Lucie
Vida, Blondýnka už se nám stihla seznámit. A s kým jiným než s panem Mouchou? Nesčetněkrát mě Sally označila za šmíráka. Jenže já nešmíruju. Já jen ráda pozoruju lidi kolem sebe.
Jako tenkrát, v té tramvaji. Dívala jsem se na takového nevýrazného hubeného kluka, nejspíš studenta. Visel jednou rukou na tyči a četl si v jakýchsi papírech, komíhaje se při tom ze strany na stranu díky nerovnosti vozovky. Jeho brýle mu neustále padali na špičku nosu, ani si je nestačil upravovat. Při jednom takovém uspěchaném pohybu mu jeden z listů upadl na špinavou podlahu tramvaje číslo 7. Nikdo ze spolucestující kolem něho mu ho nepodal. I když mohl. Týpek s černou patkou a sluchátky v uších, který ho měl téměř u nohy. Růžolící panička s neustále ňafající čivavou v kabelce, které by stačilo mírně se sehnout a nepatrně natáhnout ruku. Opodál sedící stařenky na list jen zběžně pohlédly a vrátily se k družného rozhovoru. Brýlatý student upadlý list sebral a pokračoval ve čtení.
A Sally mi se smíchem zašeptala do ucha: „ Ještě chvíli se na toho kluka budeš takhle dívat a začnu si myslet, že ho šmíruješ.“
„To teda nešmíruju.“
„Jo, jo. Jako včera toho děkana a předevčírem toho malíře na Karlově mostě.“
„Toho sem přece nešmírovala. Dívala sem se, jak to dělá s tim uhlem, že mu to vždycky…
„A předtím tu Rusku před knihovnou.“
„Protože vypadala jak matrjoška. A už sem ti asi desetkrát říkala, že já lidi nešmíruju.
„Jo, ty je jen špehuješ.“
„Ne, pozoruju. Baví mě přemýšlet o tom, co dělají, proč to dělají, na co při tom myslí a na co po tom. To snad dělá každej, ne?“
„Nikdo to ale nedělá tak nápadně.“
Možná.
Vida, Blondýnka už se nám stihla seznámit. A s kým jiným než s panem Mouchou? Nesčetněkrát mě Sally označila za šmíráka. Jenže já nešmíruju. Já jen ráda pozoruju lidi kolem sebe.
Jako tenkrát, v té tramvaji. Dívala jsem se na takového nevýrazného hubeného kluka, nejspíš studenta. Visel jednou rukou na tyči a četl si v jakýchsi papírech, komíhaje se při tom ze strany na stranu díky nerovnosti vozovky. Jeho brýle mu neustále padali na špičku nosu, ani si je nestačil upravovat. Při jednom takovém uspěchaném pohybu mu jeden z listů upadl na špinavou podlahu tramvaje číslo 7. Nikdo ze spolucestující kolem něho mu ho nepodal. I když mohl. Týpek s černou patkou a sluchátky v uších, který ho měl téměř u nohy. Růžolící panička s neustále ňafající čivavou v kabelce, které by stačilo mírně se sehnout a nepatrně natáhnout ruku. Opodál sedící stařenky na list jen zběžně pohlédly a vrátily se k družného rozhovoru. Brýlatý student upadlý list sebral a pokračoval ve čtení.
A Sally mi se smíchem zašeptala do ucha: „ Ještě chvíli se na toho kluka budeš takhle dívat a začnu si myslet, že ho šmíruješ.“
„To teda nešmíruju.“
„Jo, jo. Jako včera toho děkana a předevčírem toho malíře na Karlově mostě.“
„Toho sem přece nešmírovala. Dívala sem se, jak to dělá s tim uhlem, že mu to vždycky…
„A předtím tu Rusku před knihovnou.“
„Protože vypadala jak matrjoška. A už sem ti asi desetkrát říkala, že já lidi nešmíruju.
„Jo, ty je jen špehuješ.“
„Ne, pozoruju. Baví mě přemýšlet o tom, co dělají, proč to dělají, na co při tom myslí a na co po tom. To snad dělá každej, ne?“
„Nikdo to ale nedělá tak nápadně.“
Možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat