali, že se ho dočkáte, co? :)

V minulém díle sme se uložili na kutě na příjemně domácké chatě v nadmořské výšce téměř stejné jako je naše nejvyšší hora. Po ranním čaji sme se plni optimismu zeptali místního horala na nejoptimálější cestu na Rotwand, další vrchol, který sme se rozhodli pokořit. Naneštěstí sme narazili na horala-vtipálka, který nám poradil v duchu moudra: "Je to sice delší, ale za to horší cesta." Nu o zábavu, mé špinavé kalhoty a škodobilost Nejmilejšího bylo postaráno.

 

Markét zkoumá terén zatím jen po vizuální stránce, zatímco 

 

Pavlí již zkouší jeho pevnost, aby

 

mohla neohroženě skočit! A...ehm... později také spadnout do bahna, případně se zabořit po kotník. Bohužel (naštěstí) nezdokumentováno :). Ale byli i tací, kteří se cítili jako ryba ve vodě. Například

takový Tomáš si, jak zde vidíme, přímo okatě užívá čerstvý svěží vzduch horského rána. Alenka si zatím

 

vesele hraje na kamzíka. A to uvěřitelně! :) Všichni jsme ale tuto cestu ve zdraví přežili a zasmáli se představě vysmátého horala, který si při své ranní cigaretce, šmejd jeden, vychutnal nejen nikotin a dehet, ale i naše usilovné snažení s "cestou" aneb horskou bystřinou, kterou nám poradil namísto pohodlné cesty, jež vedla opodál. Tolik k inteligenci jednoho inženýra, tří magister, jednoho bakaláře a (skoro) dvou bakalářek.Ou jé! :) Nutno dodat, že za to naše zasmání mohla nejen krásná všudypřítomná horská scenérie, ale i lok jemného Bukanýra, neboli rumového obsahu placatky :).

 

  

Vím, že tato fotografie je vám již známá, ovšem i tak jí sem dám. Alenčin výraz, co říká: "To teda nevim holka, abys to zvládla!" a Markétčino postesknutí a lá: "Ty joo, ta nám to všechno vypijeee!", to je zkrátka k nezaplacení. A i za ohroženou pověst jedné slušné dívky to stojí. Promiň, Beenko! ;) A jak vůbec pak takového pousmání nad škodolibostí horala a naivitou graduovaných vypadá? Třeba i takhle :)

 

 Zajímavý problém nastal, když jsme dorazili na hřeben a přemýšleli, kudy vlastně dál. Jedna cestička vedla na vrchol po naší pravé straně. 

 

Ovšem byl to ten správný vrchol? Okolo jdoucí rodinka nám to potvrdila a zachránila nás tak před hlasy, které říkaly takové věci jako sejít zpět do údolí (když už sme, sakra, jednou ten krpál vylezli!) a vylézt na ten vrchol, co je dál, ale co se na něj po hřebenu nedostanem. Nezachránila nás však před adrenalinovým výstupem, který nás čekal a proti kterému bylo minulé překonávání sama sebe jen naivní dětská hra.

Jen tak na okraj, během našeho bloumání se nad údolím objevila dokonalá duha :).

Ale zpět k adrenalinové cestě na Rotwand, do výšky 1884, která se podobala spíše horolezectví než nevinné vysokohorské turistice. I když to na těch fotkách nevypadá až tak kulervoucně, jako tomu ve skutečnosti bylo. Sakryš.

 

Dle fotografií také jasně vidíme, že mezi námi byli i tací, kteří si to vysloveně užívali. 

a také tací, pro které byl výstup natolik nudný, že při něm usínali...

 ...většina měla ovšem jiné starosti, jako například věčné dilema dívat se nebo se nedívat dolů a otázky typu: proč kruci nemám namísto těžké krosny, která mě převažuje dozadu, jen kabelku alá Hermiona, tj. s nezjistitelným zvětšovacím kouzlem?

 

Ale co si budem povídat, na vrcholu jsme to už byli všichni, kdo si to užíval. Jen vychytat ten správný výraz bylo těžké...

  

¨ 

 

Ještěže sme měli mezi sebou takové modely, jakými bezpochyby již zmínění zástupci vysokohorského ptactva, kteří nám bez problému zapózovali s pozadím modrých vrcholů, byli.

 

A něco málo pro představu štreky, kterou sme ušli...9 z 10 očních lékařů doporučuje zvětšit.

 

A abychom nevychvalovali jen ptáky, na zpáteční cestě to byly také fotogenické ovečky, co si zasloužily pozornost objektivů našich fotoaparátů...

  

a samozřejmě všudypřítomné kravičky odpočívající (nejen) u parkovišť. Kdo si myslí, že je tohle ta...

 samá kravička jako minule, nechť zvedne ruku!

Na zpáteční cestě sme si ještě něco málo zabagrovali

a pak už honem na polívku, kterou sme si uvařili za mírného deště na parkovišti

a na které sme si taky velmi pochutnali!

Pak už byl čas vydat se k místu našeho druhého noclehu, do Blecksteinhausu. Do chaty o něco luxusnější a civilizovanější. Tak nechutně civilizované, že sme si mohli dát sprchu a chutnou snídani all inclusive.Tak civilizované, že sme dostali pojeb za to, že jíme a pijeme na pokoji a hrozil nám vyhazov a spaní pod širákem, neboť nám velmi "milá" paní správcová nevěřila, že o zákazu alkoholu a jídla nevíme :). Tak luxusní, že sme si celou noc užívali chrápání někoho (nebo možná obou) z nerudného postaršího manželského páru.

Co naplat, zkátka MatrazenLAGER (auč, fuj, ošklivej vtip! Košťáková, styď se!).

Ale ani tím sme si nenechali zkazit náladu z našeho jinak velmi povedeného výletu. Co dodat na závěr? Možná jedno neškodné klišé: 

Je víceméně fuk, kam vyrazíte, jestli do Alp, na Antarktidu nebo na druhý konec města. Hlavně když ste tam s takovými lidmi, které máte rádi :).