Země whiskey, trojlístků, elfů a Guinnesse :)

Jak jistě všichni víte, Irsko je součástí Britských ostrovů. Jak jistě všichni víte, Irsko není součástí Velké Británie. Jak jistě všichni víte, hlavní město této součásti Britských ostrovů a nesoučásti Velké Británie je Dublin. A jak možná někteří z vás neví, Dublin je něco jako obrovskáááá vesnice. A jak možná brzy zjistíte, tak jsem tuto obrovskou vesnici Dublin, hlavní město součásti Britských ostrovů a nesoučásti Velké Británie, v srpnu 2008 na dva týdny navštívila. Neztrácíte se v tom?

Inu zkrátka a dobře sem byla se Šámou, Jerrym a sestřenkou Vlastimilkou v Irsku :) A bylo to boží. :)

Původně to měla být cesta za prací a výdělkem. Projížděli sme inzeráty, související s brigádou i bydlením. Bydlení jsme měli hnedle, zato brigádu ne a ne najít. A tak i v den odletu sme měli jen slíbené pohovory, které vlastně nic neznamenají a ani nic neznamenali. Ale nenechali sme se ničím a nikým odradit a s odholdáním a se zásobou CVíček,těstovin a spodního prádla jsme dorazili na letiště v Praze. Pro mě to byl první let v životě a až na pětačtyřiceti minutové zpoždění uběhl celkem obstojně a v klidu. Překvapením bylo dublinské letiště. Zatímco v Praze i dalších hlavních městech vás z letištní budovy k letadlu a naopak doveze autobus nebo se přímo do letadla dostanete tim spešl tunýlkem, v Dublinu jdete pěšky přes celé letiště:).

První zádrhel bylo dostat se na meeting point za naším Mr. Domácím. Dle instrukcí se náš přechodný domov měl nacházat u tesca, kde jsme se taky měli sejít. Čili jsme nastoupili do irského doubledeckru, který jel naším směrem (to jest do Drumcordny) a měli oči na stopkách, vyhlížeje obří hypermarket. Nikde nic. Dojeli sme až na O'Connel Street, k Jehle (kusu kovu, kterej si Irové postavili doprostřed nejfrekventovanější ulice na oslavu milenia),

Jehla

kde sme teda vystoupili, pozeptali se a jeli zpět. Avšak Tesco se stále ukrývalo. Nakonec sme vystoupili na první zastávce, zavolali domácímu, nechali se navigovat a přitom si lámali hlavu, jak je možné nevidět hypermarket. Jaké bylo naše překvapení, když jsem konečně na náš meeting point dorazili a zjistili, že dané tesco není tím hypermarketem, za který sme ho do té doby měli...Bylo to Tesco Local, což znamená tesco velikosti sámošky... :)

Prohlídli sme si domeček, podepsali ručně napsanou smlouvu (?!) a zaplatili nájemné na dva týdny. Domeček to byl moc pěknej, přízemní, se čtyřmi ložnicemi,velkým obývákem, kuchyní, koupelnou, toaletou a malou chodbičkou.

Domeček

Obývák- znaveni po cestě :)

Obývak

Kuchyňka a my při přípravě oběda- těstovin (nejčastější to jídlo :) )

A tak začalo naše únavné a každodenní běhání za prací. Vyzkoušeli sme všechno. Slíbené pohovory, irský úřad práce, náhodné inzeráty na dveřích ochodů nebo restaurací. Náš denní režim byl de facto stále stejný. Dopoledne "výlet" do centra (samozřejmě pěšky, abychom ušetřili :) ), odpoledne návrat, vaření oběda, snědení oběda, chvilková siesta a opět "výlet ". Večer sme jen vysíleni padali do postelí, případně usínali u filmu.

Takhle to šlo týden. Poté sme zratili veškerou naději, že bysme nějakou práci mohli najít. Ale neklesli na duchu. Naopak. Proměnili sme naší cestu za prací za dovolenou a začali si jí užívat. Já a Vlasta sme si příležitostně vydělávali děláním face-paintingu (já malovala, Vlasta dělala reklamu), Jerry zkusil žebrat (vydělal si stejně dobře jako my, možná líp- ke dvaceti eurům dostal ještě koblihu!:) ) a Šáma navštívil destilérnu Jamesona a zamiloval se do irish whiskey.

