Já, já, já, jenom já

(upozornění - následuje vcelku nudný článek, spíše takové silvestrovské ublinknutí)

Při dnešním vytírání chodby:
"Lůši, mám ti napustit vodu?" (maminka)
"Ta Lůnija Půnija!" (Pavlík)

Lůša i Lůnija sem já, na obě zavolání sem reagovala.

Ale nejsem jen Lůša, připadá mi že mám miliony (obrazně řečeno) přezdívek, zdrobnělin, názvů.

Když sem se narodila, rodiče se dohodli na jméně Pavlína (nikoli Pavla, prosím!). Pavlínka, Pavlína, Pavlí, Pavluška, Pavluša sem byla až do osudného okamžiku, kdy mou sestru napadlo zkrátit Pavlušu na Lůšu. A byla na světě tato má "rodinná" přezdívka, nikdo z rodiny mi od té doby jinak neřekl. Kromě tedy babiček a dedečka, pro ty sem stále Pavlínka.

Největší expert na přezdívky a komoleniny mého jména (resp. přezdívky) je Pavlík. Když se učil mluvit, hravě přetransformoval Lůšu na Heš. Postupem času sem byla ovšem Lůšinéčka, Lůnija, Lůnij a Lůnijka. Lůnija Půnija z dnešního odpoledne je tedy nasnadě.

Dalším expertem na komolením Lůši je má sestřenka. Lušliškou Mušliškou sem se stala na naší společné dovolené v Chorvatsku. A Lůša Půša je jen milý bonus (připomínám, že má sestřenka je o rok starší než já :) ).

A nesmíme zapomenout na kamarádské přezdívky. Éra Koštěte a Košťátka v dobách Hraničáře se zdá být minulostí, ovšem i dnes se najdou tací, kteří mě tak oslovují. Z Košťátka se taky občas stávalo Košťjučo nebo Metete.

A slavná transformace Pavlínky na Paplínku a Pavlí na Paplí. Ou je. Z Paplí vzniklo Paraplí a to dalo název tomuto blogu.

Já sama se představuju jako Pája nebo Lůša.
Podepisuju se jako Pavlí.

Věc: Věc Makropulos

Místo: Stavovské divadlo, Praha

K vánocům sem dostala lístek do divadla na Čapkovu hru Věc Makropulos pod režisérskou a scénickou taktovkou Roberta Wilsona.

Já nevím. Čapkova klasika podaná vcelku alternativně. Přehnaně výrazné kostýmy, líčení, účesy, grimasy i herecké výkony (jednoduše a buransky řečeno, všichni tam vypadali jak Joker :) ).

Světelná a zvuková show. Perfektní i bolestivé na uši i na oči. Ostrá barevná scénérie a kakofoní zvuky ozývající se s nepřijemnou pravidelností znovu a znovu. Například řinčivě zvonící telefon, skřípající dveře, mlaskavé polibky - vše dohnáno do extrému a ještě dál. Občas bylo obtížné najít za tím vším Karla Čapka.

Ač se to zdá nemožné, Čapek včera kolísal mezi činohrou, operetou, baletem, pantomimou, techno párty i stínovým divadlem. A to prosím s Donutilem a Postráneckým v hlavních rolích

A co myslíte, v hrobě se obrací? Nebo z obláčku aplauduje?

Já aplauduju. Se smíšenými pocity.

Tatínek trpěl. A po desátém řinčivém zazvonění měl sto chutí vlítnout na jeviště a nakopat sluhu, ať už, sakra, odnese ten telefon slečně Mártyové :D

Emilia Marty alias Elina Makropulos alias.../Soňa Červená

Jaroslav Prus/Miroslav Donutil

Scéna jak od Mondriana

Stínové divadlo? Taky.

Joker, ten musí poker-face mít!

Copak Zlatovláska, ale jmelí

... všimli ste si, co se letost urodilo jmelí?

Já jo. Hlavně na stánkách na vánočním trhu v Plzni.
A nejen tam.
Cestou po Americkej sem se musela zastavit před výlohou krámku, na které byly snítky jmelí zavěšeny. A ne ledajakého. Zelený s bílýma kuličkama je běžné. Zlaté de facto taky. Ale tak bohatá úroda svítivě RŮŽOVÝHO jmelí se třpytkama, námořnicky MODRÝHO se stříbrnýma hvězdičkama... wau.
Myslím, že jde o biologický unikát.
Mám dokonce pocit, že to růžový by ve tmě i světélkovalo.

On: Škoda, že tu nikde neni žádný jmelí.
Ona: Líbat se můžem i bez něj.
On: Joo?

Tak jako tak si ho, dámy, nekupujte samy. Někdo vám ho musí darovat. I to růžový. Dejte na mě.

Ale bacha na jmelí. Je prolezlé škrknami. Dejte na Lenku Láskorádovou.