Česko-Slovenský Coco-Tata víkend

aneb jak Pavlí vyrazila za kultůrou. S Meeshou do Orfea a s P. do Měšťanské Besedy.

"Co tak vyvádíte? Tohle je výchovnej koncert, holoto!" (Zeller, zpěvák - mimochodem obarvenej na blond, klučík :) ) - jedna z nejlepších hlášek večera :). Nemůžu si pomoci, mně se Cocotti stále zkrátka líbí. Moji nejoblíbenější (už) nejsou, ale stále si je ráda poslechnu a nezanevřela jsem na ně po jejich posledním cédéčku (jako dost jiných skalních fanoušků).

Po Cocottech nastoupila na orfeovská "prkna, která znamenají svět" slovenská partička Horkýže slíže (jejíž zpěvák už několikrát pobavil publikum při vystoupení Cocottů, například když si při písničce "Kopem, kopem" dával "kytarová" solíčka na lopatu :) ).
Upřímně? Do Orfea sem přišla na Cocotty, ty jsou má srdeční /nebo srdcová? záležitost. Ale když už, řekla sem si, tak dám šanci i Horkýžům.
No tak nebylo to špatný... Například když zpěvák vyprávěl, jak měli koncert v Bratislavě a on zařval do mikrofonu, kdo neskáče, neni Čech! Docela fó pá, no ne? Naštěstí to zachránil hláškou: "No, do piče, v Praze to fungovalo!", po které se vlastenci Bratislavané rozesmáli a potlačili chuť ho ukamenovat. Z této věty se také stala druhá nejlepší hláška sobotního večera.
Ale ty Horkýže... já nevim. Umí udělat šou, sou relatívně třeba i vtipný, ale sama od sebe bych si je nepustila. Ovšem Meeshu, jak zpívá, že si kvôli tebe oholila nohy a tie ďalšie veci nebo Skóťu s tím jejím: No, ty koky! si vždy ráda poslechnu :).

Další štací mé cesty za kulturním vyžitím byla Měšťanská beseda v Plzni, kde se v neděli odehrál elektro - akustický koncert kapely Tatabojs.
"Dobrý den, my sme kapela Tatabojs z Hanspaulky." - já toho Mardošu zkrátka žeru, jak tuhle větu říká na začátku každého koncertu. Kdo neslyšel, asi nepochopí proč. Taky žeru jeho neschopnost v klidu a v sedě hrát, jak se ukázalo v sobotu. Tenhle basák až po okraj plnej energie umí neskutečně pařit i na židli uprostřed secesního interiéru plzeňské Besedy. Bublajs v jednu chvíli coby zhulený tramp Bobr, který ze zasněným pohledem v dál představoval jednotlivé členy kapely jako Žabáka nebo Páru (to bylo před trampskou verzí písně Tanečnice - moc pěkné, i s improvizovaným vozembouchem :) ), měl taky něco do sebe. Stejně jako příbeh o jeho prvních bicích, Žabákovo kvákání do mikrofonu nebo akustický začátek písně Růžová armáda :).
Kluci z Hanspaulky jsou má nejoblíbenější kapela a taky nejlepší kapela na světě. Mají neustále pařícího basáka, vynikající texty s příběhem, neskutečný charisma, chuť i vůni, vtip i srdce.

O zvuku, případných chybách a tak podobně se tu rozepisovat nebudu, to přenechám muzikálním bloggerům na bandzone. A oni budou rádi :).