Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

pondělí 31. ledna 2011

Hrdý Budžes a Rusák Oněgin

Nedávno dávali na dvojce záznam incsenace divadelní hry dle knížky od Ireny Douskové Hrdý Budžes. V hlavní roli Barbora Hrzánová.
Kdo to četl, ať se přihlásí...(já!)
Kdo to viděl, ať se přihlásí... (já!)
A bylo to naprosto úžasný.



Děj vypráví malá Helenka Freisteinová, která žije s Kačenkou Součkovou, její maminkou a herečkou, s Pepou Brďochem, nevlastním tatínkem a ještě Pepíkem, malým nevlastním bratříčkem. Téhle na první pohled vcelku nesourodé rodině nedělá vrásky její nesourodost (možná jen jen malé Helence), ale komunistický režim, přesněji řečeno první roky husákovské normalizace.
Kniha, a díky hereckému výkonu Báry Hrzánové i divadelní hra, je podáná věcným, naivním a krásným pohledem dítěte, které v očích dospělých vypadá, že o ničem vůbec nic neví a ničemu nerozumí, ale ono ví a rozumí. A mnohdy ještě líp než dospělí sami.

"V hotelu, kde jsme bydleli bylo na záchodě napsáno:

Na kostele zvoní zvon,
seru, sereš, sere on.
Na mou věru, jak tak seru,
tak mi přišlo na mysl,
jak sral kníže Přemysl.

A pod tím bylo napsáno:

Horší nežli Rusák je ten čůrák Husák.

A pod tím bylo napsáno:

Dělej mi to zezadu." "

Pro ještě větší pobavení koukněte tady. Výraz Barbory Hrzánový a její věcnej hlas je totiž k popukání.
A když už tam budete, pusťte si i další videa. Třeba tohle. Nebo tohle.

Druhý díl, který mi maminka přinesla (děkuji :)), Oněgin byl Rusák je neméně úžasný. Hlavní hrdinka už je v maturitním ročníku na pražském gymplu a ona i její rodina stále překonává překážky kladené husákovským režimem, i když maminku Kačenkou, která má zakázáno hrát divadlo to pomalu, ale jistě začíná zmáhat. Helenka, byť téměř osmnáctiletá neztratila mnoho ze své dětské naivity a (nejen) díky tomu je i tahle kniha plná situací, kdy se smějete nahlas.



"Musilová mi zase onehdy řekla, že jsem sice docela hezká, ale že vypadám moc chytře, a tím, že se to trochu kazí. Chytře! Já.. Měla mě vidět včera v tý drogerii.
"Prosila bych támmhlety prezervativy," požádala jsem pokladní co možná nejnormálnějším hlasem. Snažila jsem se tvářit, jakože o nic nejde, ale ve skutečnosti jsem při tom div nevypustila duši. Jenomže ona vůbec nereagovala, jen se na mě tak divně koukla. Sebrala jsem veškerou zbejvající odvahu a zopakovala jsem to ještě jednou. Pro jistotu jsem jí zároveň naznačila prstem, kterou krabičku mám na mysli, aby nebylo pochyb. Nic. Nechápala jsem, v čem je problém. Copak se prezervativy prodávají jenom chlapům? nebo jsou až od osmnácti? Ale jak by poznala, že osmnáct mi ještě není? Prodavačka udělala ještě strašnější ksicht než předtím. Sakra přece to v poslední chvíli nevzdám! Pak se konečně pohnula, vyndala tu malinkatou krabičku, na kterou jsem ukázala.
"Vy myslíte tohle?" zeptala se. "Ale to je tygří mast." "
(...)
Tři totálně zdivočelý pani se tam masily kvůli tomu, která si sedne na "Lídy". Teda dvě na nich už seděly a ta třetí se s tím nechtěla smířit.
"Pusťte mě sednout! Já jsem invalída!" dožadovala se a strkala holí do tašky, co měla ta sedící paní u nohou.
"Nepustím. Já jsem taky invalída. A nestrkejte sem tu hůl, nebo vám do ní kopnu."
"A máte legitimaci, pani? Máte vůbec legitimaci? Poněvadž to by moh říct každej, tohleto, že jo..."
"To víte, že mám."
"Jó? No tak ukažte! Jen ji pěkně ukažte. A vy taky!" křičela i na tu druhou sedící pani.
Pak tam všechny chvíli šermovaly legitimacema a holema a nakonec ta jedna navrhla.
"Víte co, pani? Nechte toho, my jsme tu všichni invalídi, jak vidíte. Ať vás radši pustí sednout támhleten vopičák, co sedí tady za tou paní za váma. Ten by teda sedět nemusel." A ukázala na jednoho mladýho černocha, kterej seděl o dvě místa dál.
"To máte náhodou pravdu, pani," řekla ta s tou holí, "sedí si tam jako pečeně, a co tady vůbec děla, v Praze... že jo?"
Nasadila výhrůžnej výraz, ale vto už se ten černoch zvednul ukázal na svoje místo a přátelsky vycenil zuby:
"Račte prosím. Takový baby my u nás žerem."

