Vé ká em es

aneb jak jsem se snažila dávat pozor na Vizuální kultuře v mezioborových souvislostech.

Vizuální kultura - jak hohosně to zní!
Pavlí (sladkých 18) o ní ve dne, v noci sní.
Vše, co vnímáme kanály vizuálními
(občas se setkáme s jevy nevídanými),
nejen obrazy, nejen plastiky,
nejenom fresky a rustiky.
Reklama, média, filmová struktura
- všechno je vizuální kultura.

Jenže teď na přednášce sedí,
Pavlí (sladkých 20), do prázdna jen hledí.
Ne, není oborem zklamána, netrpí syndromem vyhoření
(nebýt PSPRO*, nemá ani zdání,
co je to syndrom vyhoření :) ),
jen se tentokrát nudí a nerozumí,
proč si pan docent myslí, že umí.
Že umí učit a zajímavě vykládat?
Komu chce tohle nalhávat?

Nikomu.

Tomu snad nevěří ani on.
(Za okny zastavil kamion. Asi má červenou.)
A ručičky hodin se nepohnou.
A Zuzka vyrušuje.
A José vyrušuje.
A Pavlí vyrušuje.
A výklad narušuje.
Předsevzetí porušuje.
(A kamion už dávno odjel.
Možná, kdyby tu Plzeň objel,
nemusel čekat na zelenou.)
A ručičky hodin se nehnou a nehnou.

Potvory.

A José si nikdo nevšímá (prý),
až jí to, chudinku, dojímá (prý).
(Jmenuje se Markéta Josefína, mimochodem,
José je přezdívka a čte se foneticky.)
Už jen 20 minut.
Fantasticky.

Půjdem pak s holkama na kafe.
Možná do El Café?
Možná do Cross Café?
Kde se nám nejlépe krafe?
Tématem bude zamilovanost.
Míša Ká je zamilovaná.
Nicky Ká je zamilovaná.
Pavlí Ká je zamilovaná.

Hihi.

* Psychologie práce a organizace, zajímavý to předmět, mimochodem.