Veronika
Dívá se na mě nebo ne? Ne že by mi na tom záleželo, mam přece svýho Tomáška. Ale na to Jeho tělo, rýsující se přes bílé tričko se nejde nekoukat. To se opravdu omlouvám. Ale rozhodně lepší zajímat se o těla mladých a krásných kluků než o hrudník šedesátiletých babiček, jako ta holka u okna. Ještě před chvílí totiž bedlivě sledovala prsa tý starý babky naproti ní. Pak chvíli zírala na mě a na toho krasavce , načež si zakryla rukama oči. Víš, co mi můžeš, krásko… Teda jestli já jsem choromyslná Barbie (což si o mně stejně někteří myslí), tak ona je silně choromyslnej úchyl. Radši budu tisíckrát snášet přezdívku „plastická chirurgie s.r.o.“, než se chovat a vypadat jako ona. Proč má tak šíleně dlouhý korálkový (!) náušnice, který při sebemenším pohybu zvoní jak polyfonní melodie na mobilu? A proč ještě šílenější a delší vlasy, hrající snad všema barvama? No opravdu, základem je černá, ale najdete tu i modrou, zelenou, červenou, růžovou, bílou (!!) a fialovou. Jinak celkem hezkej panenkovskej obličej, ovšem hyzdí ho tenká jizva na levý tváři a příliš výstřední brejle s bílýma hranatýma obroučkama.
A to oblečení! Budiž, háčkovaný barevný pončo snesu, plátěný kalhoty do širokých zvonů taky, modrou kabelu s obří nášivkou, hlásající výstižné: Pozor, blázen! též. Ale proč, proboha má každá její bota jinou barvu? A proč tolik korálkových náramků a cinkajících přívěsků na krku? A co znamená písmeno M a číslo 22, vytetované na hřbetu její levé ruky?
Tak kouká se ten hezoun mým směrem? Kdyby alespoň na chvíli sundal ty sluneční brejle… Ne, nebudu na něj přece pořád tak civět, za prvý nejsem jak miss Hipísák u okna, za druhý mam Tommyho a za třetí je to docela trapný, když nevim, kam se kouká.
Zapípá mi smska: Ahoj zlatisko, jak probiha cesta?Tesim se, az te tu budu mit. Napis v kolik budes na nadrazi. Moc te miluju :-* Hm, to bych ti strašně ráda napsala, kdybych poslední halíř kreditu nepropsala s tim náádhernym plavčíkem z koupáku. Co teď? Přece tu nebudu u někoho somrovat, ať mi dá napsat zprávu! Počkám, třeba zavoláš, když nebudu odepisovat. A pak zkusim leda tak mobil toho krasavce s brejlema. Ha ha. I když počkat, možná by to nemuselo být zas tak marný. Můžu tak od něj nenápadně zjistit číslo…no, říkejte mi génius, nač čekat a nepustit se hned do díla!
Nenápadně mobil vypnu, teatrálně vzdychnu a rádoby rezignovaně ho hodim do kabelky. Poté poklepu Neznámému hezounovi na koleno: „Prosimtě, nepučil bys mi mobil? Mam vybito.“
„Jasně, v pohodě, můžeš si dát simku ke mně.“ odpoví s neodolatelnym úsměvem a počne rozebírat svůj mobil.
Počkej, počkej, to nebylo v plánu. Jak si mam asi napsat zprávu ze svý simkarty s nulovym kreditem, byť bude v tvém mobilu?
„Víš… je mi to trapný, ale…mam bloklou simkartu, funguje jenom v tomhle mobilu, takže bych si napsala přímo z tvýho. Jen jednu zprávu, slibuju.“ Nasadím prosebný výraz.
Stále se stejným úsměvem kývne a podá mi svou Nokiu. Smsku pro Tomáška (Ahoj milasku, pisu od jedny hodny pani z vlaku, nemam kredit :-( Dorazim kolem desate vecer, cesta je dlouha a nudna, mocinky se na tebe tesim. Laskuju te, papa :-* ) mam poslanou během chvilky, teď jen to jeho číslo. Vzhlédnu.
„Mohla bych si ještě jen prozvonit, prosim, prosim?“
„Není problém.“
Skvělý. Naťukám svoje číslo. Volaný účastník není dostupný… no, neřikej, kdo by to čekal? Ukončim hovor a vrátim mu konečně jeho telefon.
