4. kapitola
Viktor
Sakra, já bych píchal. Kdy já to naposled…vlastně před dvěma dny. S tou barmankou z diskotéky. Sice jsem v sobě měl asi čtyři panáky a dva drinky, ale to neznamená, že to nestálo za to. Akorát jsem jí neměl dávat svoje číslo. Nepřestává mi psát.
Ale co, aspoň nová zkušenost- ve ztemnělym, zamčenym baru, poprvé opřený o vypnutej jubox, druhý kolo na barový stoličce a třetí na kulečníku. Bylo by i čtvrtý (na barovym pultu), kdyby nepřišel nějakej zbloudilej host s otázkou, zda si tu nezapomněl peněženku.
Tu tam také našel a snad hodinu nám děkoval, že prý ani nedoufal, že tu ještě někdo bude a pokud ano, tak že mu neotevře. A kdyby přece jen, tak tady tu peněženku nenajde. A když ano, tak v ní nebudou peníze. A pokud budou, bude chybět kreditka. Ale všechno je v ní naprosto v pořádku, radoval se, a manželka mě nezabije, že sem byl zase chlastat. Prý zase, já takovej abstinent, dušoval se a táhla z něj vodka jak ze starýho bolševika, já, kterej si dá tak možná pívo u televize nebo panáka na Silvestra.Já sem sem šel vlastně jen pro vožralýho švagra a ta šrajtofle mi musela vypadnout, když sem za něj platil. Proto byla asi tady u toho pultu, zvolal vítězoslavně (našli jsme ji na opačnym konci místnosti, u fotbálku). A takhle pořád mlel a mlel, až se nám ho konečně podařilo vypakovat. No a potom už nebyla ta správná atmosféra navázat tam, kde jsme přestali. Tak jsem se rozloučil a šel. A zapsal si na svý konto další sběratelskej kousek.
Jsem sběratel. Nesbírám ani tak holky, jako spíš místa. Postel, koupelna (pračka, vana, sprchový kout), kuchyň (stůl či kuchyňská linka)- tím jsem začínal. Schody, garáž, podlaha v kterékoli místnosti, auto vně (rozuměj kapota) i uvnitř (rozuměj sedačky), veřejné záchodky v Macdonaldu, luxusní restauraci či metru- to byl další level. Školní tělocvična (žíněnky) a třída (katedra), přiznávám, to byly spíše pokusy. Ovšem posluchárna na Highschool v Manchesteru a navíc s fešnou pedagogickou praktikantkou z Toronta, to byl přinejmenším úspěšný pokus (několikrát zopakovaný).
Následoval park (lavička, kašna- upozorňuji, že pouze za tmy-, dokonce i stánek se zmrzlinou- ne, kecám, to zůstalo jen zbožným přáním), plovárna Podolí, Praha 4 (bazén i sprchy), telefonní budka a prázdný vagon metra (opět v nočních hodinách), Pražská Zoo- pavilon plazů (s vášnivou ekoložkou a pečovatelkou o hroznýše královského a zmiji rohatou) a nyní i bar a jeho příslušenství.
Zbývá toho ještě dost. Například převlíkací kabinky v nějakym butiku. Národní divadlo.Taneční parket na diskotéce (raději prázdný, přece jen jsem toho názoru, že sex je věc soukromá a jakkoliv mě někdo považuje za extremistu, grupáči či okatě veřejnému sexu neholduju).
Nebo vlak.V tom případě ovšem přichází v úvahu pouze ta blonďatá kočička, jak sedí naproti mně. Stařenu u okna nebrat, nejsem nekrofil. Zhulenýho dredaře vedle mě a nervního chlapa v obleku také ne, nejsem buzna. A poslední poněkud výstřední dívčina u okna je mi nepříjemně povědomá.
Ale ta Verča… Má pěkný dlouhý nohy. Na to jsem u holek vysazenej. Jak nemá holka dlouhý nohy, neškrtne si u mě a může to být třeba letuška soukromý letecký společnosti, baletka v Národním nebo majitelka diskotéky. Ale pokud je má a k tomu ještě ochotu vyspat se se mnou na neobvyklém místě…pak už pěknej zadek, prsa a obličej je spíš bonusem, který potěší. A u té blondýnky Verči potěší hodně.
Stejně jako by potěšily u Sabiny.
