Tento text vznikl jako domácí úkol na předmět Základy artefiletiky, který vede pan docent Slavík (což je mimochodem Pan Profesor s velkýma P, tak moc ho mám ráda :) ) a jeho zadání znělo - vybrat si libovolnou ilustraci Perníkové chaloupky a popsat, co na ní na mě nejvíc "funguje"... zkrátka něco podobného jako hermeneutický výklad...
Nejkrásnější pohádky bratří Grimmů
Perníková chaloupka patřila odmalička k mým nejoblíbenějším pohádkám vůbec a stejně tak i ilustrace k ní. Jakmile se mi do rukou dostala pohádková knížka s Perníkovou chaloupkou, okamžitě jsem k ni listovala, porovnávala, hodnotila. A moje “numero uno“ ilustrací a obrázků této pohádky můžete vidět výše.
Ilustrace zobrazuje Jeníčka a Mařenku těsně před tím, než se opatrně přiblíží k chaloupce a uloupnou si kousek sladkého perníku. Je světlá, převládají na ní jasné pastelové barvy, rozhodně nemáme pocit hluboké strašidelné noci. Ovšem pak se podíváme na les za chaloupkou – vysoké staré smrky, temné stíny mezi stromy, které jen tak neprohlédneme. A najednou jakoby na nás trocha toho „strašidelna“ dýchla, jakoby ona chaloupka byla pomyslnou hranicí mezi světlým, jasným dnem, ve kterém se hlavní postavy nachází teď, a temnou, hrůznou nocí, do které se dostanou, zajdou – li dál, než by měly.
Dojem této hranice (mezi dobrem a zlem, chcete – li), ve mně utvrzují i rostliny před perníkovým plůtkem. Najdeme zde žlutou vysokou diviznu, léčivou bylinu, která lidem pomáhá od nejrůznějších neduhů, roztomilé sedmikrásky, které v nás evokují nevinnost a zelené kapradí. Naproti tomu za perníkovým plůtkem, blíže k chaloupce a temnému stromoví za ní vidíme akorát houby parazitující na vysokých stromech, které v nás rozhodně žádnou důvěru nevzbudí.
Pro mě je asi nejsilnější zážitek z ilustrace onen neslyšitelný rozhovor mezi postavami dvou sourozenců, ten váhavý postoj Mařenky a rozhodné gesto Jeníčka. Jako by říkal: „Pojď, jen si trochu uždíbneme, to nikomu neublíží.“ Ale jeho malá sestřička se bojí, váhá, přemýšlí. Možná je jí hloupé loupat někomu cizímu obložení stěn, možná se jí nezdá havran nebo vrána sedící na perníkové střeše (předzvěst nebezpečí?): „A co když nás někdo uvidí? A ani nevíme, kdo tam bydlí…“
Ale uvědomme si, že děti jsou hladové, unavené, na les se pomalu, ale jistě snáší večer a ony neví, kudy dál. Proto taky nakonec Mařenka podlehne bratrovu přemlouvání a svému vlastnímu hladu a překročí onu hranici.
Mohu se zeptat kdo je autor obrázku ?
OdpovědětVymazatfelicitas kuhn
OdpovědětVymazat