:D

čtvrtek 27. ledna 2011

Horečka (ze) sobotní noci...

... trvala až do včerejška, dnes už odešla obtěžovat zase někoho jiného.

Následuje sebelítostivej článek. Už sem nějak dlouho dlouhodoběji nemarodila.

Ale pořád kašlu na všechno a všechny. Mažu se psím sádlem (z bylinek!), polykám hektolitry jitrocelovýho sirupu a spim v sedě. Pokud vůbec spim.
A smrkám. Pořád.
Alespoň oči už mě nepálí a neotékají.
Ale dutiny mě bolí. Jako Sheldona.

A něco k té sobotní horečce :).

neděle 23. ledna 2011

Co mě dokáže potěšit?

Když mi někdo pochválí moje náušnice. Proč ne? Člověk se má radovat z maličkostí.



A když ten někdo je kluk a pochválí mi je sám od sebe, tak mě to těší dvojnásob.

A když je těch kluků za jeden večer několik a nezávisle na sobě mi během řeči řeknou větu ve smyslu: "Ty jo, pěkný náušnice", pak se opravdu tetelím blahem.

Děkuji za to.

A myslete si třeba, že sem povrchní.

středa 19. ledna 2011

Jů, dnes je...

... 172. výročí narození Paula Cézanna!



A nebýt googlu, tak to nevím...stydím se.

Ale co, nemusim a nemůžu vědět všechno.

A Cézannovi vše nejlepší!

úterý 18. ledna 2011

Je tu něco...

..co bych vám měla říct.



Nemá smysl to tajit.
A vlastně k tomu ani neni důvod.

Jsem v polovině své cesty za bakalářským titulem.


Yep.

středa 12. ledna 2011

Přízraky před zkouškou

V rámci přípravy na zkoušky z dějin umění (zítra) jsem si (podruhé) pustila Formanův film Goyovy přízraky. Šokující v tomto filmu ale není jen umělecká tvorba tohoto nekonvenčního, avšak vynikajícího malíře.
Vítejte v romantickém Španělsku (slovem romantický myslím sloh/styl umění) a řekněte "buenos días" milé inkvizici a Svatému oficíru, které vás zatkne a vyslýchá za to, že v krčmě pro štěstí políbíte nohu trpaslíkovi a nedáte si vepřové, což má mimochodem jediné vysvětlení - jste judaistka. A protože 8 upálených "kacířů" za půl roku je málo. MÁLO?!
Rozhodně nechci tvrdit, že Formanův pohled na věc je jediný správný a historicky pravdivý náhled do oné doby. Na druhou stranu, církev má na rukou, na kutnách, kolárcích, oltářích i věžích jejich svatostánků hektolitry krve.
Víra je krásná věc (neironicky myšleno). Křesťané celého světa, věřte. Ale taky se modlete, aby na místech biskupů, papežů a knězů už nikdy nebyli tací, kteří opět budou věřit v sílu práva útrpného.

"Kdyby mě někdo mučil, doznám se k tomu, že jsem turecký sultán."(Goya)
"Ne, nedoznáte. Jste zbožný člověk, Francisko?"(Otec Lorenzo)
"Samozřejmě."
"Strach z Boha by vám nedovolil doznat se ke lži."
"A co když mi bolest zaslepila smysly? Co když můj strach z bolesti předčí můj strach z Boha?"
"Nevinným dá Bůh sílu překonat bolest."

Jistě, že jo. Proto taky otec Lorenzo později celých 10 vteřin vydrží, než se díky síle práva útrpného dozná k tomu, že je nemanželský syn gorily a šimpanze.

Už přestávám moralizovat, nebojte.
A mimochodem, Goya je fakt, fakt dobrej.