„Díky, sem tvůj dlužník.“
„To neřikej dvakrát, jinak se může stát, že si ten svůj dluh brzo vyberu.“
„Díky, sem tvůj dlužník. A můžu to říct i potřetí…“
Zasměje se. „Tss, ty si koleduješ.“ Konečně si sundá ty brejle. Bez nich je ještě víc k sežrání. Mňam.
„No, zkrátka to máš u mě… a výběr a dobu splacení dluhu nechávám na tobě.“ „Jak myslíš.“ zamrká a jeho ruka se jakoby mimoděk dotkne mýho pravýho stehna. Je to jen mžik, ale stejně mi přeběhne mráz po zádech…uuh,Tomáš, Tomáš, Tomáš, Tomáš. Černovlasej, zelenookej s nádhernym tělem. Žádnej blonďatej modrookej z vlaku s tělem ještě nádhernějšim…jo…ne…jo…Ne! Připadám si jako schizofrenik. Říká se do třetice všeho dobrýho i zlýho, ale přece Tomáškovi nemůžu zahnout potřetí?
Skočim si na záchod. Jednak se potřebuju pořádně nadechnout a upravit se a jednak zapnout mobil.
Při vstupu na onu místnost poopravím slovo záchod na hajzl. Fuj, tady se asi pořádně nenadechnu, spíš se snažim dech zadržovat. V rychlosti vytáhnu z kabelky kosmetickou taštičku a mobil. Zatímco si jednou rukou líčim řasy, leskuju rty a přepudrovávám, druhou zapínám mobil a ukládám číslo pod jménem Krasavec z vlaku. Moje matinka by tento výkon ohodnotila slovem artistický…a přitom to dokáže a běžně dělá bez problému taky. Co nejrychleji zamířim zpět do kupé. Hezounek stojí na chodbičce, hlavu vystrčenou z okna, brejle opět na nose. Když ho míjím, otočí se a napřáhne ruku:
„Jinak…já sem Viktor.“
„Veronika.“ Odpovím a ruku mu stisknu. U toho ovšem nezůstane, nakloní se a docela odvážně mě políbí.
„Na seznámení.“dodá jakoby na vysvětlenou. Zapadnu do kupé. Veškerá předchozí předsevzetí sou téměř nenávratně v tahu. Ach jo. Tomáš. Tomáš. Viktor. Tomáš. Viktor.Viktor… Toho kluka musim dostat. Zkrátka MUSIM
Dívá se na mě nebo ne? Ne že by mi na tom záleželo, mam přece svýho Tomáška. Ale na to Jeho tělo, rýsující se přes bílé tričko se nejde nekoukat. To se opravdu omlouvám. Ale rozhodně lepší zajímat se o těla mladých a krásných kluků než o hrudník šedesátiletých babiček, jako ta holka u okna. Ještě před chvílí totiž bedlivě sledovala prsa tý starý babky naproti ní. Pak chvíli zírala na mě a na toho krasavce , načež si zakryla rukama oči. Víš, co mi můžeš, krásko… Teda jestli já jsem choromyslná Barbie (což si o mně stejně někteří myslí), tak ona je silně choromyslnej úchyl. Radši budu tisíckrát snášet přezdívku „plastická chirurgie s.r.o.“, než se chovat a vypadat jako ona. Proč má tak šíleně dlouhý korálkový (!) náušnice, který při sebemenším pohybu zvoní jak polyfonní melodie na mobilu? A proč ještě šílenější a delší vlasy, hrající snad všema barvama? No opravdu, základem je černá, ale najdete tu i modrou, zelenou, červenou, růžovou, bílou (!!) a fialovou. Jinak celkem hezkej panenkovskej obličej, ovšem hyzdí ho tenká jizva na levý tváři a příliš výstřední brejle s bílýma hranatýma obroučkama.
A to oblečení! Budiž, háčkovaný barevný pončo snesu, plátěný kalhoty do širokých zvonů taky, modrou kabelu s obří nášivkou, hlásající výstižné: Pozor, blázen! též. Ale proč, proboha má každá její bota jinou barvu? A proč tolik korálkových náramků a cinkajících přívěsků na krku? A co znamená písmeno M a číslo 22, vytetované na hřbetu její levé ruky?
Tak kouká se ten hezoun mým směrem? Kdyby alespoň na chvíli sundal ty sluneční brejle… Ne, nebudu na něj přece pořád tak civět, za prvý nejsem jak miss Hipísák u okna, za druhý mam Tommyho a za třetí je to docela trapný, když nevim, kam se kouká.