Sabča. Ať dělám, co dělám, nemůžu jí dostat z hlavy. Sabinka. Brunetka z posilovny. Občas jsem s ní prohodil pár slov, tu a tam ji pozval na kafe.Bylo mi s ní dobře. Ne jako s většinou holek, se kterýma se jenom vyspim, abych si odškrtl další plac, kde jsem to dělal. Tahle byla jiná. Přitahovala mě jak fyzicky, tak psychicky. Stejnej pocit jsem měl i já z ní. Přiznávám, tady můj léty prověřený instinkt selhal. Myslel jsem si totiž, že i ona po mně jede, v čemž mě taky utvrdila jedna příhoda na pánských šatnách posilovny.
Bavili jsme se tehdy o tom, jestli homosexuálové líbají stejně jako hetero. A ona mě najednou začala líbat. Nic víc, ale i tak jsem byl skoro hotovej. Uměla nádherně líbat. Něžně a zároveň vášnivě. „Tak teď máš srovnání.“ řekla po tom se svým obvyklým úsměvem, pozdravila a odešla. A já debil tu větu nepochopil a přirozeně se domníval, že to bude mít někdy, někde nějakou dohru. Příští týden se chovala jako by se nic nestalo.
„Promiň, čeká na mě Lucka.“ odmítla pak moje pozvání do naší oblíbený kavárny.
„A co někdy jindy?“ nevzdal jsem to a chytil jí za ruku. U ní poprvé nezáleželo jenom na tom, vyspat se s ní, ale být s ní. Vést jí za ruku, poslouchat její hlas, líbat se s ní… Sex by byl v tomhle případě jen pouho pouhou třešinkou na dortu.
„Určitě někdy.“ přislíbila, vytrhla se mi a odešla, svůj neodolatelnej úsměv stále na rtech.
Příště pozvání neodmítla, ale když jsem se k ní potom při loučení naklonil, že jí políbim, ucukla: „Heej, jednou to pro srovnání stačilo, ne?“
„Řek‘ bych, že ne…“ a zkusil to znovu.
„Myslim to vážně.“
„O co ti jde? Přitahuješ mě, je mi s tebou dobře, tak nevidím důvod, proč bych tě pro změnu nemohl políbit já? Máš přítele?“
„Ne, přítelkyni… “A já to konečně pochopil. Stejně jako to, že na světe neexistujou hezký a zároveň chytrý holky nebo alespoň takový, se kterýma se dá o něčem bavit a se kterýma můžu chvilku být, aniž bych myslel jen na sex. A pokud jo, jsou to lesby. Děkuju, Sabino.
Viktor
Sakra, já bych píchal. Kdy já to naposled…vlastně před dvěma dny. S tou barmankou z diskotéky. Sice jsem v sobě měl asi čtyři panáky a dva drinky, ale to neznamená, že to nestálo za to. Akorát jsem jí neměl dávat svoje číslo. Nepřestává mi psát.
Ale co, aspoň nová zkušenost- ve ztemnělym, zamčenym baru, poprvé opřený o vypnutej jubox, druhý kolo na barový stoličce a třetí na kulečníku. Bylo by i čtvrtý (na barovym pultu), kdyby nepřišel nějakej zbloudilej host s otázkou, zda si tu nezapomněl peněženku.
Tu tam také našel a snad hodinu nám děkoval, že prý ani nedoufal, že tu ještě někdo bude a pokud ano, tak že mu neotevře. A kdyby přece jen, tak tady tu peněženku nenajde. A když ano, tak v ní nebudou peníze. A pokud budou, bude chybět kreditka. Ale všechno je v ní naprosto v pořádku, radoval se, a manželka mě nezabije, že sem byl zase chlastat. Prý zase, já takovej abstinent, dušoval se a táhla z něj vodka jak ze starýho bolševika, já, kterej si dá tak možná pívo u televize nebo panáka na Silvestra.Já sem sem šel vlastně jen pro vožralýho švagra a ta šrajtofle mi musela vypadnout, když sem za něj platil. Proto byla asi tady u toho pultu, zvolal vítězoslavně (našli jsme ji na opačnym konci místnosti, u fotbálku). A takhle pořád mlel a mlel, až se nám ho konečně podařilo vypakovat. No a potom už nebyla ta správná atmosféra navázat tam, kde jsme přestali. Tak jsem se rozloučil a šel. A zapsal si na svý konto další sběratelskej kousek.
Jsem sběratel. Nesbírám ani tak holky, jako spíš místa. Postel, koupelna (pračka, vana, sprchový kout), kuchyň (stůl či kuchyňská linka)- tím jsem začínal. Schody, garáž, podlaha v kterékoli místnosti, auto vně (rozuměj kapota) i uvnitř (rozuměj sedačky), veřejné záchodky v Macdonaldu, luxusní restauraci či metru- to byl další level. Školní tělocvična (žíněnky) a třída (katedra), přiznávám, to byly spíše pokusy. Ovšem posluchárna na Highschool v Manchesteru a navíc s fešnou pedagogickou praktikantkou z Toronta, to byl přinejmenším úspěšný pokus (několikrát zopakovaný).