:)

Na začátku dalšího týdne navíc přijel Vlastimilky přítel a dovezl zásobu trvanlivých potravin, takže sme si i zpestřili náš jednotvárný jídelníček :) Začali sme skutečně poznávat krásy Dublinu, obrovské hlavní vesnice Irska. Proč vesnice? Zkrátka tak vypadal. Nízké cihlové domy, kostely, chrámy, jediná výšková budova,... atd. Ale to mu zároveň dávalo neuvěřitelný kouzlo.

V dáli jediná výšková budova Dublinu :)

U knihovny :)

Umělecké foto :)

Při posledních nákupech :)

Inu, práce nic, zábavy dost :) A za týden sme si koupili letenky, sbalili se, uklidili náš domeček a zvedli kotvy. Ale večer před odjezdem sme si samozřejmě museli naposled sednout do irish baru (hned vedle našeho domečku) a dát si Guinnesse, Jamesona a Baylies :).

Kalíme!!!

A už nám jede autobus na letiště :)

Výhled z letadla (měli by si ty okýnka umejt :) )

Jak čert k práci přišel

Zdroj: časopis Phoenix
Autor: Martin Kolár
Úprava: Pavlí Ká

Scéna: Kancelář na úřadu práce
Rekvizity: Dvě židle a stůl (na něm pár tužek, papírů, kalendář…)

Na židli za stolem sedí úředník v obleku s povolenou kravatou a znuděně něco zapisuje

Úředník: (s povzdechem) Další!

Na scénu přichází kulhavým krokem shrbený muž neurčitého věku s rozcuchanými vlasy, nedbale oblečen.Úředník jen nepatrně zvedne hlavu a naučeným pohybem vytáhne formulář.

Úředník: Posaďte se, pane…?
Muž: Čert, těší mě… (podává úředníkovi ruku a sedá si)
Úředník: (nevšímá si nabízené ruky) Začněme, prosím. Kdy jste ztratil práci, pane Čert?
Muž: Vlastně ani sám nevím, je to už několik měsíců…
Úředník: A kdy vám tedy byla naposledy vyplacena mzda?
Muž: To máte těžký, peníze už jsem neviděl ani nepamatuju…
Úředník: Takových případů tady máme stovky…Kdo byl vaším zaměstnavatelem?
Muž: Akciová společnost Peklo.
Úředník: Peklo, Peklo…to mi nic neříká. Od vás tady zatím nikdo nebyl.
Muž: To se ani nedivím, lidi z Pekla obvykle pokračují v kariéře na jiných teplých místečkách. Jeden můj kolega zrovna nastoupil na místo v Úřadu vlády.
Úředník: Neříkejte…to byl asi nějaký šikovný člověk.
Muž: (mávne rukou) Spíš takový snaživý blbec. Dostat se do vlády není žádný problém, protože politické strany jsou našimi největšími akcionáři…no, alespoň ty co jsou zrovna u moci.
Úředník: Zajímavé…A proč vy jste bez práce?
Muž: Zkrátka jsem neplnil normu…
Úředník: Normu? Něco jste vyráběl?
Muž: To zrovna ne. Lovil jsem duše v térénu…
Úředník: Lovil duše? (pro sebe) To bude nejspíš nějaká hantýrka… (zpět k muži) Máte snad na mysli oslovování lidí s nabídkou určitého produktu a poté podepsání smlouvy…
Muž: Přesně tak! Upsat svou duši…o to jde!
Úředník: A nezkoušel jste hledat práci třeba v nějaké pojišťovně jako agent?
Muž: Slibování? To mě právě přestalo bavit. Pojišťovny, banky… tam má Peklo všude své lidi. To víte, z hypoték a půjčování peněz na vysoké úroky jsme měli vždy vysoké zisky!
Úředník: (vrtí hlavou) Kde vy všude nemáte své lidi… ta vaše společnost musí být dost velká.
Muž: Peklo má své stoprocentní dceřiné společnosti po celé zemi! Různé právní servisy, leasingové firmy…
Úředník: (už s větším zájmem než na začátku pohovoru) A jakou práci byste si vůbec představoval, pane Čert ?
Muž: Chtěl bych být prospěšný lidem! (rozhorlí se, vstává ze židle a začíná chodit po scéně, rozkládaje přitom rukama) Chtěl bych jim pomáhat,aby byli šťastnější! Myslím ale opravdové štěstí, ne to chvilkové, za které se pak musí zaplatit! (jde až k okraji jeviště,pokládá si ruku na srdce a k divákům zasněným hlasem) Ano…to bych chtěl.
Úředník: (vstává a hledá něco v kapsách a na stole) Vidíte, zrovna jsem si vzpomněl! Přímo v této budově, o patro výš si pronajímá kanceláře jedna obecně prospěšná společnost. (pobíhá po scéně a nahlíží do koutů) Měl jsem dokonce i jejich vizitku, ale kde…á, už vím (kleká si, vytahuje zpod jedné z nohou stolu přeložený papírek a podává ho muži) To víte, kinklal se mi stůl…
Muž: Ukažte… (narovnává papírek a čte) Štěstí rychle a snadno! NEBE o.p.s. … Generální ředitel Gabriel Anděl…To by mohlo být ono! (spěšně opouští scénu) Děkuji vám!

