Mandala. Vcelku moderní pojem, alespoň dle počtu (nejen) komerčních odkazů, které se objevily, jakmile jsem požádala o pomoc „strýčka Googela“. Byly mezi nimi odkazy na více či méně odborné webové stránky, ze kterých jsem si zvolila vcelku solidně vyhlížející web Centrum Mandala – výtvarno a osobní rozvoj v Brně.
Má Mandala (píši velké M, neboť je tato mandala mou vůbec první, tudíž si právem zaslouží být zvána Mandalou) je z náušnic, neboť i tyto malé i velké, extravagantní i nenápadné, darované i koupené ozdůbky jsou jedním z důvodů, proč jsem na světě ráda. Někomu to může připadat hloupé, nedospělé, možná dokonce povrchní, nicméně lidé, kteří mě znají, ví, jakou pro mě mé náušnice mají nejen materiální, ale i citovou hodnotu. Na následujících řádkách se jí pokusím objasnit.
Když jsem si četla o mandalách, došla jsem k překvapivému zjištění – to, co může umožnit tvorba mandaly a její následné působení, mě umožňuje tvorba náušnic i jejich následné nošení. Bude znít bláznivě výrok, že pro mě je tato tvorba činností relaxační až psychoterapeutickou či sebepoznávací? Věnuji se tomu už nějaký ten rok a nikdy jsem ji nebrala pouze jako aktivitu za účelem obohatit se o módní doplněk nebo o finance (prodejem tohoto módního doplňku). Naopak, mnohdy jsem ani nevěděla, jaké náušnice vzniknou, téměř jako bych nechala ruce volně tvořit a výsledek buď byl, nebo nebyl nositelný, na tom mi však v tu chvíli pramálo záleželo. Stejně jak jako vzniká samovolné umělecké dílo, tak čas od času vznikají i mé náušnice.
Jak už jsem řekla, nejen jejich tvorba je pro mě důležitá, nýbrž i jejich nošení. Tak jako pozbývá smyslu umělecké dílo, které je zahrabáno na půdě nebo slouží jako věšák, tak i dle mého pozbývají smyslu nenošené náušnice. Proto si (téměř) každý den vybírám jiný pár ať už podle oblečení nebo podle nálady.
Mou vcelku objemnou sbírku náušnic netvoří však jen náušnice mnou vyrobené, nýbrž i koupené nebo darované, což je další důvod, proč se nebojím říci, že mám k těmto drobným předmětům citový vztah. Náušnice darované za účelem potěšit mou maličkost ve mně musí zákonitě vyvolat citovou odezvu, a to nejen k dárci, ale i k nim. Copak by náušnice nemohly splňovat charakteristiku pretend modu, tedy přechodového objektu? Když se podívám na jedny z mých novějších, přesně si vzpomenu na moment, kdy jsem je dostala – náhodou jsem se zrovna probírala svou sbírkou a směrem ke své mamince prohodila, že mám těch náušnic vážně celkem dost, když tu ona přišla, popřála mi k svátku a podala nový přírůstek do sbírky :). Nebo jiné, černé s perletí, které mi ze Španělska přivezl Nejmilejší – dodnes si pamatuji, jak mě svým příjezdem překvapil uprostřed noci a radost z jeho nečekaného příjezdu jsem si promítla právě do tohoto páru, který mi dal na uvítanou.
Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, nicméně si myslím, že podstatnou a základní myšlenku se mi zde podařilo sdělit – a sice že nehromadím náušnice jen pro svou povrchní zálibu v módních doplňcích, ale také jako schránky svých vzpomínek a produkty své tvořivosti.
Právě proto, že má pro mě tvorba náušnic s tvorbou mandaly tolik společného, jsem si pro ni nezvolila kresebnou ani jinou výtvarnou techniku, ale techniku aranžování – na kousek „baličáku“. Přiznám se, že jsem nechala ruce spíše samovolně tvořit – je pravda, že jsem jim občas rozumem a estetickým okem pomohla (hlavně kvůli „neúctě“ k rčení: Méně je někdy více), ale během tvorby (zvláště v jejím počátku) se mi zdálo, že mi mandala vzniká pod rukama, aniž bych na to měla sebemenší vliv. I proto mě tato aktivita velmi zaujala a byla pro mě silným zážitkem.
Poznámka: To, jak moc byl pro mě tento zážitek silný, dokazuje i sen, který se mi dnes v noci zdál. Abyste tomu rozuměli, tuto mandalu jsem měla na na koberec přilepeném baličáku uprostřed pokoje čekaje na možnost vyfotit si ji a úzkostlivě jsem dávala pozor po každé, co jsem šla kolem. V mém snu mi ji zničila maminka a babička, které přijely na návštěvu a nedaly jinak, že si některé z mých náušnic vyzkouší. Byla sem na ně vážně naštvaná :).