Následoval park (lavička, kašna- upozorňuji, že pouze za tmy-, dokonce i stánek se zmrzlinou- ne, kecám, to zůstalo jen zbožným přáním), plovárna Podolí, Praha 4 (bazén i sprchy), telefonní budka a prázdný vagon metra (opět v nočních hodinách), Pražská Zoo- pavilon plazů (s vášnivou ekoložkou a pečovatelkou o hroznýše královského a zmiji rohatou) a nyní i bar a jeho příslušenství.
Zbývá toho ještě dost. Například převlíkací kabinky v nějakym butiku. Národní divadlo.Taneční parket na diskotéce (raději prázdný, přece jen jsem toho názoru, že sex je věc soukromá a jakkoliv mě někdo považuje za extremistu, grupáči či okatě veřejnému sexu neholduju).
Nebo vlak.V tom případě ovšem přichází v úvahu pouze ta blonďatá kočička, jak sedí naproti mně. Stařenu u okna nebrat, nejsem nekrofil. Zhulenýho dredaře vedle mě a nervního chlapa v obleku také ne, nejsem buzna. A poslední poněkud výstřední dívčina u okna je mi nepříjemně povědomá.
Ale ta Verča… Má pěkný dlouhý nohy. Na to jsem u holek vysazenej. Jak nemá holka dlouhý nohy, neškrtne si u mě a může to být třeba letuška soukromý letecký společnosti, baletka v Národním nebo majitelka diskotéky. Ale pokud je má a k tomu ještě ochotu vyspat se se mnou na neobvyklém místě…pak už pěknej zadek, prsa a obličej je spíš bonusem, který potěší. A u té blondýnky Verči potěší hodně.
Stejně jako by potěšily u Sabiny.
Sabča. Ať dělám, co dělám, nemůžu jí dostat z hlavy. Sabinka. Brunetka z posilovny. Občas jsem s ní prohodil pár slov, tu a tam ji pozval na kafe.Bylo mi s ní dobře. Ne jako s většinou holek, se kterýma se jenom vyspim, abych si odškrtl další plac, kde jsem to dělal. Tahle byla jiná. Přitahovala mě jak fyzicky, tak psychicky. Stejnej pocit jsem měl i já z ní. Přiznávám, tady můj léty prověřený instinkt selhal. Myslel jsem si totiž, že i ona po mně jede, v čemž mě taky utvrdila jedna příhoda na pánských šatnách posilovny.
Bavili jsme se tehdy o tom, jestli homosexuálové líbají stejně jako hetero. A ona mě najednou začala líbat. Nic víc, ale i tak jsem byl skoro hotovej. Uměla nádherně líbat. Něžně a zároveň vášnivě. „Tak teď máš srovnání.“ řekla po tom se svým obvyklým úsměvem, pozdravila a odešla. A já debil tu větu nepochopil a přirozeně se domníval, že to bude mít někdy, někde nějakou dohru. Příští týden se chovala jako by se nic nestalo.
„Promiň, čeká na mě Lucka.“ odmítla pak moje pozvání do naší oblíbený kavárny.
„A co někdy jindy?“ nevzdal jsem to a chytil jí za ruku. U ní poprvé nezáleželo jenom na tom, vyspat se s ní, ale být s ní. Vést jí za ruku, poslouchat její hlas, líbat se s ní… Sex by byl v tomhle případě jen pouho pouhou třešinkou na dortu.
„Určitě někdy.“ přislíbila, vytrhla se mi a odešla, svůj neodolatelnej úsměv stále na rtech.
Příště pozvání neodmítla, ale když jsem se k ní potom při loučení naklonil, že jí políbim, ucukla: „Heej, jednou to pro srovnání stačilo, ne?“
„Řek‘ bych, že ne…“ a zkusil to znovu.
„Myslim to vážně.“
„O co ti jde? Přitahuješ mě, je mi s tebou dobře, tak nevidím důvod, proč bych tě pro změnu nemohl políbit já? Máš přítele?“
„Ne, přítelkyni… “A já to konečně pochopil. Stejně jako to, že na světe neexistujou hezký a zároveň chytrý holky nebo alespoň takový, se kterýma se dá o něčem bavit a se kterýma můžu chvilku být, aniž bych myslel jen na sex. A pokud jo, jsou to lesby. Děkuju, Sabino.
Žádné komentáře:
Okomentovat