úterý 11. ledna 2011

Smska mamince

Artefiletika za 1.Dala sem si to jak susenku,s "radostnou jistotou",dle slov profesora:)Ted uz "jen" ty dejiny:)Pa a pozdrav:-*

Yep.

pondělí 10. ledna 2011

Ave jako Krysař!

Do třetice všeho dobrého... dnes :)

Možná trochu reklama. Možná trochu více hypertextů.

Někdo z vás to možná zaznamenal (já poněkud pozdě, ale přece), když běžel na Primě minulý rok pořad Robin Hood aneb cesta ke slávě, taková trochu zvrácená reality show, kdy se vybíraly hlavní role do muzikálu, a to role Robina Hooda a Marianny.
Jeden z účastníků castingu a nakonec i finalistů byl David Weingärtner aneb Ave aneb Wagina aneb zpěvák z X-left To Die. Na castingu zaujal zvláštním a kreativním stylem tance ("Tam je tolko energie... ale mimo!"), přičemž rozesmál režiséra a choreografa a při zpěvu roztleskal celou porotu ("Vyhoďte ho pro velké množství talentu."). Kdo má zájem, je to ke zkouknutí na streamu.cz.

Mě zaujal hlavně svým výkonem v jednom z finálových kol, kde hlavní disciplínou uchazečů bylo zpívat s již úřadujícím muzikálovým hercem divadla Kalich. Ave zpíval duet z Muzikálu Krysař (opět Mirjam a Daniel) s představitelkou Agnes, Luciou Šoralovou. Meesho, ten náš oblíbený :).
Aplauduju. Jo, byl tam patos, jo, bylo tam klišé, na tom by se dalo ovšem zapracovat. Alespoň dle slov poroty.
Ale on se pro tu roli snad narodil.



Co myslíte?
(Doporučuju nechat od začátku, kdy 6 finalistů zpívá Touhu, pak přetočte na 15. minutu.
Mimochodem, finalistka Martina Bártová - ta s prstýnkovým účesem - mi strašně připomíná Robin Scherbatsky.)


"Dan by byl nadšen." To se nechal slyšet Ondřej Soukup.
A když ne Dan, tak já sem.
Nikdy by mě nenapadlo, že se budu takhle rouhat, ale hlasově se mi Ave jako Krysař líbí snad víc než Dan.

A proto volám Wagina do Kalichu!

Auč, to zní blbě.

Zdravá závislost...

...na ledovém zeleném čaji s pomerančem, citrónem a medem.

Moje výroba. Ještě nemá žádnej údernej název. Nenapadá vás nějakej?

Dle nějakýho výzkumu je pití zeleného čaje velmi zdravé, ať už z jakýchkoliv důvodů a dokonce i antistresové (placebo?). Přidejte k tomu vitamíny obsažené v citrusech a máte zdravý, jednoduchý, osvěžující, pěkně, až reprezentativně vyhlížející nápoj, na kterém sem si ode dneška nejspíš vypěstovala závislost. Dodržovat pitný režim je důležité, že mami?:)

Na 1 l budete potřebovat:
4 sáčky zeleného čaje
1 pomeranč
půlku citrónu
1 lžičku medu
led

Připravte si 4 hrnky zeleného čaje a nechte vychladit na pokojou teplotu, třeba za oknem. Mezitím si nakrájejte pomeranč a citrón na kousky. Je lepší odkrájet jim slupku, neboť možnou nahořklou chemickou chuť bych vám v tomto božském nápoji opravdu nepřála. Směs citrusů spolu se lžičkou medu naládujte do litrové flašky, zalejte vychladlým zeleným čajem a zahrajte si na barmana - pěkně s lahví zatřeste jako šejkrem. Před podáváním doporučuji ještě vychladit v lednici.
Podávejte s ledem a plátkem pomeranče a citronu.

Yum, yum.

Učit se, učit se, učit se...

Den před zkouškou z Artefiletiky (velmi zajímavý předmět, mimochodem).

Upozornění - tento článek slouží výhradně mým účelům, mému pocitu, že to umím a že mám reálnou možnost zkoušku udělat. Jeho účelem není vzdělat vás, pobavit vás či vás unudit k smrti.

Artefiletika je obor/pojetí vzdělání/výchovy v oblasti umění a kultury. Musí být tvořivá, zážitková a reflektivní.

Prožitek není totéž co zážitek, nýbrž je součásti zážitku - příklad - mačkám si prst. Zmáčkněte si ho taky. To, že si ho mačkáme, je zážitek. To, že nás to bolí, je prožitek.