Nebe o. p. s.

Vlakem 5.

5. kapitola

Veronika

…Vas kredit byl navýšen o 400 Kc. Skvěle. Tommy mi nabyl kredit a já nemůžu vyhnat z hlavy Vikiho. Kdybych ho aspoň neměla tolik na očích. Navíc si sundal brejle a nepokrytě sleduje každý můj pohyb, což mě festovně znervózňuje. Snažím se začíst do časáku, kterej jsem duchapřítomně vytáhla z kabelky, ale když se naproti pohodlně rozvaluje nádherný tělo s nádhernym obličejem, koho pak zajímá, že Paris Hilton prochlastala celou noc a její bodyguardi jí našli až ráno, spící v hromadě odpadků?
„Píšou tam něco zajímavýho?“
Trhnu sebou. Vzhlédnu a podívám se do pronikavých modrých toho nádhernýho obličeje. Dvě vteřiny se v nich topím a úpěnlivě volám o pomoc. Mozku, mozku, vydej nějakej ten nervovej vzruch, ať už proboha něco řeknu! Jo a prosimtě, ať je to něco aspoň trochu inteligentní!
„No…,(sakra, jak to mam vědět, když sem se ani na jeden článek díky tobě téměř vůbec nesoustředila!),… pokud považuješ za zajímavý, že si Pamela chce nechat zmenšit prsa, tak jo“ (Hm, prej nemam dostatečnou fantazii. Nebo jsem se tohle fakt dočetla?)
Usměje se: „Tak už bylo na čase, ne?
Směje se, je to dobrý. Zatím.
„Koukal sem, že se ti vzpamatoval mobil.“
„Vzpamatoval?“ nechápu.
„Mělas ho vybitej, ne?“
„Jo…jasně.“ Ježišmarjá! Řikejte mi génius, fakt. Předstírám, že mam vybito a pak se tu s tim mobilem klidně producíruju! „Takhle to je vždycky. Vybitej na doraz a za čtvrt hodiny se na chvilku zmátoří, aby se mohl zase hned vypnout.“ vypotím ze sebe.
„Takhle to bývá i u toho mýho. Kam cestuješ?“
Za svým klukem, odpoví mozek. „Za známejma, odpoví ústa, a ty?“

Vlakem 4.