Zapípá mi smska: Ahoj zlatisko, jak probiha cesta?Tesim se, az te tu budu mit. Napis v kolik budes na nadrazi. Moc te miluju :-* Hm, to bych ti strašně ráda napsala, kdybych poslední halíř kreditu nepropsala s tim náádhernym plavčíkem z koupáku. Co teď? Přece tu nebudu u někoho somrovat, ať mi dá napsat zprávu! Počkám, třeba zavoláš, když nebudu odepisovat. A pak zkusim leda tak mobil toho krasavce s brejlema. Ha ha. I když počkat, možná by to nemuselo být zas tak marný. Můžu tak od něj nenápadně zjistit číslo…no, říkejte mi génius, nač čekat a nepustit se hned do díla!
Nenápadně mobil vypnu, teatrálně vzdychnu a rádoby rezignovaně ho hodim do kabelky. Poté poklepu Neznámému hezounovi na koleno: „Prosimtě, nepučil bys mi mobil? Mam vybito.“
„Jasně, v pohodě, můžeš si dát simku ke mně.“ odpoví s neodolatelnym úsměvem a počne rozebírat svůj mobil.
Počkej, počkej, to nebylo v plánu. Jak si mam asi napsat zprávu ze svý simkarty s nulovym kreditem, byť bude v tvém mobilu?
„Víš… je mi to trapný, ale…mam bloklou simkartu, funguje jenom v tomhle mobilu, takže bych si napsala přímo z tvýho. Jen jednu zprávu, slibuju.“ Nasadím prosebný výraz.
Stále se stejným úsměvem kývne a podá mi svou Nokiu. Smsku pro Tomáška (Ahoj milasku, pisu od jedny hodny pani z vlaku, nemam kredit :-( Dorazim kolem desate vecer, cesta je dlouha a nudna, mocinky se na tebe tesim. Laskuju te, papa :-* ) mam poslanou během chvilky, teď jen to jeho číslo. Vzhlédnu.
„Mohla bych si ještě jen prozvonit, prosim, prosim?“
„Není problém.“
Skvělý. Naťukám svoje číslo. Volaný účastník není dostupný… no, neřikej, kdo by to čekal? Ukončim hovor a vrátim mu konečně jeho telefon.
„Díky, sem tvůj dlužník.“
„To neřikej dvakrát, jinak se může stát, že si ten svůj dluh brzo vyberu.“
„Díky, sem tvůj dlužník. A můžu to říct i potřetí…“
Zasměje se. „Tss, ty si koleduješ.“ Konečně si sundá ty brejle. Bez nich je ještě víc k sežrání. Mňam.
„No, zkrátka to máš u mě… a výběr a dobu splacení dluhu nechávám na tobě.“ „Jak myslíš.“ zamrká a jeho ruka se jakoby mimoděk dotkne mýho pravýho stehna. Je to jen mžik, ale stejně mi přeběhne mráz po zádech…uuh,Tomáš, Tomáš, Tomáš, Tomáš. Černovlasej, zelenookej s nádhernym tělem. Žádnej blonďatej modrookej z vlaku s tělem ještě nádhernějšim…jo…ne…jo…Ne! Připadám si jako schizofrenik. Říká se do třetice všeho dobrýho i zlýho, ale přece Tomáškovi nemůžu zahnout potřetí?
Skočim si na záchod. Jednak se potřebuju pořádně nadechnout a upravit se a jednak zapnout mobil.
Při vstupu na onu místnost poopravím slovo záchod na hajzl. Fuj, tady se asi pořádně nenadechnu, spíš se snažim dech zadržovat. V rychlosti vytáhnu z kabelky kosmetickou taštičku a mobil. Zatímco si jednou rukou líčim řasy, leskuju rty a přepudrovávám, druhou zapínám mobil a ukládám číslo pod jménem Krasavec z vlaku. Moje matinka by tento výkon ohodnotila slovem artistický…a přitom to dokáže a běžně dělá bez problému taky. Co nejrychleji zamířim zpět do kupé. Hezounek stojí na chodbičce, hlavu vystrčenou z okna, brejle opět na nose. Když ho míjím, otočí se a napřáhne ruku:
„Jinak…já sem Viktor.“
„Veronika.“ Odpovím a ruku mu stisknu. U toho ovšem nezůstane, nakloní se a docela odvážně mě políbí.
„Na seznámení.“dodá jakoby na vysvětlenou. Zapadnu do kupé. Veškerá předchozí předsevzetí sou téměř nenávratně v tahu. Ach jo. Tomáš. Tomáš. Viktor. Tomáš. Viktor.Viktor… Toho kluka musim dostat. Zkrátka MUSIM
Žádné komentáře:
Okomentovat