Když řeknu, že si půjdu koupit housku, konstruuji tak možný svět, ve kterém mám peníze a ve kterém jsou obchody, kde prodávájí housky.

Aktuální svět reálně neexistuje, stejně jako koncept. Existuje jen možný svět a prekoncepty.

Fikční svět je varianta možného světa. Je to svět fantazie, výtvarného umění, svět filmu, svět počítačových her, svět dětských her, svět divadla. Jeho generátorem je "prop" neboli rekvizita. Prop je reálná metafora, což znamená, že je to sice jen "jako", ale tak živá, tak reálná, že dokáže vygenerovat celý fikční svět. Příkladem je Pavlík, který si vezme do ruky knížku/tácek, točí s ním jako volantem a pobíhá po pokoji se zvuky brrrrrm brrrm. Knížka/tácek = prop, fikční svět = Pavlík jede autem.

Hodnocení v kontextu vstřícného (co tvoříme?) a zprostředkujícího pojetí (proč to tvoříme?-cíl).
Hodnocení celkové, analytické, formativní, autonomní. 2 způsoby - hodnocení (lepší x horší), nehodnotící hodnocení (ne metoda lepší x horší, ale dokážu mluvit o hodnotě).

Reflektivní bilance, sociokognitivní konflikt, kruh bezpečí, arteterapie, P-faktor, imago, ...

Zkoušku udělám.

Snad. Ťuk, ťuk, ťuk na dřevo. Ne, nejsem pověrčivá.

sobota 8. ledna 2011

Povánoční etuda


"Ten stromeček už asi vyhodíme, ne?"
(maminka)

"Nee! Vždyť je ještě dobrej!" (tatínek)

"Vždyť už vopadává!" (maminka)

"Ale prosimtě..." (tatínek)

"Víš, když umělej stromeček vopadává, tak je něco špatně..." (Pavlí)

čtvrtek 6. ledna 2011

Psst, slyším lišku! (leden 2007)

Objevila sem na staré webové stránce spolužáků Navenku tohle nostalgické foto s takovýmto popiskem.


Z jedné z posledních zkoušek Olivie Twist. Všimněte si mých bot (důkaz místo slibů, že Steely opravdu drží, již 4 roky častého nošení) a všimněte si Abeeiných náušnic. Nádhera! Máš je ještě?

A to abyste si všímali našich supr dupr soustředěných výrazu snad ani netřeba zdůrazňovat.

Divadlu zdar!

A Navenku zvláště.

A když už sme u těch nostalgických fotek...Olivie Twist - počátek


(hledejte pět rozdílů :) )

úterý 4. ledna 2011

"Víte, co vám chybí? ... Touha! TOOUHA!"

aneb pod stromečkem se mimo vstupenky na Věc Makropulos nacházel i lístek na muzikál Touha. Jo, od Daniela a Mirjam. Jo, ten, co volně kopíruje film Kvaska.



"V divadle se nejí, nepíská a hlavně netelefonuje!"
(Paulo Braňo, režisér)

Moderní, zpěvný, živý, taneční, optimistický, smutný i k popukání.
Fakt, že jo.
Touha je zázrak, kámo.
A já mám touhu vidět tenhle muzikál alespoň ještě jednou.

Snad poprvý se mi na muzikále více než hlavní role líbili komparzisti. Možná to bylo proto, že měli více prostoru, možná proto, že se mi jeden z nich velmi zalíbil :), možná proto, že Karin v podání Radky Fišarové nebo Míra Hrabě jako Ben nebyli ten den ve formě (Radka se v druhé půlce zlepšila).

Kdo mě vcelku příjemně překvapil byl Dalibor Gondík v roli cholerického režiséra. A hláška pěvecko - taneční techno - skupiny, která se na konkurzu ucházela o role a neuspěla, všechny diváky v divalde Kalich i samotného Dalibora odrovnala:

"Nojo, tady v Praze, když neni někdo jako Gondík a ta jeho blbá ségra, tak se prostě nečape!"

Je to skutečně podívaná pro všechny (snad krom dětí do 10, možná i více, let), proto doporučuji všem, kterým se při jménu Landa neotvírá kudla v kapse. Těm, kterým se otvírá, doporučuji studenou sprchu.

Ou je.
Klikněte a posuďte sami.
A schválně hádejte, kterej z nich se mi zalíbil :)