4. kapitola

Viktor

Sakra, já bych píchal. Kdy já to naposled…vlastně před dvěma dny. S tou barmankou z diskotéky. Sice jsem v sobě měl asi čtyři panáky a dva drinky, ale to neznamená, že to nestálo za to. Akorát jsem jí neměl dávat svoje číslo. Nepřestává mi psát.
Ale co, aspoň nová zkušenost- ve ztemnělym, zamčenym baru, poprvé opřený o vypnutej jubox, druhý kolo na barový stoličce a třetí na kulečníku. Bylo by i čtvrtý (na barovym pultu), kdyby nepřišel nějakej zbloudilej host s otázkou, zda si tu nezapomněl peněženku.
Tu tam také našel a snad hodinu nám děkoval, že prý ani nedoufal, že tu ještě někdo bude a pokud ano, tak že mu neotevře. A kdyby přece jen, tak tady tu peněženku nenajde. A když ano, tak v ní nebudou peníze. A pokud budou, bude chybět kreditka. Ale všechno je v ní naprosto v pořádku, radoval se, a manželka mě nezabije, že sem byl zase chlastat. Prý zase, já takovej abstinent, dušoval se a táhla z něj vodka jak ze starýho bolševika, já, kterej si dá tak možná pívo u televize nebo panáka na Silvestra.Já sem sem šel vlastně jen pro vožralýho švagra a ta šrajtofle mi musela vypadnout, když sem za něj platil. Proto byla asi tady u toho pultu, zvolal vítězoslavně (našli jsme ji na opačnym konci místnosti, u fotbálku). A takhle pořád mlel a mlel, až se nám ho konečně podařilo vypakovat. No a potom už nebyla ta správná atmosféra navázat tam, kde jsme přestali. Tak jsem se rozloučil a šel. A zapsal si na svý konto další sběratelskej kousek.
Jsem sběratel. Nesbírám ani tak holky, jako spíš místa. Postel, koupelna (pračka, vana, sprchový kout), kuchyň (stůl či kuchyňská linka)- tím jsem začínal. Schody, garáž, podlaha v kterékoli místnosti, auto vně (rozuměj kapota) i uvnitř (rozuměj sedačky), veřejné záchodky v Macdonaldu, luxusní restauraci či metru- to byl další level. Školní tělocvična (žíněnky) a třída (katedra), přiznávám, to byly spíše pokusy. Ovšem posluchárna na Highschool v Manchesteru a navíc s fešnou pedagogickou praktikantkou z Toronta, to byl přinejmenším úspěšný pokus (několikrát zopakovaný).
Následoval park (lavička, kašna- upozorňuji, že pouze za tmy-, dokonce i stánek se zmrzlinou- ne, kecám, to zůstalo jen zbožným přáním), plovárna Podolí, Praha 4 (bazén i sprchy), telefonní budka a prázdný vagon metra (opět v nočních hodinách), Pražská Zoo- pavilon plazů (s vášnivou ekoložkou a pečovatelkou o hroznýše královského a zmiji rohatou) a nyní i bar a jeho příslušenství.
Zbývá toho ještě dost. Například převlíkací kabinky v nějakym butiku. Národní divadlo.Taneční parket na diskotéce (raději prázdný, přece jen jsem toho názoru, že sex je věc soukromá a jakkoliv mě někdo považuje za extremistu, grupáči či okatě veřejnému sexu neholduju).
Nebo vlak.V tom případě ovšem přichází v úvahu pouze ta blonďatá kočička, jak sedí naproti mně. Stařenu u okna nebrat, nejsem nekrofil. Zhulenýho dredaře vedle mě a nervního chlapa v obleku také ne, nejsem buzna. A poslední poněkud výstřední dívčina u okna je mi nepříjemně povědomá.
Ale ta Verča… Má pěkný dlouhý nohy. Na to jsem u holek vysazenej. Jak nemá holka dlouhý nohy, neškrtne si u mě a může to být třeba letuška soukromý letecký společnosti, baletka v Národním nebo majitelka diskotéky. Ale pokud je má a k tomu ještě ochotu vyspat se se mnou na neobvyklém místě…pak už pěknej zadek, prsa a obličej je spíš bonusem, který potěší. A u té blondýnky Verči potěší hodně.
Stejně jako by potěšily u Sabiny.
Sabča. Ať dělám, co dělám, nemůžu jí dostat z hlavy. Sabinka. Brunetka z posilovny. Občas jsem s ní prohodil pár slov, tu a tam ji pozval na kafe.Bylo mi s ní dobře. Ne jako s většinou holek, se kterýma se jenom vyspim, abych si odškrtl další plac, kde jsem to dělal. Tahle byla jiná. Přitahovala mě jak fyzicky, tak psychicky. Stejnej pocit jsem měl i já z ní. Přiznávám, tady můj léty prověřený instinkt selhal. Myslel jsem si totiž, že i ona po mně jede, v čemž mě taky utvrdila jedna příhoda na pánských šatnách posilovny.
Bavili jsme se tehdy o tom, jestli homosexuálové líbají stejně jako hetero. A ona mě najednou začala líbat. Nic víc, ale i tak jsem byl skoro hotovej. Uměla nádherně líbat. Něžně a zároveň vášnivě. „Tak teď máš srovnání.“ řekla po tom se svým obvyklým úsměvem, pozdravila a odešla. A já debil tu větu nepochopil a přirozeně se domníval, že to bude mít někdy, někde nějakou dohru. Příští týden se chovala jako by se nic nestalo.
„Promiň, čeká na mě Lucka.“ odmítla pak moje pozvání do naší oblíbený kavárny.
„A co někdy jindy?“ nevzdal jsem to a chytil jí za ruku. U ní poprvé nezáleželo jenom na tom, vyspat se s ní, ale být s ní. Vést jí za ruku, poslouchat její hlas, líbat se s ní… Sex by byl v tomhle případě jen pouho pouhou třešinkou na dortu.
„Určitě někdy.“ přislíbila, vytrhla se mi a odešla, svůj neodolatelnej úsměv stále na rtech.
Příště pozvání neodmítla, ale když jsem se k ní potom při loučení naklonil, že jí políbim, ucukla: „Heej, jednou to pro srovnání stačilo, ne?“
„Řek‘ bych, že ne…“ a zkusil to znovu.
„Myslim to vážně.“
„O co ti jde? Přitahuješ mě, je mi s tebou dobře, tak nevidím důvod, proč bych tě pro změnu nemohl políbit já? Máš přítele?“
„Ne, přítelkyni… “A já to konečně pochopil. Stejně jako to, že na světe neexistujou hezký a zároveň chytrý holky nebo alespoň takový, se kterýma se dá o něčem bavit a se kterýma můžu chvilku být, aniž bych myslel jen na sex. A pokud jo, jsou to lesby. Děkuju, Sabino.

