Český ráj to napohled

... a je to tady! Slibovaný a (nepochybně) dlouho očekávaný (a nutno přiznat, že vcelku nezáživný...) článek!

Mohla bych se vám horem dolem omlouvat a vymlouvat se na svůj zavirovaný noťas, který putoval ke strýčkovi přes počítače, aby ho uzdravil (a místo ble a fuj Windows Vist nainstaloval ve všem lepší starý dobrý XPéčka), ale tím vás nechci zatěžovat a hlavně zdržovat ;).

Kuk! Právě vás sleduji ze zámku Stránov u Mladé Boleslavi, což byla první zastávka na naši slavné cestě za dobrodružstvím a krásami (nejen) Českého ráje. Tento zámek na kraji vísky Jizerní Vtelno nás překvapil svojí neobvykle a velmi alternativně řešenou otevírací dobou. Zkrátka pokud je kastelán na zámku, zámek je otevřen (de facto v jakoukoliv hodinu i v jakémkoliv ročním období), přičemž samostatný vstup do věže a na arkády, který sme podnikli my je možný až do pozdních večerních hodin. Po prohlídce je už jen slušnost hodit dvacku do kašny na nádvoří ke "zlatým" rybičkám

- výtěžek z ní putuje na opravu kašny v hradním příkopu (nevyfocena).

Poté, co jsme se tedy obšťastnili výhledem z (bohužel) trochu se rozpadající věže, pokračovali sme dál - konkrétně do chatové osady nedaleko Jinolic, kde stál náš "domov" pro příštích pár dní.

Klíče nám byly zadarmo zapůjčeny od hodného kamaráda společně s klíči od novější a modernější chaty, kterou sme v případě nouze (jako, že bychom se třeba chtěli vysprchovat ;) ) byli připraveni použít. Proto nám ani nevadilo, že naše chatička má pouze suchý záchod na verandě, zdroj pitné vody 200 metrů ode dveří a díky její absenci "úrazového" pojištění i nepoužívatelný plynový sporák.

Hned další den se sluníčku moc nechtělo vstávat a zastupoval ho vytrvalý déšť, který ne a nee přestat. Následkem toho se ani nám nechtělo moc z postele, ale nakonec nás náš vrozený optimismus (a hlad) na nohy dostal. Ukázalo se, že onen vrozený optimismus byl v tomto případě vskutku zbytečný a naivní - náš první výlet (po okolí) sme absolvovali v pláštěnkách. A počasí se neobtěžovalo se zlepšit ani na druhý den, kdy naším cílem byly nedaleké Krkonoše, tedy

Labská bouda, obdivované i nenáviděné dílo české architektury,



Jestřabí boudy,



Pramen Labe,





Pančavský vodopád,

horká čokoláda (překvapivě) bez horské přirážky, vypitá při čekání na kyvadlovou dopravu,

Zlaté návrší a v neposlední řadě Nejmilejšího prarodiče a teta. Jak se sami při letmém pohledu na fotky můžete přesvědčit, počasí bylo vskutku luxusní.

Večer po našem krkonošském výletě nás čekalo "menší" společenské unavení s oním hodným kamarádem, dalšími kamarády a také s našimi dorazivšími společníky na víkend - Vítkem a Ivankou.

S nimi sme také další den vyrazili poznávat krásy Hruboskalska, jako například

samotný zámek Hrubá skála, tzv. Hrubice,



kamennou Kapelu,



hrad Valdštejn, který ve skutečnosti už dávno není hradem, ale barokním poutním místem s později vystavěným palácem, jak nám pověděl příjemně povídavý pan průvodce,



a Kopicův statek s nedalekými skalními reliéfy (jako příklad poslouží tyto krásně infantilní slepičky).

Neděle patřila Krčkovicím - místu, kam Nejmilejší již 18 let jezdí na tábor. Za zmínku stojí

naše speleologická výprava do nitra pískovcové skály (na snímku Vítek)



a ne nepodobné zdolání kalibrační úžiny u Věžáku (což není vysoká městská budova, ale rybník).

A pak už honem na hrad Kost, ochutnat vyhlášenou XXL klobásu (mezi náma, obyčejná, jen trochu větší tmavá klobása), skalní obydlí u slepé Barky a konečně i

lovecký zámeček Humprecht, připomínající spíše rotundu.

V jeho komnatách na nás čekal nejen další sympatický průvodce, ale i jeho muzikální kolegové - pán se svýn synem, kteří nám hrou na kytaru a svým i naším zpěvem dokázovali nádhernou akustiku slavnostního sálu.
Navečer nás naši věrní společnící opustili, neboť je volali pracovní povinnosti.

Nás ovšem balení a odjezd čekaly hned druhý den. Ještě předtím sme si ovšem dopřáli poslední výlet - na nedaleké Prachovské skály. Ač jsou tito pískovcoví velikáni jaksepatří slavní, nás nijak zvlášť nenadchli. Tedy spíše ono turistické zázemí - zničené zábradlí, nepořádek, žádné informační tabule (informační je od slova informace, informovat, proto tabule s vyobrazením dobových fotek a upozorněním, že "tyto jedinečné fotografie si můžete koupit jen a pouze v našich pokladnách", s odpuštěním nepočítám.) a v neposledním řadě vstupné (kdyby alespoň bylo vidět, na co je použito...). Nicméně skalní obři a křivolaké uličky mezi nimi vskutku budí respekt.

Co dodat? Snad jen jediné...

...Pozdrav a pusu z dovolené posílají krysy Myrty a dráček Scorch!