Hrdý Budžes a Rusák Oněgin

Nedávno dávali na dvojce záznam incsenace divadelní hry dle knížky od Ireny Douskové Hrdý Budžes. V hlavní roli Barbora Hrzánová.
Kdo to četl, ať se přihlásí...(já!)
Kdo to viděl, ať se přihlásí... (já!)
A bylo to naprosto úžasný.

Děj vypráví malá Helenka Freisteinová, která žije s Kačenkou Součkovou, její maminkou a herečkou, s Pepou Brďochem, nevlastním tatínkem a ještě Pepíkem, malým nevlastním bratříčkem. Téhle na první pohled vcelku nesourodé rodině nedělá vrásky její nesourodost (možná jen jen malé Helence), ale komunistický režim, přesněji řečeno první roky husákovské normalizace.
Kniha, a díky hereckému výkonu Báry Hrzánové i divadelní hra, je podáná věcným, naivním a krásným pohledem dítěte, které v očích dospělých vypadá, že o ničem vůbec nic neví a ničemu nerozumí, ale ono ví a rozumí. A mnohdy ještě líp než dospělí sami.

"V hotelu, kde jsme bydleli bylo na záchodě napsáno:

Na kostele zvoní zvon,
seru, sereš, sere on.
Na mou věru, jak tak seru,
tak mi přišlo na mysl,
jak sral kníže Přemysl.

A pod tím bylo napsáno:

Horší nežli Rusák je ten čůrák Husák.

A pod tím bylo napsáno:

Dělej mi to zezadu." "

Pro ještě větší pobavení koukněte tady. Výraz Barbory Hrzánový a její věcnej hlas je totiž k popukání.
A když už tam budete, pusťte si i další videa. Třeba tohle. Nebo tohle.

Druhý díl, který mi maminka přinesla (děkuji :)), Oněgin byl Rusák je neméně úžasný. Hlavní hrdinka už je v maturitním ročníku na pražském gymplu a ona i její rodina stále překonává překážky kladené husákovským režimem, i když maminku Kačenkou, která má zakázáno hrát divadlo to pomalu, ale jistě začíná zmáhat. Helenka, byť téměř osmnáctiletá neztratila mnoho ze své dětské naivity a (nejen) díky tomu je i tahle kniha plná situací, kdy se smějete nahlas.

"Musilová mi zase onehdy řekla, že jsem sice docela hezká, ale že vypadám moc chytře, a tím, že se to trochu kazí. Chytře! Já.. Měla mě vidět včera v tý drogerii.
"Prosila bych támmhlety prezervativy," požádala jsem pokladní co možná nejnormálnějším hlasem. Snažila jsem se tvářit, jakože o nic nejde, ale ve skutečnosti jsem při tom div nevypustila duši. Jenomže ona vůbec nereagovala, jen se na mě tak divně koukla. Sebrala jsem veškerou zbejvající odvahu a zopakovala jsem to ještě jednou. Pro jistotu jsem jí zároveň naznačila prstem, kterou krabičku mám na mysli, aby nebylo pochyb. Nic. Nechápala jsem, v čem je problém. Copak se prezervativy prodávají jenom chlapům? nebo jsou až od osmnácti? Ale jak by poznala, že osmnáct mi ještě není? Prodavačka udělala ještě strašnější ksicht než předtím. Sakra přece to v poslední chvíli nevzdám! Pak se konečně pohnula, vyndala tu malinkatou krabičku, na kterou jsem ukázala.
"Vy myslíte tohle?" zeptala se. "Ale to je tygří mast." "
(...)
Tři totálně zdivočelý pani se tam masily kvůli tomu, která si sedne na "Lídy". Teda dvě na nich už seděly a ta třetí se s tím nechtěla smířit.
"Pusťte mě sednout! Já jsem invalída!" dožadovala se a strkala holí do tašky, co měla ta sedící paní u nohou.
"Nepustím. Já jsem taky invalída. A nestrkejte sem tu hůl, nebo vám do ní kopnu."
"A máte legitimaci, pani? Máte vůbec legitimaci? Poněvadž to by moh říct každej, tohleto, že jo..."
"To víte, že mám."
"Jó? No tak ukažte! Jen ji pěkně ukažte. A vy taky!" křičela i na tu druhou sedící pani.
Pak tam všechny chvíli šermovaly legitimacema a holema a nakonec ta jedna navrhla.
"Víte co, pani? Nechte toho, my jsme tu všichni invalídi, jak vidíte. Ať vás radši pustí sednout támhleten vopičák, co sedí tady za tou paní za váma. Ten by teda sedět nemusel." A ukázala na jednoho mladýho černocha, kterej seděl o dvě místa dál.
"To máte náhodou pravdu, pani," řekla ta s tou holí, "sedí si tam jako pečeně, a co tady vůbec děla, v Praze... že jo?"
Nasadila výhrůžnej výraz, ale vto už se ten černoch zvednul ukázal na svoje místo a přátelsky vycenil zuby:
"Račte prosím. Takový baby my u nás žerem."

:D