Vlakem 3.

3. kapitola

Lucie

Vida, Blondýnka už se nám stihla seznámit. A s kým jiným než s panem Mouchou? Nesčetněkrát mě Sally označila za šmíráka. Jenže já nešmíruju. Já jen ráda pozoruju lidi kolem sebe.
Jako tenkrát, v té tramvaji. Dívala jsem se na takového nevýrazného hubeného kluka, nejspíš studenta. Visel jednou rukou na tyči a četl si v jakýchsi papírech, komíhaje se při tom ze strany na stranu díky nerovnosti vozovky. Jeho brýle mu neustále padali na špičku nosu, ani si je nestačil upravovat. Při jednom takovém uspěchaném pohybu mu jeden z listů upadl na špinavou podlahu tramvaje číslo 7. Nikdo ze spolucestující kolem něho mu ho nepodal. I když mohl. Týpek s černou patkou a sluchátky v uších, který ho měl téměř u nohy. Růžolící panička s neustále ňafající čivavou v kabelce, které by stačilo mírně se sehnout a nepatrně natáhnout ruku. Opodál sedící stařenky na list jen zběžně pohlédly a vrátily se k družného rozhovoru. Brýlatý student upadlý list sebral a pokračoval ve čtení.
A Sally mi se smíchem zašeptala do ucha: „ Ještě chvíli se na toho kluka budeš takhle dívat a začnu si myslet, že ho šmíruješ.“
„To teda nešmíruju.“
„Jo, jo. Jako včera toho děkana a předevčírem toho malíře na Karlově mostě.“
„Toho sem přece nešmírovala. Dívala sem se, jak to dělá s tim uhlem, že mu to vždycky…
„A předtím tu Rusku před knihovnou.“
„Protože vypadala jak matrjoška. A už sem ti asi desetkrát říkala, že já lidi nešmíruju.
„Jo, ty je jen špehuješ.“
„Ne, pozoruju. Baví mě přemýšlet o tom, co dělají, proč to dělají, na co při tom myslí a na co po tom. To snad dělá každej, ne?“
„Nikdo to ale nedělá tak nápadně.“
Možná.

Vlakem 2.

