Vlakem 1.

aneb 1. kapitola zatím nedopsaného románu z nelítostné současnosti.

Lucie

„Vážení cestující, ukončete prosím nástup, vlak je připraven k odjezdu.“oznamuje amplion na grafitti vyzdobeném nádraží. Skrz špinavé a tutíž téměř neprůhledné okno se snažím marně zaostřit na název stanice, ze které právě vyjíždíme.A slavím neúspěch- nepodaří se. Smůla.
Zajímalo by mě, proč jsou popelníky ve vagoně, kde každou stěnu zdobí ona známá cedule s přeškrtnutou cigaretou. A proč je tam vlastně jen cigareta, když by se v místě, zdobeném touto cedulí neměl kouřit ani doutník či dýmka. Podle mě mají i ony právo na své přeškrtnuté místo v červeném kolečku. A ještě lepší by možná byl přeškrtnutý hořící tabákový list.
Pasažér, sedící naproti mně-asi 60ti letá důchodkyně- má zavřené oči. Nevypadá na to, že by přemýšlela nad podobnými věcmi jako já. Spíš vypadá, jako kdyby spala. Nebo je mrtvá. Ne, jen spí. Prozradí mi to její ňadra enormní velikosti, která se při každém nádechu pomalu zvedají a toužebně se derou ven ze staromódní květované blůzy. Evidentně tím dost znervózňují nebohé knoflíky, snažící se ze všech sil udržet je tam, kde mají být a za žádnou cenu je nenechat spatřit světlo světa. Hodina, maximálně dvě a ulétnou jak zvony za větrem do Říma. Nevděčné to řemeslo, být knoflíkem v oblasti prsů, zvláště pak prsů velikosti 105 E.

„Dlouho už nevydržím, kňourá mladík Knoflík, cítim, jak mi praskaj‘ nitě. Za chvilku to jedno konečný velký Prask a sbohem, blůzičko květovaná. Možná trefim tu naproti do nosu. Tu, jak na nás furt vejrá.“
Starý Knoflík pod ním si povzdychne: „No jo, tebe totiž přišila dodatečně. Tvůj předchůdce už to tenkrát nevydržel. Ruply mu nervy i s nitěma a poroučel se do mísy s knedlíčkovou polívkou. Byla to tenkrát pohroma, nedělní oběd a jí najednou do talíře vylezly ty její…“
„Já vím, já vím, to už ste mi vykládal hodněkrát .“ přeruší ho rychle Mladík a protočí své knoflíkové dírky v sloup, ovšem s největší opatrností, aby ještě více nezatěžoval už tak dost napjaté nitě. „Radši mi poraďte, co mam asi tak dělat.“
Stařec uraženě poznamená: „Kdyby si byl přišitej řádnou režnou nití jako já a né umělou, nemusel by ses vůbec strachovat. Já sem v klidu, mně nic nehrozí.“
„Neřikejte. Tak proč ste teda před chvílí vykládal, že ani nevim, jak to mam jednoduchý, když nejsem režnou, protože vás už bolí pravá knoflíková dírka a že jí máte odřenou od toho věčného napínání tý blbý nitě. Ano, takhle ste to přesně řek’. A ještě to, že...“
„Tak to stačí, ne? Já přece vim, co sem řek‘. Pravda, pravou dirku mam sice odřenou, ale aspoň od silný nitě! Kdežto ty s tou svojí umělotinou…“
„A copak za to můžu?!“

Sakra, měla bych zase co nejdřív zajít k tomu svému psychologovi. Už ani nevim, jak často bych tam měla chodit. Jednou za dva měsíce? Jo, tak nějak to Sally říkala.
Nepatrně zatřepu hlavou, až mé dlouhé korálkové náušnice hlasitě zachrastí. Ani jsem netušila, že dokáží vydat tak výrazný zvuk. A to na nich nejsou rolničky a zvonečky, jako na těch, které mám pro slavnostní příležitosti. Vzpomínám si, jak se můj otec popáté ženil a já jimi nechtíc na radnici do hrobového ticha zazvonila. Po obřadu mě šeptem přesvědčoval, že tohle manželství vyjde, protože když měl říct své osudové ano, v hlavě mu zněly svatební zvony, úplně stejné jako ty, které bily, když si bral mou matku, svou první ženu. Nechtělo se mi kazit mu tu radost a prozradit, že to byly mé extravagantní náušnice. Strýček Lojza, vážící něco přes dva metráky mi totiž zrovna stoupl na nohu, já sebou trhla a náušnice se tím změnily v solidní zvonkohru.
Nevím, co by v tu chvíli v obřadní síni dělal chlápek, sedící vedle důchodkyně, když již při zachrastění pouhých korálků se podrážděně rozhlíží kolem a pohoršeně mlaská. Vypadá dobře. Skvěle padnoucí černý oblek s bílým proužkem, světle modrá košile s rozhalenkou. Moderní účes, patrně obarvené vlasy, přesně zastřižené kotlety i vousy. Decentní brýle bez obroučků na nose a laptop na kolenou. Patrně podnikatel. Nebo manažer nějaké fabriky.
Zajímalo by mě, proč se rozhodl použít vlak a ne BMW, Mercedes, Porsche nebo jiné nelaciné vozidlo úspěšných podnikatelů/manažerů. Je to zvláštní, vidět sedět oblek a notebook na špinavé sedačce veřejného dopravního prostředku. Nehodí se mi sem. Asi jako kanibal na slavnosti vegetariánů.
Stejně jako dívčina s postavou modelky, sedící vedle něj. Docela pěkná, na můj vkus ale příliš dokonalá. S dokonalým make-upem, s dokonale vyžehlenými a peroxidem odbarvenými vlasy, dokonalým opálením made in solárium, dokonalými gelovými nehty, cenový odhad 500,- za jeden. Dokonale umělá. Navíc neskrytě pozoruje jasného metrosexuála, který obývá sedadlo naproti ní a schován za obří černé brýle a la „Jsem krásná moucha tse tse s mužským pohlavím“ pozoruje buď její ňadra (80 C?), odvážně vykukující z výstřihu růžového topu či dlouhé nohy, zakryté pouze krátkým proužkem džínové minisukně nebo ubíhající krajinu za oknem. Hádejte. I když, možná mu křivdím. Je dost možné, že taky pozoruje ňadra spící důchodkyně. Kdo to má přes černé, neprůhledné brýle, zakrývající téměř celý obličej, poznat. Nu, když ještě chvíli vydrží- říkali jsme hodinku, dvě-, knoflíky ulétnou, a prsa budou volná a všem na očích.
Kruci, ten prášek jsem si přece jen měla vzít.