2. kapitola

Veronika

Dívá se na mě nebo ne? Ne že by mi na tom záleželo, mam přece svýho Tomáška. Ale na to Jeho tělo, rýsující se přes bílé tričko se nejde nekoukat. To se opravdu omlouvám. Ale rozhodně lepší zajímat se o těla mladých a krásných kluků než o hrudník šedesátiletých babiček, jako ta holka u okna. Ještě před chvílí totiž bedlivě sledovala prsa tý starý babky naproti ní. Pak chvíli zírala na mě a na toho krasavce , načež si zakryla rukama oči. Víš, co mi můžeš, krásko… Teda jestli já jsem choromyslná Barbie (což si o mně stejně někteří myslí), tak ona je silně choromyslnej úchyl. Radši budu tisíckrát snášet přezdívku „plastická chirurgie s.r.o.“, než se chovat a vypadat jako ona. Proč má tak šíleně dlouhý korálkový (!) náušnice, který při sebemenším pohybu zvoní jak polyfonní melodie na mobilu? A proč ještě šílenější a delší vlasy, hrající snad všema barvama? No opravdu, základem je černá, ale najdete tu i modrou, zelenou, červenou, růžovou, bílou (!!) a fialovou. Jinak celkem hezkej panenkovskej obličej, ovšem hyzdí ho tenká jizva na levý tváři a příliš výstřední brejle s bílýma hranatýma obroučkama.
A to oblečení! Budiž, háčkovaný barevný pončo snesu, plátěný kalhoty do širokých zvonů taky, modrou kabelu s obří nášivkou, hlásající výstižné: Pozor, blázen! též. Ale proč, proboha má každá její bota jinou barvu? A proč tolik korálkových náramků a cinkajících přívěsků na krku? A co znamená písmeno M a číslo 22, vytetované na hřbetu její levé ruky?
Tak kouká se ten hezoun mým směrem? Kdyby alespoň na chvíli sundal ty sluneční brejle… Ne, nebudu na něj přece pořád tak civět, za prvý nejsem jak miss Hipísák u okna, za druhý mam Tommyho a za třetí je to docela trapný, když nevim, kam se kouká.
Zapípá mi smska: Ahoj zlatisko, jak probiha cesta?Tesim se, az te tu budu mit. Napis v kolik budes na nadrazi. Moc te miluju :-* Hm, to bych ti strašně ráda napsala, kdybych poslední halíř kreditu nepropsala s tim náádhernym plavčíkem z koupáku. Co teď? Přece tu nebudu u někoho somrovat, ať mi dá napsat zprávu! Počkám, třeba zavoláš, když nebudu odepisovat. A pak zkusim leda tak mobil toho krasavce s brejlema. Ha ha. I když počkat, možná by to nemuselo být zas tak marný. Můžu tak od něj nenápadně zjistit číslo…no, říkejte mi génius, nač čekat a nepustit se hned do díla!
Nenápadně mobil vypnu, teatrálně vzdychnu a rádoby rezignovaně ho hodim do kabelky. Poté poklepu Neznámému hezounovi na koleno: „Prosimtě, nepučil bys mi mobil? Mam vybito.“
„Jasně, v pohodě, můžeš si dát simku ke mně.“ odpoví s neodolatelnym úsměvem a počne rozebírat svůj mobil.
Počkej, počkej, to nebylo v plánu. Jak si mam asi napsat zprávu ze svý simkarty s nulovym kreditem, byť bude v tvém mobilu?
„Víš… je mi to trapný, ale…mam bloklou simkartu, funguje jenom v tomhle mobilu, takže bych si napsala přímo z tvýho. Jen jednu zprávu, slibuju.“ Nasadím prosebný výraz.
Stále se stejným úsměvem kývne a podá mi svou Nokiu. Smsku pro Tomáška (Ahoj milasku, pisu od jedny hodny pani z vlaku, nemam kredit :-( Dorazim kolem desate vecer, cesta je dlouha a nudna, mocinky se na tebe tesim. Laskuju te, papa :-* ) mam poslanou během chvilky, teď jen to jeho číslo. Vzhlédnu.
„Mohla bych si ještě jen prozvonit, prosim, prosim?“
„Není problém.“
Skvělý. Naťukám svoje číslo. Volaný účastník není dostupný… no, neřikej, kdo by to čekal? Ukončim hovor a vrátim mu konečně jeho telefon.
„Díky, sem tvůj dlužník.“
„To neřikej dvakrát, jinak se může stát, že si ten svůj dluh brzo vyberu.“
„Díky, sem tvůj dlužník. A můžu to říct i potřetí…“
Zasměje se. „Tss, ty si koleduješ.“ Konečně si sundá ty brejle. Bez nich je ještě víc k sežrání. Mňam.
„No, zkrátka to máš u mě… a výběr a dobu splacení dluhu nechávám na tobě.“ „Jak myslíš.“ zamrká a jeho ruka se jakoby mimoděk dotkne mýho pravýho stehna. Je to jen mžik, ale stejně mi přeběhne mráz po zádech…uuh,Tomáš, Tomáš, Tomáš, Tomáš. Černovlasej, zelenookej s nádhernym tělem. Žádnej blonďatej modrookej z vlaku s tělem ještě nádhernějšim…jo…ne…jo…Ne! Připadám si jako schizofrenik. Říká se do třetice všeho dobrýho i zlýho, ale přece Tomáškovi nemůžu zahnout potřetí?
Skočim si na záchod. Jednak se potřebuju pořádně nadechnout a upravit se a jednak zapnout mobil.
Při vstupu na onu místnost poopravím slovo záchod na hajzl. Fuj, tady se asi pořádně nenadechnu, spíš se snažim dech zadržovat. V rychlosti vytáhnu z kabelky kosmetickou taštičku a mobil. Zatímco si jednou rukou líčim řasy, leskuju rty a přepudrovávám, druhou zapínám mobil a ukládám číslo pod jménem Krasavec z vlaku. Moje matinka by tento výkon ohodnotila slovem artistický…a přitom to dokáže a běžně dělá bez problému taky. Co nejrychleji zamířim zpět do kupé. Hezounek stojí na chodbičce, hlavu vystrčenou z okna, brejle opět na nose. Když ho míjím, otočí se a napřáhne ruku:
„Jinak…já sem Viktor.“
„Veronika.“ Odpovím a ruku mu stisknu. U toho ovšem nezůstane, nakloní se a docela odvážně mě políbí.
„Na seznámení.“dodá jakoby na vysvětlenou. Zapadnu do kupé. Veškerá předchozí předsevzetí sou téměř nenávratně v tahu. Ach jo. Tomáš. Tomáš. Viktor. Tomáš. Viktor.Viktor… Toho kluka musim dostat. Zkrátka MUSIM

Vlakem 1.

aneb 1. kapitola zatím nedopsaného románu z nelítostné současnosti.

Lucie

„Vážení cestující, ukončete prosím nástup, vlak je připraven k odjezdu.“oznamuje amplion na grafitti vyzdobeném nádraží. Skrz špinavé a tutíž téměř neprůhledné okno se snažím marně zaostřit na název stanice, ze které právě vyjíždíme.A slavím neúspěch- nepodaří se. Smůla.
Zajímalo by mě, proč jsou popelníky ve vagoně, kde každou stěnu zdobí ona známá cedule s přeškrtnutou cigaretou. A proč je tam vlastně jen cigareta, když by se v místě, zdobeném touto cedulí neměl kouřit ani doutník či dýmka. Podle mě mají i ony právo na své přeškrtnuté místo v červeném kolečku. A ještě lepší by možná byl přeškrtnutý hořící tabákový list.
Pasažér, sedící naproti mně-asi 60ti letá důchodkyně- má zavřené oči. Nevypadá na to, že by přemýšlela nad podobnými věcmi jako já. Spíš vypadá, jako kdyby spala. Nebo je mrtvá. Ne, jen spí. Prozradí mi to její ňadra enormní velikosti, která se při každém nádechu pomalu zvedají a toužebně se derou ven ze staromódní květované blůzy. Evidentně tím dost znervózňují nebohé knoflíky, snažící se ze všech sil udržet je tam, kde mají být a za žádnou cenu je nenechat spatřit světlo světa. Hodina, maximálně dvě a ulétnou jak zvony za větrem do Říma. Nevděčné to řemeslo, být knoflíkem v oblasti prsů, zvláště pak prsů velikosti 105 E.

„Dlouho už nevydržím, kňourá mladík Knoflík, cítim, jak mi praskaj‘ nitě. Za chvilku to jedno konečný velký Prask a sbohem, blůzičko květovaná. Možná trefim tu naproti do nosu. Tu, jak na nás furt vejrá.“
Starý Knoflík pod ním si povzdychne: „No jo, tebe totiž přišila dodatečně. Tvůj předchůdce už to tenkrát nevydržel. Ruply mu nervy i s nitěma a poroučel se do mísy s knedlíčkovou polívkou. Byla to tenkrát pohroma, nedělní oběd a jí najednou do talíře vylezly ty její…“
„Já vím, já vím, to už ste mi vykládal hodněkrát .“ přeruší ho rychle Mladík a protočí své knoflíkové dírky v sloup, ovšem s největší opatrností, aby ještě více nezatěžoval už tak dost napjaté nitě. „Radši mi poraďte, co mam asi tak dělat.“
Stařec uraženě poznamená: „Kdyby si byl přišitej řádnou režnou nití jako já a né umělou, nemusel by ses vůbec strachovat. Já sem v klidu, mně nic nehrozí.“
„Neřikejte. Tak proč ste teda před chvílí vykládal, že ani nevim, jak to mam jednoduchý, když nejsem režnou, protože vás už bolí pravá knoflíková dírka a že jí máte odřenou od toho věčného napínání tý blbý nitě. Ano, takhle ste to přesně řek’. A ještě to, že...“
„Tak to stačí, ne? Já přece vim, co sem řek‘. Pravda, pravou dirku mam sice odřenou, ale aspoň od silný nitě! Kdežto ty s tou svojí umělotinou…“
„A copak za to můžu?!“

Sakra, měla bych zase co nejdřív zajít k tomu svému psychologovi. Už ani nevim, jak často bych tam měla chodit. Jednou za dva měsíce? Jo, tak nějak to Sally říkala.
Nepatrně zatřepu hlavou, až mé dlouhé korálkové náušnice hlasitě zachrastí. Ani jsem netušila, že dokáží vydat tak výrazný zvuk. A to na nich nejsou rolničky a zvonečky, jako na těch, které mám pro slavnostní příležitosti. Vzpomínám si, jak se můj otec popáté ženil a já jimi nechtíc na radnici do hrobového ticha zazvonila. Po obřadu mě šeptem přesvědčoval, že tohle manželství vyjde, protože když měl říct své osudové ano, v hlavě mu zněly svatební zvony, úplně stejné jako ty, které bily, když si bral mou matku, svou první ženu. Nechtělo se mi kazit mu tu radost a prozradit, že to byly mé extravagantní náušnice. Strýček Lojza, vážící něco přes dva metráky mi totiž zrovna stoupl na nohu, já sebou trhla a náušnice se tím změnily v solidní zvonkohru.
Nevím, co by v tu chvíli v obřadní síni dělal chlápek, sedící vedle důchodkyně, když již při zachrastění pouhých korálků se podrážděně rozhlíží kolem a pohoršeně mlaská. Vypadá dobře. Skvěle padnoucí černý oblek s bílým proužkem, světle modrá košile s rozhalenkou. Moderní účes, patrně obarvené vlasy, přesně zastřižené kotlety i vousy. Decentní brýle bez obroučků na nose a laptop na kolenou. Patrně podnikatel. Nebo manažer nějaké fabriky.
Zajímalo by mě, proč se rozhodl použít vlak a ne BMW, Mercedes, Porsche nebo jiné nelaciné vozidlo úspěšných podnikatelů/manažerů. Je to zvláštní, vidět sedět oblek a notebook na špinavé sedačce veřejného dopravního prostředku. Nehodí se mi sem. Asi jako kanibal na slavnosti vegetariánů.
Stejně jako dívčina s postavou modelky, sedící vedle něj. Docela pěkná, na můj vkus ale příliš dokonalá. S dokonalým make-upem, s dokonale vyžehlenými a peroxidem odbarvenými vlasy, dokonalým opálením made in solárium, dokonalými gelovými nehty, cenový odhad 500,- za jeden. Dokonale umělá. Navíc neskrytě pozoruje jasného metrosexuála, který obývá sedadlo naproti ní a schován za obří černé brýle a la „Jsem krásná moucha tse tse s mužským pohlavím“ pozoruje buď její ňadra (80 C?), odvážně vykukující z výstřihu růžového topu či dlouhé nohy, zakryté pouze krátkým proužkem džínové minisukně nebo ubíhající krajinu za oknem. Hádejte. I když, možná mu křivdím. Je dost možné, že taky pozoruje ňadra spící důchodkyně. Kdo to má přes černé, neprůhledné brýle, zakrývající téměř celý obličej, poznat. Nu, když ještě chvíli vydrží- říkali jsme hodinku, dvě-, knoflíky ulétnou, a prsa budou volná a všem na očích.
Kruci, ten prášek jsem si přece jen měla vzít.

Kdo nebloguje, jako by nežil!

Aneb proč jsem se rozhodla blogovat...



V dnešním světe kompjůtrů a internetu by se mohlo zdát, že tajné deníčky na klíček (který měl zajistit bezpečnost tajných dat a přitom stejný jste dostali například i k zamykací pokladničce :) )pozbývají své funkce, avšak to není zcela pravda. Právě v dnešním světe KOMPJŮTRŮ a INTERNETU dostávají tyto deníčky novou podobu- elektronickou, všem dostupnou a bez klíčku. A dostávají i nové jméno- Blogy. V dnešních časech zkrátka není moderní nechávat si pro sebe své myšlenky, tajemství a geniální nápady žárlivě střežit jako oko v hlavě.



Během svého dosavadního života jsem vystřídala nespočet různých deníčků, od těch na klíček, kde se objevovali úvahy o pododobnosti mého tehdejšího klučičího idola s Harry Potterem :) po nejrůznější cáry papírů, kam jsem psala své sarkastické a ironické poznámky ke svému psychickému stavu. Ovšem veškeré mé psaní deníků naráželo na mou obrovskou slabinu-zkrátka jsem se téměř nikdy nedokázala dokopat k více než jednomu zápisu za rok... tak proč to nezkusit změnit ve svých osmnácti?

ALEA IACTA EST...